ECLI:CZ:NSS:2015:1.AS.108.2015:19
sp. zn. 1 As 108/2015 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: J. F. M.,
zastoupen JUDr. Miroslavem Hlavničkou, advokátem se sídlem Politických vězňů 21, Praha 1,
proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2014, č. j. OD 741/14-3/67.1/14205/St, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci
ze dne 6. 5. 2015, č. j. 60 A 12/2014 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Dle zjištění Městského úřadu Nový Bor (dále jen správní orgán prvního stupně)
měl žalobce v rozporu s právními předpisy řídit dne 20. 1. 2014 v obci Cvikov motorové vozidlo,
na němž nebyla umístěna tabulka registrační značky, čímž se dopustil přestupku podle
§125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o silničním
provozu). Proto vydal správní orgán prvního stupně dne 11. 7. 2014 rozhodnutí
č. j. SO2-138/2014-78/Ra MUNO 36672/2014, jímž žalobci uložil pokutu ve výši 5.000 Kč,
zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců
a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Žalobcovo odvolání žalovaný v záhlaví
označeným rozhodnutím zamítl.
[2] Proti rozhodnutí o odvolání podal žalobce ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem žalobu
namítaje porušení zásady in dubio pro reo ve správním řízení. Dle žalobce nelze považovat
za důvodně prokázané, že jsou výpovědi zasahujících policistů věrohodné.
[3] Krajský soud při posuzování důvodnosti žaloby dospěl k závěru, že považuje hodnocení
svědeckých výpovědí zasahujících policistů správními orgány za správné a logické, neboť
výpovědi byly konzistentní, nezaujaté a dostatečně podrobné, prokazující naplnění znaků
skutkové podstaty daného přestupku. Konstatoval, že nevznikly žádné pochybnosti, kvůli nimž
by bylo nutné aplikovat zásadu in dubio pro reo, a žalobu zamítl.
II.
Kasační stížnost
[4] Žalobce (dále též stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
namítaje jeho nezákonnost, tedy důvod dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.). Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a vrátil věc soudu k dalšímu řízení.
[5] Dle stěžovatele byla porušena základní zásada správního trestání in dubio pro reo. Nelze
považovat za prokázané, že výpovědi zasahujících policistů jsou věrohodné, a to vzhledem
k rozporům v nich. Nadto výpovědi tří svědků žalobce prokazují, že skutkový děj se policisty
popisovaným způsobem nemohl odehrát. Další navržené svědky odmítl správní orgán
vyslechnout.
[6] Je nemožné, aby se policisté při pronásledování stěžovatele drželi v kopcovité krajině
a za poměrně velké rychlosti neustále ve vzdálenosti tří metrů od jeho vozidla. Tento rozpor mezi
tvrzením policistů a realitou značně znevěrohodňuje jejich výpověď. Navíc dle svědků
navrhovaných stěžovatelem došlo k příjezdu policejního vozu na místo, kde již parkoval
vůz stěžovatele, až po několika minutách po jeho příjezdu. Správní orgán řadu svědků odmítl
vyslechnout, takže se rozhodně nesnažil zjistit všechny skutečnosti, které zjistit měl a mohl.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil soud v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů; neshledal přitom, že by napadený rozsudek trpěl vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Podstatou sporu v nynějším řízení o kasační stížnosti je otázka, zda obsah výpovědí
policistů znevěrohodňuje jejich tvrzení natolik, aby na straně správního orgánu vznikly
pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál.
[11] Neumístění registrační značky na vozidlo patří mezi přestupky pozorovatelné pouhým
okem. V normálních situacích nejsou přestupky takto pozorovatelné (srov. např. jízda
bez bezpečnostního pásu, telefonování během řízení) nijak dokumentovány (fotografií
či videozáznamem), proto věrohodné svědectví policistů zpravidla představuje dostatečný důkaz
o jejich spáchání. Rozporuje-li řidič spáchání takovéhoto přestupku, je nutné policisty vždy
vyslechnout jako svědky. Pouhý úřední záznam či oznámení o přestupku nejsou dostatečnými
důkazy (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 – 27,
a ze dne 2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011 - 70). Této povinnosti v nynějším případě žalovaný dostál,
oba zasahující policisty vyslechl při ústním jednání dne 5. 5. 2014.
[12] Jelikož přestupek sám o sobě není nijak zachycen, musí se správní orgán hlouběji zabývat
věrohodností a konzistentností výpovědí policistů, porovnat je s obranou žalobce a dalšími
nezávisle zjištěnými skutečnostmi. Výpovědi nelze hodnotit jako nezpochybnitelný důkaz,
nicméně pro založení pochybnosti o pravdivosti jejich tvrzení by měly existovat konkrétní
důvody. Policisté se v řízení primárně považují za svědky události, kteří nejsou motivováni,
ať již negativně či pozitivně, aby jejich svědectví vedlo k určitému výsledku řízení. Pochybnosti
o věrohodnosti výpovědi policistů vyvstanou zejména tehdy, neshodují-li se v podstatných
okolnostech věci. Naproti tomu, vzhledem k časovému odstupu mezi spácháním přestupku
a výslechem policisty, nemohou rozpory nebo nedostatky výpovědí v okrajových aspektech
případu věrohodnost výpovědi nikterak ovlivnit (viz výše cit. rozsudek č. j. 6 As 22/2013 - 27,
bod 17). Objektivita výpovědi policistů je narušena i v případě, že po zastavení vozidla byla
provedena přehnaně horlivá a rozsáhlá kontrola, aniž by k tomu byl rozumný důvod (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 - 63).
[13] K tomu v nyní posuzovaném případě nedošlo. Policisté ve chvíli, kdy auto stálo, pořídili
video a několik fotografií, z nichž je patrné, že registrační značky na vozidle umístěny nejsou.
Stěžovatel se se skutečností, že na vozidle značky umístěny nebyly, ztotožnil. Tvrdil však,
že během jízdy mu několikrát spadly, musel je nasazovat, přičemž mechanicky poškodil držák
na ně, proto jel k autoservisu svého zetě, aby mu značky připevnil. Policie jej dle jeho tvrzení
kontrolovala ve chvíli, kdy parkoval u autoservisu.
[14] Nejvyšší správní soud konstatuje, že výpovědi policistů v nyní posuzovaném případě
netrpí žádnými nedostatky, které by zakládaly důvodné obavy o jejich nestrannosti.
Postup policistů při kontrole řidiče byl korektní, bez náznaků jakéhokoliv šikanózního jednání
vůči žalobci. Výpovědi policistů jsou konzistentní, bez vážných rozporů. Oba policisté
se především jasně shodují v tom, že stěžovatel kolem nich ve vzdálenosti jednoho až tří metrů
projel po komunikaci, aniž by měl na vozidle umístěny registrační značky. Nato jej začali
pronásledovat a při nejbližší příležitosti jej za použití výstražných světel zastavili, pořídili
fotodokumentaci a videonahrávku. Ani jeden z policistů netvrdil, že by se po celou dobu
pronásledování vozidla nacházeli ve vzdálenosti tří metrů od něj, jak stěžovatel nesprávně namítá
v kasační stížnosti.
[15] Žalovaný navíc vyhověl všem návrhům stěžovatele na doplnění dokazování dalšími
svědeckými výpověďmi. Při jednání 26. 2. 2014 tak vyslechl stěžovatelova zetě, automechanika
A. J., při jednání 25. 6. 2014 poté M. P. a H. K. Žádný z těchto svědků však neviděl vozidlo
stěžovatele přijíždět, nemohl se tedy vyjádřit k tomu, zda na něm byly v tu chvíli umístěny
registrační značky. Shodovali se pouze v tom, že mezi příjezdem vozidla stěžovatele, který
zaznamenali sluchem, a příjezdem policejní hlídky, uplynulo pár minut (jedna až pět). Žalovaný
poté ve spojení s dalšími důkazy dospěl k závěru, že stěžovatel se přestupku dopustil. Krajský
soud v postupu žalovaného pochybení neshledal.
[16] V tomto ohledu Nejvyšší správní soud připomíná závěry rozsudku ze dne 16. 2. 2005,
č. j. A 6/2003 – 44, č. 1038/2007 Sb. NSS: „Dokazování ve správním řízení nestojí na legální teorii
důkazní, která by předepisovala správním orgánům, jakou váhu kterým důkazům mají přikládat,
jakého důkazu je k prokázání té či oné skutečnosti zapotřebí, nebo jaký počet důkazů je nezbytný k prokázání
skutečnosti, která je předmětem dokazování. Dokazování i ve správním řízení ovládá zásada volného hodnocení
důkazů.“
[17] Zásada volného hodnocení důkazů, která je zakotvena zejména v §50 odst. 4 správního
řádu, dává prostor správnímu orgánu, aby sám vyhodnotil, které důkazy jsou pro jeho
závěry rozhodující a které nikoliv. To se v souladu se zásadou materiální pravdy musí
dít tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jedná se o stav,
kdy je zjištěn dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný soubor dílčích
informací, které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru. Existuje-li pochybnost,
tj. ne zcela nepravděpodobná možnost, že skutkový stav naplňuje všechny znaky
skutkové podstaty přestupku, nemůže být učiněn závěr, že byl spáchán přestupek (zásada
in dubio pro reo) (srov. k tomu usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14. 1. 2014,
č. j. 5 As 126/2011 - 68, bod 18).
[18] Žalovaný v nyní projednávané věci těmto požadavkům dostál, aniž by u něj vznikla
pochybnost o tom, že stěžovatel příslušný přestupek spáchal. Nebylo tedy na místě aplikovat
zásadu in dubio pro reo, jíž se stěžovatel dovolává. Nepochybil ani tím, že by nevyslechl žádné další
svědky, jak tvrdí stěžovatel. Naopak, všechny tři osoby, které stěžovatel označil, byly ve správním
řízení vyslechnuty. Správní orgán se jejich výpověďmi podrobně zabýval.
[19] Nejvyšší správní soud tedy neshledal námitky stěžovatele důvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[20] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu