ECLI:CZ:NSS:2015:1.AS.230.2014:31
sp. zn. 1 As 230/2014 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: TV CZ s. r. o.,
se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, zastoupeného Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem
Vyšehradská 320/49, Praha 2, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání,
se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 6. 2014,
č. j. RUD/2414/2014, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 13. 11. 2014, č. j. 6 A 159/2014 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 3.400 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám jeho
zástupce Mgr. Davida Nováka.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná v záhlaví specifikovaným rozhodnutím žalobci podle §60 odst. 1 písm. e) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších
zákonů (dále jen „zákon o vysílání“), uložila pokutu ve výši 100.000,- Kč za porušení §32 odst. 1
písm. l) téhož zákona. Uvedeného jednání se měl žalobce dopustit tím, že na písemnou výzvu
zapůjčil žalované záznam vysílání programu ACTIVE TV, který nebyl záznamem vysílání
v odvysílané podobě, neboť dodaný záznam ze dne 26. 10. 2013 v čase od 3:00 hodin do 3:32
hodin nesplňoval podmínky zachování barevnosti obrazu a rovněž byl deformován ve své
zvukové složce.
[2] Rozhodnutí žalovaného zrušil výše uvedeným rozsudkem městský soud pro podstatné
porušení ustanovení o řízení před správním orgánem (k němuž přihlédl z úřední povinnosti).
Podle soudu žalovaná pochybila v tom, že předmětné řízení o správním deliktu zahájila
až po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené pro zahájení daného řízení v §61 odst. 1 zákona
o vysílání. Žalobce předložil žalované vyžádaný záznam televizního vysílání dne 9. 12. 2013.
Lhůta pro zahájení řízení o porušení zákona, jež s tímto záznamem vysílání souvisí, tak uplynula
dnem 9. 3. 2014. Oznámení o zahájení řízení o vytýkaném porušení zákona však bylo žalobci
zasláno teprve 18. 3. 2014, doručeno pak bylo až dne 6. 4. 2014.
[3] Rozsudek městského soudu nyní napadá žalovaná (dále též také „stěžovatelka“) kasační
stížností.
II. Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti a ve vyjádření žalobce
[4] Stěžovatelka namítá, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku běhu prekluzivní
lhůty pro zahájení správního řízení dle §61 odst. 1 zákon o vysílání. Podle uvedeného ustanovení
lze správní řízení o uložení pokuty zahájit „ nejpozději do 3 měsíců ode dne, kdy Radě byl dor učen záznam
vyžádaný podle §32 odst. 1 písm. l).“ Ustanovení §32 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání zakotvuje
povinnost provozovatele vysílání uchovávat v odvysílané podobě a v náležité technické kvalitě
záznamy všech pořadů včetně dalších částí vysílání alespoň po dobu 30 dnů ode dne jejich
vysílání a na písemnou výzvu je zapůjčit stěžovatelce. Stěžovatelka jakožto odborný správní orgán
je nadána pravomocí definovat uvedený neurčitý právní pojem „náležitá technická kvalita“,
což učinila ve svém stanovisku ze dne 7 . 9. 2010. Pouze záznam, který bude naplňovat tyto
požadavky náležité technické kvality, je pak možno považovat za záznam dle §32 odst. 1 písm. l)
zákona o vysílání.
[5] Stěžovatelka žalobce v žádosti o zapůjčení záznamu vysílání programu ACTIVE TV
ze dne 14. 11. 2013 náležitě poučila, v jaké kvalitě má záznam předložit. Dne 9. 12. 2013
byl stěžovatelce doručen záznam vysílání, který byl označen jako zázna m programu ACTIVE TV
ze dne 26. 10. 2013, avšak obraz záznamu byl příliš zesvětlený a drobnější text těžko čitelný.
Rovněž zvuková složka záznamu byla nevyhovující, neboť docházelo k občasnému ztlumení
hlasitosti, takže moderátorce pořadu nebylo vůbec rozumět. Na základě uvedeného dospěla
stěžovatelka k závěru, že zapůjčený záznam nesplňuje podmínku náležité technické kvality,
na což žalobce upozornila přípisem doručeným 6. 2. 2014. Tímto přípisem žalobci zároveň
stanovila, v souladu s §59 zákona o vysílání, lhůtu 14 dní (od doručení daného upozornění)
k nápravě. Žalobce ve stanovené lhůtě (a ani později) nepřistoupil k nápravě a nezaslal
stěžovatelce záznam, který by splňoval náležité technické požadavky, a tak stěžovatelka n a svém
zasedání konaném dne 18. 3. 2014 rozhodla o zahájení správního řízení s žalobcem pro porušení
§32 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání.
[6] Podle stěžovatelky nebylo možné ihned po obdržení závadného záznamu vysílání zahájit
s žalobcem správní řízení a zachovat tak prekluzivní lhůtu dle §61 odst. 1 zákona o vysílání
(při výkladu počátku běhu této lhůty, k němuž dospěl městský soud). Stěžovatelka byla povinna
nejprve upozornit žalobce na jeho pochybení a stanovit mu lhůtu k nápravě a až po jejím
marném uplynutí byla oprávněna zahájit správní řízení pro možné porušení §32 odst. 1 písm. l)
citovaného zákona.
[7] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že pokud stěžovatelka ví, že v §61 odst. 1
zákona o vysílání je stanovena tříměsíční objektivní prekluzivní lhůta, měla možnost uložit lhůtu
dle §59 téhož zákona tak, aby se do zmiňované prekluzivní lhůty „vešla“ a mohla řád ně
zahájit řízení. Podle žalobce nelze připustit výklad, podle nějž by stěžovatelka mohla uložit
dle §59 citovaného zákona libovolně dlouhou lhůtu k nápravě a tím obcházet a uměle
prodlužovat prekluzivní lhůtu k zahájení řízení stanovenou v §61 o vysílán í. Smyslem uvedeného
ustanovení totiž je, aby správní řízení bylo z důvodu právní jistoty zahájeno co nejdříve. Rovněž
z jazykového výkladu ustanovení §61 zákona o vysílání vyplývá, že neumožňuje jakoukoliv
odchylku. Žalobce tedy navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Předmětem sporu v posuzované věci je otázka výkladu běhu lhůty pro zahájení správního
řízení o uložení pokuty dle zákona o vysílání. Podle §61 odst. 1 uvedeného zákona lze takové
řízení „zahájit nejpozději do 3 měsíců ode dne, kdy Radě byl doručen záznam vyžádaný podle §32 odst. 1
písm. l). Při ukládání pokut se postupuje podle správního řádu. “
[10] Nejvyšší správní soud nejprve připomíná, že uvedená lhůta je lhůtou pr ekluzivní
(propadnou), nejedná se pouze o lhůtu pořádkovou. Jestliže tak v této lhůtě není řízení řádně
zahájeno, nelze je zahájit později. Pokud bylo přeci jen po uplynutí dané lhůty zahájeno, jedná
se o takovou vadu řízení, že rozhodnutí, které z něj vzejde, nemůže v následném soudním
přezkumu obstát (přičemž soud k takové vadě řízení přihlíží i z moci úřední). Nutno dodat,
že řízení je řádně zahájeno teprve v momentu, kdy je účastníkovi jeho zahájení oznámeno
[k povaze lhůty stanovené v §61 odst. 1 zákona o vysílání viz rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 31. 3. 2004, č. j. 10 Ca 166/2003 – 25 (publikovaný pod č. 294/2004 Sb. NSS ), shodně
viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2005, č. j. 4 As 30/2004 – 45; obecně
k povinnosti soudu přihlédnout ex offo k prekluzi práva srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 2. 4. 2009, č. j. 1 Afs 145/2008 – 135 (1851/2009 Sb. NSS), a ze dne 16. 4. 2010,
č. j. 7 As 11/2010 – 134 (2122/2010 Sb. NSS)].
[11] Stěžovatelka výše uvedené nijak nezpochybňuje, sporným činí pouze závěr, k němuž
městský soud dospěl ohledně počátku běhu dané lhůty. Podle stěžovatelky lhůta pro zahájení
správního řízení o uložení pokuty dle citovaného zákona začne běžet až v momentu,
kdy jí provozovatel vysílání doručí záznam pořadu nebo další části vysílání, který splňuje
podmínku „náležité technické kvality“ ve smyslu §32 odst. 1 písm. l) téhož zákona. Vzhledem
k tomu, že záznam předložený žalobcem v posuzovaném případě tuto podmínku nesplňoval,
nemohla dle stěžovatelky lhůta k zahájení předmětného sankčního řízení začít běžet.
[12] Se stěžovatelkou prosazovaným výkladem sporné právní otázky se Nejvyšší správní soud
neztotožňuje. Jak jazykový, tak teleologický výklad relevantních ustanovení zákona o vysílání
svědčí v dané věci výkladu, z nějž vycházel při svém rozhodování městský soud.
[13] Jak je patrno z výše uvedené citace §61 odst. 1 zákona o vysílání, dané ustanovení
váže počátek běhu lhůty k zahájení řízení na moment doručení záznamu vyžádaného
podle §32 odst. 1 písm. l) téhož zákona, aniž by blíže specifikovalo, zda je pro tyto účely nutné,
aby zapůjčený záznam splňoval kritérium „náležité technické kvality“. Ze samotného textu
daného ustanovení tento požadavek neplyne.
[14] Tento požadavek nicméně lze dovodit výkladem teleologickým, avšak ne pro případy
všech řízení o pokutě vedených dle zákona o vysílání. V yžaduje-li si stěžovatelka
od provozovatele vysílání záznam pořadu nebo dalších částí vysílání za účelem posouzení,
zda provozovatel dodržuje právní předpisy v oblasti rozhlasového a televizního vysílání,
je samozřejmě zapotřebí, aby zapůjčené záznamy byly v „náležité technické kvalitě“.
Jinak by stěžovatelka nemohla řádně vykonávat dohled nad dodržováním právních předpisů
ze strany provozovatele vysílání a za jejich případné po rušení provozovatele sankcionovat.
V případě celé řady správních deliktů upravených v §60 zákona o vysílání pak je posouzení
otázky, zda je namístě zahájit sankční správní řízení, závislé na vyhodnocení obsahu zapůjčeného
záznamu. V těchto případech by odporovalo smyslu zákonné úpravy, kdyby běh lhůty
k zahájení řízení o pokutě zahájilo doručení záznamu v libovolné kvalitě. Provozovatel vysílání
by se pak mohl vyhnout postihu za svůj případný prohřešek tím, že by stěžovatelce zapůjčil
nejprve záznam v kvalitě, který by znemožnil jeho náležitou obsahovou analýzu, a teprve později
by předložil záznam v náležité technické kvalitě. V případě takových deliktů lze tedy přisvědčit
stěžovatelce, že lhůta pro zahájení správního řízení o uložení pokuty dle zákona o v ysílání začne
běžet až v momentu, kdy jí provozovatel vysílání doručí záznam pořadu nebo další části vysílání,
který splňuje podmínku „náležité technické kvality“ ve smyslu §32 odst. 1 písm. l) téhož zákona.
[15] V nynější věci však stěžovatelka zahajovala řízení pro delikt dle §60 odst. 1 písm. e)
zákona o vysílání, kterého se provozovatel vysílání dopustí, pokud „nezapůjčí Radě vyžádaný záznam
pořadu nebo dalších částí vysílání do 15 dnů ode dne doručení žádosti podle §32 odst. 1 písm. l) “. V tomto
případě tedy delikt spočívá již v samotné skutečnosti, že provozovatel vysílání buď nezapůjčí
stěžovatelce v zákonem požadované době záznam vysílání v náležité technické kvalitě, anebo
jej dokonce nezapůjčí vůbec. Ve vztahu k tomuto deliktu by tak bylo absurdní v ázat počátek
běhu lhůty k zahájení řízení o pokutě až na moment, kdy je záznam stěžovatelce doručen
v náležité technické kvalitě, neboť takový moment z povahy věci ani nemusí nastat. Stěžovatelka
si může vyhodnotit, zda jsou dány důvody k zahájení řízení o deliktu dle §60 odst. 1 písm. e)
zákona o vysílání, již v okamžiku, kdy jí buď je zapůjčen vyžádaný záznam, který však nemá
náležitou technickou kvalitu, anebo v momentu, kdy marně uplyne lhůta pro zapůjčení
vyžádaného záznamu. V tomto případě by tak přijetí výkladu prosazovaného stěžovatelkou vedlo
ke zhoršení postavení jednotlivce, aniž by pro to byl jakýkoliv rozumný důvod.
[16] Stěžovatelce je třeba přisvědčit v tom, že je nejprve povinna přijmout opatření k nápravě
dle §59 zákona o vysílání, tj. upozorn it provozovatele vysílání na porušení jeho zákonné
povinnosti a stanovit mu lhůtu k nápravě. Tato lhůta by však měla být dle §59 odst. 2
uvedeného zákona „přiměřená charakteru porušené povinnosti“, stěžovatelce tak nic nebrání v tom,
aby provozovateli stanovila např. týdenní lhůtu k nápravě a aby v případě, že záznam v náležité
technické kvalitě nebude poskytnut ani v této lhůtě, mohla řádně zahájit řízení o deliktu
dle §60 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky stěžovatelky nedůvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalobce měl ve věci plný úspěch,
a tak má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti proti žalované, která neúspěšně
podala kasační stížnost proti rozsudku městského soudu. Náklady řízení na straně žalobce
spočívají v jednom úkonu právní služby (podání vyjádření ke kasační stížnosti) a v paušální
náhradě hotových výdajů advokáta, tedy ve výši 1 x 3.100 Kč a 1 x 300 Kč, celkem 3.400 Kč
[§7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d), §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif)]. Advokát zastupující žalobce neuvedl (a ani nedoložil), že by byl plátcem daně
z přidané hodnoty. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 3.400 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Žalovaná naopak právo na náhradu nákladů nemá.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. března 2015
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu