ECLI:CZ:NSS:2015:1.AFS.215.2014:74
sp. zn. 1 Afs 215/2014 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce:
VIKTORIAPETROL a. s., se sídlem Jitrocelová 659, Průhonice, zastoupen JUDr. Jiřím
Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34, Praha 8, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství
v Praze ze dne 10. 5. 2012, čj. 2076/12-1200-108135, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014, čj. 47 Af 16/2012 – 39, ve znění
opravného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, čj. 47 Af 16/2012 – 53,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014, čj. 47 Af 16/2012 – 39, ve znění
opravného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, čj. 47 Af 16/2012 – 53,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad Praha-západ (dále též „správce daně“) dodatečným platebním výměrem
ze dne 13. 6. 2007 žalobci (tehdy pod firmou MALLUCK a.s.) doměřil za zdaňovací období roku
2004 daň z příjmu právnických osob ve výši 1.544.200 Kč. Doměřená daň byla splatná v náhradní
lhůtě splatnosti, pro účely penalizace však zůstalo zachováno původní datum splatnosti,
tj. 12. 8. 2005. Žalobce spolu s podáním odvolání proti uvedenému platebnímu výměru požádal
o posečkání doměřené daně. Správce daně rozhodnutím ze dne 6. 12. 2007 povolil posečkání
platby splatné daně do 15. 7. 2008 a upozornil žalobce, že pokud dodrží podmínky dané tímto
rozhodnutím, nebude mu počítáno penále z prodlení, ale úrok za dobu povoleného posečkání.
[2] Žalobce danou podmínku nedodržel (daňový nedoplatek zcela uhradil až dne 26. 8. 2008,
tj. po lhůtě stanovené správcem daně). Správce daně tedy platebním výměrem ze dne
22. 12. 2011, čj. 461832/11/060915208371, žalobci předepsal penále ve výši 1.599.509 Kč
za prodlení s placením daně z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 2004.
S ohledem na §264 odst. 14 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a na čl. VI přechodných
ustanovení zákona č. 230/2006 Sb. předepsal správce daně penále podle §63 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „zákon
o správě daní a poplatků“).
[3] Žalobce se proti platebnímu výměru ze dne 22. 12. 2011 odvolal s tím, že v okamžiku,
kdy jej správce daně o předpisu předmětného penále vyrozuměl, bylo právo na jeho zaplacení
již promlčeno. Finanční ředitelství v Praze toto odvolání zamítlo v záhlaví specifikovaným
rozhodnutím. Argumentovalo přitom, že šestiletá lhůta, v níž bylo nutno žalobce vyrozumět
o předpisu penále, sice začala běžet po roce, v němž se stal nedoplatek splatným (podle
§63 odst. 4 a §70 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků), avšak tato lhůta byla přerušena
(a začala běžet nová šestiletá lhůta) tím, že správce daně v souladu s §70 odst. 2 téhož zákona
provedl úkon směřující k vybrání, vymožení či zajištění nedoplatku. Takovým úkonem bylo
rozhodnutí správce daně o posečkání s platbou daně ze dne 6. 12. 2007. Od 1. 1. 2009 tedy
započala běh nová lhůta, která by uplynula až 31. 12. 2014. Rozhodnutí o sdělení penále (žalobci
doručené dne 2. 1. 2012) bylo proto včasné.
II. Stručné shrnutí rozsudku krajského soudu
[4] Žalobce brojil proti rozhodnutí finančního ředitelství žalobou, které krajský soud vyhověl
v záhlaví uvedeným rozsudkem.
[5] Podle krajského soudu v posuzované věci nepřicházelo v úvahu přerušení běhu lhůty
podle §70 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Skutečnost, že správce daně v průběhu lhůty
rozhodl o posečkání daně, je proto bezvýznamná. Lhůta pro předepsání penále tudíž začala běžet
dne 1. 1. 2006 a skončila dne 31. 12. 2011. Uvedený závěr dle krajského soudu vyplývá z usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, čj. 5 Afs 35/2009 – 265,
a dále z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013, čj. 7 Afs 52/2013 – 34.
Finanční orgány byly nadto povinny o předepsání penále před uplynutím dané lhůty rozhodnout
pravomocně (neboť se jedná o prekluzivní lhůtu), přičemž žalobou napadené rozhodnutí
finančního ředitelství bylo žalobci doručeno až dne 11. 5. 2012. Soud proto jednak zrušil
napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, jednak zrušil platební výměr
na daňové penále s tím, že vzhledem k prekluzi práva předepsat penále za předmětné zdaňovací
období není důvodu, aby bylo ve věci vedeno jakékoliv další řízení.
III. Důvody kasační stížnosti žalovaného a vyjádření žalobce
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (v průběhu řízení před krajským soudem
bylo Finanční ředitelství v Praze zrušeno zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České
republiky, a jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství, které tak v nynějším řízení
vystupuje jako žalovaný) kasační stížnost z důvodu jeho nezákonnosti dle §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatel považuje za nesprávný právní závěr krajského soudu, podle nějž
je bezvýznamná skutečnost, že správce daně v době běhu lhůty ke sdělení předpisu penále
rozhodl o posečkání daně. Podle názoru stěžovatele prekluzivní lhůta ke sdělení předpisu penále
ve smyslu §63 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků musí být shodná se lhůtou,
v níž se promlčuje vybrání nedoplatku, který je základem pro výpočet penále. Dokud tedy tato
lhůta ve vztahu k penalizovanému nedoplatku neuplyne, neuplyne ani lhůta, v níž zaniká právo
sdělit předpis penále příslušejícího k tomu nedoplatku. Jestliže je běh lhůty pro vybrání daňového
nedoplatku zákonem stanoveným způsobem přerušen (tj. v důsledku kvalifikovaného úkonu
správce daně směřujícího k vybrání předmětného daňového nedoplatku ve smyslu §70 odst. 2
zákona o správě daní a poplatků), počíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí kalendářního
roku, ve kterém byl daňový dlužník o tomto úkonu zpraven a tato nová lhůta platí nejen
pro vybrání daně, ale též pro sdělení předpisu penále.
[8] Podle stěžovatele nelze dovozovat závěry, k nimž dospěl krajský soud, z usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 35/2009 – 265, neboť rozšířený senát
se v citovaném usnesení nezabýval otázkou dopadu §70 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků
na běh lhůty, v níž je správce daně oprávněn sdělit předpis penále příslušejícího k daňovému
nedoplatku. V tomto usnesení rozšířený senát řešil pouze právní otázku, zda lhůta,
v níž se promlčuje vybrání nedoplatku, jenž je základem pro stanovení penále, začne běžet
od data původní splatnosti daně, nebo až od okamžiku, kdy je tento nedoplatek vyměřen.
V tomto ohledu je chybná argumentace obsažená v rozsudku Nejvyššího správního soudu
čj. 7 Afs 52/2013 – 34. Naopak v rozsudcích ze dne 30. 1. 2014, čj. 5 Afs 12/2012 – 52,
a ze dne 25. 9. 2014, čj. 7 Afs 100/2013 – 56, Nejvyšší správní soud vyslovil závěry svědčící
o správnosti postupu správce daně a finančního ředitelství v nyní posuzované věci.
[9] Stěžovatel tedy navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby zrušil napadený rozsudek
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dále navrhl, aby mu byla na základě nálezu
Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, přiznána náhrada nákladů řízení,
tj. paušální náhrada za každý úkon dle §13 odst. 3 a §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Konkrétně
si stěžovatel nárokuje 300 Kč za úkon sepsání kasační stížnosti.
[10] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že z konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu vyplývá, že úkon správce daně dle §70 odst. 2 zákona o správě daní
a poplatků nepřerušuje běh lhůty ke sdělení předpisu penále stanovené v §63 odst. 4 téhož
zákona; odkázal přitom na rozsudek čj. 7 Afs 52/2013 – 34. Rozsudky, na které odkazuje
stěžovatel, nejsou pro souzenou věc přiléhavé, jelikož je v nich řešena otázka, jaké konkrétní
úkony správce daně vedou k přerušení běhu lhůty dle §70 odst. 2 cit. zákona. Uvedené judikáty
neřeší otázku prekluze lhůty ke sdělení předpisu penále a neřeší ani to, zda má takový charakter
rozhodnutí o posečkání daně. Podle stěžovatele nemá, neboť tímto rozhodnutím se nemění výše
zjištěné nebo doměřené daně, nemění se její splatnost, nezajišťuje se jím její zaplacení ani se jejím
prostřednictvím nevymáhá.
IV. Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
[11] 1. senát Nejvyššího správního soudu při předběžném projednání věci zjistil, že otázka,
jež je předmětem sporu, není v judikatuře zdejšího soudu řešena jednotně. Jednalo se o otázku,
zda úkon správce daně, který v souladu s §70 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků přerušuje
běh promlčecí lhůty ve vztahu k daňovému nedoplatku, přerušuje rovněž běh lhůty ke sdělení
předpisu daňového penále. Proto 1. senát usnesením ze dne 22. 1. 2015, čj. 1 Afs 215/2014 – 39,
předložil věc v souladu s §17 odst. 1 s. ř. s. rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
[12] Rozšířený senát v usnesení ze dne 27. 10. 2015, čj. 1 Afs 215/2014 – 56, konstatoval,
že úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku, který přerušuje lhůtu
pro vybrání a vymáhání daně (§70 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků), přerušuje i lhůtu
pro sdělení předpisu penále dle §63 odst. 4 věty čtvrté části za středníkem tohoto zákona a tato
lhůta začne běžet znovu způsobem uvedeným v §70 odst. 2. Tento závěr ostatně neodporuje ani
argumentaci rozšířeného senátu v jeho usnesení čj. 5 Afs 35/2009 – 265, ve kterém nelze nalézt
žádnou úvahu ohledně vlivu přerušení lhůty k vybrání a vymáhání úkonem směřujícím k vybrání,
zajištění nebo vymožení nedoplatku na lhůtu pro sdělení předpisu penále, jak se domníval sedmý
senát v rozsudku čj. 7 Afs 52/2013 - 34. Rozšířený senát se zde totiž zabýval pouze otázkou,
kdy začíná běžet lhůta pro sdělení předpisu penále, a dospěl k závěru, že lhůta začne plynout
od data původní splatnosti daně, k níž se penále vztahuje.
[13] V nyní projednávané věci rozšířený senát poznamenal, že rozdíl mezi promlčecí lhůtou
(k vybrání a vymáhání daně) a prekluzívní lhůtou (ke sdělení předpisu penále) nespočívá v tom,
že by první z nich bylo možné přerušit, zatímco druhou nikoli. I prekluzívní lhůta může
být přerušena (srov. přerušení lhůty pro vyměření daně úkonem podle §47 odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků v rozhodném znění). Rozdíl mezi prekluzívní a promlčecí lhůtou
tak spočívá v účincích spojených s jejich uplynutím. Ačkoli se tedy lhůty podle §70 odst. 1, resp.
§63 odst. 4 věty čtvrté zákona o správě daní a poplatků liší v tom, jaké jsou následky jejich
uplynutí, nelze z toho dovozovat odlišný běh obou lhůt. Ustanovení §63 odst. 4 zákona o správě
daní a poplatků ke lhůtě pro sdělení předpisu penále výslovně odkazuje na lhůtu pro vybrání
a vymožení daně, jakožto celistvý institut, nikoli pouze na délku této lhůty upravenou
v §70 odst. 1; součástí uvedeného odkazu je tak i odst. 2 citovaného ustanovení, který upravuje
přerušení lhůty pro vybrání daně. Lze tak dovodil, že běh lhůty pro sdělení předpisu penále
je shodný s během lhůty pro vybrání a vymožení daně.
V. Vyjádření žalobce k usnesení rozšířeného senátu
[14] Žalobce ve svém dalším vyjádření obšírně polemizuje se závěry usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu v projednávané věci, které považuje za nesprávné. Zejména
poukazuje na analogii s odlišným režimem promlčecí lhůty jistiny a úroku z prodlení
v soukromém právu. Rozšířený senát se s touto otázkou vypořádal prostým odkazem
na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, z něhož vyvodil závěry, které z něho vůbec nevyplývají.
Podle žalobce z uvedeného rozsudku jasně plyne, že pokud žalobce (věřitel, správce daně) včas
nárokuje pouze jistinu (daň), nikoliv však už příslušenství (úroky z prodlení, penále) nepřestává
běžet promlčecí (prekluzivní) lhůta. Rozšířený senát tuto stěžejní námitku žalobce ignoroval,
stejně jako i některé další námitky, a jeho usnesení je proto nepřezkoumatelné a porušuje právo
na spravedlivý proces.
[15] Argumentace rozšířeného senátu, že úrok z prodlení je považován za vedlejší závazek,
který je závislý na závazku hlavním, v této souvislosti taktéž neobstojí. Tato skutečnost
nic nemění na tom, že lze samostatně vymáhat jistinu a samostatně úrok z prodlení, přičemž
v takovém případě dojde k odlišnému běhu promlčecích dob.
[16] Usnesením rozšířeného senátu tak došlo k porušení jednoty a bezrozpornosti právního
řádu, pokud v soukromém právu je upraven běh promlčecích lhůt diametrálně jinak. Rozšířený
senát rovněž nerespektoval zásadu předvídatelnosti práva a soudního rozhodování a popřel
zásadu in dubio mitius, kterou je nutno aplikovat v případě více možných výkladů veřejnoprávní
normy.
[17] Žalobce dále poznamenal, že i kdyby lhůta pro předepsání penále dle §63 odst. 4 zákona
o správě daní a poplatků skutečně byla přerušena rozhodnutím o posečkání, tak jako tak již došlo
k uplynutí této lhůty. Penále bylo splatné v roce 2008, lhůta pro předepsání penále tak marně
uplynula dne 31. 12. 2014. Žalobce připomněl, že dobu řízení před krajským a Nejvyšším
správním soudem nelze považovat za dobu řízení před soudem, která ve smyslu §41 s. ř. s. staví
lhůtu pro vyměření penále (viz rozsudek NSS ze dne 22. 6. 2011, čj. 1 Afs 30/2011 – 57).
Vzhledem k tomu, že žalovaný nepodal žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
do uplynutí lhůty (tj. do 31. 12. 2014) zde neexistovalo žádné pravomocné rozhodnutí
žalovaného či správce daně o vyměření penále. Dne 31. 12. 2014 tak došlo k zániku práva státu
vyměřit žalobkyni penále.
[18] Vzhledem k výše uvedenému žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.
VI. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[19] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[20] Kasační stížnost je důvodná.
[21] Stěžejní spornou otázku v projednávané věci vyřešil ve výše citovaném usnesení rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu. Stěžovateli je proto nutno dát za pravdu v tom, že prekluzivní
lhůta ke sdělení předpisu penále ve smyslu §63 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků je shodná
se lhůtou, v níž se promlčuje vybrání nedoplatku, který je základem pro výpočet penále. Úkon
směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku, který přerušuje lhůtu pro vybrání
a vymáhání daně podle §70 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, přerušuje i lhůtu pro sdělení
předpisu penále a tato lhůta začne běžet znovu způsobem uvedeným ve zmiňovaném ustanovení
zákona o správě daní a poplatků. K tomuto závěru Nejvyšší správní soud plně odkazuje
na odůvodnění usnesení rozšířeného senátu v této věci, které bylo účastníků řízení doručeno
a bylo by nadbytečné jej na tomto místě opakovat.
[22] Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále bezesporu vyplývá, že rozhodnutí správce
daně o posečkání daně nebo o povolení splátek je úkonem směřujícím k vybrání nedoplatku
daně, a tedy přerušujícím lhůtu podle §70 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků (viz rozsudek
NSS ze dne 15. 4. 2011, čj. 2 Afs 82/2010 – 56).
[23] V souladu s uvedenými závěry je proto třeba přisvědčit stěžovateli, že po uplynutí
kalendářního roku, ve kterém byl žalobce zpraven o rozhodnutí o posečkání daně
(tj. dne 7. 1. 2008, kdy bylo žalobci toto rozhodnutí doručeno), začala běžet nová lhůta nejen
pro vybrání daně, ale též pro sdělení předpisu penále za prodlení úhrady daňového nedoplatku
(viz §70 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků). Lhůta pro předepsání penále proto počala
běžet dne 1. 1. 2009 a uplynula dne 31. 12. 2014. Pokud tedy správce daně žalobci předepsal
penále za prodlení úhrady daně z příjmu právnických osob za rok 2004 platebním výměrem
ze dne 22. 12. 2011 (doručeným žalobci 2. 1. 2012), bylo toto rozhodnutí včasné.
[24] Krajský soud tedy posoudil otázku běhu lhůty ke sdělení daňového penále nesprávně
a zatížil tak svůj rozsudek nezákonností dle §103 odst. 1 s. ř. s., jež je důvodem pro jeho zrušení.
[25] V souvislosti s polemikou žalobce se závěry rozšířeného senátu v projednávané věci
Nejvyšší správní soud uvádí, že je těmito závěry vázán a není ani oprávněn rozhodnutí
rozšířeného senátu přezkoumávat z hlediska jeho namítané nepřezkoumatelnosti. Stejné názory
na spornou otázku ostatně již 1. senát tohoto soudu vyslovil ve svém předkládacím usnesení
(ze dne 22. 1. 2015, čj. 1 Afs 215/2014 – 39) a je přesvědčen, že tyto závěry jsou zcela v souladu
i s dosavadní judikaturou tohoto soudu (vyjma rozsudku čj. 7 Afs 52/2013 – 34, který však
byl usnesením rozšířeného senátu překonán). Nelze proto přisvědčit námitce stěžovatele,
že by došlo k porušení zásady předvídatelnosti práva a soudního rozhodování.
[26] Pokud jde o námitku analogie institutu penále se soukromoprávním institutem úroků
z prodlení, rozšířený senát jasně uvedl, že tato námitka není v posuzovaném kontextu relevantní,
naopak uvedená analogie svědčí spíše ve prospěch jím nastíněného řešení. Rozšířený senát
odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, který se zabýval primárně otázkou, zda povinnost dlužníka platit
úroky z prodlení s plněním peněžního dluhu vzniká samostatně za každý den prodlení
se zaplacením jistiny, nebo jestli tato povinnost vzniká jednorázově v den, kdy se dlužník ocitl
v prodlení se splněním svého závazku. Nejvyšší soud se přiklonil ke druhému z uvedených
názorů a uvedl, že dnem, kdy se dlužník ocitá v prodlení se splněním závazku, počíná běžet
ve vztahu k právu na úroky z prodlení promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí jako
celek. Dále konstatoval, že nebylo-li právo na úroky z prodlení uplatněno v tříleté promlčecí
době, a byla-li vznesena námitka promlčení, nelze tomuto právu přiznat právní ochranu. Je však
třeba poznamenat, že Nejvyšší soud se zde nijak nevyjadřoval k možnosti přerušení běhu
promlčecí lhůty u práva na úroky z prodlení v návaznosti na případné přerušení promlčecí lhůty
jistiny dluhu. Naopak zdůraznil, že povinnost platit úroky z prodlení představuje vedlejší
závazkový vztah závislý na závazku hlavním (tedy jistině pohledávky), z čehož vyšel ve svém
usnesení i rozšířený senát. I pokud tedy v určitých případech soukromoprávní judikatura
umožňuje roztržení režimu pohledávky a úroku z prodlení, není důvod toto analogicky aplikovat
na otázku přerušení prekluzivní lhůty ve specifické situaci běhu prekluzivní lhůty pro předepsání
penále ve vztahu k přerušení promlčecí lhůty pro vybrání či vymožení daňového nedoplatku.
1. senát Nejvyššího správního soudu tedy shodně se závěrem rozšířeného senátu uzavírá,
že námitka žalobce o analogii se soukromoprávním institutem úroků z prodlení nebyla
pro posouzení sporné otázky rozhodná.
[27] Nejvyšší správní proto neshledal porušení zásady jednoty a bezrozpornosti právního řádu.
Neuspěje ani argumentace porušením zásady in dubio mitius, na základě níž by v pochybnostech
měla být právní norma vykládána mírněji. Skutečnost, že v jinak poměrně konzistentní judikatuře
Nejvyššího správního soudu se vyskytoval ojedinělý odlišný názor na otázku přerušení běhu
prekluzivní lhůty ke sdělení daňového penále (uvedený v rozsudku 7 Afs 52/2013 – 34),
nezakládá pochybnosti, pro které by příslušné ustanovení zákona o správě daní a poplatků mělo
být vykládáno nesprávně a zvýhodňovat daňové subjekty, které nesplnily včas svou daňovou
povinnost.
[28] Na závěr kasační soud upozorňuje, že sice již došlo k uplynutí lhůty pro sdělení daňového
penále (tato lhůta uplynula 31. 12. 2014), nicméně pokud nyní Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zruší, dojde k „obživnutí“ včas vydaného platebního výměru o sdělení
penále ze dne 22. 12. 2011 a také rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 10. 5. 2012 o odvolání
proti tomuto platebnímu výměru. Nedojde tedy k novému sdělení daňového penále, které
by již po uplynutí prekluzivní lhůty nebylo možné, avšak bude existovat včas vydaný platební
výměr o sdělení daňového penále, na základě kterého bude žalobce povinen sdělené penále
uhradit.
VII. Závěr a náklady řízení
[29] Nejvyšší správní soud shledal námitky stěžovatele důvodnými, proto rozsudek krajského
soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský soud
vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[30] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v dalším řízení
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2015
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu