ECLI:CZ:NSS:2015:1.AS.210.2014:39
sp. zn. 1 As 210/2014 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně: V. M., zastoupené
obchodní společností Silesia Patent & Trademark s. r. o., se sídlem Pod Školou 1278, Šenov u
Ostravy, proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská
15, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 2. 2013, č. j. 147101/12/Mo/Št,
v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2014,
č. j. 57 A 39/2013 - 100,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 4.114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
obchodní společností Silesia Patent & Trademark s. r. o.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila
rozhodnutí České obchodní inspekce – inspektorátu Plzeňského a Karlovarského (dále
jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 17. 9. 2012, č. j. ČOI 100362/12/2200. Správní orgán
I. stupně uložil žalobkyni pokutu ve výši 20.000 Kč, propadnutí 43 kusů textilních výrobků
a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč pro porušení §4 odst. 3 zákona
č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), a naplnění
skutkové podstaty správního deliktu podle §24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele.
Toho se podle správního orgánu I. stupně dopustila tím, že ve svém obchodě nabízela padělky
zboží porušující práva majitele ochranné známky – společnosti Burberry Limited (dále
jen „Burberry“). Zaměnitelnost výrobků spočívala v užití charakteristického kostkového vzoru
společnosti Burberry, protože užitá kombinace barev, jejich odstínů a provedení byla i z pohledu
průměrného spotřebitele blízká až shodná s obrazovou ochrannou známkou č. 377580, zapsanou
jako ochranná známka Společenství u Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu. Žalovaná
se s tímto hodnocením správního orgánu I. stupně ztotožnila.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Plzni.
Žalovaná podle ní porušila elementární zákony právní logiky, protože neustále zaměňuje základní
pojmy značka a výrobek. Díky tomu dochází ke zcela nesprávným závěrům. Správní orgán
I. stupně neprovedl srovnání výrobku společnosti Vamp, který žalobkyně prodávala, s výrobkem
Burberry. Bez takového porovnání nemohla dospět k závěru, že výrobek společnosti
Vamp klame spotřebitele a je proto napodobeninou či padělkem. Takové srovnání ani nebylo
možné provést, protože společnost Burberry nevyrábí předmětné výrobky (noční košile, pyžama,
župany apod.). Správní orgány pro posouzení klamavosti výrobku nesprávně použily kritérium
průměrného spotřebitele. V dané věci mělo být ovšem použito kritérium informovaného
spotřebitele [viz nařízení Rady (ES) č. 6/2002 o prů myslových vzorech Společenství], kterým
není průměrný spotřebitel, ale osoba se zvláštní ostražitostí, ať už z důvodu své osobní
zkušenosti či rozsáhlé znalosti daného odvětví. Takový spotřebitel nezamění výrobek
o charakteru průmyslového vzoru, který je pro svoji identifikaci označen ochrannou známkou
Vamp, za jiné obrazové ochranné známky Burberry. Spojitost kostkového vzoru s firmou
Burberry není u spotřebitelské veřejnosti známá. Žalobkyně dále napadala nedostatky kontrolních
zjištění a jejich nesprávné hodnocení.
[3] Krajský soud zrušil rozhodnutí žalované spolu s rozhodnutím správního orgánu I. stupně.
Jádrem sporu byla možnost porovnávat označení umístěné na výrobku s ochrannou známkou,
a dále zaměnitelnost označení umístěného na výrobku s ochrannou známkou. Krajský soud
se neztotožnil s názorem žalobkyně, že bez porovnání výrobků nelze dojít k závěru, zda výrobek
společnosti Vamp může naplnit skutkovou podstatu klamání spotřebitelů a zda je tedy padělkem
či napodobeninou. Správní orgány se s touto námitkou přesvědčivě vypořádaly. Správní orgány
ovšem neprokázaly, že předmětný kostkovaný vzor je mezi spotřebiteli notoricky známý. Rozsah
povědomí průměrného spotřebitele o ochranných známkách společnosti Burberry není
skutečností obecně známou. Mohl by být pouze skutečností známou správním orgánům z úřední
činnosti. To však správní orgán I. stupně a žalovaná nedoložily. Správní orgány tak neprokázaly,
že žalobkyně nabízela padělky textilních výrobků. Žalovaná připouští, že žalobkyně nemusela
jednat úmyslně a jako profesionální obchodník s textilem nemusela mít povědomí o ochranné
známce společnosti Burberry. U průměrného spotřebitele už ale žalovaná s tímto povědomím
počítá. Obdobný princip platí i pro postup žalované, která fotografie dotčeného zboží zasílala
zástupci ochranné známky, aby zjistila, zda je označení na výrobcích stejné nebo značně podobné
dané ochranné známce. Tyto skutečnosti značně relativizují kategorická stanoviska správních
orgánů. Ty se také nevyrovnaly s tím, že předmětné zboží nebylo označeno ochrannými
známkami společnosti Burberry, ani s tím, zda tato společnost vyrábí vůbec předmětné výrobky
(noční košile, pyžama, župany apod.), nebo zda s nimi obchoduje. Výrok rozhodnutí správního
orgánu I. stupně nadto nebyl dostatečně jasný, srozumitelný, přesný a určitý.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalovaná (dále též „stěžovatelka“) kasační stížností.
Opírá ji o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), a navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu.
[5] Stěžovatelka namítá, že krajský soud nesprávně posoudil věc po skutkové a právní
stránce. Na známost ochranné známky Burberry nelze nahlížet jako na skutečnost známou
správnímu orgánu z úřední činnosti, kterou je třeba dokazovat (v souladu s rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2011, č. j. 1 As 33/2011 – 58, publikovaným
pod č. 2312/2011 Sb. NSS). Dlouhodobé celosvětové působení této značky na trhu s oblečením,
módními doplňky, parfémy a kosmetikou je totiž obecně známou skutečností, kterou ne ní třeba
prokazovat. Opačný závěr, na němž krajský soud založil své rozhodnutí, neodpovídá zákonu
[viz §50 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“)]. Specifickým
a dominantním rysem výrobků Burberry je právě tartanový vzor, kte rý je chráněn registrovanou
ochrannou známkou, díky které se společnost Burberry stala známou. Tento vzor společnost
Burberry používá i ve svých reklamních kampaních v běžně dostupném tisku v České republice.
I průměrný český spotřebitel proto zná tuto zna čku a hlavní rys jejích výrobků.
[6] Přinejmenším sporný je i požadavek, aby správní orgán při posuzování zaměnitelnosti
nabízeného zboží se zapsanou ochrannou známkou hodnotil i povědomí spotřebitelů o dané
ochranné známce na trhu. Zákon o ochraně spotřebitele takový požadavek neobsahuje. Výklad,
podle kterého by pro použití příslušných ustanovení zákona o ochraně spotřebitele o zákazu
klamavých praktik a nabízení padělků bylo nutné povědomí spotřebitelů o ochranné známce
na trhu, by prakticky vylučoval většinu zapsaných ochranných známek z okruhu spotřebitelské
ochrany. Není možné, aby pro veškeré zapsané známky byla vedena natolik účinná a dlouhodobá
reklamní kampaň, aby takovéto povědomí u spotřebitelů vzniklo. Nelze u většiny zapsaných
ochranných známek vydělit z okruhu spotřebitelů nějakou početně omezenou „cílovou skupinu“,
jejíž povědomí by stačilo k použití dané úpravy. Může existovat řada konkrétních spotřebitelů,
kteří o ochranné známce ví. Shodnost či zaměnitelnost s ní tak může ovlivnit jejich obchodní
rozhodnutí a poškodit je. Správní orgán I. stupně měl u modelového spotřebitele znalost
příslušné ochranné známky předpokládat a z této premisy měl při posuzování zaměnitelnosti
užitého označení vycházet.
[7] Stěžovatelka také nesouhlasí s tím, že by zaslání fotografií výrobků zástupkyni společnosti
Burberry relativizovalo kategorická stanoviska správních orgánů o zaměnitelnosti značení
umístěného na daných výrobcích. Soud pomíjí, že je důležité zjistit, zda se jedná o originální
výrobek nebo výrobek, u nějž bylo chráněné označení použito se souhlasem jeho vlastníka.
Z těchto důvodu se žalovaná obrátila na zástupce společnosti Burberry. Obdobné zpochybňující
závěry nelze dovozovat ani z toho, že správní orgán I. stupně připustil chybějící úmysl
ke spáchání správního deliktu na straně žalobkyně. Úmyslnost totiž předpokládá povědomí
o všech významných okolnostech deliktního jednání, nikoliv pouze o zaměnitelnosti použitého
kostkového vzoru s předmětnou ochrannou známkou.
[8] Stěžovatelka dodává, že žalobkyně nevznesla ve své žalobě námitky ve vztahu k formulaci
výroku správních rozhodnutí. Krajský soud proto zjevně překročil rozsah žalobních bodů
a nemohl z důvodu nesprávné formulace výroků správní rozhodnutí zrušit.
III. Vyjádření žalobkyně ke kasační stížnosti
[9] Žalobkyně nenabízela ve své prodejně textilní výrobky, na kterých bylo označení
zaměnitelné s příslušnou ochrannou známkou společnost Burberry, jak tvrdí stěžovatelka.
Žalobkyně naopak tvrdí, že nabízela originální výrobky domácích oděvů společnosti Vamp, které
řádně označovala její ochrannou známkou.
[10] Stěžovatelka odmítá akceptovat skutečnost, že kromě ochranných známek existují i jiné
předměty průmyslového vlastnictví, jako například průmyslové vzory, které stěžovatelka
za ochranné známky zaměňuje. Společnost Burberry navíc vůbec nevyrábí kategorie zboží, jehož
padělkem mělo být zboží prodávané žalobkyní. Soudní dvůr EU také požaduje, aby ochranné
známky byly řádně užívány v souladu s jejich základní funkcí. Neužívání ochranné známky
po dobu pěti let může být důvodem k jejímu zrušení (viz rozsudek C-40/01 Ansul BV v. Ajax
Brandbeveiling BV).
[11] Všeobecnou známost či dobré jméno ochranné známky je nutno dokazovat vždy a nelze
se zaštítit tvrzením o „obecně známé skutečnosti“. Společnost Burberry má nav íc zaregistrováno
celkem 56 platných ochranných známek, z čehož jen několik obsahuje kostkový vzor a dvě z nich
dokonce pouze v černobílém provedení. Stěžovatelka se však zmiňuje pouze o jedné takové
ochranné známce s kostkovým vzorem. Není tedy zřejmé, kt erou ochrannou známku
má stěžovatelka na mysli. S ohledem na celkové množství různých ochranných známek
společnosti Burberry nelze ani odpovědně říci, že hlavním rysem všech jejích ochranných známek
jsou kostkové vzory. Podle stěžovatelky stačí mít zapsány ochranné známky, a poté již není třeba
prokazovat jejich známost. Tak tomu ale není. Stěžovatelka pak ani neprokázala známost
ochranných známek s kostkovými vzory u spotřebitelské veřejnosti díky reklamním kampaním.
[12] Kostkové vzory jsou zcela nezpůsobilé pro ochranu v podobě ochranné známky. Žádný
sebeinformovanější spotřebitel, tím méně spotřebitel průměrný, nedokáže z tohoto příkladu
identifikovat zdroj výrobků nebo služeb. Pokud by se uplatnila argumentace stěžovatelky,
že je lhostejné, zda se jedná o označení nebo průmyslový vzor, pak by společnost
Burberry s přispěním státu ovládla veškerý trh s károvaným zbožím. To vše jen díky tomu,
že se ve správním řízení z ochranných známek udělají výrobky. Stěžovatelka si přizpůsobuje
argumentaci vlastním potřebám. Proto dochází k tomu, že originální trojrozměrný výrobek
(domácí oděv opatřený károvým vzorem), splňující navíc kritéria nezapsaného průmyslového
vzoru Společenství, je totožný s označením výrobku, sloužícím k rozlišení zdroje jeho původu.
Stěžovatelka navíc nevyčkala na soudní rozhodnutí a donutila žalobkyni zlikvidovat na vlastní
náklady zabavené zboží.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[13] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou, a není namístě kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Žalobkyně byla v posuzované věci obviněna, že porušila zákaz používání nekalých
obchodních praktik [§4 a §24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitel e]. Konkrétně
se měla dopustit klamavé obchodní praktiky, za kterou se podle §5 odst. 2 zákona o ochraně
spotřebitele považuje „nabízení nebo prodej výrobků nebo služeb porušujících některá práva duševního
vlastnictví, jakož i skladování takových výrobků za účelem jejich nabízení nebo prodeje a dále neoprávněné
užívání označení chráněného podle zvláštního právního předpisu v obchodním styku.“ Ustanovení
§2 odst. 1 písm. r) bod 1 zákona o ochraně spotřebitele [ve znění do 3. 7. 2012; nyní se stejná
úprava nachází v §2 odst. 1 písm. n) tohoto zákona] poté upřesňuje, že výrobkem nebo zbožím
porušujícím některá práva duševního vlastnictví se rozumí „padělek, jímž je výrobek nebo zboží, včetně
jeho obalu, na němž je bez souhlasu majitele ochranné známky umístěno označení stejné nebo zaměnitelné
s ochrannou známkou, porušující práva majitele ochranné známky podle zvláštního právního předpisu (…).“
[16] Stěžovatelka namítá, že při posuzování uvedené zaměnitelnosti nabízeného zboží
se zapsanou ochrannou známkou nelze po správním orgánu požadovat, aby hodnotil i povědomí
spotřebitelů o dané ochranné známce na trhu. Zákon o ochraně spotřebitele takový požadavek
podle stěžovatelky neobsahuje. Stěžovatelka má pravdu, že výše citované ustanovení zákona
o ochraně spotřebitele požadavek hodnocení povědomí spotřebitelů o dané ochranné známce
výslovně nestanoví. Výše citované ustanovení zákona o ochraně spotřebitele však v otázce
zaměnitelnosti odkazuje na zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, jehož relevantní
ustanovení jsou provedením směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/95/ES
ze dne 22. října 2008, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách
(dále jen „směrnice 2008/95/ES“). Při posuzování zaměnitelnosti je proto třeba vycházet
i z příslušné unijní úpravy známkového práva a s tím související judikatury Soudního dvora
EU (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 9 As 49/2013 – 44).
Směrnice 2008/95/ES mimo jiné v bodě 11 své preambule vymezila, že „ochrana by se měla
vztahovat rovněž na případy podobnosti mezi známkou a označením a mezi výrobky nebo službami. Je nezbytné
vykládat pojem podobnosti v souvislosti s nebezpečím záměny. Nebezpečí záměny, jehož posouzení závisí
na mnoha faktorech, a zejména na povědomí o ochranné známce na trhu , na asociaci, která může vzniknout mezi
užívaným označením a zapsanou známkou, na stupni podobnosti mezi ochrannou známkou a označením
a mezi označenými výrobky nebo službami, by mělo představovat zvláštní podmínku ochrany “. Její
čl. 5 odst. 1 písm. b) pak stanoví: „Ze zapsané ochranné známky vyplývají pro jejího ma jitele výlučná práva.
Majitel je oprávněn zakázat všem třetím osobám, které nema jí jeho souhlas, aby v obchodním styku užívaly (...)
označení, u něhož z důvodu jeho totožnost i nebo podobnosti s ochrannou známkou a totožnosti či podobnosti
výrobků nebo služeb označovaných ochrannou známkou a označením existuje nebezpečí záměny u veřejnosti,
včetně nebezpečí asociace označení s ochrannou známkou. “
[17] Při výkladu vnitrostátního práva, přijatého za účelem provádění směrnice (v posuzované
věci směrnice 2008/95/ES), je vnitrostátní orgán povinen vykládat a uplatňovat vnitrostátní
právo podle smyslu a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici,
za předpokladu, že takový výklad vnitrostátní předpis umožňuje. Směrnice je závazná pro každý
stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volb a
formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům (např. rozsudek Soudního dvora
ze dne 10. dubna 1984, sp. zn. C-14/83, ve věci Von Colson and Kamann; či rozsudek Soudního
dvora EU ze dne 13. listopadu 1990, sp. zn. C -106/89, ve věci Marleasing). Je proto nasnadě,
že při výkladu §2 odst. 1 písm. r) bod 1 zákona o ochraně spotřebitele je nutno zásadně
postupovat tak, aby tento výklad byl konformní s příslušnými ustanoveními směrnice
2008/95/ES, zejména pak s jejím čl. 5 odst. 1 písm. b), a tedy i s j udikaturou Soudního dvora,
která se k výkladu tohoto článku vztahuje (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 10. 2014, č. j. 7 As 17/2014 – 31).
[18] Soudní dvůr EU vymezil relativně objektivní kritéria, která musí orgán aplikace práva při
posuzování zaměnitelnosti uplatnit. Z rozsudku ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. C -102/07, ve věci
Adidas AG a Adidas Benelux BV v. Marca Mode CV a další vyplývá, že „posouzení nebezpečí záměny
nezávisí pouze na stupni podobnosti mezi ochrannou známkou a označením, ale rovněž na tom, jak snadno může
vzniknout asociace mezi označením a dotčenou ochrannou známkou, zejména s ohledem na povědomí o ochranné
známce na trhu. Čím více je totiž ochranná známka známá, tím vyšší bude počet hospodářských subjektů, které
budou chtít užívat podobná označení. Přítomnost velkého počtu výrobků nesoucích podobná označení na trhu
by mohla porušit práva z ochranné známky, neboť by mohla snížit rozlišovací způsobilost ochranné známky
a ohrozit její základní funkci, kterou je zaručit s potřebitelům původ dotčených výrobků“. Soudní dvůr
EU též uvedl, že „pravděpodobnost záměny je třeba posuzovat globálně, s přihlédnutím ke všem faktorům
relevantním pro okolnosti případu“, přičemž toto globální zhodnocení zejména vizuální či významové musí
„vycházet z celkového dojmu, kterým známky působí a je nutné vzít v úvahu zejména jejich distinktivní
a dominantní prvky.“ (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 11. 1997, sp. zn. C-251/95, ve věci
SABEL BV v. Puma AG, bod 23).
[19] Pokud tedy stěžovatelka namítá, že při posuzování zaměnitelnosti nabízeného zboží
se zapsanou ochrannou známkou nelze po správním orgánu požadovat, aby hodnotil i povědomí
spotřebitelů o dané ochranné známce na trhu, zcela tím opomíjí příslušnou unijní úpravu
dopadající na výklad §2 odst. 1 písm. r) bod 1 zákona o ochraně spotřebitele (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 9 As 49/2013 – 44; či rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 10. 2014, č. j. 7 As 17/2014 – 31). Je také třeba zdůraznit, že v oblasti
ochrany spotřebitelů musí být vždy na prvním místě spotřebitel, nikoliv vlastník ochranné
známky. Při posuzování nekalosti obchodních praktik podle zákona o ochraně spotřebitele
je proto třeba se vždy ptát, zda byl skutečně v konkrétní věci spotřebitel ohrožen zaměnitelností
označení s ochrannou známkou. Hlavním východiskem proto nemůže být případné poškození
vlastníka ochranné známky. Ten má zejména soukromoprávní prostředky, kterými se může proti
poškození bránit, ale nemůže se v takové míře spoléhat na veřejnoprávní ochranu v rámci
ochrany spotřebitelů. Tato kasační námitka je proto nedůvodná.
[20] Označením, které může být zaměnitelné s ochrannou známkou, lze podle Nejvyššího
správního soudu rozumět nejen „logo“ výrobce či výrobku, ale v zásadě jakýkoliv prvek vizuální
podoby výrobku, tedy i vzor na látce oděvu. Při hodnocení nebezpečí záměny je ovšem třeba
vycházet i z kontextu posuzované věci. Je proto nutné přihlédnout také k tomu, v jakém typu
obchodu a v jakých cenových relacích bylo předmětné zboží prodáváno. Jak navíc vyplývá
z odborného vyjádření, které nechal vyhotovit správní orgán I. stupně, charakteristický kostkový
vzor společnosti Burberry je tvořen „svislou a vodorovnou kombinací seskupení pěti stejně silných
čar, kdy vždy 3 čáry jsou v kontrastním provedení oproti zbylým dvěma čarám a současně i oproti podkladové
barvě. Tato vodorovná a svislá seskupení čar se pravidelně protínají a tvoří pravidelné čtverce. V místě křížení
mají čáry odlišnou barvu od běžného průběhu. Vzor je doplně n o tenké čáry, které probíhají rovněž svisle
a vodorovně vždy v polovině vzdálenosti seskupení silnějších čar a rovněž tvoří pravidelné čtverce. Barva tenké čáry
je odlišná od barvy pozadí.“ Zboží, které žalobkyně ve svém obchodě prodávala, zcela neodpovídalo
tomuto popisu, protože na některých výrobcích mělo více vodorovných čar a na některých
kusech zabaveného oblečení byly jednotlivé pravidelné vzory orientovány příčně, nikoliv svisle
a vodorovně. Je proto otázkou, zda by spotřebitel, který ví, jak vypadá klasický „vzor Burberry“ ,
o jak „proslulou značku“ se jedná a jaká je cenová relace výrobků zn. Burberry skutečně mohl být
v obchodě žalobkyně klamán.
[21] Stěžovatelka dále namítá, že ochranná známka společnosti Burberry a její dlouhodobé
celosvětové působení na trhu s oblečením, módními doplňky, parfémy a kosmetikou je obecně
známou skutečností, kterou nemusí prokazovat. Žalobkyně naopak tvrdí, že všeobecnou známost
či dobré jméno ochranné známky je nutno dokazovat vždy. Tato otázka má přitom relevanci
pro posouzení způsobilosti výrobku klamat spotřebitele. Podle §50 odst. 1 správního řádu platí,
že „podklady pro vydání rozhodnutí mohou být (…) skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti,
(…), jakož i skutečnosti obecně známé.“ V rozsudku ze dne 12. 4. 2011, č. j. 1 As 33/2011 – 58,
publikovaném pod č. 2312/2011 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl: „Skutečnosti obecně známé
(tzv. notoriety) obdobně jako skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti (§50 odst. 1 správního řádu)
jsou objektivizované, do značné míry nesporné skutečnosti, které se v soudním či správním řízení zásadně
nedokazují. Účastníci řízení nicméně mohou svými tvrzeními pop írat obsah notoriet (stejně jako skutečností
známých správnímu orgánu z úřední činnosti), mohou také navrhovat provedení důkazů za účelem prokázání
svých odlišných tvrzení (…). Je nutno rozlišovat mezi skutečnostmi známými soudu z jeho úřední činnosti,
na straně jedné, a skutečnostmi známými obecně, na straně druhé. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž u obecně známé skutečnosti je totiž již z její povahy nadbytečné,
aby soud uváděl, jak se ji dozvěděl (usnesení NS ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 748/2010). Naproti tomu
aplikuje-li soud skutečnosti známé z úřední činnosti, musí náležitě vyložit v odůvodnění rozhodnutí, ze které své
konkrétní úřední činnosti či postupu zná takové skutečnosti, resp. odkud se o nich dozvěděl (srov. rozsudek NSS
ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 100/2009 – 129, publ. pod č. 2038/2010 Sb. NSS, body 27 a 28; shodně
ve vztahu ke správnímu řízení věc BIOCLINICA).“
[22] Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi nesdílí velmi restriktivní inter pretaci
notoriet, jak je chápou některé obecné soudy, podle nichž za notorietu se považují „ jen zcela obecně
známé skutečnosti, jako např. že tráva je zelená “ (takto usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 1 Co 349/2008, publikováno v B ulletinu advokacie č. 4/2009, s. 37).
Jednoduchým příkladem notoriety jistě je, že v době druhé světové války „ nelidsky trpěly a byly
usmrceny desítky miliónů lidí“ (rozsudek ze dne 9. 12. 2009, č. j. 4 As 13/2009 – 60). Nejvyšší správní
soud však ve své rozhodovací praxi jako notorietu akceptoval např. skutečnost, že na území
České republiky operují tři majoritní dodavatelé elektřiny (Pražská energetika, ČEZ Prodej,
E.ON Energie); tato skutečnost je v České republice nejen v odvětví distribuce elektřiny obecně
známou skutečností (rozsudek NSS ze dne 5. 6. 2008, č. j. 1 Afs 20/2008 – 152, publikovaný
pod č. 1771/2009 Sb. NSS). Notorietou byla též shledána skutečnost, že „předražování, kterého
se provozovatelé taxislužby zejména v Praze jako významném centru turistického ruchu dopouštějí, bývá často
zaměřeno proti cizincům, neboť tito jsou vzhledem k jejich omezeným znalostem cenových poměrů taxislužby
v České republice a vzdáleností mezi jednotlivými destinacemi v Praze snadným terčem takových
nekalých praktik“ (rozsudek NSS ze dne 2. 11. 2005, č. j. 2 Afs 104/2005 - 81, publikovaný
též pod č. 1083/2007 Sb. NSS). Notorietou rovněž je, „že snowboarding je zimní sport, jehož příznivci
bývají obecně považováni za součást jakési neformální komunity definovatelné určitými charakteristickými znaky,
zejména určitým stylem sportovního snowboardingového oblečení a tím, že tato komunita je vnímána jako
seskupení lidí dynamických, nezávislých a spíše nekonformních“ (rozsudek NSS ze dne 24. 6. 2010,
č. j. 7 As 24/2010 – 51). Obdobně Nejvyšší soud považoval za notorietu skutečnost, že ceny
stavebních prací ve Středočeském kraji, zejména v okolí Prahy, jsou obecně vyšší než v jiných
krajích, byť k tomu připustil důkaz opakem (usnesení NS ze dne 1. 9. 2010,
sp. zn. 29 Cdo 748/2010).
[23] Všechny právě uvedené závěry lze jistě přiměřeně vztáhnout též na aplikaci práva orgány
veřejné správy. Správní orgán tedy nemusí uvádět zdroj, z něhož se dozvěděl o existenci obecně
známé skutečnosti. To by bylo z povahy věci nadbytečné. Naproti tomu musí uvést, ze které jeho
konkrétní úřední činnosti či postupu jsou mu známé tzv. úřední skutečnosti (shodně rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2010, č. j. 2 As 48/2009 – 94).
[24] Jak odlišit skutečnosti obecně známé od skutečnosti známých správnímu orgánu pouze
z úřední činnosti napovídá již právní teorie. Podle ní je společným rysem obecně známých
skutečností, „že je lze objektivizovat a že jsou nebo mají být známy širokému okruhu osob v regionu, v němž
soud rozhoduje (…). Skutečnosti obecně známé jsou svým charakterem blízké tzv. skutkovým domněnkám, tedy
zákonem výslovně stanoveným normám, podle nichž se určitá právní skutečnost předpokládá, protože je obvyklá.“
(viz Svoboda, K. Šínová, R., Hamuľáková, K a kol. Civilní proces. Obecná část a sporné řízení.
1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014. s. 244 – 245).
[25] Nejvyšší správní soud však sám má pochybnosti, zda je kostkový vzor společnosti
Burberry obecně známou skutečností, a není zřejmě povolán, aby jednou provždy rozřešil úroveň
známosti této společnosti mezi českou spotřebitelskou veřejností. Hlavně je třeba připomenout,
že v posuzované věci jde o správní trestání. V něm je třeba vždy aplikovat zásadu in dubio
pro reo a v pochybnostech přijmout závěr, který je ve prospěch obviněného (viz usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 – 68).
V oblasti správního trestání by obvinění opravdu mělo být založeno na prokázaných
skutečnostech, nikoliv na skutečnostech, jejichž existence není nade vší pochybnost jistá. Nejvyšší
správní soud proto přisvědčuje argumentaci žalobkyně a krajského soudu, že stěžovatelka
nepodložila dostatečným způsobem svůj závěr o vše obecné známosti ochranné známky
společnosti Burberry. Žalovaná ostatně ve svém rozhodnutí také naznačila, že jde o skutečnost
jí známou z úřední činnosti podle §50 odst. 1 správního řádu, protože zmínila častou frekvenci
případů padělání kostkového vzoru Burberry v její rozhodovací praxi. Měla tedy podle výše
citované judikatury náležitě vyložit v odůvodnění rozhodnutí, ze které své konkrétní úřední
činnosti či postupu zná takové skutečnosti, resp. odkud se o nich dozvěděla . Krajský soud proto
správně vytkl žalované, že nedoložila známost károvaného vzoru Burberry mezi českými
spotřebiteli. Tato kasační námitka je proto nedůvodná.
[26] Stěžovatelka poté namítá, že její rozhodnutí nijak nerelativizuje kontakt se zástupkyní
společnosti Burberry a připuštění, že žalobkyně nejednala úmyslně. Nejvyšší správní soud
souhlasí se stěžovatelkou, že krajský soud správně nezhodnotil, proč se obrátila na zástupkyni
společnosti Burberry. Důvody této komunikace, jak je stěžovatelka vysvětlila ve své žalobě, jsou
určitě zcela legitimní. Stěžovatelka také ve své kasační stížnosti upřesnila, co myslela připuštěním
možného chybějícího úmyslu žalobkyně při spáchání dotčeného správního deliktu. Míří však
proti závěrům krajského soudu, které netvořily nosné důvody jeho rozhodnutí. Kr ajský soud
je sám uvádí „pro dokreslení situace“. Kritika krajského soudu ve vztahu ke komunikaci stěžovatelky
se zástupkyní společnosti Burberry a uznání, že žalobkyně nemusela jednat úmyslně, proto určitě
nevedla k jakékoliv vadě, která by mohla mít dopa d na zákonnost rozhodnutí. Jeho výrok
by v každém případě zůstal stejný (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2003,
č. j. 6 A 12/2001 – 51, č. 23/2003 Sb. NSS, či ze dne 4. 1. 2011, č. j. 2 As 80/2010 – 49).
[27] Stěžovatelka závěrem namítá, že krajský soud překročil žalobní návrh, protože žalobkyně
ve své žalobě nevznesla námitky ve vztahu k výroku správních rozhodnutí a krajský soud
jej přesto přezkoumal. Na tuto námitku lze v kontextu celého rozsudku nahlížet stejně jako
na předchozí námitku stěžovatelky. Ke zrušení jejího rozhodnutí by došlo už na základě
nedostatečného prokázání klamavé obchodní praktiky žalobkyně. Je pravdou, že se krajský soud
výrokem rozhodnutí zabýval nad rámec žalobních bodů. Podle Nejvyššího správního soudu
ovšem není vadou řízení, která by měla dopad na zákonnost rozhodnutí, pokud krajský soud
v rozsudku, jímž ruší rozhodnutí žalované, upozorní na chyby ve výroku rozhodnutí. I tato
kasační námitka jsou proto nedůvodná.
V. Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji za podmínek
vyplývajících z §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s. rozsudkem zamítl.
[29] O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodl ve smyslu §60 odst. 1, věty první s. ř. s.
(ve spojení s §120 s. ř. s.), podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení
o kasační stížnosti procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalobkyni, ta byla přípisem ze dne 25. 11. 2014,
č. j. 1 As 210/2014 – 18, vyzvána k vyčíslení případných nákladů řízení. Žalobkyně si vš ak žádné
náklady v průběhu řízení o kasační stížnosti neúčtovala. Nejvyšší správní soud
proto v jejím případě o nákladech řízení rozhodl na základě skutečností zřejmých ze spisu.
[30] Náklady řízení žalobkyně v tomto případě tvoří odměna její zástupkyně a hotové výdaje.
Podle §35 odst. 2 s. ř. s. může být účastník zastoupen „advokátem, popřípadě jinou osobou, která
vykonává specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů, týká- li se návrh oboru činnosti
v nich uvedených. Za zastupování náleží odměna; pro určení její výše (…) se užije obdobně zvláštní právní
předpis, jímž jsou stanoveny odměny a náhrady advokátům za poskytování právních služeb.“ Tímto zástupcem
může být i společnost patentových zástupců (s rov. obdobně rozsudek ze dne 6. 8. 2010,
č. j. 5 Afs 12/2010 - 80, publikovaný pod č. 2132/2010 Sb. NSS). Vzhledem k tomu,
že se má podle §35 odst. 2 s. ř. s. obdobně použít zvláštní právní předpis, jímž jsou stanoveny
odměny a náhrady advokátům za poskytování právních služeb, Nejvyšší správní soud postupoval
podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif). Přiznal proto žalobkyni částku 3.100 Kč za jeden úkon právní
služby, spočívající ve vyjádření se k podané kasační stížnosti [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu]. Nejvyšší správní soud dále žalobkyni přiznal částku 300 Kč jako paušální
náhradu výdajů spojenou s příslušným úkonem (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože
zástupkyně žalobkyně v řízení před krajským soudem doložila, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšují se náklady o částku odpovídající dani, kterou je povinna odvést podle zvláštního
zákona z odměny za zastupování a náhrad, a to o 714 Kč. Celková náhrada nákladů řízení
o žalobě a kasační stížnosti tedy činí 4.114 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit k rukám
obchodní společností Silesia Patent & Trademark s. r. o. do 30 dnů od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu