ECLI:CZ:NSS:2015:1.AFS.148.2014:32
sp. zn. 1 Afs 148/2014 – 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: Mgr. F. B.,
zastoupeného JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou se sídlem Nám. Přemysla Otakara II.
58/16, České Budějovice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2014, č. j.
4915/14/5000-14102-701130, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 8. 2014, č. j. 10 Af 20/2014 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podnikal v oblasti nákupu a prodeje textilní metráže. Živnost pozastavil ke dni
18. 9. 2009. Vedl daňovou evidenci ve smyslu §7b zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů
(dále jen „zákon o daních z příjmů“). Dne 10. 11. 2011 správce daně zahájil daňovou kontrolu
ve vztahu ke zdaňovacímu období 2009. Během ústního jednání požadoval vysvětlení nulového
stavu zásob v letech 2006 - 2009, na což žalobce odpověděl, že zásoby zapomněl v daňovém
přiznání uvést. Dne 7. 2. 2012 správce daně vyzval žalobce k vyvrácení jeho pochybností
o správnosti nulového stavu nespotřebovaných zásob k datu přerušení podnikatelské činnosti.
[2] Žalobce správci daně sdělil, že k 31. 12. 2005 stav jeho zásob činil 1.954.101 Kč.
V důsledku špatného skladování ve vlhkém prostředí po povodních ale došlo k jejich
znehodnocení. Díky tomu byly neprodejné, a proto je evidoval jako odpad. Od roku 2006
tak neevidoval žádné prodejné zásoby a přestal je uvádět v daňovém přiznání. Neměl důvod
zvyšovat základ daně. Část znehodnocených zásob vedených jako odpad prodal na počátku roku
2009 odběrateli. Danou částku v roce 2009 zahrnul do zdanitelných příjmů z podnikatelské
činnosti. Zbylé zásoby vedené jako odpad vyvezl v březnu 2009 na skládku. Ke konci
zdaňovacího období 2009 proto žalobce vykázal nulový stav zásob, pohledávek i závazků.
V tomto roce již jen doprodával staré zásoby a zboží až do přerušení podnikatelské činnosti
nenakupoval.
[3] Tvrzení žalobce o vyřazení veškerých poškozených a neprodejných zásob však správce
daně považoval za nehodnověrná a na základě skutečnosti zjištěných v rámci daňové kontroly
rozhodnutím ze dne 25. 6. 2013, č. j. 1420657/13/2201-24800-302426, doměřil žalobci daň
z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2009 ve výši 206.340 Kč, daňový bonus ve výši
- 10.680 Kč a sdělil mu penále ve výši 41.268 Kč. Žalovaný svým rozhodnutím zamítl následné
odvolání žalobce.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Českých
Budějovicích (dále jen „krajský soud“), který ji napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
[5] Žalobce namítal prekluzi práva na vyměření daně. Vzhledem k tomu, že šlo o daňovou
povinnost za rok 2009, tříletá lhůta pro vyměření daně začala běžet 31. 12. 2009 a měla skončit
31. 12. 2012. Správce daně ovšem rozhodl až na konci června 2013, tedy po uplynutí prekluzivní
lhůty. Žalobce již od roku 2005 v daňovém přiznání vykazoval stále stejné údaje, aniž by byl tento
postup označen za nesprávný. Žalovaný však namítl, že běh prekluzivní lhůty byl přerušen
zahájením daňové kontroly dne 10. 11. 2011. Lhůta od tohoto dne běžela znovu a její konec nově
připadl na poslední den roku 2014. Žalobce namítal, že podle jeho názoru nebyla nikdy zahájena
daňová kontrola, ale pouze doměřovací řízení. Podle krajského soudu však šlo o daňovou
kontrolu, která měla za následek započetí nového běhu tříleté lhůty. K vyměření daně proto
nedošlo po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty.
[6] Žalobce dále nesouhlasil se závěry žalovaného o stavu jeho zásob v letech 2006 – 2009.
Upřesnil, že jeho zásoby byly znehodnoceny vlhkem po povodních. Žalobce je proto jako
neprodejné přestal evidovat a neuváděl je v daňovém přiznání. Evidoval je pouze jako odpad.
Ustanovení §24 odst. 2 písm. zg) zákona o daních z příjmů pak podle žalobce umožňuje,
aby likvidace zásob byla daňovým výdajem a nebylo na místě ji danit daní z příjmů. S odkazem
na odbornou účetní literaturu žalobce tvrdil, že postačovalo vypracovat protokol o likvidaci.
Nebylo třeba přikládat doklady ze skládky či spalovny apod. Přesto je žalobce nad rámec svých
povinností doložil, ačkoliv uznal, že byly formálně vedeny na firmu jiné společnosti, jejímž
byl jediným jednatelem. Žalobce se proto domáhal uznání likvidace zásob.
[7] Krajský soud se však ztotožnil s argumentací žalovaného, že žalobce neprokázal zákonu
odpovídající likvidaci zásob. Protokol a doklady o likvidaci nesplňovaly požadavky zákona
o daních z příjmů a žalovaný je odůvodněně pokládal za nevěrohodné. Doklady přiložené
k protokolu o likvidaci neprokazovaly, že by žalobce vyvezl zboží na skládku. Žalobce navíc
mohl předpokládat, že jeho zásoby mohou být díky plísním ve vlhkých skladovacích prostorech
znehodnoceny. Předmětné zásoby také nebyly vyřazeny z obchodního majetku ve smyslu
§4 odst. 4 zákona o daních z příjmů a postup žalobce při vykazování stavu zásob zboží
v evidenci za roky 2006 – 2009 byl podle krajského soudu chybný. Pochyby správce daně
a požadavek na prokázání nulových zásob proto byly opodstatněné.
[8] Důkazní břemeno v této věci přitom nepřešlo na žalovaného, jak namítal žalobce.
Daňové řízení není ovládáno zásadou vyšetřovací. Správce daně musí pouze prokázat,
že má důvodné pochybnosti o tvrzeních žalobce nebo skutečnostech uvedených v účetnictví.
Žalobce naopak musel prokázat veškeré skutečnosti uvedené ve svém daňovém přiznání včetně
údaje o nulovém stavu zásob k počátku a konci zdaňovacího období.
II. Obsah kasační stížnosti
[9] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc
k dalšímu řízení.
[10] Stěžovatel zopakoval své žalobní body. Trvá na námitce prekluze práva vyměřit daň. Dne
10. 11. 2011 bylo zahájeno pouze doměřovací řízení daně z příjmu fyzických osob za rok 2009.
Stěžovatel se domáhal řádného zahájení daňové kontroly, avšak neúspěšně. Daňová kontrola
proto nebyla řádně zahájena.
[11] Stěžovatel nadále trvá na tom, že od roku 2006 neevidoval žádné zásoby. Díky skladování
v nevhodných prostorách, vlhkých po povodních, bylo jeho zboží znehodnoceno a nebylo
možné jej dále prodávat. Proto ho stěžovatel v evidenci vedl pouze jako odpad a neuváděl
ho v daňovém přiznání. Zdůraznil, že splnil povinnosti, které pro likvidaci zásob stanovuje
§24 odst. 2 písm. zg) zákona o daních z příjmů. Toto ustanovení neukládá daňovému
poplatníkovi povinnost předložit doklady ze skládky či spalovny. Přesto je stěžovatel odevzdal,
jen je mu k tíži připisováno, že zboží nebylo na skládce odevzdáno stěžovatelem jako fyzickou
osobou, ale společností, jejímž je jediným jednatelem, a která je od 16. 10. 2009 v likvidaci.
Stěžovatel se pokoušel vysvětlit, že důvodem pro uvedení firmy jeho společnosti musí
být skutečnost, že na skládku přivezl své zboží vozidlem s nápisem této své společnosti. Uvedl,
že není nijak zpochybňováno, že zboží bylo na předmětné skládce odevzdáno. Uvedení firmy jiné
společnosti je pouze zneužíváno k popření likvidace zásob.
[12] Stěžovatel také zdůraznil, že je s odstupem více než osmi let zatěžován důkazním
břemenem, které nemůže v požadovaném rozsahu unést. Žalovanému bylo v rozsahu zákonné
povinnosti doloženo, že zboží bylo zlikvidováno. Žalovaný si mohl stěžovatelem uváděná tvrzení
ověřit i jiným způsobem. Nemohl ale dojít k závěru o nevěrohodnosti, neúplnosti, neprůkaznosti
nebo nesprávnosti účetnictví. Protokolu o likvidaci navíc nevytkl žádné vady, které by odporovaly
platné právní úpravě. Stěžovatel s odstupem času, v jakém jsou po něm důkazy požadovány,
nemá žádné další důkazní možnosti.
[13] O tom, že stěžovatel řádně své příjmy danil, svědčí skutečnost, že příjem získaný
prodejem části zásob řádně zdanil. Pokud část zboží prodával jako odpad, nebylo jeho povinností
toto zboží v daňových přiznáních evidovat. Povinností bylo evidovat pouze stav zásob určených
k prodeji, nikoliv k likvidaci. Krajský soud se navíc podle stěžovatele nevypořádal s tím, z jakého
důkazu vyplývá, že měl k 1. 1. 2009 zásoby v hodnotě 1.954.101 Kč.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[14] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že daňová kontrola byla v dané věci zahájena dne
10. 11. 2011, jak prokazuje protokol o ústním jednání č. j. 404408/11/077930304737. Při ústním
jednání byl vymezen její rozsah a předmět v souladu s §87 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňový řád (dále jen „daňový řád“). Stěžovatel, resp. jím zmocněná zástupkyně, byl s provedením
kontroly daně z příjmu srozuměn, správce daně pokládal stěžovateli otázky ve vztahu k činnosti
stěžovatele a v závěru jednání převzal ke kontrole kopie dokladů a písemností předložených
stěžovatelem. Stěžovatel byl poučen v souladu s daňovým řádem a neměl žádné výhrady proti
obsahu protokolu. Správce daně tedy učinil úkon, který způsobuje nový běh lhůty pro stanovení
daně. Pro kontrolované zdaňovací období tak počala běžet nová tříletá lhůta pro stanovení daně,
a to od 31. 12. 2011 do konce roku 2014. Rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne
3. 3. 2014. Námitka stěžovatele je proto podle žalovaného nedůvodná.
[15] Krajský soud se také dostatečně zabýval námitkami stěžovatele ohledně způsobu získání
zboží, jeho znehodnocení a likvidace. Stěžovatel v kasační stížnosti neuvádí, v čem spatřuje
nesprávnost rozhodnutí krajského soudu, pouze namítá, že nadále trvá na tom, že od roku 2006
neevidoval žádné zásoby a v evidenci vedl pouze odpad, který neměl být dodaňován. Stěžovatel
si musel být vědom, že skladováním zboží v nedostatečně vysušených prostorách se velmi
pravděpodobně vystaví značné škodě na majetku, která by z daňového hlediska ani nebyla
daňovým výdajem podle §25 odst. 1 písm. n) a §25 odst. 2 zákona o daních z příjmů. Stěžovatel
také tvrdí, že zboží evidované k 31. 12. 2005 zlikvidoval až v roce 2009, výdaje za skládku odpadu
však nezahrnul do výdajů souvisejících s jeho podnikatelskou činností uvedených v daňovém
přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2009.
[16] Stěžovatel v souhrnu neprokázal, že v období od 1. 1. 2006 do 1. 1. 2009 provedl
postupnou likvidaci zásob evidovaných k 31. 12. 2005. Měl proto povinnost tyto zásoby evidovat
i v roce 2009, ve kterém ukončil svoji podnikatelskou činnost. To vyplývá i ze skutečnosti,
že od 1. 1. 2006 do 1. 1. 2009 stěžovatel dle údajů v daňových přiznáních fakticky svoji
podnikatelskou činnost nevykonával. V daňových výdajích mohl uplatnit pořizovací cenu
znehodnocených zásob podle §24 odst. 2 písm. l) zákona o daních z příjmů. Výši škody
by ale musel doložit posudkem pojišťovny nebo posudkem soudního znalce.
[17] Krajský soud také správně posoudil otázku důkazního břemene, které v případě
pochybností o nulovém stavu zásob nemá správce daně, ale stěžovatel. Po ukončení
podnikatelské činnosti stěžovatele měl správce daně při kontrole správnosti vykázané daně
z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2009 povinnost prověřit, zda se na něj nevztahuje
zákonná povinnost upravit základ daně podle §23 odst. 8 písm. b) bod 2. zákona o daních
z příjmů. Ve smyslu §92 odst. 3 a 4 daňového řádu byl proto stěžovatel povinen prokázat
veškeré skutečnosti, které uváděl ve svém daňovém přiznání, tj. i správnost údaje o nulovém
stavu zásob. Pokud stěžovatel neunesl důkazní břemeno, nelze správci daně vytýkat,
že za stěžovatele sám nevyhledával další důkazy. Není v jeho možnostech vyhledávat a navrhovat
daňovým subjektům důkazy, které by jejich tvrzení potvrdily.
[18] Žalovaný tedy navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[19] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a nejsou tu důvody pro její odmítnutí pro nepřípustnost.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; neshledal žádné vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[20] Kasační stížnost není důvodná.
[21] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou prekluze práva na vyměření daně.
Podle stěžovatele nebyla přerušena tříletá prekluzivní lhůta, která měla skončit 31. 12. 2012,
protože nebyl učiněn žádný úkon podle §148 odst. 3 daňového řádu, ale bylo zahájeno pouze
doměřovací řízení. V protokolu o ústním jednání ze dne 10. 11. 2011,
č. j. 404408/11/077930304737, se nicméně v kolonce „Předmět jednání“ výslovně píše,
že jde o zahájení daňové kontroly podle ustanovení §87 odst. 1 daňového řádu. Daňová kontrola
byla součástí doměřovacího řízení k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2009
a k dani z přidané hodnoty za I. čtvrtletí roku 2010, které bylo správcem daně zahájeno téhož
dne. Stěžovatel, resp. jím zmocněná zástupkyně, byli poučeni o právech a povinnostech v rámci
daňové kontroly a samotný průběh ústního jednání nemohl ve stěžovateli vzbudit dojem,
že se o daňovou kontrolu nejedná.
[22] Zahájení daňové kontroly vyvolává přerušení tříleté prekluzivní lhůty, pouze, jde-li
o zahájení řádné. Za něj podle judikatury Nejvyššího správního soudu nelze považovat sepsání
protokolu o jejím zahájení, v němž je daňový subjekt pouze seznámen se skutečností,
že u něj bude v následujícím období daňová kontrola prováděna, aniž by byly ze strany správce
daně konány jakékoli úkony s kontrolou související (srov. rozsudek ze dne 20. 6. 2005,
č. j. 5 Afs 36/2003-87, publ. pod č. 698/2005 Sb. NSS). To však nebyl tento případ, protože
ze strany správce daně byly provedeny další úkony. Spolu se sepsáním protokolu o zahájení
daňové kontroly došlo i k faktickému prověřování. Stěžovateli bylo jasné, co je předmětem
daňové kontroly a v jakém rozsahu bude kontrolován. Správce daně dokonce při ústním jednání
stěžovateli sdělil své pochybnosti o správnosti daňových tvrzení (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07). Daňová kontrola proto byla zahájena řádně
a v souladu se zákonem, přičemž neexistovaly zákonné překážky bránící jejímu zahájení.
Ode dne zahájení daňové kontroly, tj. 10. 11. 2011, proto i podle názoru Nejvyššího správního
soudu běžela nová tříletá lhůta, v níž bylo možné daň stanovit (§148 odst. 1 a 3 daňového řádu).
Tato lhůta skončila podle §33 odst. 1 daňového řádu 11. 11. 2014 (nikoliv koncem roku 2014,
jak nesprávně uvedl krajský soud a žalovaný). Rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne
3. 3. 2014. K prekluzi práva vyměřit daň tak nedošlo.
[23] Druhá část námitek stěžovatele se týkala likvidace jeho znehodnocených zásob. Nejvyšší
správní soud je již čtvrtou instancí, u které stěžovatel uvádí stejnou argumentaci o nevhodném
skladování textilních látek ve vlhkých prostorech po povodních, díky kterému se z bezmála
dvoumilionových zásob stal neprodejný odpad. Stejně jako krajský soud, žalovaný i správní orgán
I. stupně je však Nejvyšší správní soud toho názoru, že stěžovatel dostatečným způsobem
neprokázal likvidaci předmětných zásob jakožto nepoužitelného odpadu. Z protokolu o ústním
jednání, konaném v den zahájení daňové kontroly, vyplývá, že správce daně požadoval vysvětlení
nulového stavu zásob a pohledávek za zdaňovací období 2006, a dostalo se mu odpovědi: „Zásoby
jsem zapomněl do daňového přiznání uvést“. Po tvrzené likvidaci zničeného zboží stěžovatel také
opomněl v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2009 uvést
výdaje za skládku odpadu ve výdajích souvisejících s jeho podnikatelskou činností. Důkazem
v jeho prospěch mohly být vážní lístky z dané skládky, stěžovatel však opět opomněl
zkontrolovat, na jaký subjekt jsou vystaveny, a svým podpisem stvrdil, že odpad složila jiná
společnost, jejímž je jednatelem. I kdyby Nejvyšší správní soud přistoupil na tvrzení stěžovatele,
musí se ztotožnit se žalovaným, že si stěžovatel sám svou liknavostí způsobil škodu, která
by z daňového hlediska ani nebyla daňovým výdajem podle §25 odst. 1 písm. n) a §25 odst. 2
zákona o daních z příjmů. Nelze proto v souhrnu nic vytknout závěru krajského soudu
a správních orgánů, že stěžovatel hodnověrně neprokázal likvidaci zásob, o které měly díky jejich
náhlému snížení pochybnosti.
[24] Třetí část námitek se týkala důkazní povinnosti stěžovatele. Podle §92 odst. 3 daňového
řádu platí, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení,
dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. V souladu s §92 odst. 4 daňového řádu může správce
daně vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně,
pokud to vyžaduje průběh řízení, a to za předpokladu, že potřebné informace nelze získat
z vlastní úřední evidence.
[25] Důkazní povinnost daňového subjektu podle §92 odst. 3 daňového řádu je postavena
na zásadě, že daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat a vedle toho též povinnost toto
své tvrzení doložit. Tato poněkud odlišná koncepce dokazování vychází z podstaty daňového
řízení, v němž je skutkovým základem tvrzení daňového subjektu o jeho daňové povinnosti.
K této koncepci, kterou znal i dřívější zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále
jen „zákon o správě daní a poplatků“), Ústavní soud uvedl: „Úprava důkazního břemene obsažená
v zákoně o správě daní a poplatků představuje v oblasti veřejného práva ještě ústavně konformní průlom
do ústavněprávní ochrany autonomie jednotlivce, tedy omezení autonomní sféry jednotlivce, do níž je veřejné moci
umožněno zasahovat z důvodu existence určitého a ústavně aprobovaného veřejného zájmu. V daném případě
je oním zájmem zájem na stanovení, vyměření a výběru daně, který je z hlediska ochrany vlastnického práva
aprobován čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze daně a poplatky stanovovat toliko na základě zákona (…).
Důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti nese ten, kdo tuto skutečnost tvrdí. V daňovém řízení stíhá
daňový subjekt rovněž povinnost tvrzení (v podobě daňového přiznání). Důkazní břemeno se vztahuje pouze
k prokázání skutečností tvrzených (uvedených) daňovým subjektem v daňovém přiznání, resp. skutečností,
jež je daňový subjekt povinen uvést v daňovém přiznání, tedy skutečností vážících se výlučně k daňové povinnosti
subjektu.“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05).
[26] Správce daně má také možnost postupovat podle §92 odst. 4 daňového řádu a vyzvat
daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, jsou-li současně
(kumulativně) splněny dvě podmínky. První podmínkou je nedostatečná důkazní situace
v probíhajícím řízení, resp. potřeba zjištění relevantních skutečností pro objasnění věci (konkrétní
daňové povinnosti daňového subjektu v příslušném zdaňovacím období). Druhou podmínkou
omezující správce daně je skutečnost, že požadované informace nelze získat z vlastní úřední
činnosti. Výzva správce daně ze dne 7. 2. 2012 těmto podmínkám odpovídá, protože informace
o stavu zásob stěžovatele nebylo možné získat z vlastní úřední evidence správce daně, a tyto
informace byly nutné k objasnění věci.
[27] Správce daně při dokazování v tomto případě tížila důkazní povinnost jen ve vztahu
k důvodnosti jeho pochyb o správnosti údajů v daňovém přiznání (§92 odst. 5 písm. c)
daňového řádu). Správce daně neměl povinnost prokázat, že jsou tyto údaje v rozporu
se skutečností, byl však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují „vážné a důvodné
pochyby“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008,
č. j. 2 Afs 24/2007 - 119). Označil konkrétní skutečnosti, na jejichž základě hodnotil předložené
údaje jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné, čímž splnil svou zákonnou důkazní
povinnost (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2008, č. j. 9 Afs 30/2008 – 86).
Pokud správce daně shora uvedené skutečnosti prokázal, měl daňový subjekt povinnost doložit
pravdivost svých tvrzení a jejich průkaznost, věrohodnost a správnost, popř. svá tvrzení
korigovat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2014, č. j. 9 Afs 84/2013 – 58).
To se mu ovšem nepodařilo, jak bylo popsáno výše.
[28] Námitky stěžovatele ve vztahu k rozdělení důkazní povinnosti proto Nejvyšší správní
soud shledává nedůvodnými. Správný je i závěr krajského soudu, podle kterého by stěžovatelem
namítaný časový odstup daňové kontroly nebyl podstatný, kdyby stěžovatel vedl evidenci zásob
v souladu se zákonem. Mohl tak velmi jednoduše prokázat svá tvrzení. Jak krajský soud uvedl,
je skutečně věcí daňového subjektu, zda jedná s patřičnou obezřetností a uchovává důkazy
k prokázání svých tvrzení.
V. Závěr a náklady řízení
[29] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal stěžovatelovy námitky
důvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[30] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v tomto řízení žádné náklady převyšující náklady běžné
administrativní činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2015
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu