ECLI:CZ:NSS:2015:1.AFS.171.2015:41
sp. zn. 1 Afs 171/2015 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Petra Hluštíka v právní věci žalobce: Photon SPV 3
s. r. o., se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, zastoupen Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem
se sídlem Sluneční nám. 14, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem
Letenská 15, Praha 1, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015,
č. j. 11 A 17/2015 – 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce provozuje zařízení na výrobu elektřiny - fotovoltaickou elektrárnu, z jeho příjmů
je mu pravidelně srážen odvod z elektřiny ze slunečního záření (dále též pouze „solární odvod“)
dle §7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie
(zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů).
[2] Žalobce (poplatník daně) je přesvědčen, že odvod nepřiměřeně omezuje jeho podnikání
a působí mu vážné ekonomické komplikace, ústící ve rdousící efekt. Obrátil se proto
na žalovaného (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a usnesení rozšířeného
senátu NSS č. j. 1 Afs 76/2013 - 57) s podnětem brojícím proti nečinnosti ministra financí
podle §38 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád; ten měl totiž provést,
podle jeho názoru, plošné prominutí solárního odvodu postupem podle §260 daňového řádu.
Jiným způsobem se žalobce nemohl domoci odstranění důsledku ekonomické likvidace
způsobené solárním odvodem.
[3] Žalovaný jeho podnět k odstranění nečinnosti ministra odmítl s tím, že tento procesní
nástroj užít nelze; generální opatření ministra není vydáváno v rámci konkrétního řízení a na jeho
vydání nemá žalobce právní nárok.
[4] Protože se stěžovatel nedomohl v daňovém řízení nápravy, podal žalobu k Městskému
soudu v Praze a to podle §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen
s. ř. s. V ní tvrdil, že ministr má povinnost vydat opatření (postupem podle §260 daňového
řádu), kterým by byl plošně eliminován rdousící efekt na provozovatele solárních elektráren.
Opatření, které zvolilo ke zmírnění likvidačních účinků solárního odvodu na provozovatele
Generální finanční ředitelství, není účinné. Podle názoru stěžovatele je na exekutivě, aby vymezila
obsah pojmu „rdousivý účinek“, a to právě v onom generálním opatření ministra. Tím, že ministr
rezignoval na svoji povinnost uloženou mu soudní mocí, zasáhl stěžovatelovo právo bránit
se likvidačním účinkům odvodu. Požadoval, aby soud zakázal žalovanému pokračovat
v porušování jeho práv a přikázal mu vydat rozhodnutí podle §260 daňového řádu o prominutí
solárního odvodu nebo jeho části tak, aby byly odstraněny příčiny i následky rdousícího efektu.
[5] Městský soud žalobu zamítl; zdůraznil, že žalobce neprokázal a ani netvrdil konkrétní
okolnosti, svědčící tomu, že by v jeho případě byl přímo zkrácen nezákonným zásahem, jež měl
spočívat v nevydání „generální rozhodnutí“ ministrem a že by byl tento zásah namířen přímo
proti němu. Z žaloby není zřejmé, že by právě jemu hrozil likvidační účinek úhradou solárního
odvodu. Žalobce podle soudu neuvedl nic, z čeho by bylo možno dovodit, že právě jemu bylo
zasaženo do práv tím, že ministr nepostupoval podle §260 daňového řádu.
II. Kasační stížnost
[6] Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, namítaje důvod
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost, spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Podstatou tvrzeného zásahu do jeho práv je absence
„generálního rozhodnutí“, které byl povinnen ministr vydat poté, co jej k tomu Ústavní soud
i Nejvyšší správní soud zavázal. Zásah tedy spočívá v nečinnosti exekutivy, konkrétně ministra
financí. Tuto otázku posoudil krajský soud nesprávně, jestliže uzavřel, že se o nezákonný zásah
v jeho případě nejednalo.
[7] Splnění úkolu, který uložila soudní moc exekutivě (vytvoření podmínek pro zkoumání
a zamezení rdousivému efektu odvodu), spočívá v její povinnosti identifikovat případy
likvidačního dopadu způsobeného solárním odvodem a nastavit nástroje k jejich eliminaci;
v této souvislosti odkázal na rozsudek sp. zn. 1 Afs 121/2014 a jeho bod 35. Ze skutečnosti,
že žalovaný neprovedl analýzu, ke které jej zavázal Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku,
je zřejmé, že žalovaný žádným způsobem nedokáže likvidační účinky solárním odvodem
eliminovat.
[8] Stěžovatel považuje postup proponovaný žalovaným ve sdělení Generálního finančního
ředitelství „Řešení možných individuálních likvidačních účinků odvodem“ za prakticky
nerealizovatelný, neboť rovněž ekonomicky ovlivňuje pozici daňových subjektů. Např. úrok,
který je spjatý s posečkáním odvodu, je dalším zásahem do ekonomických poměrů subjektu,
podle slov stěžovatele by užití tohoto nástroje znamenalo „ekonomický hazard“.
[9] Městský soud stěžovateli vytýkal neprokázání přímého dotčení na jeho právech tím,
že ministr nepostupoval podle §260 daňového řádu; aby však mohl stěžovatel likvidační účinek
prokázat, musí být exekutivou popsán obsah tohoto pojmu. Závěrem uzavřel, že soud
se nesprávně domníval, že by rdousivý efekt měl být zkoumán jím; soud může přezkoumávat
pouze postup správního orgánu a ne sám takový stav nalézat.
[10] Ze všech těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[11] Žalovaný předně odkázal na závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
(vyslovené v usnesení č. j. 1 Afs 76/2013 – 57), který podrobně hodnotil možnost posuzování
individuálních případů z hlediska dopadu solárního odvodu na výrobce elektřiny, a uzavřel,
že tyto dopady dle platné právní úpravy nelze zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně
před správními orgány ani soudy. Provést pokyn Ústavního soudu a eventuálně zohledňovat
individuální likvidační účinky solárního odvodu lze dle rozšířeného senátu jen prostřednictvím
institutu prominutí daně na základě ustanovení §260 v návaznosti na §259 daňového řádu.
S tímto postupem nicméně nesouhlasí, neboť je jen stěží proveditelný. Rozhodnutí
podle §260 daňového řádu má totiž povahu zvláštního abstraktně-konkrétního aktu; pokud
by došlo k jeho vydání, daň či její příslušenství by všem dotčeným subjektům byla prominuta
již samotným tímto aktem, aniž by se zkoumaly podmínky v individualizovaných případech.
[12] Již v navazujícím rozsudku sp. zn. 1 Afs 121/2014 Nejvyšší správní soud jasně uvádí,
že je na žalovaném, jaké prostředky k eliminaci likvidačních důsledků způsobených solárním
odvodem zvolí; žalovaný má za to, že postup uvedený v Pokynu GFŘ D 21 je dostačujícím
nástrojem předcházejícím případným likvidačním účinkům.
[13] V každém případě však platí, že tvrdí-li subjekt dopad rdousícího efektu na jeho
podnikání, musí také takový stav v individuálním případě prokázat a rovněž tak musí prokázat,
že zmíněný nežádoucí stav vznikl právě v důsledku solárního odvodu, a ne např. podnikatelským
pochybením. To se však nestalo.
[14] Z uvedených důvodů trvá na správnosti napadeného rozsudku a navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou a je tedy projednatelná. Důvodnost kasační stížnosti posoudil
Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
[§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[16] Podmínkou poskytnutí ochrany proti nezákonnému zásahu dle §85 s. ř. s.
je mj. neexistence jiného prostředku ochrany nebo nápravy, resp. jeho bezvýsledné vyčerpání
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005,
č. j. 2 Afs 144/2004 - 110, publikovaný pod č. 735/2006 Sb. NSS). Důsledkem nesplnění
této podmínky je nepřípustnost žaloby, kterou soud dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítne.
[17] Soud se tedy zabýval otázkou, zda stěžovatel mohl dosáhnout obrany proti tvrzenému
zásahu, který mimo jiné měl spočívat v dopadu rdousivého účinku solárního odvodu
na stěžovatele způsobeného právě nečinností ministra. Pokud by bylo postaveno najisto,
že takové prostředky obrany existují a stěžovatel je nevyužil, musel by soud žalobou napadený
rozsudek zrušit a žalobu odmítnout jako nepřípustnou. Takovou jistotu však Nejvyšší správní
soud nemá, i když užití prostředků eliminace rdousivého účinku odvodu exekutiva proponuje
(viz níže body [25] – [28] a b. [30] rozsudku); není prozatím dostatečně zřejmé, zda se bude
jednat o účinné prostředky obrany. V takovém případě soud proto uzavírá, že žaloba byla
přípustná a stěžovateli bylo nutno přístup k soudu umožnit.
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Na úvod soud shrnuje podmínky pro užití žalobního typu, který ke své obraně zvolil
stěžovatel. V řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního
orgánu (dále jen „zásah“) je dle §82 s. ř. s. aktivně žalobně legitimován každý, kdo tvrdí,
že byl přímo zkrácen na svých právech zásahem správního orgánu, který není rozhodnutím,
a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo.
Podmínkou je tedy tvrzení konkrétního zásahu správního orgánu, který míří přímo proti žalobci
a který jej (popř. jeho důsledky) současně krátí na jeho individuálních právech. Základem je jasné
tvrzení o zásahu či jeho důsledcích do právní sféry žalobce. V průběhu řízení pak soud zkoumá
jednotlivé definiční znaky tvrzeného zásahu (konkrétnost tvrzení zkrácení na žalobcových
právech, nezákonnost zásahu), což je vždy úvahou ve věci samé, která pak v konečném důsledku
vede k závěru, že buď k tvrzenému zásahu vůči žalobci nedošlo, nebo došlo, nebyl však
nezákonný a nebo sice byl nezákonný, ale žalobce jím nebyl přímo krácen na svých subjektivních
právech, resp. nebyl zaměřen přímo proti němu a nebo k tvrzenému nezákonnému zásahu
skutečně došlo a trvá-li, soud nařídí jeho ukončení. Pro povahu zásahu pak je důležité
to, že byl učiněn správním orgánem (při výkonu veřejné správy).
[20] V projednávané věci se stěžovatel domáhal ukončení nezákonného zásahu, který
spatřoval v nečinnosti ministra. Ten podle stěžovatelova názoru byl vázán příkazem soudní moci
vydat „rozhodnutí“ postupem podle §260 daňového řádu. Je skutečností, že podle rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu by byl nejpřiléhavějším prostředkem k zohlednění
individuálních účinků odvodu vyměřeného podle zákona, leč dopadajícího rdousícím způsobem
na jednotlivce, za stávající právní úpravy institut prominutí daně, upravený v §259 a 260
daňového řádu (k podrobnostem viz body [48] až [57] citovaného usnesení rozšířeného senátu).
[21] Stěžovatel však v nyní posuzovaném případě brojí proti „nečinnosti“ ministra s tvrzením,
že právě tato jeho nečinnost zasahuje přímo proti němu; nevznesl však žádný konkrétní důvod
proč a jak absence postupu ministra podle §260 daňového řádu zasahuje do jeho konkrétních
subjektivních práv. V tomto ohledu tedy souhlasí Nejvyšší správní soud se závěrem městského
soudu, že v „nečinnosti“ ministra nelze bez dalšího spatřovat nezákonný zásah namířený přímo
proti žalobci.
[22] Z principu dělby moci a subsidiarity ochrany práv jednotlivce je zřejmé, že řešení
nepříznivých dopadů odvodu na jednotlivce je primárně v rukou moci zákonodárné a výkonné;
není-li naplněn požadavek ochrany jednotlivce v těchto stupních, nastupuje moc soudní.
[23] Od vydání rozhodnutí rozšířeného senátu však uplynula již dostatečně dlouhá doba
k tomu, aby se s ním všechny zainteresované subjekty mohly podrobně seznámit a reagovat
na ně. Ačkoliv se prozatím jednalo pouze o „hypotetické“ řešení, neboť rozšířený senát
v uvedeném usnesení zdůraznil, že v řízení o stížnosti na postup plátce daně (což bylo procesní
prostředí projednávané věci) není prostoru pro řešení likvidačních účinků, rozhodl se Nejvyšší
správní soud v řízení ve věci sp. zn. 1 Afs 121/2014 obrátit na ministra financí s výzvou
ke sdělení stanoviska (postupem podle §74 odst. 1 s. ř. s.), zda Ministerstvo financí připravuje
nějaké legislativní změny či zda ministr zvažuje vydání rozhodnutí dle §260 odst. 1 písm. a)
daňového řádu tak, aby bylo možno v konkrétních případech posoudit, nemá-li solární odvod
na jednotlivé poplatníky likvidační dopady, a podrobit úvahu správního orgánu o dané otázce
soudnímu přezkumu, v intencích závěrů vyslovených v citovaném usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu.
[24] Ministerstvo financí reagovalo na tuto výzvu přípisem doručeným Nejvyššímu správnímu
soudu dne 8. 12. 2014, z nějž plyne, že ministr financí momentálně neplánuje vydat rozhodnutí
o prominutí daně dle §260 odst. 1 písm. a) daňového řádu, které by dopadalo na poplatníky
solárního odvodu. V přípravě nejsou ani žádné změny relevantní zákonné úpravy. Ministerstvo
nicméně zdůraznilo, že danou problematikou se s cílem naplnit principy vyslovené soudní mocí
intenzivně zabývá a přikládá závěrům Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu ohledně
možného „rdousícího efektu“ solárního odvodu v individuálních případech maximální důležitost.
[25] Podle přesvědčení Ministerstva financí pak lze „rdousícímu efektu“ solárního odvodu
za současné právní úpravy účinně předcházet postupem podle §156 a 157 daňového řádu,
tedy posečkáním úhrady jiných daní, u kterých výrobci elektřiny ze slunečního záření vzniká
povinnost jejich úhrady. Ve výjimečných případech, kdy má odvod na poplatníka - výrobce
elektřiny ze slunečního záření - likvidační účinky, lze podle Ministerstva financí důvodně
předpokládat, že jeho ekonomická situace bude celkově špatná a tento poplatník bude
mít popř. nedoplatky i na jiných daních. Pro uplatnění institutu posečkání je přitom rozhodující
posouzení komplexní situace daňového subjektu. Pokud tedy bude v konkrétním individuálním
případě shledán „rdousící efekt“ odvodu, nic nebrání správci daně toto zohlednit a poskytnout
poplatníkovi úlevu formou posečkání s úhradou např. daně z příjmů či daně z přidané hodnoty.
Podle §157 odst. 7 daňového řádu může zároveň správce daně z důvodu tvrdosti založené
ekonomickými nebo sociálními poměry daňového subjektu upustit od předepsání úroku
z posečkání.
[26] Ministerstvo financí dále odkázalo na upozornění, které pro daňové subjekty zveřejnilo na
internetových stránkách daňové správy dne 18. 9. 2014 (http://www.financnisprava.cz/cs/dane-
a-pojistne/novinky/2014/resenimoznych-individualnich-likvidacni-5347). Je tedy názoru, že zde
uvedený postup představuje mechanismus požadovaný Ústavním soudem pro možnost
individuálního řešení případných likvidačních účinků odvodu z elektřiny ze slunečního záření.
[27] Nejvyšší správní soud k uvedenému již uvedl, že pokud se výrobce elektřiny
ze slunečního záření dostane do situace individuálních likvidačních účinků spojených s úhradou
(odvedením) této daně, může požádat o posečkání s úhradou jiné daně. Správce daně posoudí
jeho celkovou ekonomickou situaci a nastane-li takový účinek, rozhodne o posečkání úhrady jiné
daně. Garance patnáctileté návratnosti investice do solární elektrárny (zákonem proponovaná)
totiž neznamená právo každého jednotlivého podnikatele v oboru výroby elektřiny ze solárního
záření na ziskovost jeho podnikání odpovídající uvedené návratnosti. Znamená pouze,
že za obvyklých okolností a při vynaložení péče řádného hospodáře by zpravidla uvedené
návratnosti mělo být u průměrného podnikatele podnikajícího v tomto oboru dosaženo.
Proto tedy ne každé obtíže spojené s nutností unést břemeno solárního odvodu, byť
by ve spojení s dalšími faktory zásadně ovlivnily hospodaření podnikatele, mohou mít likvidační
účinky ve smyslu, v jakém je chápe nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11.
[28] Podstatné je, že rozhodnutí ve věci žádosti o posečkání s úhradou jiné daně musí být
řádně odůvodněno a je samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2006, č. j. 3 Afs 10/2003 – 106, ze dne 22. 4. 2011,
č. j. 2 Afs 88/2010 – 70, nebo ze dne 19. 3. 2008, č. j. 9 Afs 131/2007 – 53; popř. i nález
Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 49/04).
[29] Není věcí soudní moci diktovat veřejné správě konkrétní způsoby naplnění jejích
ústavních povinností. Rozšířený senát na konkrétním případu modeloval možnost eliminace
likvidačních účinků odvodu; byl ovšem při svém rozhodování vázán jednak vlastní pravomocí
řešit předloženou spornou právní otázku (a jen ji), jednak skutkovým a právním půdorysem
posuzované věci. Na něm formuloval své závěry a nemohl se vymknout do oblasti jiných
daňových povinností daňového subjektu a jeho celkové ekonomické situace. Na rozdíl
od rozšířeného senátu má daňová exekutiva možnost rozvinout úvahu o zmírnění likvidačních
účinků i jinými prostředky – a to posouzením celkové ekonomické situace daňového subjektu
se zohledněním a znalostí jeho pozic ve všech daních.
[30] Nejvyšší správní soud stále sleduje vývoj praxe ve věcech úhrady solárních odvodů.
Je si rovněž vědom, že za současného stavu prozatím nelze předjímat, zda k dosažení ústavně
žádoucího stavu, tedy k tomu, aby v těch případech, v nichž je to vskutku odůvodněné,
byl případný likvidační efekt solárního odvodu eliminován, postačí uplatnit pouze institut
posečkání s úhradou jiné daňové povinnosti. Je dobře možné, že vzhledem k rámcovým
ekonomickým podmínkám a s ohledem na to, jaký typ osob v oboru výroby elektřiny
ze solárního záření převážně podniká, postačí toliko uplatnění institutu posečkání úhrady jiné
daně. Pokud by tomu tak bylo, nebylo by možno veřejné správě vytýkat nevydání „rozhodnutí“
podle §260 odst. 1 písm. a) daňového řádu, neboť by to s ohledem na konkrétní rámcové
ekonomické podmínky nebylo nezbytné. Takové hodnocení by v současné věci bylo pouze
hypotetické. Stěžovatel totiž ani nevyužil konkrétní ochrany, kterou mu §156 a §157 daňového
řádu umožňuje a kterou exekutiva zvolila jako účinný prostředek ochrany konkrétního subjektu
před likvidačními účinky solárního odvodu.
[31] Je tak nyní na stěžovateli aby tvrdil a konkrétními argumenty a fakty týkajícími se jeho
hospodaření osvědčil, že solární odvod pro něho přestavuje zátěž, která jej ohrožuje v jeho
ekonomické existenci. Stěžovatel musí především osvědčit, že při své činnosti doposud
postupoval s péčí řádného hospodáře. To především znamená doložit, že si pořídil vybavení
pro svou činnost (typicky solární panely) za podmínek v dané době obvyklých a že i v jiných
ohledech jednorázové i průběžné náklady jeho činnosti byly vynaloženy, resp. jsou vynakládány
za podmínek na trhu obvyklých; totéž obdobně musí být samozřejmě doloženo i o způsobu
a podmínkách financování stěžovatele z vnějších zdrojů. Dále to znamená osvědčit, že samotný
rozsah a další parametry jeho podnikatelského záměru odpovídaly a i nyní odpovídají obvyklým
standardům v daném odvětví (např. pro svůj malý rozsah neumožňují v přiměřené míře využít
ekonomického efektu úspor z rozsahu; podstatným mohou být i specifické lokální, klimatické
nebo jiné podmínky místa, v němž se solární panely nacházejí, anebo i nevhodné nastavení jiných
ekonomických parametrů na okraji obvyklého spektra projektů obecně považovaných za slibné
a skýtající rozumnou naději na rentabilitu a životaschopnost). Konečně je třeba osvědčit,
že stěžovatel se poctivě pokusil využít všech „konvenčních“ prostředků ochrany proti zátěži
představované solárním odvodem, a přesto tyto prostředky nejsou s to zachovat jeho
životaschopnost. Je tedy především povinen doložit, že využil instrumentů podle §156 a 157
daňového řádu, a to v plné jejich šíři a ve vztahu ke všem jím placeným daním či jiným odvodům,
na které jsou tyto instrumenty použitelné, a ačkoli mu jejich dobrodiní bylo poskytnuto, ani tak to
nestačí k zachování jeho životaschopnosti. Teprve osvědčil-li by stěžovatel výše uvedený
komplex rozhodných na sebe navazujících skutečností, bylo by to signálem, že objektivní účinky
solárního odvodu jsou v jeho případě takové, že nezbývá, než aby minstr financí vydal
„rozhodnutí“ podle §260 odst. 1 písm. a) daňového řádu o takovém obsahu, který situaci
stěžovatele umožní řešit způsobem zajišťujícím naději na zachování jeho ekonomické
životaschopnosti. Teprve pokud by ministr i za této situace zůstal nečinný, tedy pokud
by exekutiva nenalezla účinné prostředky zabránění zmiňovaného nežádoucího stavu a z jejího
dosavadního postupu plynulo, že ani nalézt nehodlá, nezbylo by než, aby takové účinné
prostředky nalezl soud.
[32] Městský soud tedy nepochybil, pokud uzavřel, že se o nezákonný zásah v případě
stěžovatele nejedná.
V. Závěr a náklady řízení
[33] Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny námitky uplatněné stěžovatelem
nedůvodnými; jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1
věta druhá s. ř. s.).
[34] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly,
a proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2015
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu