ECLI:CZ:NSS:2015:1.AS.179.2015:52
sp. zn. 1 As 179/2015 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Petra Hluštíka v právní věci žalobce: J. Č., zastoupen
JUDr. Jiřím Fílou, advokátem se sídlem Závodní 391/96c, Karlovy Vary, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, se sídlem
Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
3. 2. 2012, č. j. 384/UPS/2011-3, JID 183554/2011/KUUK/Duch, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2015, č. j. 15 A 18/2012
– 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 25. 5. 2011 Městský úřad Louny nařídil žalobci odstranit stavbu.
Konkrétně nařídil odstranit zděný přízemní objekt obdélníkového tvaru, zastřešený sedlovou
střechou, nacházející se v aktivní zóně záplavového území vodního toku Ohře. K žalobcově
odvolání žalovaný v záhlaví uvedeném rozhodnutím rozhodnutí městského úřadu změnil
tak, že se z jeho výroku vypouští pozemek č. 4403/18, který není stavbou přímo dotčen.
Ve zbytku rozhodnutí městského úřadu potvrdil.
[2] Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou u krajského soudu, který ji však
napadeným rozsudkem zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
V ní uvádí celkem šest důvodů, proč rozhodnutí krajského soudu nemůže obstát.
[4] Prvním důvodem je nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu.
Ta má být způsobena tím, že se soud nevypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
správního rozhodnutí. Stěžovatel totiž ve správním řízení s odkazem na zásadu rovnosti
upozornil na několik jiných neoprávněných staveb v oblasti. K námitce žalovaný pouze uvedl,
že oprávněností jiných staveb se nelze v tomto řízení zabývat. Takový závěr však stěžovatel
nepovažoval za dostatečný, a proto v žalobě namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného.
Krajský soud však k této námitce pouze zopakoval závěry žalovaného a konstatoval,
že rozhodnutí žalovaného je jednoznačné, srozumitelné a nepřezkoumatelností tak netrpí. Toto
je dle stěžovatele neúplné a nesrozumitelné.
[5] Druhou námitkou stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného.
Žalovaný se v rozhodnutí nedostatečně vyjádřil k tomu, že v okolí předmětné stavby se nachází
celá řada jiných staveb, rovněž bez stavebního povolení.
[6] Třetí důvod pro zrušení napadeného rozsudku krajského soudu stěžovatel
spatřuje v nesprávném posouzení otázky vlastnického práva k rozestavěné stavbě.
Dle §129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon), stavební úřad může nařídit odstranění stavby vlastníkovi stavby. Správní orgány
však jednoznačně neprokázaly, že výlučným vlastníkem rozestavěné stavby byl a je právě
stěžovatel. Takový závěr neplyne ani ze správního spisu. Naopak, je z něj možné dovodit,
že rozestavěná stavba byla v podílovém spoluvlastnictví stěžovatele a Z. E. Zejména to plyne
z protokolu o ústním jednání ze dne 7. 7. 2009. Z tohoto důvodu tedy nebylo možné výše
citované ustanovení stavebního řádu aplikovat pouze na stěžovatele. Šlo by jej aplikovat pouze
v případě, že by se vztahovalo na všechny spoluvlastníky stavby, tj. jak na stěžovatele,
tak na Z. E.
[7] Čtvrtou námitkou stěžovatel vytýká krajskému soudu nesprávné posouzení důsledků
existence původní stavby. Krajský soud vyhodnotil, že tuto otázku nelze řešit v řízení
o odstranění stavby, ale pouze v řízení o dodatečném povolení stavby. Podle stěžovatele však
otázka existence původní stavby musí být řešena i v řízení o odstranění stavby, neboť se jedná
o záležitosti, které jsou spolu neoddělitelně spjaty. Na předmětném pozemku totiž v minulosti
byla situována zahradní chata. Tato chata byla pouze přeměněna do podoby nyní projednávané
rozestavěné stavby a dle zákona o vodách u stávajících povolených staveb v aktivní zóně
záplavového území lze vydat ostatní rozhodnutí týkající se těchto staveb, tj. například rozhodnutí
o změně stavby či kolaudační rozhodnutí. Proto správní orgány i krajský soud měly zkoumat,
zda původní zahradní chata byla postavena v souladu s tehdejšími právními předpisy. Pokud
by tomu tak totiž bylo, nelze nařídit její odstranění.
[8] Pátou námitkou stěžovatel krajskému soudu vytýká nesprávné posouzení otázky absence
ústního jednání před vydáním rozhodnutí o odstranění stavby. S ohledem na charakter řízení
a jeho hrozící následek se jednání konat mělo.
[9] Šestou kasační námitkou nesouhlasí s tím, že krajský soud neprovedl navržený výslech
svědkyně Z. E., nyní Č., která mohla potvrdit, že rozestavěná stavba byla a stále je v podílovém
spoluvlastnictví.
[10] Na závěr stěžovatel navrhl, aby soud jeho kasační stížnosti přiznal odkladný účinek.
[11] Žalovaný ve vyjádření navrhuje kasační stížnost zamítnout. Námitka spočívající
ve zpochybňování vlastníka stavby dle něj nemůže obstát. Z dokazování před správním soudem
vyplynulo, že stěžovatel sepsal dne 25. 2. 2010 čestné prohlášení o tom, že předmětnou stavbu
realizuje ve všech ohledech sám, dále že dne 10. 9. 2009 stěžovatel udělil panu V. V. plnou moc,
ve které se sám označuje jako stavebník a že dne 30. 9. 2009 správní orgán prvního stupně
obdržel žádost tohoto zmocněnce o prodloužení lhůty, v níž je stěžovatel znovu označen jako
stavebník. Ve stěžovatelem zdůrazňovaném sporném zápisu z ústního jednání ze dne 7. 7. 2009,
konaného v rámci přestupkového řízení před městským úřadem, stěžovatel uvedl, že stavbu začal
stavět jen on sám, a že ostatní na jednání přítomní obvinění s ní neměli nic společného. Mezi
přítomnými obviněnými byla mimo jiné právě i Z. E. O pár řádek níže ve stejném zápise
stěžovatel konstatuje, že stavbu i pozemek, na níž stojí stavba, má v podílovém spoluvlastnictví
se svou přítelkyní Z. E. a že každý má ideální polovinu. Podle žalovaného tento rozporuplný
zápis nemůže být relevantním důkazem o tom, kdo byl skutečným stavebníkem. V kontextu výše
uvedených důkazů, provedených jak v řízení před správními orgány, tak před správním soudem,
nemůže být pochyb, že jediným vlastníkem je stěžovatel.
[12] Na závěr svého vyjádření žalovaný uvádí, že stěžovatel od začátku předmětného
správního řízení argumentuje v podstatě totožnými tvrzeními, která však v ten či onen okamžik
různých stádií správního řízení posléze popírá. Podle přesvědčení žalovaného tato ryze účelová
tvrzení stěžovatele mají za cíl pouze oddálit odstranění předmětné stavby.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Kasační stížnost je přípustná. Její důvodnost Nejvyšší správní soud posoudil v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] První námitkou stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu,
neboť se soud srozumitelně nevypořádal s jeho námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
správního orgánu. Stěžovatel v této souvislosti krajskému soudu vytýká, že pouze odcitoval část
rozhodnutí žalovaného a konstatoval, že z ní je seznatelné stanovisko správního orgánu
k námitce stěžovatele. K této námitce kasační soud uvádí, že postup krajského soudu byl správný.
Spočívá-li námitka v tom, že správní orgán na některou z jeho námitek neodpověděl, přirozenou
reakcí na takovou výtku je odcitování takové pasáže z rozhodnutí žalovaného, která výslovně
na předmětnou námitku odpovídá, společně s připojením poznámky, že konkrétně touto pasáží
správní orgán stěžovateli na jeho námitku odpověděl. Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu je nedůvodná.
[16] Podstata druhé kasační námitky stěžovatele s předchozí námitkou souvisí. Stěžovatel
má za to, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s námitkou jiných neoprávněných staveb
v oblasti, a jeho rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné. Kasační soud, ve shodě se soudem
krajským, však vypořádání námitky žalovaným považuje za dostatečné a určité. Stěžovatel
ve správním řízení upozorňoval na existenci jiných neoprávněných staveb v oblasti. Žalovaný
na tuto námitku reagoval tím, že oprávněnost jiných staveb na jiných pozemcích
je pro předmětné řízení zabývající se otázkou odstranění stěžovatelovy stavby irelevantní.
Takováto reakce námitku žalobce vypořádala v plném rozsahu tím, že jiné stavby nelze v tomto
řízení zohlednit. O nepřezkoumatelnost se tedy nejedná, stěžovateli se dostalo závěru, se kterým
měl šanci věcně polemizovat. To však nedělá. Zůstává pouze u námitky nepřezkoumatelnosti,
která je nedůvodná.
[17] Třetí kasační námitka stěžovatele spočívá v tom, že správní orgány s jistotou nezjistily,
že právě jen on je vlastníkem předmětné stavby. Z protokolu o ústním jednání o přestupku
založeném ve správním spise přitom dle stěžovatele plyne, že on byl spoluvlastníkem předmětné
stavby společně se Z. E. I ohledně této kasační námitky se Nejvyšší správní soud ztotožňuje
s krajským soudem. Je pravdou, že stěžovatel v rámci ústního jednání konaného dne 7. 7. 2009
v rámci přestupkového řízení uvedl, že stavbu i pozemek pod ní má v podílovém spoluvlastnictví
se svou přítelkyní Z. E. Z protokolu ale dále plyne rovněž to, že při stejném ústním jednání
stěžovatel rovněž vypověděl, že stavbu začal stavět jen sám a že ostatní obvinění se stavbou
nemají nic společného, pouze byli vlastníky ideálních podílů předmětného pozemku.
[18] Městský úřad v řízení o odstranění stavby, z něhož vzešlo nyní přezkoumávané
rozhodnutí, původně jednal jako s vlastníky stavby jak se stěžovatelem, tak se Z E. V průběhu
tohoto řízení však stěžovatel úřadu předložil čestné prohlášení ze dne 25. 2. 2010, ve kterém
prohlašuje, že předmětnou stavbu „realizuje ve všech ohledech sám. Žádný z účastníků řízení vedených
k této stavbě se nijak na stavbě nepodílel a nepodílí, a to žádnou byť nepřímou formou. Jmenovitě pan M. K.,
paní K. a slečna E. žádným z uvedených způsobů na stavbě nepřispěli. Nejsou tudíž stavebníky ani
spoluvlastníky stavby a k uvedené nemají žádný vztah.“ Ve stejný den úřadu předložila čestné prohlášení
i Z. E. V něm uvedla, že „jsem se žádným způsobem v minulosti ani nyní nepodílela na stavbě pana Č. na
[předmětných pozemcích]“. Následně správní orgán jednal jako s vlastníkem pouze se stěžovatelem.
[19] Ze správního spisu jednoznačně plyne, že stěžovatel v době rozhodování správního
orgánu byl vlastníkem stavby. Na tom nic nemění ani jeho předchozí rozporná výpověď
provedená v jiném správním řízení. Kdyby stěžovatelova rozporná výpověď měla automaticky
zakládat pochybnosti o skutkovém stavu, stěžovatel by si mohl takovou rozpornou výpovědí
v podstatě zajistit možnost se před správními orgány dovolávat dle potřeby tu jednoho tvrzení,
tu zase tvrzení opaku, a pokaždé by to mělo mít za následek nedostatečně zjištěný skutkový stav
ze strany správních orgánů. Věc je však nutno hodnotit s přihlédnutím k celému průběhu
správního řízení, ke chronologii, účelu a obsahu stěžovatelem učiněných úkonů. Z takovéhoto
komplexního hodnocení průběhu správního řízení je zjevné, že stěžovatel stavbu uskutečnil
sám s úmyslem ji mít pro sebe a že tak ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu nabyl
originárně vlastnictví k této stavbě (srov. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 5. 11. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1174/2001). Tento závěr podporuje i stěžovatelem citované rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. R 16/83, neboť i v tomto rozhodnutí soud jako předpoklad nabytí
spoluvlastnictví ke stavbě stanoví to, že osoby stavěly stavbu společnou činností a měli úmysl
ji vlastnit společně. To však, jak ve správním řízení vyplynulo, nebyla situace v právě
projednávaném případě.
[20] Čtvrtou námitkou stěžovatel krajskému soudu vytýká, že nepřihlédl k existenci původní
stavby, zahradní chatky, kterou stěžovatel pouze přestavěl. I tato námitka je nedůvodná.
Jak správně krajský soud uvedl, tato informace je v řízení o odstranění stavby nepodstatná.
V řízení o odstranění stavby zhotovené bez rozhodnutí nebo oprávnění stavebního úřadu
je hlavní zkoumanou skutečností to, zda byla předmětná stavba postavena bez rozhodnutí nebo
opatření příslušného stavebního úřadu vyžadovaného stavebním zákonem. Stěžovatelem uváděná
skutečnost o existenci zahradní chatky, která byla pouze přestavěna, by za této situace byla
relevantní v jiném řízení, např. o dodatečném povolení stavby. Takové řízení však bylo
rozhodnutím městského úřadu ze dne 4. 6. 2010 pravomocně zastaveno. Správní orgány tedy
v řízení o odstranění stavby hodnotily pouze splnění podmínky provádění stavby bez jakéhokoliv
předchozího rozhodnutí či opatření stavebního úřadu. V této otázce byla předchozí existence
zahradního domku nerozhodná.
[21] Ani pátá námitka, spočívající v nezákonném postupu správních orgánů z důvodu
nenařízení ústního jednání, není opodstatněná. Krajský soud k námitce uvedl, že jednání v této
věci nebylo nutné nařizovat. Vůdčí zásadou správního řízení je totiž zásada písemnosti,
jež je zakotvena v ustanovení §15 odst. 1 správního řádu. Nařízením ústního jednání,
jak je upravuje §49 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, může být tato zásada
do určité míry prolomena, avšak nelze ji považovat za generální povinnost správního orgánu.
Již z dikce naposledy uvedeného ustanovení vyplývá, že jednání se nařizuje buď v případech,
kdy tak výslovně stanoví zákon nebo tehdy, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění
práv účastníků. V prvním případě se tak o povinnost správního orgánu sice jedná, ta je však
zpravidla stanovena zvláštním předpisem (srov. např. úpravu územního řízení v §87 odst. 1
zákona stavebního zákona, nebo v souvislosti s přestupky §74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích). Častěji však bude docházet k druhé v zákoně uvedené variantě. V takovém
případě je ale nařízení či nenařízení ústního jednání na uvážení správního orgánu. Stavební zákon
v řízení o odstranění stavby, na rozdíl třeba právě od územního řízení, povinné konání ústního
jednání nepožaduje. Jednání tak v souladu s §49 odst. 1 správního řádu správní orgán nařídí,
jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. Nařízení ústního jednání
tak nebylo obligatorní, ale bylo na úvaze správního orgánu vytýčené §49 odst. 1 správního řádu.
[22] Ze správního spisu je navíc zřejmé, že ústní jednání proběhlo. Městský úřad je nařídil
dne 26. 1. 2010 a dopisem ze stejného dne, doručeném náhradním doručením dne 9. 2. 2010,
je stěžovateli oznámil. Jak plyne z „protokolu o úkonu“ ze dne 19. 2. 2010, ústní jednání spojené
s ohledáním na místě se následně za účasti stěžovatele skutečně konalo. Tento protokol
je stěžovatelem podepsán. Námitka nezákonného postupu správního orgánu je proto nedůvodná.
[23] Šestou kasační námitkou stěžovatel vytýká krajskému soudu nevyslechnutí Z. E., která
mohla dosvědčit, že je spoluvlastníkem předmětné stavby. Krajský soud k neprovedení tohoto
navrhovaného důkazu uvedl dva důvody. Za prvé, soud výslech neprovedl, neboť ho stěžovatel
nenavrhoval již ve správním řízení a je nepřípustné, aby účastníci řízení přesouvali dokazování
skutkových okolností ze správního řízení do řízení před správními soudy. Za druhé, krajský soud
s ohledem na obsah spisu, zejména čestné prohlášení navrhované svědkyně ze dne 25. 2. 2010,
považoval její výslech za nadbytečný. První soudem uváděný důvod neobstojí, a proto je nutné
ho korigovat. Krajský soud nemůže odmítnout provést žalobcem navržené důkazy v žalobě
pouze s odůvodněním, že jejich provedení nenavrhl žalobce již v průběhu správního řízení.
Takový postup by totiž odporoval principu plné jurisdikce, na kterém je správní soudnictví
založeno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2006, č. j. 1 As 42/2005 - 62,
publ. pod č. 618/2005 Sb. NSS). Druhý důvod neprovedení navrhovaného důkazu však obstojí.
Účastníci mohou důkazy v řízení navrhovat, soud je však tím, kdo rozhoduje, které
z navrhovaných důkazů provede. Toto rozhodnutí musí přesvědčivě odůvodnit. To také
v projednávané věci krajský soud učinil, neboť z důvodu existence čestného prohlášení
navrhované svědkyně ohledně otázky jejího vlastnického práva k předmětné stavbě nebylo třeba
dále k této otázce provádět dokazování. I tato kasační námitka je tedy nedůvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Lze uzavřít, že krajský soud správně stěžovatelovu žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud proto dle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou.
[25] O návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud nerozhodoval, protože v zákonné lhůtě pro rozhodnutí o odkladném účinku rozhodl
ve věci samé.
[26] O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. září 2015
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu