ECLI:CZ:NSS:2015:1.AS.216.2014:49
sp. zn. 1 As 216/2014 – 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci navrhovatelky: MUDr. X. P.,
zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem Zelená 267, Pardubice,
proti odpůrci: Státní ústav pro kontrolu léčiv, se sídlem Šrobárova 48, Praha 10, o návrhu na
zrušení Edukačního materiálu o bezpečném užívání a minimalizaci rizik při použití léčivých
přípravků Mifegyne a Mispregnol ve znění schváleném Státním ústavem pro kontrolu léčiv ze dne
11. 11. 2013 a 16. 12. 2013, v řízení o kasační stížnosti navrhovatelky proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, č. j. 10A 106/2014 – 71,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Navrhovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odpůrci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Návrhem ze dne 9. 7. 2014 se navrhovatelka domáhala zrušení Edukačního materiálu
o bezpečném užívání a minimalizaci rizik při použití léčivých přípravků Mifegyne a Mispregnol
ve znění schváleném Státním ústavem pro kontrolu léčiv ze dne 11. 11. 2013 a 16. 12. 2013 (dále
jen „edukační materiál“), který považuje za nezákonně vydané opatření obecné povahy.
[2] Dne 5. 6. 2013 odpůrce (dále též „Ústav“) na základě vzájemného uznávání léčivých
přípravků v rámci Evropské unie registroval dva léčebné přípravky: Mispregnol a Mifegyne.
Účelem těchto přípravků je umělé nechirurgické ukončení těhotenství. První léčebný přípravek
slouží k ukončení vyživování těhotenské tkáně, druhý k jejímu vypuzení z těla ženy.
[3] Ústav v rozhodnutích o registraci pro oba tyto přípravky stanovil jejich výdej pouze
na předpis od lékaře se specializovanou způsobilostí v oboru gynekologie a porodnictví. Dále
stanovil omezení, že léčebné přípravky mohou být vydány pouze poskytovatelem zdravotních
služeb formou lůžkové péče a že mohou být užívány pouze způsobem souladným se zákonem
č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon
o léčivech“) a předpisy upravujícími umělé přerušení těhotenství. Aby byla zajištěna bezpečnost
užívání přípravků, Ústav rovněž stanovil držiteli rozhodnutí o registraci povinnosti, mezi kterými
mimo jiné byla i povinnost nejpozději dva měsíce před zavedením léčivých přípravků
na trh v České republice Ústavu předložit ke schválení edukační materiál a následně
ho distribuovat lékařům. Tento materiál měl obsahovat část pro pacientky, a část pro lékaře.
Lékařská část měla obsahovat podmínky, za kterých je možné přípravky podat pacientce a návod,
jak přípravky používat.
[4] Držitel rozhodnutí o registraci edukační materiál vypracoval, načež Ústav držiteli potvrdil,
že vyhovuje požadavkům stanoveným v rozhodnutích o registraci.
[5] Pro tento případ je relevantní část edukačního materiálu určená zdravotnickým
pracovníkům. Materiál je nadepsaný „jak u pacientek minimalizovat rizika nechirurgického
(medikamentózního) umělého ukončení těhotenství“. V edukačním materiálu pak následuje
tato informace:
Připomínáme, že toto je schválený protokol do 49 dní :
- mifepristonum: 600 mg perorálně (tj. 3 tablety Mifegyne®);
- misoprostolum: 400 mcg perorálně (tj. 1 tableta Mispregnol®) za 36 až 48 hodin po užití
mifepristonu.
- Po užití mifepristonu (Mifegyne®) i následně po užití misoprostolu (Mispregnol®) musí
být pacientka sledována v příslušném zdravotnickém zařízení po dobu minimálně 1 hodiny
(například z důvodu možnosti výskytu anafylaxe nebo pro případ zvracení a následné nutnosti užít
další tabletu) a dále dle posouzení lékaře.
[6] Následují informace, že řešení rizika u pacientek se skládá ze dvou kroků – poradenství
a ověření úplnosti vypuzení embrya při kontrolní návštěvě za 14 až 21 dní po podání
mifepristonu. Poté materiál obsahuje dvě části věnující se oběma těmto krokům.
[7] Městský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) dospěl k závěru, že navrhovatelkou
napadený akt není a nemůže být opatřením obecné povahy, a proto chybí jedna ze základních
podmínek řízení o návrhu a zrušení opatření obecné povahy, přičemž tento nedostatek
je neodstranitelný. Proto návrh podle §46 odst. 1 písm. zákona č. 150/ 2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“) odmítl.
II. Obsah kasační stížnosti
[8] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla usnesení krajského soudu včasnou kasační
stížností z důvodů, jež podřadila pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[9] Namítá, že závěr krajského soudu, že edukační materiál není výsledkem činnosti
správního orgánu a nepochází z veřejnoprávního vztahu mezi navrhovatelkou a odpůrcem
je nesprávný. Povinnost vydat edukační materiál byla žadateli stanovena podle §32 odst. 4
zákona o léčivech, přičemž v rozhodnutí odpůrce byly stanoveny i jeho náležitosti, věcný obsah
a povinnost žadatele předložit odpůrci materiály k odsouhlasení. V rozhodnutí byla rovněž
stanovena povinnost zajistit distribuci edukačního materiálu specifikovaných schválených
Ústavem všem lékařům se specializovanou způsobilostí v oboru gynekologie a porodnictví, kteří
poskytují zdravotní péči na území České republiky.
[10] Z uvedeného jednoznačně vyplývá jak zákonný podklad pro stanovení tohoto postupu,
tak skutečnost, že adresátem edukačního materiálu je navrhovatelka společně se všemi
specializovanými lékaři.
[11] Dodržování edukačního materiálu má stěžovatelce zajistit postup v souladu s právním
řádem, lege artis, bezpečně a s minimálním rizikem. Obsahem toho nepochybně je, že dodržením
edukačního materiálu nebude porušen zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství
(dále jen „zákon o umělém přerušení těhotenství“) ani jiný právní předpis. Edukační materiál
však nepředpokládá hospitalizaci pacientky, nýbrž její setrvání ve zdravotnickém zařízení pouze
po dobu několika desítek minut po podání tablety, což je v rozporu s §7 zákona o umělém
přerušení těhotenství, který vyžaduje provedení celého úkonu v zařízení ústavní péče.
[12] Dále stěžovatelka namítá, že odpůrce nepředložil doklady o schválení edukačního
materiálu a v řízení tak nebylo postaveno najisto, v jakém znění a zda vůbec byl dokument
schválen.
[13] Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že pro ni jako lékařku se specializací
v oboru gynekologie a porodnictví, zaměstnanou u poskytovatele lůžkové péče, není edukační
materiál závazný ani vynutitelný, a nemůže se proto jednat o opatření obecné povahy. Povinnosti
stěžovatelky stanoví §45 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách
jejich poskytování (dále jen „zákon o zdravotních službách“). Dodržování edukačního materiálu
má tedy stěžovatelce zajistit postup v souladu s právním řádem, lege artis, bezpečně
a s minimálním rizikem, a má být pro lékaře zárukou toho, že dodržují zákony a povinnosti
zdravotnického pracovníka. Dodržením edukačního materiálu tedy nesmí být porušen ani zákon
o umělém přerušení těhotenství.
[14] Podle stěžovatelky se soud v rozporu s čl. 4 Ústavy odmítl zabývat klíčovou otázkou,
zda postup medikamentózního přerušení těhotenství popsaný v edukačním materiálu je či není
v rozporu se zákonem o umělém přerušení těhotenství. Dále pak opomněl hodnotit,
zda již samotné dodržování edukačního materiálu schváleného žalovaným nezakládá zákonem
předvídaný škodlivý následek, a to naplnění znaků trestního činu umělého přerušení těhotenství
v rozporu se zákonem o umělém přerušení těhotenství.
[15] Závěrem stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení městského
soudu zrušil.
III. Vyjádření odpůrce
[16] Podle odpůrce stěžovatelka v kasační stížnosti neuvádí, proč považuje usnesení krajského
soudu za nezákonné či nepřezkoumatelné, a to přesto, že kasační stížnost podřadila právě
pod tyto důvody. Má za to, že kasační stížnost směřuje jen proti odůvodnění soudu, a nikoli proti
výroku. Podle odpůrce by měl Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítnout.
[17] Odpůrce považuje odmítnutí návrhu podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. za správné.
Ztotožňuje se závěrem, že edukační materiál není opatřením obecné povahy. Z §171 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) vyplývá, že zvláštní zákon musí uložit
správnímu orgánu vydat opatření obecné povahy, a že opatření obecné povahy není ani právním
předpisem, ani rozhodnutím, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005 - 98. Podle odpůrce pak není splněna první podmínka
algoritmu soudního přezkumu opatření obecné povahy, jež byl nastaven v tomto rozhodnutí,
a to ta, že odpůrce edukační materiál nevydal, přičemž k tomuto jej ani žádný právní předpis
nezmocňuje. Měl pravomoc vydat rozhodnutí o registraci předmětných léčivých přípravků,
a rámci nich stanovit držiteli rozhodnutí o registraci povinnost podle §32 odst. 4 písm. c) zákona
o léčivech. Tato rozhodnutí však navrhovatelka nenapadá.
[18] Z předmětných rozhodnutí o registraci plyne, že bylo povinností držitele rozhodnutí
o registraci předložit edukační materiál. Dokument tedy pochází od držitele, který se primárně
podílel na jejich vzniku a podobě. Odpůrce následně pouze e- mailem potvrdil, že dokument
splňuje podmínky uvedené v rozhodnutích. Edukační materiál tedy není výsledkem správní
činnosti odpůrce jako správního orgánu, nedošlo k vydání žádného formálního rozhodnutí.
[19] S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Ans 6/2008 - 48, se pak podle odpůrce krajský soud nemusel zabývat dalšími námitkami
stěžovatelky, neboť sám závěr, že se nejedná o opatření obecné povahy, vede k odmítnutí návrhu
pro nesplnění podmínky řízení. Soud se zabýval všemi námitkami stěžovatelky, aniž by měl tuto
povinnost. I z toho důvodu považuje odpůrce argumentaci stěžovatelky o nezákonnosti
a nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení za lichou.
[20] I přes výše uvedený názor se vyjádřil i k dalším kasačním námitkám stěžovatelky. Uvedl,
že edukační materiály nejsou zmíněny v zákoně o léčivech. Tento institut pochází z úpravy
na evropské úrovni, z hodnotících zpráv referenčních států, jež vedou registrační proceduru
s tím, že závěrem je právě vydání hodnotící zprávy léčivého přípravku, která může obsahovat
doporučení týkající se edukačních materiálů. V případě nizozemské hodnotící zprávy bylo
stanoveno, že edukační materiály jsou akceptovatelné, přičemž finální obsah, adresáti
a distribuční metoda budou řešeny na národní úrovni. V souladu s tímto doporučením proto
odpůrce stanovil v rámci registračních rozhodnutí podmínku předložit nejpozději dva měsíce
před uvedením registračního přípravku na trh ke schválení edukační materiály, přičemž stanovil
jejich minimální obsah.
[21] Uvádí, že v souladu s §91 odst. 4 zákona o léčivech platí, že se držitelé rozhodnutí
o registraci v oblasti farmakovigilance řídí pokyny Komise, Ústavu a Evropské lékové agentury,
která vydala Guideline on good pharmacovigilance practices, jež jsou pro držitele závazné. Pokud
stěžovatelka napadá obsah edukačního materiálu, zpochybňuje tak zároveň materiály vydávané
Evropskou lékovou agenturou a materiály zpracované držitelem rozhodnutí o registraci
za účelem ochrany zdraví a pacientů.
[22] K námitce stěžovatelky, že v řízení nebylo postaveno na jisto, v jakém znění
a zda odpůrce edukační materiál schválil, uvádí, že se vůbec netýká napadeného usnesení. V řízení
nebylo nařízeno ústní jednání, neboť byl návrh odmítnut pro nesplnění podmínky řízení.
Odpůrce považuje kasační stížnost v tomto bodě za nepřípustnou.
[23] Odpůrce se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že edukační materiál není
pro stěžovatelku závazný. Jeho dodržování ze strany navrhovatelky nemůže nikterak vymoci.
Charakter materiálů tkví v pouhém sdělení, informování o doporučeném postupu. Obsah není
spojen s negativními důsledky v případě jeho nerespektování. Postup v materiálech stanovený
nelze považovat za způsob neformálního donucení, neboť je pouze otázkou svobodné vůle
stěžovatelky, zda se jimi bude řídit či nikoli, což potvrzuje i jejich obsah (… a dále dle posouzení
lékaře). Edukační materiály tak nedosahují zákonem předpokládané intenzity zásahu, neboť
na jejich základě není stěžovatelka povinna něco konat.
[24] K námitce stěžovatelky ve vztahu k otázce, zda postup medikamentózního přerušení
těhotenství popsaný v edukačním materiálu je či není v souladu se zákonem o umělém přerušení
těhotenství, pak odpůrce uvedl, že krajský soud nepochybil, jestliže se touto otázkou nezabýval.
Ve svém usnesení svůj postup řádně odůvodnil. Edukační materiál je s výše uvedeným právním
předpisem v souladu, přičemž toto demonstruje na jeho jednotlivých ustanoveních upravujících
podmínky pro umělé přerušení těhotenství.
[25] Poslední kasační námitka byla poprvé zmíněna až v kasační stížnosti, tvrzení,
že se jí krajský soud opomněl zabývat, je proto účelové. Pokud bude stěžovatelka dodržovat
edukační materiály, nedojde ke škodlivému následku, neboť pokud se bude řídit tím, že pacientka
musí být minimálně jednu hodinu po užití přípravku v zdravotnickém zařízení a dále podle
posouzení lékaře, nemělo by ke škodlivému následku dojít. Je zřejmé, že navrhovatelka
se od edukačního materiálu (připustíme-li, že by představoval postup lege artis) odchylovat nemusí,
stačí, když bude respektovat v něm obsažená doporučení a aplikuje je na konkrétní případ
a pacientku.
[26] Závěrem odpůrce navrhnul, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako
nepřípustnou, případně ji zamítl jako nedůvodnou.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[27] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[28] Kasační stížnost není důvodná.
[29] Na úvod Nejvyšší správní soud upozorňuje, že kasační stížnost proti usnesení krajského
soudu, jímž byla žaloba odmítnuta, lze podat výlučně z důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
V takové kasační stížnosti je stěžovatel povinen především vylíčit důvody, pro něž se domnívá,
že rozhodnutí soudu o odmítnutí žaloby je nezákonné, případně zmatečné či nepřezkoumatelné
pro vadu řízení před soudem, která měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného
rozhodnutí.
[30] V řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu
pak přezkoumává Nejvyšší správní soud pouze to, zda krajský soud správně posoudil podmínky
pro odmítnutí návrhu, nemůže se však již zabývat námitkami týkajícími se věci samé
(§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.; srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publ. pod č. 625/05 Sb. NSS, ze dne 5. 1. 2006,
č. j. 2 As 45/2005 - 65, či ze dne 12. 3. 2009, č. j. 3 As 44/2008 - 80).
[31] Otázkou, kterou je třeba v rámci posouzení zákonnosti napadeného usnesení vyřešit,
je zda se v posuzovaném případě jedná o opatření obecné povahy či nikoli.
[32] Správní řád obsahuje toliko negativní definici opatření obecné povahy, v §172 stanoví,
že „[p]odle této části postupují správní orgány v případech, kdy jim zvláštní zákon ukládá vydat závazné
opatření obecné povahy, které není právním předpisem ani rozhodnutím.“
[33] Toto vymezení rozvinul a doplnil Nejvyšší správní soud v „pilotním“ rozsudku ze dne
27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005 - 98 (publikovaný jako Sb. NSS 740/2006). Konstatoval,
že opatření obecné povahy představuje správní akt s konkrétně určeným předmětem a s obecně
vymezeným okruhem adresátů, tedy úkon správního orgánu v určité věci, který se přímo dotýká
práv, povinností nebo zájmů blíže neurčeného okruhu osob. Přitom musí být vydáno
v zákonných mezích a může konkretizovat zákonné povinnosti, nikoliv ukládat nové, nad rámec
zákona. Shodně nazírá opatření obecné povahy i správněprávní nauka.
[34] Obecně k institutu edukačních materiálů Nejvyšší správní soud podotýká, že pochází
z evropské úpravy a je součástí farmakovigilance, tedy systému, jehož účelem je optimalizovat
poměr zdravotního rizika a efektivnosti při užívání registrovaných léčebných přípravků. Právo
evropské unie dává možnost Evropské lékové agentuře nebo národním orgánům s totožnou
věcnou působností rozhodnout o registraci určitého léčebného přípravku se současným
stanovením určitých podmínek (viz čl. 21a, čl. 22 a čl. 104a směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2001/83/ES o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků,
v účinném znění; čl. 17 odst. 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 726/2004 kterým
se stanoví postupy Společenství pro registraci humánních a veterinárních léčivých přípravků
a dozor nad nimi a kterým se zřizuje Evropská agentura pro léčivé přípravky, v účinném znění).
[35] Tato možnost stanovení podmínek registrace je v českém právním řádu promítnuta
v §32 odst. 4 písm. c) zákona o léčivech, dle něhož platí, že „[v] rozhodnutí o registraci může být dále
uložena jiná povinnost, jejímž účelem je zabezpečení jakosti, bezpečnosti nebo účinnosti léčivého přípravku.
[36] Co může být touto povinností, však již dále české právní předpisy nespecifikují. Naopak
Evropská léková agentura na základě zmocnění sekundárním právem Evropské unie vydala
Pokyny dobrých farmakovigilančních postupů (dále jen „Pokyny“), které mají požadavky
evropského práva provést (Guideline on good pharmacovigilance practices), dostupné online v angličtině
na www.ema.europa.eu). Tento dokument vyjmenovává nástroje k naplnění požadavků evropské
právní úpravy ohledně farmakovigilance. Nástroje dělí na běžné, mezi které patří například
příbalový leták nebo charakteristika produktu, a přídavné, kam patří právě třeba edukační
materiály. Běžné nástroje se užívají u každého léčebného přípravku. Užití přídavných nástrojů
je právě jednou z těch podmínek, kterou může registrující orgán uložit při registraci přípravku
jako podmínku jeho registrace.
[37] Evropská léková agentura v Pokynech edukační materiál vyjmenovává jako jedno
z přídavných opatření, jehož účelem je minimalizaci rizika užívání léku pro pacienta. Dle agentury
cílem těchto opatření je „ulehčení informovaného rozhodování za účelem minimalizace risku při předepisování,
dodávání a/nebo užívání léčebných přípravků” (str. 6 Pokynů). Dále agentura stanoví účel a podobu
edukačních materiálů. V Pokynech se uvádí, že „ jejich cílem by mělo být poskytnutí konkrétních
doporučení ohledně použití (co dělat) a/nebo kontradikcí (co nedělat) a/nebo varování (jak se vypořádat
s nepříznivou reakcí) spojené s léčebným přípravkem […]”. Dále agentura uvádí, že „cílem edukování
je zlepšit užívání léčebných přípravků pozitivním ovlivňování postupů lékařů a pacientů za účelem minimalizace
risku” (str. 7 Pokynů).
[38] Výše citované ustanovení zákona o léčivech tedy umožňuje Ústavu uložit povinnost
za účelem zabezpečení jakosti, bezpečnosti nebo účinnosti léčivého přípravku, kterou může
být rovněž vypracování edukačního materiálu. Zákon nestanoví, že by tyto dokumenty měly
být následně schvalovány odpůrcem, tato povinnost vyplývá toliko z vydaných rozhodnutí
o registraci. Nutno zdůraznit, že účelem těchto materiálů je pouze informovat, nikoli závazně
určovat léčebné postupy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2015,
č. j. 1 As 217/2014 - 54).
[39] Edukační materiál nemůže být opatřením obecné povahy i proto, že není vydán správním
orgánem. Ústav tento dokument nevydal, „pouze“ v rozhodnutí o registraci léčebného přípravku
uložil povinnost držiteli registrace jej vydat. Držitel registrace pak edukační materiál vydal nikoliv
jako vykonavatel veřejné správy (správní orgán) ale jako její adresát, na základě rozhodnutí
o registraci. Ani schválení dokumentu Ústavem nelze považovat za jeho vydání.
[40] Stran obsahu napadeného aktu nutno poznamenat, že se jím nerozhoduje o žádných
právech ani povinnostech stěžovatelky ani jiných adresátů. K otázce závaznosti edukačních
materiálů se již vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 2. 2015,
č. j. 1 As 217/2014 - 54, v němž uvedl, že „[e]dukační materiál není pro lékaře závazný. Představuje
pouze jednou z informací, které musí lékař při výkonu svého povolání vážit. Lékař musí vzít edukační materiál
v potaz a následně v kontextu dalších dostupných informací se rozhodnout, zda podle něj bude postupovat.“
[41] Nejvyšší správní soud uzavírá, že edukační materiály nejsou úkonem správního orgánu
v určité věci, který by se přímo dotýkal práv, povinností nebo zájmů blíže neurčeného okruhu
osob. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že se v posuzované věci nejedná o opatření
obecné povahy ani po formální, ani po materiální stránce. Krajský soud proto postupoval
správně, jestliže návrh odmítl pro nedostatek podmínek řízení.
V. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[42] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle
§110 odst. 1 in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[43] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť ve věci neměla úspěch; odpůrci, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. května 2015
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu