ECLI:CZ:NSS:2015:1.ADS.252.2015:27
sp. zn. 1 Ads 252/2015 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Ing. V. K.,
Ph.D., zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem Teplého 2786,
Pardubice, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Veveří 7, Brno, o
žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 7. 2013, čj. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2015, čj. 36 Ad 43/2013 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná vydala dne 19. 7. 2013 rozhodnutí čj. X, kterým zamítla odvolání žalobce a
potvrdila rozhodnutí Městské správy sociálního zabezpečení Brno ze dne 18. 6. 2013, čj.
47002/140-9012-28.5.2013-298/Šk/0052. MSSZ rozhodla, že přeplatek na pojistném na
důchodovém pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za rok 2012 žalobci nevznikl.
[2] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce včasnou žalobu, kterou krajský soud napadeným
rozsudkem zamítl jako nedůvodnou a zároveň rozhodl o nákladech řízení.
II. Shrnutí rozsudku krajského soudu
[3] Krajský soud uvedl, že mezi stranami zůstalo nespornou skutečností, že žalobce uzavřel
pracovní smlouvu se zaměstnavatelem dne 1. 9. 2012 s ujednaným nástupem do práce
dne 1. 9. 2012, ale fakticky se dostavil do zaměstnání až dne 3. 9. 2012, neboť dny
1. 9. a 2. 9. 2012 byly sobota a neděle. Soud posuzoval, zda v kalendářním měsíci září 2012
po celý měsíc trvaly skutečnosti uvedené v §9 odst. 6 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění, tedy, zda žalobce po celý měsíc vykonával zaměstnání, resp. činnost zakládající účast
na nemocenském pojištění zaměstnanců. Dle přesvědčení soudu vzniklo pojištění podle
§10 odst. 1 písm. a) zákona č. 187/2006 Sb., o nemoce nském pojištění, žalobci dne 3. 9. 2012,
přičemž právní úpravu za středníkem nelze na danou věc aplikovat, neboť za neděli v tom měsíci
(2. 9.) nepříslušela náhrada mzdy.
[4] Podle §13a odst. 3 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení
a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „zákon č. 589/1992 Sb.“), je osoba
samostatně výdělečně činná povinna platit zálohy na pojistném naposledy za kalendářní měsíc,
v němž nastaly skutečnosti uvedené v §10 odst. 6 druhé větě zákona o důchodovém pojištění.
Posledním dnem kalendářního měsíce, v jehož průběhu se z hlavní samostatně výdělečné činnosti
stala vedlejší samostatně výdělečná činnost, jež nezakládá účast na pojištění, zaniká povinnost
takovéto osoby hradit zálohy na pojistném. Podle §13a odst. 8 zákona č. 589/1992 Sb.
se pro účely placení záloh na pojistném OSVČ považuje OSVČ vykonávající vedlejší samostatnou
výdělečnou činnost v kalendářním měsíci, ve kterém po celý měsíc trvaly skutečnosti uvedené
v §9 odst. 6 zákona o důchodovém pojištění.
[5] Žalobce sice vykonával zaměstnání, tedy činnost zakládající účast na nemocenském
pojištění, ale toto vzniklo podle §10 odst. 1 písm. a) zákona o nemocenském pojištění až dnem,
kdy žalobce nastoupil do práce, tj. dne 3. 9. 2012. Až v září 2012 nastaly skutečnosti uvedené
v §10 odst. 6 druhé větě zákona o důchodovém pojištění, avšak netrvaly zde po celý měsíc
skutečnosti uvedené v §9 odst. 6 zákona o důchodovém pojištění. Soud tedy uzavřel, že žalobce
v roce 2012 vykonával samostatnou výdělečnou činnost jako hlavní podle citované právní úpravy
v měsících leden až září 2012 včetně a v měsících říjen až prosinec 2012 jako vedlejší
samostatnou výdělečnou činnost. Proto až od října 2012 zanikla žalobci povinnost platit zálohu
na pojistném. Žalovaná rozhodla po právu.
III. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalované
[6] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. V ní uvádí
kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Namítá, že krajský soud nevěnoval pozornost individuálnímu posouzení stěžovatelova
případu adekvátní pozornost a v odůvodnění toliko odkázal na právní úpravu. Učinil v dané věci
stejný závěr jako správní orgány, aniž by se vypořádal s konkurenční argumentací stěžovatele.
Takovýto postup je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44). Stručnost odůvodnění
napadeného rozsudku považuje za extrémní a neakceptovatelnou. Soud se rovněž nedostatečně
nevypořádal s argumentací stěžovatele ohledně vznesené právní otázky.
[8] Dále uvedl, že právní posouzení řešené záležitos ti, jak jej (náznakem) podal krajský soud,
zcela míjí podstatu věci a především je nesprávné. Stěžovatel, prostřednictvím svého
zaměstnavatele, splnil platební povinnost na úseku důchodového pojištění a státní politiku
zaměstnanosti. Přesto by měl v návaznosti na názor krajského soudu znovu uhradit zálohu
na pojistné na důchodovém pojištění a státní politiku zaměstnanosti. Takovýto dopad do práv
stěžovatele je absurdní a navíc nerespektující základní principy spravedlnosti. Při použití
výkladových metod bylo nutné dospět k opačnému závěru, než jaký učinily správní orgány i soud,
přičemž stěžovatel ve zbytku odkázal na část II a III své žaloby. Dále zdůraznil, že v situaci,
kdy se dopředu dohodl se zaměstnavatelem na pracovní smlouvě s datem nástupu do práce
ke dni 1. 9. 2012 a k témuž dni nabyla účinnost související dohoda o mzdě. Musel tedy
být ke sjednanému dni připraven pro zaměstnavatele vykonávat práci, na čemž nic nemění,
že se jednalo o sobotu. Stěžovatel od samého počátku září 2012 fakticky nevykonával svou
samostatně výdělečnou činnost. Míří-li smysl a účel příslušné právní úpravy k tomu,
aby jednotlivci odváděli předepsané příspěvky na důchodové pojištění a na státní politiku
zaměstnanosti zásadně ze své primární výdělečné činnosti, pak je přístup krajského soudu
pro nesprávnost neakceptovatelný. Stěžovatel byl nucen bez dalšího být připraven vykonávat
práci pro zaměstnavatele již od 1. 9. 2012 a fakticky již nepodnikal, a tedy 1. 9. 2012 splnil
podmínky pro vznik jeho účasti v systému nemocenského pojištění. Zaměstnavatel vyplatil
stěžovateli mzdu za celé září, nedošlo tedy k žádnému zkrácení, a proto je nutné i sobotu 1. 9.
a neděli 2. 9. 2012 považovat za dobu, kdy je vyloučené, aby se uplatňoval režim hlavní
samostatně výdělečné činnosti. Závěrem navrhl, aby kasační soud zrušil rozsudek krajského
soudu i správní rozhodnutí žalované a MSSZ Brno a věc vrátil k dalšímu řízení správnímu
orgánu, eventuálně aby kasační soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[9] Žalovaná se vyjádřila tak, že opětovně uvedla argumentaci podanou již v napadeném
rozhodnutí i v jejím vyjádření k žalobě, resp. se ztotožnila se závěry krajského soudu. Navrhla,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti
a je projednatelná.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku a až následně druhou námitkou směřující do nesprávného posouzení právní otázky
krajským soudem.
IV. A Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
[13] Stěžovatel vznesl námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek
důvodů, přičemž Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku jako důvodnou.
[14] Základní požadavky na přezkoumatelnost rozhodnutí plynou z ustálené judikatury
správních soudů. Např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Ads 58/2003 - 75, uvedl, že „nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku
důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady
skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud
opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo
případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké dů kazy byly v řízení provedeny.“ Nedostatkem důvodů se míní
i situace, kdy se krajský soud ztotožní s nedostatečným odůvodněním rozhodnutí správního
orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, čj. 1 Afs 3/2003 - 68,
publ. pod č. 327/2004 Sb. NSS)
[15] Kasační soud, s ohledem na výše uvedenou judikaturu, konstatuje, že se krajský soud
vyjádřil ke všem žalobním bodům komplexním posouzením dané věci, uvedl právní úpravu,
kterou na posuzovanou věc aplikoval a dostatečně zdůvodnil svoje závěry. Je pravdou, že krajský
soud v odůvodnění věnoval jeden odstavec vymezení aplikované právní úpravy. Nejednalo
se však o pouhý výčet ustanovení zákonů, nýbrž o logický a na sebe navazující řetězec právní
úpravy, který bylo nezbytné poskládat pro ná sledné posouzení dané věci uvedené v následujícím
odstavci. Nelze proto přisvědčit stěžovateli, že by krajský soud pouze odkázal na právní úpravu
a bez dalšího učinil stejný závěr jako správní orgány (které byly rovněž dostatečně odůvodněny).
Naopak krajský soud po vymezení příslušné právní úpravy tuto interpretoval a aplikoval
na posuzovanou věc, čímž (nikoli výslovně) vyvrátil argumentaci stěžovatele. Není nezákonné,
pokud krajský soud dospěl ke stejným závěrům jako správní orgány, byť s těmito závěry
stěžovatel nesouhlasí. Lze přisvědčit stěžovateli, že odůvodnění napadeného rozsudku by mohlo
být obsáhlejší. Avšak z odůvodnění (komplexního posouzení právní otázky) je možné seznat,
proč krajský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou. Jeho rozsudek tak netrpí nedostatkem důvodů
v takové míře, která by znamenala jeho nezákonnost pro nepřezkoumatelnost.
IV. B Posouzení právní otázky
[16] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou směřující do nesprávného posouzení
právní otázky. Ani tato námitka není důvodná.
[17] Meritem dané věci je otázka, kdy vzniklo stěžovateli nemocens ké pojištění jakožto
zaměstnanci, resp. od jakého momentu je nutné samostatnou výdělečnou činnost stěžovatele
považovat za činnost vedlejší, se kterou není spojena povinnost platit zálohy na pojistné podle
§13a odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. Posouzením této otázky je následně možné konstatovat,
zda stěžovateli přísluší nárok na vrácení přeplatku na pojistném na důchodovém pojištění
a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za rok 2012.
[18] Podle §13a odst. 3 zákona č. 589/1992 Sb. „ osoba samostatně výdělečně činná je povinna platit
zálohy na pojistné podle předchozích odstavců naposledy za kalendářní měsíc, v němž nastaly skutečnosti uvedené
v §10 odst. 6 větě druhé zákona o důchodovém pojištění. ”
[19] Ustanovení §10 odst. 6 zákona o důchodovém pojištění stanoví, že „účast osoby samostatně
výdělečně činné na pojištění zaniká […] posledním dnem kalendářního měsíce, v jehož průběhu se z hlavní
samostatné výdělečné činnosti stala vedlejší samostatná výdělečná činnost, která nezakládá účast
na pojištění […]“.
[20] Dle §13a odst. 8 zákona č. 589/1992 Sb. se „pro účely placení záloh na pojistné […] osoba
samostatně výdělečně činná považuje za osobu samostatně výdělečně činnou vykonávající vedlejší samostatn ou
výdělečnou činnost v kalendářním měsíci, ve kterém po celý měsíc trvaly skutečnosti uvedené v §9 odst. 6 zákona
o důchodovém pojištění […]”.
[21] Samostatná výdělečná činnost se podle §9 odst. 6 zákona o důchodovém pojištění
považuje za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, „[…] pokud osoba samostatně výdělečně činná
v kalendářním roce vykonávala zaměstnání (odstavec 8 věta první) “, přičemž zaměstnáním se rozumí
podle §9 odst. 8 téhož zákona „[…] činnost zakládající účast na nemocenském pojištění zaměs tnanců.“
Dále platí, že „ samostatná výdělečná činnost se považuje za hlavní samostatnou výdělečnou činnost v období,
ve kterém se podle odstavců 6 až 8 samostatná výdělečná činnost nepovažuje za vedlejší samostatnou výdělečnou
činnost.” (§9 odst. 6 zákona o důchodovém pojištění).
[22] Podle §10 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění vzniká zaměstnanci pojištění „[…]
dnem, ve kterém nastoupil do práce, a zaniká dnem skončení pracovního poměru; za den, ve kterém tento
zaměstnanec nastoupil do práce, se považuje též den přede dnem nástupu do práce, za který příslušela náhrada
mzdy nebo platu nebo za který se mzda nebo plat nekrátí […]“.
[23] Nejvyšší správní soud s ohledem na citovanou právní úpravu posuzoval, od kterého
dne se samostatná výdělečná činnost stěžovatele měla považovat za vedlejší samostatnou
výdělečnou činnost, se kterou není spojena povinnost odvádět zálohy na pojistném. Z obsahu
§13a odst. 8 zákona č. 589/1992 Sb. vyplývá, že samostatná výdělečná činnost se považuje
za vedlejší, pokud po celý měsíc trvaly skutečnosti podle §9 odst. 6 zákona o důchodovém
pojištění. Je tedy nutno zkoumat, zda stěžovatel po celý měsíc vykonával zaměstnání, kterým
se rozumí činnost zakládající účast na nemocenském pojištění zaměstnanců. Klíčové tedy bylo
určit, od kterého dne byl stěžovatel účastníkem systému nemocenské pojištění.
[24] Z §10 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění vyplývá, že pojištění vzniká dnem,
ve kterém zaměstnanec nastoupí do práce. Odborná literatura k tomu uvádí, že „nemocenské
pojištění zaměstnanců vzniká dnem vstupu do zaměstnání (pojistný poměr), které zakládá účast na nemocenském
pojištění. Jeho vznik nemusí být totožný se vznikem pracovněprávního vztahu, ale vzniká dnem faktického
nástupu do zaměstnání. Pojištění vznikne tehdy, jestliže zaměstnanec do práce skutečně nastoupil, což je rozdíl
od pracovního poměru, který vzniká dnem, který byl sjednán v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce. Může
tedy nastat situace, že pracovní poměr vznikl, ale pokud zaměstnanec ve sjednaný den do práce nenastoupí,
nevznikne pojistný poměr.” (Tröster, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. 4. vydání, 2008, s. 156). Dále
pak účast na pojištění vzniká dnem vstupu zaměstnance do zaměstnání. Za den vstupu zaměstnance
do zaměstnání se pro tyto účely považuje i den před vstupem do zaměstnání, za který příslušela náhrada mzdy
nebo platu nebo za který se mzda nebo plat nekrátí). Jde o novou úpravu, která se týká situací, kdy sjednaným
dnem nástupu do práce v pracovní smlouvě je den, kdy zaměstnanec fakticky nenastoupí do práce, neboť čerpá
náhradu mzdy (např. státní svátek) nebo dovolenou. Jestliže by zaměstnanec skutečně nastoupil do práce později,
než měl sjednáno v pracovní smlouvě a za žádný den před vstupem do zaměstnání mu nenáleží náhrada mzdy
(ani nejde o skutečnost, že se jeho plat nekrátí z důvodu, že na jeho obvyklý pracovní den připadl státní svátek),
vzniká jeho pojištění až dnem vstupu do zaměstnání. “ (Tamtéž, s. 153).
[25] Další komentář uvádí, že „nemocenské pojištění vzniká dnem nástupu do práce nebo služby nebo
započetím výkonu sjednané práce či zahájením jiné činnosti; vznik pojištění tedy není obecně vázán na vznik
právního vztahu, ale na faktické započetí výkonu činnosti (účast na nemocenském pojištění proto nevznikne
ani v případě, že v den, v němž měl zaměstnanec nastoupit do práce nebo zahájit výkon jiné pojištěné činnosti, ještě
před tímto nástupem nebo zahájením byl uznán dočasně práce neschopným). Výjimka z této zásady je stanovena
pouze pro zaměstnance v pracovním poměru v případě, že z a den před nástupem do práce mu příslušela náhrada
mzdy nebo platu, nebo za který se mzda nebo plat nekrátí; to plat í jak v případě svátků (podle §115 odst. 3
zákoníku práce přísluší zaměstnanci, který nepracoval proto, že svátek připadl na jeho obvyklý pracovní den,
náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku nebo jeho části za mzdu nebo část mzdy, která mu ušla v důsledku
svátku; podle §135 odst. 1 zákoníku práce se plat nekrátí zaměstnanci, který nepracoval proto, že svátek
připadl na jeho obvyklý pracovní den), tak jiných překážek v práci (srov. §199 zákoníku práce o jiných
důležitých osobních překážkách v práci, §203 zákoníku práce o jiných úkonech v obecném zájmu a §205
zákoníku práce o překážkách v práci z důvodu školení, jiné formy přípravy nebo stu dia) nebo dovolené
(§222 odst. 1 zákoníku práce). Podle §36 odst. 1 zákoníku práce pracovní poměr vzniká dnem, který
byl sjednán v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce (popřípadě dnem, který byl uveden jako den jmenování
na pracovní místo vedoucího zaměstnance), přičemž tento den nemusí být dnem, v němž má zaměstnanec začít
fakticky pracovat; tímto sjednaným dnem tedy může být i sobota, neděle nebo svátek, tj. den, který není
pro zaměstnance dnem, v němž by měl vykonávat práci.“ (Přib, J. Zákon o nemocenském pojištění. Komentář.
Praha: Wolters Kluwer, 2009, 320 s.)
[26] Dle přesvědčení Nejvyššího správního soudu je nutné právní úpravu §10 odst. 1 zákona
o nemocenském pojištění interpretovat tak, že pojištění vzniká faktickým reálným nástupem
zaměstnance do práce, což potvrzuje i výše citovaná odborná literatura. Nelze tedy přisvědčit
stěžovateli, že mu nemocenské pojištění vzniklo dnem sjednaným v pracovní smlouvě jako
den nástupu do zaměstnání. Z obsahu §36 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce,
mj. vyplývá, že stanovení dne nástupu do zaměstnání má primárně vliv na vznik
pracovněprávního vztahu, přičemž faktický začátek výkonu práce může nastat i jiný
den. V posuzovaném případě tomu tak bylo, což stěžovatel nerozporoval.
[27] Nemocenské pojištění vzniklo stěžovateli až spolu s reálným nástupem do zaměstnání,
tj. v pondělí 3. 9. 2012. Podmínkou pro posouzení samostatné výdělečné činnosti stěžovatele jako
vedlejší činnosti je, aby stěžovatel vykonával zaměstnání, resp. měl nemocenské pojištění po celý
kalendářní měsíc (§13a odst. 8 zákona č. 589/1992 Sb. ve spojení s §9 odst. 6 zákona
o důchodovém pojištění). V posuzované věci by byla samostatná výdělečná činnost stěžovatele
považována za vedlejší, pokud by měl nemocenské pojištění po celý kalend ářní měsíc září 2012,
tedy od 1. 9. do 30. 9. 2012. Jelikož však nastoupil reálně do práce až v pondělí 3. 9. 2012, a tedy
mu vzniklo nemocenské pojištění až dne 3. 9. 2012. Není možná jiná interpretace těchto
ustanovení, než kterou zvolil krajský soud i správní orgány, a ke které se přiklání i Nejvyšší
správní soud. Ačkoli kasační soud chápe snahy stěžovatele o spravedlivé řešení jeho věci, avšak
stěžovatelem navržený způsob interpretace by byl contra legem.
[28] Nejvyšší správní soud uzavírá, že nemocenské pojištění vzniklo stěžovateli jakožto
zaměstnanci až v den faktického nástupu do práce, tj. v pondělí 3. 9. 2012. Proto netrvaly
skutečnosti podle §9 odst. 6 ve spojení s §9 odst. 8 zákona o důchodovém pojištění po celý
kalendářní měsíc září 2012. Stěžovatelova samostatná výdělečná činnost tedy byla správně
považována za činnost hlavní i v tomto měsíci. Proto stěžovateli přeplatek na pojistném
na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za rok 2012 nevznikl.
[29] Jiná situace by byla, pokud by stěžovatel reálně nastoupil do zaměstnání již k sjednanému
dni nástupu do práce v pracovní smlouvě, tj. 1. 9. 2012. V takovém případě by se jednalo
o skutkově odlišnou věc, na kterou by však bylo možné aplikovat právní úpravu způsobem,
na který poukazuje stěžovatel.
[30] Nejvyšší správní soud tedy, s ohledem na vše shora uvedené, neshledal v postupu
správních orgánů ani krajského soudu žádná pochybení, která by měla za následek nezákonnost
jejich meritorních rozhodnutí.
V. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[31] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1
in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[32] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť ve věci neměl úspěch. Žalované, které by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu