ECLI:CZ:NSS:2015:1.AFS.18.2015:35
sp. zn. 1 Afs 18/2015 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: R. K.,
zastoupeného Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem Příkop 4, Brno, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí
Finančního ředitelství v Praze ze dne 4. 8. 2010, č. j. 4454/10-1300-203245, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2014,
č. j. 8 Af 58/2010 – 106,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze dne 18. 12. 2014, č. j. 8 Af 58/2010 - 106,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 4. 8. 2010, č. j. 4454/10-1300-203245,
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti částku 18.600 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám Mgr. Hany Zahálkové, advokátky.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Finanční úřad v Rakovníku (dále též „správce daně“) vyměřil platebním výměrem
ze dne 25. 5. 2006, č. j. 65920/06/069910/4300 žalobci daňovou povinnost k dani z přidané
hodnoty (dále též „DPH“) za 1. čtvrtletí roku 2006 ve výši 142.053 Kč. Finanční
ředitelství v Praze (jako odvolací orgán a dřívější žalovaný) rozhodnutím ze dne 9. 8. 2006,
č. j. 6669/06-130, zamítlo odvolání žalobce proti platebnímu výměru. Městský soud v Praze (dále
jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 1. 11. 2007, č. j. 6 Ca 307/2006 – 54, toto rozhodnutí
zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Odvolací orgán opětovně odvolání zamítl,
a to rozhodnutím ze dne 25. 1. 2008, č. j. 425/08-1300-506729. I toto rozhodnutí městský soud
zrušil (rozsudek ze dne 15. 7. 2009, č. j. 5 Ca 122/2008 – 34). Proti tomuto rozsudku brojil
dřívější žalovaný kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 11. 2009,
č. j. 7 Afs 116/2009 – 70, zamítl. Ani svým třetím rozhodnutím ve věci ze dne 4. 8. 2010,
č. j. 4454/10-1300-203245, dřívější žalovaný odvolání nevyhověl. Posledně uvedené rozhodnutí
zrušil městský soud rozsudkem ze dne 13. 3. 2012, č. j. 8 Af 58/2010 – 63.
[2] Městský soud shledal, že žalovaný opět nedostál své povinnosti řádně a srozumitelně
vysvětlit, zda v daném případě byly splněny podmínky přímého účinku šesté směrnice
Rady 77/388/EHS o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu
– Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (dále též „šestá směrnice“).
Soud měl za to, že z porovnání §19 odst. 4, 5 a 6 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané
hodnoty, a §75 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném
do 31. 12. 2008 (dále jen „zákon o DPH“) je zřejmé, že pozdější právní úprava je přísnější.
Vyjádřil souhlas s žalobcem v tom, že §75 odst. 2 zákona o DPH není v souladu s čl. 17 odst. 6
šesté směrnice, neboť Česká republika zákaz odpočtu s přistoupením k Evropské unii rozšířila.
Přísnější úprava by byla v souladu se šestou směrnicí pouze tehdy, pokud by byla obsažena
v českém zákoně v období před vstupem České republiky do Evropské unie.
[3] I tento rozsudek městského soudu však Nejvyšší správní soud zrušil ke kasační stížnosti
žalovaného rozsudkem ze dne 14. 6. 2012, č. j. 1 Afs 48/2012 - 39. V podrobném odůvodnění
svého rozsudku (body 17 až 37 rozsudku ) uzavřel, že zákon o DPH nerozšířil vynětí z nároku
na odpočet DPH na vstupu, obsažené v právní úpravě platné v době vstupu České republiky
do Evropské unie, a §75 odst. 2 cit. zákona proto neodporuje požadavkům stanoveným
čl. 17 odst. 6 šesté směrnice. Jak předcházející úprava, tak úprava účinná od 1. 5. 2004, ze zásady
nároku na odpočet vyjímaly toliko daň při pořízení osobního automobilu (a to i formou
finančního pronájmu) a při technickém zhodnocení osobního automobilu, to však pouze
za podmínky, že takový osobní automobil nebyl pořízen za účelem jeho dalšího prodeje
(i formou finančního pronájmu) či vývozu. Otázku shody vnitrostátního práva s ustanoveními
šesté směrnice tak shledal zodpovězenou.
[4] Ve vztahu k další námitce pak Nejvyšší správní soud zdůraznil, že prvá věta §75 odst. 2
zákona o DPH vyjímá nárok na odpočet daně při pořízení osobního automobilu, a to i formou
finančního pronájmu. K tomuto omezení je nutno v souladu s judikaturou Soudního dvora
přistupovat přísně restriktivně. Dle Nejvyššího správního soudu je „pořízením osobního
automobilu“ nutno rozumět toliko pořízení osobního automobilu samotného, tedy plnění
odpovídající jeho kupní ceně bez jakýchkoli dalších přirážek.
[5] Jako podstatné pak Nejvyšší správní soud zdůraznil, že §75 zákona o DPH v žádné
své části výslovně neomezuje možnost odpočtu v případě daně z přirážky nad úroveň ceny
bez daně u finančního pronájmu osobního automobilu (tedy jinak řečeno z poplatku za finanční
službu – finanční pronájem, která nemůže naplňovat pojem „pořízení osobního automobilu“).
S odkazem na obecnou zásadu nároku na odpočet je pak tedy nutno §75 zákona o DPH vyložit
tak, že nestanoví-li toto ustanovení výslovně výjimku z této zásady pro daň z přirážky nad úroveň
ceny bez daně, je možno u ní uplatnit nárok na odpočet daně na vstupu, stejně jako tomu bylo
podle právní úpravy předcházející. V této části pak zavázal městský soud k tomu, aby v dalším
řízení prověřil a zabýval se tím, zda také dřívější žalovaný v případě žalobce vyložil §75 odst. 2
zákona o DPH výše uvedeným způsobem, tedy zejména tak, že je možno uplatnit nárok
na odpočet daně z přirážky nad úroveň vstupní ceny bez daně u finančního pronájmu osobního
automobilu. V dosavadním průběhu řízení totiž nebylo věcně řešeno, zda vlastní daňová
povinnost na DPH byla žalobci doměřena toliko z důvodu neoprávněného uplatnění odpočtu
daně při pořízení osobních automobilů, tedy ze samotné kupní ceny automobilu (v takovém
případě by byl postup správce daně v pořádku), či současně také z důvodu uplatnění odpočtu
daně z přirážky nad úroveň kupní ceny bez daně (v takovém případě by správce daně
nepostupoval v souladu §75 odst. 2 zákona o DPH). Zdůraznil, že městský soud tuto otázku
musí prozkoumat i s ohledem na žalobní námitku, že žalobce měl mít v případě daňového
dokladu č. 541462 – splátkového kalendáře k leasingové smlouvě, nárok na odpočet
DPH na vstupu u přirážky nad úroveň vstupní ceny bez daně u finančního pronájmu osobního
automobilu, jak tomu bylo do 30. 4. 2004 (s. 14 žaloby).
[6] Další v pořadí následoval rozsudek městského soudu, který je nyní předmětem kasačního
řízení. V něm soud vyšel ze závěrů Nejvyššího správního soudu v otázce možnosti uplatnění
nároku na odpočet daně při pořízení osobního automobilu v daném zdaňovacím období
a v otázce posouzení shody tehdy platného vnitrostátního práva s čl. 17 odst. 6 šesté směrnice.
V tomto ohledu rekapituloval závazný názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu.
[7] K otázce uplatnění odpočtu daně z přirážky nad úroveň kupní ceny bez daně soud
vycházel z vyjádření žalovaného. Konstatoval obsah protokolu sepsaného správcem daně
ze dne 18. 5. 2006, č. j. 63234/06/069930/4532 a jeho součást - splátkový kalendář č. 541462,
z něhož soud dovodil zřejmost, že pro účely DPH byla brána v úvahu jen cena automobilů
a k tíži žalobce nebyla vzata daň z přirážky nad úroveň vstupní ceny. Tento závěr soud dovodil
ze skutečnosti, že se jí výpočty obsažené v protokolu vůbec nezabývaly.
II.
Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností,
v níž popsal dva okruhy námitek. První se týká nesprávného závěru soudu ve vztahu
k interpretaci §75 zákona o DPH. Stěžovatel nadále trvá na svém názoru, vyjádřeném v žalobě,
že zmíněné ustanovení odporuje čl. 17 šesté směrnice. Důvody pro své tvrzení pak velmi obsáhle
popsal na stranách 3 až 10 kasační stížnosti (kterou pro nadbytečnost nebude již nyní Nejvyšší
správní soud opakovaně reprodukovat), a kde v podstatě zopakoval svá tvrzení popsaná v žalobě
ze dne 4. 10. 2010.
[9] Druhým okruhem námitek je tvrzení, že přesto, že stěžovatel měl nárok na odpočet
DPH na vstupu u přirážky nad úroveň vstupní ceny u finančního pronájmu osobního automobilu
u daňového dokladu č. 541462 - splátkového kalendáře k leasingové smlouvě, tento nárok
mu dřívější žalovaný neuznal. Soud jen konstatoval, že předmětné výpočty se touto daní vůbec
nezabývaly a žalobu zamítl, aniž by prověřil a vzal v úvahu tento jeho nárok.
[10] Povinností soudu tak bylo zjistit a prověřit, zda byl stěžovateli přiznán správními orgány
nárok na odpočet daně z přirážky nad úroveň vstupní ceny bez daně u finančního pronájmu
osobního automobilu (dle pokynu Nejvyššího správního soudu v předcházejícím rozsudku). Soud
však jen konstatoval, že z platebního výměru ani z žalobou napadeného rozhodnutí
tato skutečnost zjistit nelze. Na základě toho pak uzavřel, že při stanovení daně bral správce
daně v úvahu jen cenu automobilů, ale daní z přirážky se výpočty uvedené v protokolu
ze dne 18. 5. 2006 vůbec nezabývaly. Soud tak dospěl k závěru, že správní orgány aplikovaly
§75 odst. 2 zákona o DPH v souladu s právním názorem Nejvyššího správního soudu. Podle
stěžovatele je rozhodnutí soudu zmatečné, neboť na jedné straně konstatuje, že žalobou
napadené (ani jemu předcházející) rozhodnutí neobsahuje vysvětlení přiznání či odepření nároku
na odpočet, avšak na druhé straně uvádí, že k jeho přiznání ve vztahu k přirážce nad úroveň
vstupní ceny bez daně u finančního pronájmu osobních automobilů došlo.
[11] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ve všech ohledech souhlasí
s rozsudkem městského soudu. Zdůraznil, že soud byl ostatně vázán právním názorem
vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 48/2012, v němž se tento soud
podrobně vypořádal s odůvodněním, že ve věci aplikovaný zákon o DPH nerozšířil vynětí
z nároku na odpočet DPH na vstupu obsažená v právní úpravě platné v době vstupu České
republiky do Evropské unie, a §75 odst. 2 zákona o DPH proto neodporuje požadavkům
stanoveným čl. 17 odst. 6 šesté směrnice. Ve vztahu k druhé žalobcově námitce uvedl, že umožnil
stěžovateli uplatnit nárok na odpočet DPH z přirážky nad úroveň vstupní ceny bez daně
u finančního pronájmu osobního automobilu. Závěrem navrhl, aby mu soud přiznal náhradu
nákladů řízení a odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13, ze kterého vyplývá,
že účastníci řízení musí mít ve sporu rovné postavení.
[13] V doplnění kasační stížnosti ze dne 18. 5. 2015 žalobce uvedl, že nesouhlasí s rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2012, č. j. 1 Afs 48/2012 - 39, a navrhl, aby Nejvyšší
správní soud požádal Soudní dvůr Evropského unie o výklad čl. 17 šesté směrnice ve vztahu
k nároku na odpočet DPH u pořízení osobních automobilů.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost jako celek. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[15] K osobě žalovaného soud podotýká, že k 31. 12. 2012 zanikly finanční ředitelství
a finanční úřady zřízené podle zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, a jejich
působnost převzaly orgány finanční správy příslušné podle zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční
správě České republiky. V souladu s §19 odst. 1, §20 odst. 1 a 2 a §7 písm. a) posledně
zmiňovaného zákona ve spojení s §114 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, přešla
působnost Finančního ředitelství v Praze jako orgánu rozhodujícího o odvoláních proti
rozhodnutím finančních úřadů na Odvolací finanční ředitelství. Za žalovaného je proto třeba
považovat v souladu s §69 s. ř. s. právě Odvolací finanční ředitelství.
[16] Kasační stížnost je důvodná.
[17] První kasační námitkou míří stěžovatel v podstatě do odůvodnění rozsudku Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 1 Afs 48/2012. Tento rozsudek bezprostředně předcházel nyní
posuzovanému rozsudku městského soudu a závazně se již vyjádřil k aplikaci a interpretaci
zákona o DPH tak, že užitý zákon nerozšířil vynětí z nároku na odpočet DPH na vstupu
obsažená v právní úpravě, která byla platná v době vstupu České republiky do Evropské unie.
[18] Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu. K aplikaci tohoto ustanovení se vyslovil i Ústavní
soud, který ve svém nálezu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, poukázal na to, že „ustanovení
§104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat
věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil,
a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil“.
[19] Nejvyšší správní soud ve svém závazném právním názoru obsaženém ve zrušujícím
rozhodnutí shledal zákonným postup žalovaného, který aplikoval na danou věc §75 odst. 2
zákona o DPH. Uzavřel, že zákon (resp. jeho užitá ustanovení) nebyl v rozporu s čl. 17 odst. 6
šesté směrnice. Tímto právním názorem se pak musel městský soud řídit v daném řízení
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
[20] V podané kasační stížnosti pak stěžovatel nesouhlasí právě s uvedeným závěrem
a navrhuje věc předložit Soudnímu dvoru EU k posouzení v rámci předběžné otázky. Stěžovatel
tak požaduje po Nejvyšším správním soudu, aby se znovu zabýval věcí, u které již jedenkrát svůj
závazný právní názor na výklad hmotného práva vyslovil, a to v situaci, kdy se městský soud
tímto právním názorem řídil. Taková kasační námitka je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
nepřípustná.
[21] Druhou kasační námitkou žalobce tvrdí, že měl nárok na odpočet DPH na vstupu
u přirážky nad úroveň vstupní ceny u finančního pronájmu osobního automobilu, plynoucí
z daňového dokladu č. 541462 - splátkového kalendáře k leasingové smlouvě. Tento nárok
mu však žalovaný neuznal a soud ji vypořádal nesrozumitelným způsobem.
[22] Nejvyšší správní soud v předcházejícím rozsudku konstatoval, že ačkoliv byla taková
žalobní námitka vznesena (s. 14 žaloby), soud se jí nezabýval. Uložil proto městskému soudu
povinnost prověřit a postavit najisto, zda byla daňová povinnost k DPH žalobci doměřena toliko
z důvodu neoprávněného uplatnění odpočtu daně při pořízení osobních automobilů, tedy
ze samotné kupní ceny automobilu (v takovém případě by byl postup správce daně v pořádku),
či současně také z důvodu uplatnění odpočtu daně z přirážky nad úroveň kupní ceny bez daně
(v takovém případě by správce daně nepostupoval v souladu §75 odst. 2 zákona o DPH).
[23] Městský soud však pokynu Nejvyššího správního soudu nedostál. Zrekapituloval pouze
obsah vyjádření žalovaného k žalobě, odkázal na protokol sepsaný správcem daně dne 18. 5. 2006
a propočty zde obsažené. Uzavřel, že právě proto, že propočty neobsahovaly zmínku o dani
z přirážky nad úroveň vstupní ceny, je aplikace §75 odst. 2 zákona o DPH správními orgány
v souladu se závěry, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud.
[24] Podstatné však pro věc bylo prozkoumat žalobou napadené rozhodnutí žalovaného
a prověřit, jak se vypořádal s odvolací námitkou uplatněnou stěžovatelem, která se této
problematiky dotýkala. Rozsudek městského soudu v předcházejícím řízení tyto úvahy totiž
vůbec neobsahoval, přesto, že žalobce v žalobě (na str. 12 a str. 14) konsistentně namítal, že jako
plátce daně měl nárok na odpočet daně z přirážky nad úroveň vstupní ceny bez daně
u finančního pronájmu osobního automobilu. Úvahu vztahující se k obsahu napadeného
rozhodnutí k této námitce však městský soud neučinil vůbec.
[25] Z napadeného rozhodnutí žalovaného není dostatečně zřejmé, zda se odvolacími
námitkami stěžovatele v tomto ohledu zabýval. V rekapitulační části rozhodnutí žalovaný popsal
stěžovatelovu výtku, že finanční pronájem (leasing) je třeba vnímat jako službu a takto ji podrobit
dani. V reakci pak dodal, že pro účely DPH je třeba na finanční pronájem hledět jako na dodání
zboží, aniž by pokračoval dále v úvahách a vysvětlil, zda je subjektu doměřena daňová povinnost
z hodnoty pořízeného osobního automobilu anebo současně i z důvodu uplatnění odpočtu daně
z přirážky nad úroveň kupní ceny bez daně. Tento stav není v napadeném rozhodnutí nikde
popsán, ačkoliv jej stěžovatel od počátku řízení zpochybňoval.
[26] Ze správního spisu plynou rovněž rozporuplné údaje. Například z protokolu, sepsaného
dne 23. 5. 2006 správcem daně plyne, že hlavním předmětem jednání uvedeného dne je prověření
nadměrného odpočtu za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2006. Správce daně požádal
o předložení smluv a splátkových kalendářů, protože si daňový subjekt uplatnil DPH z finanční
služby u leasingových splátek za zmíněné období. Závěrem pak správce daně konstatoval,
že „daňový subjekt postupoval v rozporu s §75 odst. 2 zákona o DPH, neboť nemá nárok
na odpočet daně při tomto způsobu pořízení“. Není tak zcela zřejmé, co měl správce daně
na mysli.
[27] Důvody pro doměření daně (či odepření nároku na odpočet) musí být v odůvodnění
rozhodnutí přesně popsány; uvedeny však musí být i důvody, v nichž správní orgán výtkám
žalobce vyhověl. Je-li po celou dobu řízení sporné, z jakých plnění může daňový subjekt
nárokovat odpočet daně, bylo na správci daně, aby srozumitelně a přehledně v odůvodnění
rozhodnutí veškeré tyto kroky popsal. V žádném případě nepostačí, že žalovaný odhalí veškeré
své postupy (k věci se vztahující) až ve vyjádření k žalobě (zde v podání ze dne 17. 7. 2012)
a soud tato tvrzení převezme do odůvodnění rozsudku.
[28] Je třeba zdůraznit, že těžiště přesvědčivosti rozhodnutí je právě v jeho odůvodnění.
Každý, kdo se s rozhodnutím seznámí, se z jeho odůvodnění musí přezkoumatelným způsobem
dozvědět nejen jak, ale zejména proč bylo rozhodnuto určitým způsobem. Jde o požadavek
spravedlivého procesu, který bezpochyby platí i pro řízení daňové. Přesvědčivost rozhodnutí
je předpokladem pro jeho dobrovolnou akceptaci příjemcem, ale i dalšími osobami, ať už je jím
přiznáváno právo nebo stanovena povinnost. Rozhodnutí je jedinečným originálním správním
aktem, kterým orgán veřejné moci autoritativně rozhoduje o subjektivních právech
a povinnostech konkrétních (zejména) fyzických a právnických osob. Jde tedy o shrnutí
skutkových a právních úvah takovým způsobem, aby byl tento akt jednoznačný, jasný,
srozumitelný a přezkoumatelný.
[29] Odůvodnění rozhodnutí je též významným zdrojem poznání, zda věc vymezená
správcem daně na straně jedné, osobou zúčastněnou na správě daní (nejčastěji daňovým
subjektem) na straně druhé a předmětem řízení, byla po skutkové a právní stránce úplně
vyřešena, tedy jestli bylo rozhodnuto o celém předmětu řízení (zda byl předmět vyčerpán) nebo
jen o jeho části.
[30] Není-li v odůvodnění rozhodnutí o doměření daně vysvětleno, z jakých důvodů
k doměření daně dochází (zda pouze pro neuznání nároku na odpočet daně při nákupu osobního
vozidla, či také z důvodu vyloučení tohoto nároku nárok na odpočet DPH z přirážky na úroveň
vstupní ceny bez daně u finančního pronájmu osobního automobilu - z poplatku za finanční
službu - finanční pronájem), je to důvodem pro zrušení rozhodnutí správního orgánu podle
§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť takové rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
[31] Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí je pojmově spjata se soudním
přezkumem takového rozhodnutí. K tomu, aby soud takový závěr učinil, není zapotřebí,
aby žalobce nepřezkoumatelnost namítal. Dojde-li soud k závěru, že napadené správní
rozhodnutí je nepřezkoumatelné, zruší je, aniž se žalobcovými námitkami musí věcně zabývat
[§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[32] Učinil-li městský soud závěr popsaný v bodě 23 až 26 tohoto rozsudku, je jeho
rozhodnutí v otázce nároku na odpočet daně z poplatku za finanční službu vadné; odůvodnění
totiž vycházelo pouze z vyjádření žalovaného, aniž by mělo odraz v přezkoumávaném
rozhodnutí.
[33] Pravomoc Nejvyššího správního soudu k současnému zrušení rozhodnutí správního
orgánu není vázána na návrh stěžovatele. Je to tento soud, který zváží, zda je namístě pouze
zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení,
či zda je racionální současné zrušení rozhodnutí správního orgánu. V daném případě je zřejmé,
že rozhodnutí správního orgánu mělo být městským soudem pro nepřezkoumatelnost závěrů
řešení v dané otázce zrušeno a že nepřichází v úvahu jakékoliv doplnění řízení či vypořádání
dalších žalobních námitek městským soudem. Městský soud by s odkazem na tento rozsudek
pouze přenesl závazný právní názor svým novým rozsudkem správnímu orgánu.
[34] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností
napadený rozsudek městského soudu. Věc mu však nevrátil k dalšímu řízení, neboť podle
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil žalobou napadené rozhodnutí Finančního ředitelství
v Praze. Jak řečeno shora, ve věci je nyní příslušným rozhodnout Odvolací Finanční ředitelství
a tomu také soud podle §78 odst. 4 s. ř. s. věc vrací k dalšímu řízení, v němž je podle odst. 5
téhož ustanovení vázán právním názorem v tomto rozsudku vysloveným.
[35] V novém řízení tedy žalovaný rozhodne znovu, vázán také právním názorem (vztahujícím
se k oběma zde vzneseným otázkám) vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 6. 2012, č. j. 1 Afs 48/2012 - 39.
IV.
Závěr a náklady řízení o žalobě a kasační stížnosti
[36] Jelikož Nejvyšší správní soud současně se zrušením napadeného rozsudku rozhodl
i o zrušení rozhodnutí žalovaného o odvolání, musí kromě nákladů řízení o kasační stížnosti
rozhodnout i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí městského soudu
(§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Stěžovatel měl v projednávané věci plný úspěch, a proto
mu Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přiznal
náhradu nákladů řízení. Zástupci stěžovatele v řízení o žalobě (daňový poradce Ing. Radek
Lančík) a v řízení o kasační stížnosti (advokátka Mgr. Hana Zahálková) nezaslali soudu vyčíslení
svých nákladů řízení, Nejvyšší správní soud proto vycházel z informací obsažených ve spisu
městského soudu a ve svém spisu.
[37] Náklady řízení o žalobě představují jednak zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši
2.000 Kč. Dále je tvoří mimosmluvní odměna zástupce stěžovatele za dva úkony právní
služby spočívající v převzetí věci a podání žaloby ve výši 2.100 Kč za každý z úkonů podle
§11 odst. 1 písm. a) a d) a podle §7 ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění do 31. 12. 2012. Je třeba také připočíst dvakrát částku 300 Kč jako paušální náhradu
výdajů s těmito úkony spojenou (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Ze spisu městského soudu
nevyplývá, že by byl zástupce stěžovatele plátcem DPH, proto soud náklady řízení nezvýšil
o částku odpovídající DPH. Celkově tedy náklady řízení o žalobě představují částku 6.800 Kč.
[38] Náklady řízení o kasační stížnosti zahrnují zaplacený soudní poplatek za kasační
stížnost ve výši 5.000 Kč a dále mimosmluvní odměnu zástupkyně stěžovatele za dva úkony
právní služby (převzetí věci a podání kasační stížnosti) ve výši 3.100 Kč za každý z úkonů
dle §11 odst. 1 písm. a) a d) a §7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, v aktuálním
znění, včetně dvakrát částky 300 Kč dle §13 odst. 3 advokátního tarifu jako paušální náhrady
výdajů s těmito úkony spojenou. Zástupkyně stěžovatele na výzvu soudu neuvedla, že by byla
plátkyní DPH, proto jí soud vynaložené náklady nezvýšil o částku odpovídající DPH. Náklady
řízení o kasační stížnosti tak činily částku 11.800 Kč.
[39] Žalovaný je tedy povinen uhradit stěžovateli na náhradě nákladů řízení o žalobě a kasační
stížnosti celkově částku 18.600 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
Mgr. Hany Zahálkové, advokátky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. června 2015
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu