ECLI:CZ:NSS:2015:1.AS.148.2015:58
sp. zn. 1 As 148/2015 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci navrhovatele: Ing. J. V.,
zastoupen Mgr. Vítem Bavorem, advokátem se sídlem Novomlýnská 3, Praha 1, proti odpůrci:
Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, zastoupen Mgr. Vojtěchem
Novotným, advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 24, Praha 1, o návrhu na zrušení části
Z 1517/06 opatření obecné povahy č. 14/2011 – Změny vlny 06 územního plánu hlavního města
Prahy, schválené usnesením Zastupitelstva hlavního města Prahy č. 8/31, ze dne 23. 6. 2011, o
kasační stížnosti navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015, č. j. 3
A 20/2013 – 120,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odpůrci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
[1] Tato věc se týká napadené části opatření obecné povahy ve vztahu ke změnám územního
plánu v Praze-Dubči.
[2] Rada hlavního města Prahy (dále též „rada“) rozhodla usnesením ze dne 24. 2. 2004,
č. 280, ve smyslu usnesení Zastupitelstva hl. m. Prahy (dále též „zastupitelstva“) ze dne
4. 10. 2001, č. 33/07, o pořízení změn vlny 06 Územního plánu sídelního útvaru hlavního města
Prahy (dále též „změny vlny 06“). K vydání změn vlny 06 došlo opatřením obecné povahy
č. 14/2011, Změna vlny 06 územního plánu hlavního města Prahy, schváleným usnesením zastupitelstva
ze dne 23. 6. 2011, č. 8/31.
[3] Navrhovatel se u Městského soudu v Praze domáhal zrušení části výše uvedeného
opatření obecné povahy, části označené jako změna Z 1517/06. Svoji aktivní žalobní legitimaci
dovodil ze závěti zůstavitelky A. Č., podle které se má stát vlastníkem pozemků zapsaných na
listu vlastnictví č. 781 pro k. ú. Dubeč. Právě tyto pozemky mají být podle jeho tvrzení dotčeny
výše uvedeným opatřením obecné povahy (jedná se o pozemky p. č. 1515/31, 1856/64, 1856/65,
1858/15, 1859/16, 1859/17, 1856/1, v k. ú. Dubeč (dále též „dotčené pozemky“). Zkrácení na
svých právech vydaným opatřením obecné povahy navrhovatel spatřuje v tom, že změnou
Z 1517/06 má dojít k odklonu trasy stavby nadzemního elektrického vedení od severního okraje
pozemků žalobce jižním směrem, a to v místě areálu čerpací stanice pohonných hmot. Touto
změnou by došlo k oddělení významné části dotčených pozemků a k jejich faktickému
znehodnocení. Stavba elektrického vedení (resp. její část mezi stožáry č. 57 až 61) byla do změny
Z 1517/06 vedena při severním okraji pozemků ve vlastnictví právního předchůdce navrhovatele
tak, že do nich prakticky nezasahovala. Dále je stavba elektrického vedení vymezena nově jako
veřejně prospěšná stavba, z čehož navrhovatel dovozuje další dopad do svých práv.
[4] Městský soud návrh na zrušení části opatření obecné povahy zamítl, a to s odůvodněním,
že opatření obecné povahy č. 14/2011 (jehož součástí změna Z 1517/06 je) nepřineslo větší
dotčení na právech navrhovatele ve srovnání s dřívější změnou Z 1000/00. Změna Z 1000/00
obsahuje obsahově shodnou změnu jako změna Z 1517/06, byla však vydána jako opatření
obecné povahy č. 6/2009 usnesením zastupitelstva č. 30/86 již dne 22. 10. 2009.
Soud tak u stěžovatele seznal nedostatek aktivní věcné legitimace a dalším návrhovým bodům
se nevěnoval.
[5] Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud
vyhověl a rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č. j. 1 Aos 4/2013 - 42, rozhodnutí městského soudu
zrušil pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a věc vrátil zpět Městskému soudu
v Praze. V odůvodnění městskému soudu zejména vytkl, že dospěl k závěru o nedostatku aktivní
věcné legitimace navrhovatele, aniž by však předtím zkoumal vztah obou změn a platný právní
stav na dotčeném území. Nejvyšší správní soud uzavřel, že městský soud se měl zabývat otázkou,
jaký byl závazný stav regulace území před a po změně Z 1517/06. Jedině takto lze přesvědčivě
a úplně posoudit dopad této změny do navrhovatelových práv. Nedostatek aktivní věcné
legitimace tomuto posouzení nebrání, naopak jej má předcházet. Rozhodnutí městského soudu
tak bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože se na základě chybného názoru
nevypořádal s námitkou uplatněnou v návrhu.
[6] Nejvyšší správní soud se dále nad rámec rozhodnutí pozastavil nad důvodem změny
Z 1517/06 a částí změny Z 1000/00, řešící odklon vedení 110 kV kolem čerpací stanice
pohonných hmot. Vzhledem k účelu územního plánování je nežádoucí, aby byl územní plán
měněn na základě umístění staveb, které jej narušují a docházelo tak ke „zhojování“ rozporů.
[7] Městský soud ve věci znovu rozhodoval a konal ústní jednání dne 13. 5. 2015. Při něm
zástupce navrhovatele k dotazu soudu konstatoval, že dědické řízení týkající se pozemků
uvedených v návrhu dosud nebylo ukončeno. K dalšímu dotazu soudu uvedl, že pro navrhovatele
nepřináší změna Z 1517/06 ve srovnání s dřívější změnou Z 1000/00 dotčení. Zástupce
navrhovatele navrhl provedení důkazu oznámením Magistrátu hlavního města Prahy ze dne
15. 10. 2014 o pokračování vyvlastňovacího řízení; zástupkyně odpůrce navrhla provedení
důkazu rozhodnutím Úřadu městské části Praha 15 ze dne 22. 2. 2013 a výpisem z katastru
nemovitostí. Soud všechny návrhy na dokazování zamítl, protože je z hlediska posouzení věci
považoval za nepřínosné a nadbytečné.
[8] Městský soud následně znovu návrh na zrušení části opatření obecné povahy zamítl výše
napadeným rozsudkem z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace navrhovatele, a to s tím,
že napadená část opatření obecné povahy Z 1517/06 nepřináší pro navrhovatele větší dotčení
než předchozí změna Z 1000/00, a na právech ho proto nijak nezkrátila.
II. Kasační stížnost navrhovatele
[9] Proti rozsudku městského soudu podal navrhovatel (dále též „stěžovatel“) včasnou
kasační stížnost.
[10] Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a tvrdí, že se městský soud
neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným ve zrušujícím
rozsudku ze dne 28. 5. 2014, č. j. 1 Aos 4/2013 - 42.
[11] Dále uvádí, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu měl městský soud
v následném řízení posoudit otázku, jaká podoba územního plánu je s ohledem na dynamičnost
jeho změn pro předmětné pozemky rozhodná; teprve pokud je známa rozhodná podoba regulace
území před a po její změně, lze učinit závěr o zásahu do práv navrhovatele. Podle stěžovatele
se městský soud tímto závazným názorem kasačního soudu neřídil a vůbec se nezabýval otázkou,
zda je změna Z 1000/00 platnou a závaznou regulací předmětných pozemků, či nikoliv.
[12] Stěžovatel tvrdí, že městský soud setrvale ignoruje účastníky řízení a nespornou
skutečnost, že napadené opatření obecné povahy bylo navrženo a projednáno dříve než opatření
obecné povahy – změna Z 1000/00, jehož projednání skončilo před vydáním napadeného
opatření obecné povahy. Podle stěžovatele pak taková dvě opatření nemohla obstát vedle
sebe. Dále připouští, že předchozí opatření obecné povahy (změnu Z/1000) již soud zrušit
nemůže, ale má za to, že soud je povinen vyslovit názor na platnost či neplatnost obou
citovaných opatření.
[13] Stěžovatel také v kasační stížnosti poukazuje na bod 27 rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 5. 2014, č. j. 1 Aos 4/2013 - 42, v němž kasační soud uvedl, že obě označené
změny územního plánu byly účelově přijaty, aby zhojily rozpory mezi územním plánem
a faktickou existencí černé stavby čerpací stanice pohonných hmot.
[14] V neposlední řadě rozporuje závěr městského soudu ohledně procesní aktivní legitimace,
a to s tím, že tento závěr je procesně neodůvodněný. Přestože dědické řízení doposud nebylo
skončeno, není jiné možnosti, než že v tomto dědickém řízení předmětné pozemky nabude
do svého výlučného vlastnictví.
[15] Závěrem žádá, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a sám
předmětnou část opatření obecné povahy zrušil.
III. Vyjádření odpůrce
[16] Odpůrce nejprve uvádí, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný a zcela
se ztotožňuje s vyslovenými závěry městského soudu. Dále tvrdí, že dotčené území je regulováno
územním plánem Sídelního útvaru Hlavního města Prahy, a to ve znění jeho platných a účinných
změn, tedy že opatření obecné povahy č. 14/2011 – Změny vlny 06 územního plánu hl. m.
Prahy, schválené usnesením Zastupitelstva hlavního města Prahy 8/31 dne 23. 6. 2011, kterým
byla mimo jiné vydána změna Z 1517/06, tak dříve vydané opatření obecné povahy č. 6/2009,
které bylo schváleno usnesením Zastupitelstva hlavního města Prahy 30/86 ze dne 22. 10. 2009
a jímž byla vydána změna Z 1000/00 územního plánu SÚHMP, jsou v současné chvíli platná
a účinná opatření.
[17] Dále poukazuje na to, že dříve byla projednána a vydána změna Z 1000/00 územního
plánu, a teprve posléze byla „doprojednána“ též změna Z 1517/06. Obě změny byly projednány
z jiných důvodů a pro jiné účely; podstatné nicméně je, že po obsahové stránce jsou zcela shodné.
Z vlastního odůvodnění aktuálně napadené změny Z 1517/06 pak je duplicita zřejmá, tudíž nelze
argumentovat tím, že adresát změny by byl v tomto ohledu zmaten či dokonce cíleně klamán.
Změna Z 1517/06 byla vydána z toho důvodu, že změna Z 1000/00 byla opakovaně napadena
návrhem na zrušení povahy, proto se odpůrci jevilo z pohledu procesní ekonomie vhodné proces
projednávání dokončit; změna Z 1000/00 ovšem nakonec podruhé zrušena nebyla a platí tedy
již ode dne 22. 10. 2009.
[18] Odpůrce také tvrdí, že městský soud respektoval názor kasačního soudu a dospěl
k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že obě regulace území jsou pro dotčené území po obsahové
stránce relevantní, přičemž pokud by k návrhu stěžovatele byla zrušena napadená část opatření
obecné povahy č. 14/2011 – Změny vlny 06 územního plánu hl. m. Prahy, bylo by dotčené území
regulováno územním plánem ve znění jeho předchozích změn, tj. i změny Z 1000/00.
V tomto směru odpůrce naopak považuje za rozpornou argumentaci stěžovatele, který sice
připouští, že změnu Z 1000/00 nelze napadnout návrhem na zrušení opatření obecné povahy
nebo jeho části, nicméně požaduje, aby se soud v předmětné věci vyslovil k platnosti označeného
opatření. K tomu odpůrce uvádí, že předmětem přezkumu v dané věci je pouze napadená část
opatření obecné povahy č. 14/2011 – Změny vlny 06 územního plánu hl. m. Prahy, přičemž
navrhovatel nemůže svůj návrh rozšířit i na přezkum druhého z diskutovaných opatření,
a to právě s ohledem na marné uplynutí zákonné lhůty pro soudní přezkum.
[19] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je splnění podmínek aktivní
legitimace podmíněno i tím, že stěžovatel logicky, konsekventně a myslitelně tvrdí možnost
dotčení jeho právní sféry příslušným opatřením obecné povahy (viz usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120, a ze dne 16. 11. 2010,
č. j. 1 Ao 2/2010 - 116). V posuzovaném případě nicméně napadené opatření obecné povahy
v rozsahu změny Z 1517/06 žádné dotčení právní sféry navrhovatele nepředstavuje,
resp. toto dotčení nemůže být vůbec myslitelné s ohledem na skutečnost, že již předchozí regulací
bylo dotčené území regulováno stejným způsobem.
[20] Odpůrce uzavírá, že navrhovatel není k podání předmětného návrhu aktivně věcně
legitimován. K námitce nesprávného posouzení aktivní procesní legitimace uvádí, že i zde se plně
ztotožňuje s městským soudem.
IV. Právní názor Nejvyššího správního soudu
[21] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná, má požadované
náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil
Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[22] Kasační stížnost není důvodná.
[23] Základem stěžovatelovy kasační stížnosti je tvrzená nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku a také námitka, že se městský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným ve dřívějším zrušujícím rozsudku ze dne 28. 5. 2014,
č. j. 1 Aos 4/2013 - 42.
[24] Úkolem městského soudu v novém řízení po rozhodnutí o první kasační stížnosti tedy
bylo, aby posoudil otázku, jaká podoba územního plánu byla s ohledem na dynamičnost jeho
změn pro předmětné pozemky v určitém období rozhodná. Teprve pokud je známa rozhodná
podoba regulace území před a po její změně, lze učinit závěr o zásahu do práv navrhovatele.
[25] Městský soud v rozhodnutí uvedl, že změna Z 1000/00 a změna Z 1517/06 jsou
po obsahové stránce zcela totožné. Pokud jde o regulaci dotčeného území, bylo před vydáním
změny Z 1517/06 závazně regulováno částí Z 1000/00 opatření obecné povahy č. 6/2009,
které nabylo účinnosti dne 12. 11. 2009. Od 14. 7. 2011, kdy nabylo účinnosti opatření obecné
povahy č. 14/2011, bylo dotčené území závazně regulováno částí Z 1517/06 opatření obecné
povahy č. 14/2011(tj. napadenou částí opatření obecné povahy).
[26] Pokud jde o vztah změn územního plánu Z 1000/00 a Z 1517/06, Městský soud v Praze
odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Ten v rozsudku ze dne 27. 10. 2011,
č. j. 2 Ao 6/2011 - 210, vyslovil: Dojde-li ke zrušení opatření obecné povahy, které spočívá ve změně
územního plánu, ať již v soudním či přezkumném řízení, znamená to, že platí územní plán v podobě
před zrušenou změnou. Kdyby městský soud zrušil změnu územního plánu Z 1517/06,
bude předmětné území regulováno územním plánem v předchozím znění, tedy ve znění změny
Z 1000/00. Dotčení na právech navrhovatele by se tak zrušením změny Z 1517/06 nijak
nezměnilo, neboli zrušení této změny by navrhovateli nic nepřineslo. Městský soud dále uvedl,
že sám navrhovatel (resp. jeho zástupce) při jednání přiznal, že pro navrhovatele nepřináší změna
Z 1517/06 ve srovnání s dřívější změnou Z 1000/00 větší dotčení. K tomu soud pro úplnost
dodává, že se nelze prostřednictvím návrhu na zrušení změny Z 1517/06 domáhat posouzení
(či dokonce zrušení) změny Z 1000/00. K návrhu na její soudní přezkum totiž marně uplynula
lhůta již dne 12. 11. 2012.
[27] Městský soud se předmětné otázce věnoval jak v rámci ústního jednání, tak posléze
v písemném odůvodnění rozhodnutí. V napadeném rozsudku úsporně, ale pro účely tohoto
řízení dostatečně, zhodnotil právní regulaci předmětných pozemků a vyložil, jak se vzájemný
vztah těchto změn promítá do aktivní věcné legitimace stěžovatele, a to mj. v návaznosti
na judikaturu rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Následoval tak instrukce,
které mu v předchozím zrušujícím rozhodnutí dal Nejvyšší správní soud.
[28] Jádro sporu nespočívá v tom, zda k dotčení na právech došlo, protože navrhovatel
i odpůrce shodně tvrdí, že změny Z 1000/00 a Z 1517/06 jsou identické, ale v posouzení této
duplicity a dopadů na právní stav dotčených pozemků. Pokud jde o dotčené pozemky,
Nejvyšší správní soud souhlasí s argumentací Městského soudu v Praze. Z předchozího řízení
a spisové dokumentace jednoznačně vyplývá, že dotčení pozemků stěžovatele nastalo
již předchozí částí změny Z 1000/00. Později přijatá změna Z 1517/06 je duplicitní a obsahově
identická. Pokud by Nejvyšší správní soud tuto změnu zrušil, postavení stěžovatele by se nijak
nezlepšilo, protože jak již dovodil Městský soud v Praze, platila by změna předešlá, tedy územní
plán ve znění změny Z 1000/00. Tu však již stěžovatel napadnout nemůže, protože lhůta
mu uplynula. (§101 b odst. 1 s. ř. s.).
[29] Nad rámec uvedeného se však Nejvyšší správní soud pozastavuje nad zcela neobvyklou
procedurou změn územního plánu, kdy se paralelně a ve vzájemné provázanosti projednávaly
dvě obsahově totožné změny. Odpůrce při ústním jednání před městským soudem a posléze
rovněž ve vyjádření ke kasační stížnosti odůvodnil tento postup hospodárností celého procesu
pořizování územního plánu a také obavou, že „velká“ změna Z 1000/00 bude napadena a poté
případně zrušena, takže pro jistotu projednával souběžně i „malou“ změnu Z 1517/06, která
se týkala pouze vedení liniového vedení a nového vymezení veřejně prospěšných staveb. Paralelní
projednávání identických změn s řadou administrativních pochybení a překlepů jako v tomto
případě je však jednoznačně nežádoucím jevem, které vede k nepřehlednosti pro účastníky
takových řízení a brání skutečně účinné ochraně jejich práv. Tento „řízený chaos“, kterým
se odpůrce pojišťoval proti případnému zrušení jedné změny, má negativní dopad
na transparentnost postupu přijímání změn územního plánu, zejména pak na účast veřejnosti
a majitelů dotčených pozemků a jejich orientaci v územním řízení.
[30] Nejvyšší správní soud v tomto bodě rovněž odkazuje na svou předchozí judikaturu,
konkrétně pak rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2010, č. j. 1 Ao 2/2010 – 222
(obec Moravany), v němž řekl: „Zdejší soud by chaotičnost procesu pořizování územně plánovací
dokumentace akceptoval jako důvod pro zrušení opatření obecné povahy, pokud by takový vadný postup měl zjevně
vliv na zákonnost opatření obecné povahy, resp. pokud by tím došlo k vadám řízení. Ačkoliv postup odpůrce,
při němž bylo pořizováno v rychlém sledu několik změn územního plánu obce najednou, takže se jednotlivé změny
nacházely v různých fázích procesu pořízení, nelze označit za standardní a v jistém smyslu jde o postup značně
kontraproduktivní, nevyplynuly z něj žádné konkrétní vady či nezákonnosti, k nimž by zdejší soud byl nucen
přihlédnout. Soud tedy může odpůrci jeho postup, který neodpovídá pojímání územně plánovací dokumentace jako
koncepčního nástroje, důrazně vytknout; nemůže však na jeho základě napadené opatření obecné povahy ani jeho
část zrušit. Jde spíše o otázku vhodnosti způsobu, jímž obec seznamuje veřejnost se změnami územního plánu:
obec by měla dbát o to, aby občané obce byli skutečně obeznámeni s chystanými změnami třebas i nad rámec
požadavků zákona. Důkladná informovanost a široká diskuse nad plánovanými změnami totiž zajistí,
že případné požadavky občanů, neshody a nedorozumění budou vyřešeny již v rámci pořizování územně plánovací
dokumentace a nebudou předmětem nákladných soudních řízení.“
[31] Tvrzení odpůrce, že v samotném textu změny Z 1517/06 je tato duplicita přiznána,
a proto nemohou být účastníci překvapeni, je naprosto absurdní. Je naopak pravděpodobné
a pochopitelné, že účastník takového podvojného řízení je zmaten, pokud čte v textu nově přijímané
změny, že tato vydávaná změna je zbytečná. Doslova je zde uvedeno, že Vydáním opatřením obecné
povahy, kterým byla vydána změna Z 1000/00 Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy, se změna stala
bezpředmětnou a že změna se týká výkresů č. 10 a 25, aby si poté přečetl větu následující, která uvádí,
že v podstatě se změna netýká žádného výkresu. Změna tak po obsahové stránce pro účastníka opravdu
není změnou, protože právní stav dotčených pozemků se jí vskutku nijak nezměnil. Takový
postup pro případ nouze však připomíná spíše cimrmanovské úsloví „Každé zbytečné slovo
je zbytečné“ než standardní, předvídatelný a transparentní postup správních orgánů v rámci
územního plánování.
[32] Uvedený postup je rovněž problematický s ohledem na zásadu minimálního zatěžování
dotčených osob vtělenou v §6 odst. 2 správního řádu. Pokud by došlo k souběžnému
projednávání věcně totožného opatření ve více formálně různých změnách a bylo tak
znemožněna plnohodnotná účast na řízení, byl by takový postup nezákonný.
[33] Stěžovatel dále upozorňuje na bod 27 předchozího rozsudku Nejvyššího správního soudu
v téže věci, v němž se soud velmi kriticky vyjádřil ke zhojování rozporů a účelové přijímání změn
územního plánu v souvislosti se stavbou čerpací stanice. Je však třeba upozornit, že tuto úvahu
soud vyslovil pouze nad rámec samotného rozhodnutí, protože přezkum platnosti změny
Z 1000/00 již není z výše uvedených důvodů možný.
[34] K nepřipuštění důkazů k vyvlastňovacímu řízení při ústním jednání před městským
soudem je třeba podotknout, že městský soud nepovažoval doložení zásahu do vlastnických práv
v dané situaci za potřebné, své rozhodnutí tak i stručně odůvodnil. Nad rámec této otázky
Nejvyšší správní soud připomíná, že navrhovatel část této dokumentace předložil v řízení před
tímto soudem pro účel rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti, který mu byl přiznán.
[35] V neposlední řadě je třeba vypořádat se s námitkou týkající se nedostatku aktivní procesní
legitimace. Městský soud považoval tuto legitimaci za spornou a zvažoval přerušení řízení
do skončení dědického řízení, nakonec však tento postup odmítl a se stěžovatelem jednal, jakoby
legitimován byl, ačkoliv dědické řízení nebylo dosud skončeno. Tato námitka tedy není důvodná.
[36] Po vypořádání všech námitek tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Městský
soud v Praze se úsporně, ale dostatečně vypořádal se všemi stěžovatelovými námitkami,
a postupoval tak v intencích předchozího zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu.
V. Závěr a náklady řízení
[37] Kasační námitky nebyly Nejvyšším správním soudem shledány důvodnými a ani
z přezkumu dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., který soud provádí z úřední povinnosti, nevyplynul
důvod pro zrušení napadeného rozsudku městského soudu. Kasační stížnost proto byla
v souladu s ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. větou poslední zamítnuta. O věci přitom rozhodl
bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[38] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Navrhovatel
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch; odpůrci,
jemuž by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo,
náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2015
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu