ECLI:CZ:NSS:2015:1.AS.167.2014:64
sp. zn. 1 As 167/2014 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci navrhovatele: Z. K., zastoupený
Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem Melantrichova 20, 101 00 Praha 1, proti odpůrci:
Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 01 Praha 1, o návrhu
na zrušení rozhodnutí Zastupitelstva hlavního města Prahy o námitkách navrhovatele proti
změně Z-1415/07 Územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy, zahrnutého
do Opatření obecné povahy hlavního města Prahy č. 38/2014, v řízení o kasační stížnosti
odpůrce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2014, č. j. 11 A 93/2014 – 34,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2014, č. j. 11 A 93/2014 – 34,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Navrhovatel učinil dne 11. 6. 2014 k Městskému soudu v Praze podání, které označil
jako žalobu podle §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
proti v záhlaví specifikovanému rozhodnutí odpůrce o námitkách navrhovatele. Poukázal
na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno poté, co předchozí rozhodnutí
o jeho námitkách bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2013.
č. j. 3 A 1/2010 - 94. Uvedl, že vlastní 48 pozemků zapsaných na listu vlastnictví č. 131,
vše v katastrálním území Křeslice, z nichž některé byly dotčeny shora označenou změnou
územního plánu, jíž byla vymezena veřejně prospěšná stavba a vyhlášena retenční
nádrž a dešťová usazovací nádrž jako veřejně prospěšná stavba. Namítal, že odpůrce
v návaznosti na zrušující rozsudek sice zdánlivě podrobněji odůvodnil svá jednotlivá zamítavá
rozhodnutí o dílčích námitkách, podle jeho přesvědčení jsou však jak rozhodnutí o námitkách,
tak i změna Z-1415/07 nezákonná.
II. Právní názor krajského soudu
[2] V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze zrušil opatření obecné povahy
hlavního města Prahy č. 38/2014 v části změny Z-1415/07 Územního plánu sídelního útvaru
hl. m. Prahy. Dospěl k závěru, že námitky jsou částečné důvodné.
[3] Navrhovatel se z odůvodnění napadeného rozhodnutí nedozvěděl žádné konkrétní
skutkové či právní důvody, pro něž je nezbytné předmětnou stavbu (částečně nedokončenou,
částečně dosud vůbec nerealizovanou) dokončit v režimu veřejně prospěšné stavby. Z rozhodnutí
není jednoznačně patrno ani proč byl předmětný pozemek navrhovatele do veřejně prospěšné
stavby zahrnut (přes vnitřně rozporné odůvodnění žalovaného, že zamýšlená stavba zasahuje
do pozemku minimální rozlohou). Tyto dvě zcela zásadní a stěžejní námitky, které navrhovatel
vznesl a poměrně podrobně specifikoval, byly podle názoru soudu v odůvodnění žalovaného
rozhodnutí vypořádány zcela nedostatečně a neumožňují jejich vlastní věcný přezkum.
[4] Z obsahu spisového materiálu dále není patrno, na základě jakých podkladů (kromě
výkresu z mapy) odpůrce dospěl k závěru o nezbytnosti realizace stavby právě v daném
konkrétním rozsahu a na konkrétních pozemcích, není z něho ani zřejmé, zda a s jakým
výsledkem se správní úřad zabýval vlivem zamýšlené stavby z pohledu nezbytnosti a nutnosti
konkrétních protipovodňových opatření a tato ničím nepodložená tvrzení žalovaného úřadu
jsou v bezprostředním rozporu s tím, co navrhovatel uváděl nejen v podaných žalobách
ve správním soudnictví, ale již v uplatněných námitkách. Uvedené nedostatky odůvodnění
činí žalobou napadené rozhodnutí částečně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a jsou
proto důvodem k vydání výroku soudu o zrušení napadeného opatření obecné povahy podle
ustanovení §101d s. ř. s.
III. Obsah kasační stížnosti
[5] Rozsudek městského soudu napadl odpůrce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížností z důvodů, jež podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[6] Dle stěžovatele městský soud pochybil, jestliže uvedl, že nebyly sděleny důvody,
proč je nedokončená stavba dokončována v režimu veřejně prospěšné. Stavba totiž není v režimu
veřejně prospěšné dokončována, jako taková je řešena od samého počátku, což dokládá spisový
materiál. Z textu odůvodnění rozhodnutí o námitkách zřetelně vyplývá, že stavba splňuje
náležitosti pro zařazení pod definici dle §2 odst. 1 písm. l) zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Stěžovatel proto považuje odůvodnění soudu
za chybné a v rozporu se zákonem.
[7] Stěžovatel dále namítal zmatečnost napadeného rozsudku, kterou demonstroval na tvrzení
soudu, že „[s]právní uvážení, tj. hodnocení rozhodných skutečností rozhodujícím správním orgánem,
nebylo v daném případě soudem shledáno v rozporu s obsahem spisového materiálu a odlišný náhled účastníka
řízení na způsob hodnocení rozhodujících skutečností správním orgánem není sám o sobě důvodem pro zrušení
rozhodnutí. V dané věci nebylo zjištěno, že by závěry správního orgánu nebyly podloženy dostatečně skutkovými
zjištěními nebo s nimi byly v rozporu či že by se správní orgán nevypořádal se všemi odvolacími námitkami
žalobce. Závěry, k nimž správní orgán dospěl při hodnocení rozhodujících skutečností, nejsou v rozporu
se zásadami logického myšlení a uvažování.“ Na dalším místě pak soud uvedl, že „žalobou napadené
rozhodnutí není nepřezkoumatelné výhradně pro nedostatek odůvodnění jednotlivých žalobcem formulovaných
námitek.“
[8] Dále stěžovatel uvedl, že dle §101d odst. 1 a 2 s. ř. s. je soud vázán rozsahem a důvody
návrhu. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána proti rozhodnutí o námitkách a nikoli proti
opatření obecné povahy, rozhodoval soud nad rámec žaloby, v rozporu se zákonem.
IV. Vyjádření ke kasační stížnosti
[9] K stěžovatelem namítané veřejné prospěšnosti stavby od počátku navrhovatel uvádí,
že na místě samém, nazývaném stěžovatelem jako vodní nádrž Dobrá voda, se nachází retenční
nádrž ve větvi „D“. Jde o stavbu, na niž bylo dne 10. 5. 1978 vydáno rozhodnutí o umístění
stavby „3. stavba základny stavební výroby Uhříněves – Měcholupy“ a následně dne 5. 2. 1980
povolení, jež je současně povolením na stavbu „retenční nádrže D“ k zachycení dešťových
vod. Navrhovateli není známo, z čeho stěžovatel dovozuje, že od samého počátku šlo
o veřejně prospěšnou stavbu, jestliže jen její název toto tvrzení vylučuje. Poukazuje rovněž
na skutečnost, že zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 1982, tento pojem neznal. Je dle něj nesporné, že předmětná stavba nebyla
nikdy dokončena ani využívána, natož aby sloužila k ochraně území obce, kraje nebo státu.
[10] K namítané zmatečnosti uvádí, že stěžovatelem uváděné pasáže jsou vytrženy z kontextu
a citovány v opačném pořadí. Na jiném místě, mezi citovanými pasážemi, městský soud explicitně
uvedl „až na výjimky uvedené soudem v tomto odůvodnění rozsudku výše.“
[11] K poslední námitce stěžovatele poukazuje navrhovatel na odůvodnění napadeného
rozsudku, z něhož plyne, že závěrečný návrh, jímž se navrhovatelé domáhají zrušení konkrétně
vymezené části územního plánu, je zcela v souladu s požadavky zákona
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány
důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[13] Na základě ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu
rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení
před soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
[14] Kasační stížnost je důvodná.
[15] Nejprve se musel soud zabývat námitkou tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu; teprve pokud by této výtce nepřisvědčil, mohl by zkoumat námitky směřující
do právního posouzení věci samé, neboť pouze v případě přezkoumatelného rozhodnutí
je zpravidla možno hodnotit i jeho zákonnost. Nepřezkoumatelnost je vadou natolik závažnou,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat ex officio, tedy i tehdy, pokud by ji stěžovatel
nenamítal (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.).
[16] Stěžovatel jeden z tvrzených důvodů kasační stížnosti podřadil pod ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., přičemž citoval pasáže odůvodnění rozsudku městského soudu,
na jejichž základě dovozoval zmatečnost tohoto rozhodnutí. Zmatečnost řízení je však vymezena
v §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., přičemž zákon taxativně vymezuje čtyři základní případy,
kdy lze na zmatečnost usuzovat, a to pokud ve věci zcela chyběly podmínky řízení, rozhodoval
soudce vyloučený pro podjatost podle §8 s. ř. s., rozhodoval nesprávně obsazený soud (senát
či samosoudce), bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.
Ostatní vady v postupu krajského soudu bude nutno řadit pod důvod kasační stížnosti obsažený
v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[17] Pod tentýž důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze zařadit rovněž stěžovatelem
namítané rozhodování městského soudu ultra petitum, které stěžovatel nepodřadil pod konkrétní
ustanovení právního předpisu (§103 odst. 1 s. ř. s.). Takový postup by byl jinou vadou řízení
před soudem, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§103 odst. 1
písm. d)]. Ze zásady iura novit curia jednoznačně plyne, že stěžovatel není povinen podřadit
tvrzené důvody kasační stížnosti pod konkrétní ustanovení právního předpisu (§103 odst. 1 s. ř.
s.), Nejvyšší správní soud proto námitku posoudil dle jejího obsahu.
[18] Při posuzování přezkoumatelnosti napadeného rozsudku vycházel Nejvyšší správní soud
z ustálené judikatury Ústavního soudu [např. nálezu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
či ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, podle níž jedním z principů, které představují
součást práva na spravedlivý proces, je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit.
Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními na straně
jedné a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné soudní rozhodnutí totiž nedává
záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle či způsobem porušujícím právo
na spravedlivý proces [viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 nebo 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02].
[19] K otázce nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost se pak Nejvyšší správní soud vyjádřil
v rozsudku ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 - 25, v němž uvedl, že „[R]ozsudek
je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud z něj nelze jednoznačně
dovodit, jakým právním názorem je správní orgán po zrušení jeho rozhodnutí vázán a jak má v dalším řízení
postupovat, nebo pokud z něj nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů
byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí, nebo pokud
je jeho odůvodnění vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu
či pokud jsou jeho výroky vnitřně rozporné nebo z nich nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl, a v některých jiných
speciálních případech.
[20] S tímto kasačním důvodem je však nutno zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu
pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou
platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení (v případě nositelů veřejných subjektivních práv
je ve hře též jejich základní právo na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, resp. na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod; č. 209/1992 Sb.), a koneckonců ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení
před správními soudy, nemluvě o nákladech, jež jsou se soudním přezkumem spojeny. Proto by ke kasaci
rozhodnutí krajského soudu měl Nejvyšší správní soud přistoupit teprve tehdy, nelze-li jeho nesrozumitelnost jinak
než kasací odstranit, tzn., nelze-li nesrozumitelnost rozsudku odstranit výkladem, s přihlédnutím k obsahu spisu,
k úkonům soudu a účastníků řízení.“
[21] S ohledem na výše uvedené kasační soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl
k závěru, že jeho odůvodnění požadavkům přezkoumatelnosti neodpovídá. Napadený rozsudek
trpí nedostatky, které jej činí nepřezkoumatelným ve smyslu výše uvedené judikatury Nejvyššího
správního soudu i Ústavního soudu.
[22] Z předloženého spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že navrhovatel označil svůj návrh jako
žalobu podle §65 s. ř. s. proti rozhodnutí o námitkách. Tomuto označení odpovídá i petit,
v němž navrhuje zrušení rozhodnutí o námitkách ze dne 11. 1. 2010 proti Změně Z-1415/07
Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy, zahrnuté do Opatření obecné povahy hlavního
města Prahy č. 38/2014, které nabylo účinnosti 17. 4. 2014.
[23] Městský soud vyzval navrhovatele, kterého označuje jako žalobce, k zaplacení soudního
poplatku za žalobu podle položky č. 18, odst. 2 písm. a) sazebníku soudních poplatků, který
je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Dále vyzval stěžovatele k předložení
spisového materiálu a zasláním písemného vyjádření k žalobě, to vše s odkazem na §74 s. ř. s. ,
upravující projednání žaloby. Tento postup nasvědčoval tomu, že městský soud vedl řízení
o žalobě.
[24] V rozhodnutí konstatoval, že přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu
předcházející řízení před odpůrcem (jehož nesprávně označuje za správní úřad) z hlediska
žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě, a při přezkoumání vycházel ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí (§75 s. ř. s.).
Následně uvedl, že věc posoudil tak, že se žalobce žalobou domáhal přezkoumání a zrušení
rozhodnutí o námitkách.
[25] Následně městský soud uvedl, že se před meritorním posouzením věci musel nejprve
zabývat splněním procesních podmínek. Není dle něj sporu, že napadené usnesení Zastupitelstva
hlavního města Prahy č. 38/2014 skutečně představuje opatření obecné povahy, které bylo
zákonem předepsaným způsobem vydáno i publikováno. Zcela v souladu s požadavky zákona
(ustanovení §101a odst. 1 soudního řádu správního) je též závěrečný návrh, kterým se žalobce
domáhá zrušení konkrétně vymezené části územního plánu a části změny č. Z-1415/07.
[26] Poté městský soud ověřoval, zda je navrhovatel v řízení o zrušení opatření obecné povahy
aktivně legitimován, přičemž dospěl k závěru, že tato podmínka je splněna vzhledem k tomu,
že navrhovatel je vlastníkem nemovitostí dotčených napadenou změnou územního plánu,
přičemž současně namítá, že v důsledku jejího vydání došlo ve vztahu k těmto nemovitostem
k zásahu do jeho práv.
[27] Po konstatování splnění všech procesních podmínek řízení přistoupil městský soud
k projednání a rozhodnutí o žalobě, za které považoval posouzení souladu předmětného opatření
obecné povahy se zákonem. V řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části podle
§101a až 101d s. ř. s. je soud vázán skutkovými, nikoli však právními důvody žaloby. Následně
přistoupil k provedení algoritmu soudního přezkumu opatření obecné povahy. V závěru citoval
přesné znění §101d odst. 1 a 2 s. ř. s. a uvedl, že „shledal žalobu žalobce částečně důvodnou a proto
žalobou napadené rozhodnutí zrušil ke dni vydání rozsudku.“
[28] Z takto provedené rekapitulace průběhu řízení a úvah obsažených v odůvodnění
napadeného rozsudku je patrná rozpornost postupu i rozhodování městského soudu. Přesto,
že v záhlaví vymezil předmět řízení jako žalobu proti rozhodnutí a postupoval dle ustanovení
upravujících řízení o žalobě, výrok i odůvodnění vč. citovaných ustanovení upravujících řízení
o zrušení opatření obecné povahy je v neshodě s takto vymezeným předmětem řízení i s petitem.
Jednotlivé části odůvodnění se navzájem popírají, přičemž městský soud tento „zvrat“ ani svůj
postup nikterak neodůvodnil.
[29] Podle §172 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, je rozhodnutí o námitkách
uvedeno jako součást opatření obecné povahy, které musí obsahovat vlastní odůvodnění.
Zahrnutí rozhodnutí do opatření obecné povahy je odrazem specifického postupu
předcházejícího vydání tohoto opatření, v jehož rámci jsou námitky vypořádávány. Rozhodnutí
o námitkách však nelze s opatřením obecné povahy ztotožňovat, jedná se o samostatný výstup
orgánu veřejné správy, individuální správní akt, který je od opatření obecné povahy věcně
oddělitelný (srov. Vedral, J.: Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: Ivana Hexnerová - Bova
Polygon, 2011, s. 1368).
[30] Aby však byl individuální správní akt soudně přezkoumatelný, musí podle ustálené
judikatury vykazovat tzv. materiální znaky rozhodnutí. Otázkou, zda konkrétně rozhodnutí
o námitkách podaných proti návrhu územního plánu (respektive jeho změny) lze samostatně
podrobit soudnímu přezkumu, se již Nejvyšší správní soud vícekrát zabýval (srov. rozsudek
ze dne 7. 1. 2009, č. j. 2 Ao 2/2008 - 62, a usnesení ze dne 27. 10. 2010 č. j. 2 Ao 5/2010 - 24).
[31] V posledně citovaném rozhodnutí dospěl kasační soud k závěru, že „rozhodnutí o námitkách,
pojaté do odůvodnění opatření obecné povahy, je z materiálního hlediska samostatným správním rozhodnutím,
jehož soudní přezkum není a priori vyloučen.“
[32] V témž rozhodnutí však Nejvyšší správní soud zdůraznil, že je vždy „nutno posuzovat,
zda k tomuto dotčení došlo již samostatným rozhodnutím o námitkách, nebo až územním plánem, tedy následným
schválením opatření obecné povahy. V případě posledně zmiňovaném by totiž k dotčení práv takové osoby nedošlo
s konečnou platností již rozhodnutím o námitkách, soudní ochrana by proto, na principu subsidiarity,
byla poskytnuta až proti konečnému správnímu aktu, zde opatření obecné povahy.“
[33] Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích dovodil, že zatímco zástupce veřejnosti
(§23 stavebního zákona) je v souvislosti s vypořádáním jím uplatněné námitky proti opatření
obecné povahy (územně plánovací dokumentaci) aktivně legitimován pouze k podání žaloby
proti rozhodnutí o těchto námitkách (namítající těžké procesní vady předcházející jeho vydání,
potažmo nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí), a to dle §65 odst. 2 s. ř. s, k dotčení práv
vlastníků pozemků dotčených územním plánem dochází s konečnou platností až samotným
územním plánem. V jejich případě proto není přípustná žaloba proti rozhodnutí o námitkách
ale návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části.
[34] Otázkou, zda se v posuzovaném případě jedná o rozhodnutí naplňující legislativní zkratku
dle §65 s. ř. s., tedy zda jde o rozhodnutí „jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují (...) práva
nebo povinnosti” navrhovatele, se však městský soud vůbec nezabýval.
[35] Dále městský soud v odůvodnění uvedl, že při rozhodování v řízení o zrušení opatření
obecné povahy či jeho části byl vázán skutkovými, nikoli však právními důvody. Toto však platilo
pouze před novelou s. ř. s. s účinností od 1. 1. 2012, nutno podotknout, že sám městský soud
v závěru cituje §101d s . ř. s. ve znění ke dni vydání opatření obecné povahy.
[36] Na několika místech rozhodnutí rovněž soud pojednával o žalobcích, nesrozumitelná
je rovněž pasáž, na kterou upozorňuje stěžovatel v kasační stížnosti, kdy soud uvedl, že napadené
rozhodnutí „není nepřezkoumatelné výhradně pro nedostatek odůvodnění jednotlivých žalobcem formulovaných
námitek“. Ač by tyto dílčí nedostatky bylo možno odstranit výkladem, v kontextu výše uvedených
výtek přispívají k nesrozumitelnosti celého rozhodnutí.
VI. Závěr a náklady řízení
[37] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížností napadený rozsudek Městského
soudu v Praze je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Dalšími kasačními námitkami se Nejvyšší správní soud nezabýval a ani zabývat nemohl, neboť
k tomu by bylo možno přistoupit až poté, kdy by výsledkem řízení před městským
soudem bylo jeho přezkoumatelné rozhodnutí. V opačném případě by kasační soud nepřípustně
předjímal závěry, které má ve věci učinit městský soud.
[38] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná ve smyslu
§109 odst. 3 s. ř. s., a proto napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[39] V dalším řízení bude městský soud postupovat při přezkoumávání rozhodnutí správního
orgánu ve shora naznačeném směru (§110 odst. 4 s. ř. s.), bude tedy třeba, aby si ujasnil,
co je předmětem přezkumu a následně vedl řízení řádně a jednotně. V novém rozhodnutí
rozhodne městský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2015
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu