ECLI:CZ:NSS:2015:1.AZS.102.2015:35
sp. zn. 1 Azs 102/2015 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: E. K.,
zastoupený Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2,
P. O. Box 78, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 7. 2013, č. j. CPR-6045-3/ČJ-
2013-930310-V242, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 10. 3. 2015, č. j. 32 A 55/2013 - 64,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2015, č. j. 32 A 55/2013 - 64,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce poprvé přicestoval do České republiky v roce 2010, rok po svých dvou
nezletilých dětech a bývalé manželce. Dne 26. 9. 2012 byl ve chvíli, kdy pracoval na rekonstrukci
domu, kontrolován policejní hlídkou. Ke kontrole předložil cestovní doklad Mongolska
s platným pobytovým štítkem, povolení k zaměstnání či živnostenské oprávnění však nikoliv.
Odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly pátrání a eskort (dále jen správní orgán
prvního stupně) zjistil, že žalobci nebylo vydáno ani rozhodnutí o povolení k zaměstnání
pro rekonstrukci domu, jíž prováděl, ani živnostenské oprávnění. Na základě těchto skutečností
zahájil správní orgán řízení ve věci správního vyhoštění dle §46 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců).
[2] V tomto řízení bylo vydáno dne 18. 3. 2013 rozhodnutí č. j. KRPC-145991-47/ČJ-2012-
020025, jímž bylo žalobci podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců uloženo
správní vyhoštění. Doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské
unie, byla stanovena na jeden rok. V řízení vyšlo najevo, že žalobce pracoval a bydlel na stavbě
domu, u kterého byl kontrolován. Za odvedenou práci dostával plat 10.000 Kč měsíčně.
Při místním šetření na adrese v B., o které uvedl, že se zde zdržuje, bylo zjištěno, že jde o byt
2+1, který obývá jeho bývalá manželka spolu s jejich dvěma dětmi a svým současným manželem.
Bývalá manželka žalobce při výslechu uvedla, že muž děti navštěvuje asi třikrát měsíčně, přispívá
jim na jídlo a knihy do školy. Našel si přítelkyni, se kterou žije v P., na adrese v B. nebydlí. Dcera
žalobce při výslechu sdělila, že s nimi otec bydlí od roku 2010 ve společné domácnosti v bytě
v B., občas odjíždí do P. Totéž uvedl i jeho syn.
[3] Správní orgán prvního stupně poté konstatoval, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno,
že žalobce pracoval bez platného povolení k zaměstnání jako stavební dělník. Tímto jednáním
naplnil hypotézu §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců a je namístě vydat
rozhodnutí o správním vyhoštění. Přitom se zabýval případným zásahem správního vyhoštění
do žalobcova soukromého a rodinného života. Připustil, že do jeho života zasaženo bude,
avšak přiměřeně, v souladu se zákonem a v oblastech zájmu chráněných státem. Dle závazného
stanoviska ministerstva vnitra se na něj nevztahují ani důvody znemožňující vycestování.
Žalovaná ze své pozice odvolacího správního orgánu tyto závěry i samotné rozhodnutí potvrdila
v záhlaví označeným rozhodnutím.
[4] Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce u Krajského soudu v Brně. V žalobě namítal,
že rozhodnutí o správním vyhoštění je velkým zásahem do jeho soukromého a rodinného života.
Na území České republiky žijí na základě povolení k trvalému pobytu jeho dvě děti, žalobcův
pobyt v České republice je jedinou možností k udržení rodinných vazeb s nimi.
II. Posouzení krajským soudem
[5] Krajský soud po přezkoumání věci s přihlédnutím k výpovědi dcery žalobce dospěl
k závěru, že posouzení zásahu správního vyhoštění žalobce do rodinného a soukromého života
není tak jednoznačné, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně. V průběhu správního řízení byl proveden výslech obou nezletilých dětí,
obě vypověděly o silné citové vazbě ke svému otci, který se podílí na jejich výchově i na jejich
výživě a obě děti projevily zájem, aby otec s nimi zůstal na území České republiky. Soud rovněž
provedl výslech k otázce intenzity vazby jednoho z dětí, nezletilé dcery, na žalobce. Při něm
uvedla, že od počátku bydleli s otcem společně, ona s bratrem a otcem v jednom pokoji, matka
s manželem ve druhém pokoji v bytě, vyjma doby, kdy se otec asi rok léčil ve Francii. Společně
takto bydlí v B. od roku 2012.
[6] Soud dospěl k závěru, že obě děti měly být podrobněji vyslechnuty k otázce vázanosti
a citové vazby na svého otce, měla se zvážit skutečnost, že bezkonfliktně žije v jednom
bytě matka dětí se svým nynějším manželem a děti se svým otcem, který se jim věnuje
podle svých možností a schopností. Obě děti jsou ve věku, kdy potřebují pro výchovu
oba rodiče. Vyhoštěním žalobce z České republiky by došlo k vážnému zásahu jak do jejich,
tak i do žalobcova soukromého a rodinného života. Soud přitom neshledal, že by šlo o zásah
přiměřený vzhledem k intenzivnímu vztahu mezi žalobcem a jeho dětmi.
[7] S ohledem na tyto skutečnosti soud napadené rozhodnutí zrušil. Zavázal správní orgán
doplnit dokazování podrobným výslechem obou nezletilých dětí a vzít přitom v potaz skutečnost,
že ke dni rozhodnutí soudu bylo uděleno české státní občanství žalobcově dceři, na základě
čehož získal žalobce povolení k zaměstnání na území České republiky, které před soudem
prokázal.
III. Kasační stížnost
[8] Žalovaná brojí proti rozsudku kasační stížností namítajíc jeho nezákonnost
a nepřezkoumatelnost, tedy důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2011 Sb., soudní
řád správní (dále jen s. ř. s.). Nezákonnost spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, nepřezkoumatelnost pak v nesrozumitelnosti, logické a vnitřní
rozpornosti a v nedostatku důvodů rozhodnutí.
[9] Dle žalované v řízeních podléhajících režimu správního řádu je především na správním
orgánu, aby náležitě hodnotil provedené důkazy, včetně posouzení, zda jsou pro odpovídající
zjištění skutkového stavu dostačující. Na soudu pak je, aby posoudil, zda důkazy provedené
ve správním řízení jsou postačující a zda jejich hodnocení je v souladu především s ustanovením
§32 a násl. s. ř. s. Teprve v případě zjištění podstatného nedostatku v důkazním řízení přichází
v úvahu, aby soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud, pokud to považuje za vhodné, může sám zopakovat nebo doplnit důkazy provedené
správním orgánem, neupravuje-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak. Soud
pak hodnotí jednotlivě a v jejich souhrnu jak důkazy jím provedené, tak i důkazy provedené
v řízení před správním orgánem (§77 odst. 2 s. ř. s.). Přitom je při přezkumu rozhodnutí zásadně
povinen vycházet ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu
(§75 odst. 1 s. ř. s.). Tento postup však Krajský soud v Brně zákonným způsobem nedodržel,
postupoval zcela nepředvídatelně a nezákonně.
[10] V rámci předmětného řízení o správním vyhoštění bylo provedeno rozsáhlé dokazování,
na základě kterého byly zjišťovány relevantní okolnosti soukromého a rodinného života cizince
na území České republiky. V řízení byla vyslechnuta bývalá manželka žalobce, která potvrdila,
že žalobce děti navštěvuje, bydlí v P. Vyslechnuty byly rovněž jeho obě děti, které potvrdily
tvrzení žalobce a jejich matky o „jakémsi“ spolužití rodiny.
[11] Krajský soud přihlédl k výpovědi dcery žalobce ze dne 3. 2. 2015. V souvislosti s ní poté
označil odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí o dopadech do soukromého a rodinného
života za nejednoznačné. Důvody pro takový závěr jsou však zcela formální a v logickém
a skutkovém rozporu. Krajský soud vůbec nevzal v úvahu skutečnost, že si žalobcova dcera
ve svém vyjádření u soudu zcela protiřečí oproti svému tvrzení v rámci správního řízení. Její nové
tvrzení je také v rozporu s tvrzeními jejích rodičů v rámci řízení o správním vyhoštění. Krajský
soud vzal jí nově tvrzené skutečnosti za rozhodné, aniž by se s nimi přezkoumatelným způsobem
vypořádal, současně v žádném případě nerozporoval rozsah a zákonnost provedeného
dokazování ve správním řízení. Dle žalované je tato výpověď nevěrohodná, vedena snahou,
aby její otec z území nemusel vycestovat. Je nepřijatelné, aby krajský soud takovou výpověď
postavil jako jeden z rozhodných důvodů pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.
[12] Žalovaná zdůrazňuje, že ačkoli byl krajský soud dle ustanovení
§172 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb. povinen o žalobě rozhodnout ve lhůtě do 60 dnů,
rozhodoval cca po roce a půl, když od září 2014 aktuálně prováděl došetření vazeb žalobce s jeho
dětmi a na základě nově zjištěných skutečností zhodnotil, že posouzení rodinných vazeb
v rozhodnutí o správním vyhoštění není jednoznačné.
[13] Žalobce soudu sdělil, že jeho dcera nabyla dne 25. 9. 2014 státní občanství České
republiky a že na základě této nové skutečnosti bude žádat o zrušení rozhodnutí o správním
vyhoštění podle §122 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Krajský soud poté odročil jednání
na neurčito do doby vyřízení této žádosti. Takovým postupem krajský soud pochybil,
protože skutečnost, že se účastník řízení začal v souvislosti s udělením občanství své dcery
považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie, která nakonec nebyla ani prokázána,
je okolností v rámci předmětného soudního řízení zcela irelevantní. Řízení ve smyslu ustanovení
§122 odst. 7 zákona o pobytu cizinců a řízení o uložení správního vyhoštění jsou řízeními
samostatnými, která se vzájemně nepodmiňují.
[14] Krajský soud shledal, že posouzení zásahu do soukromého a rodinného života žalobce
nebylo v daném případě ze strany správních orgánu jednoznačné. Na druhou stranu konstatoval,
že by vyhoštěním žalobce došlo k vážnému zásahu do soukromého a rodinného života, a tedy
že by šlo o zásah nepřiměřený. Současně však krajský soud správní orgán zavázal, aby provedl
dokazování podrobným výslechem obou dětí cizince a vzal v potaz nové skutečnosti o udělení
státního občanství České republiky dceři žalobce a jeho povolení k zaměstnání. Takového závěry
jsou však nelogické a vnitřně rozporné, a protože krajský soud zatížil svůj rozsudek porušením
principu jednoty, racionality a vnitřní bezrozpornosti, zatížil tak odůvodnění rozsudku
nepřezkoumatelností.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou, a není opodstatněné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost je důvodná.
[17] Nejprve se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku,
neboť ta je natolik závažnou vadou, že je třeba se jí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel
nenamítal, tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Má-li rozhodnutí soudu projít
testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů podporujících výrok
rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75,
publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS), nebo pokud zcela opomněl vypořádat některou
z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 6. 2007,
č. j. 3 As 4/2007 – 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73,
publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74).
Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí,
která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno
či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud
by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek);
jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130,
publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS).
[18] Dle žalované je rozsudek krajského soudu nesrozumitelný. Soud totiž na jedné straně
shledal, že posouzení zásahu do soukromého a rodinného života žalobce nebylo v daném případě
ze strany správních orgánu jednoznačné a zavázal žalovanou k provedení dokazování podrobným
výslechem dětí žalobce, avšak na straně druhé konstatoval, že by vyhoštěním žalobce došlo
k vážnému zásahu do soukromého a rodinného života a tedy že by šlo o zásah nepřiměřený.
[19] Tato námitka je důvodná. Aby rozhodnutí krajského soudu splnilo výše rozepsané
požadavky kladené na přezkoumatelnost, je třeba, aby existoval soulad mezi jeho výrokem
a jednotlivými důvody. Vzhledem k tomu, že v případě zrušení rozhodnutí správního orgánu
je tento orgán názorem krajského soudu vázán (§78 odst. 5 s. ř. s.), je třeba, aby byl
v rozsudku vyjádřený právní názor jednoznačný. Nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] je rozsudek, z něhož nelze jednoznačně dovodit, jakým právním
názorem je správní orgán po zrušení svého rozhodnutí vázán a jak má v dalším řízení postupovat
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2010, č. j. 3 Ads 80/2009 - 132).
Z nyní posuzovaného rozsudku však vyplývá, že je rozhodnutí správního orgánu dle soudu
nepřezkoumatelné, protože přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života žalobce
a osob zúčastněných nebyla dostatečně posouzena. Zároveň je však z rozsudku patrný závěr
krajského soudu o nezákonnosti rozhodnutí žalované: „podle názoru soudu jde o případ,
kdy by vyhoštěním žalobce z ČR došlo k vážnému zásahu do soukromého a rodinného života jak nezl. dětí,
tak i žalobce a neshledal, že by šlo o zásah přiměřený vzhledem k intenzivnímu vztahu mezi žalobcem
a jeho nezl. dětmi.“ Pokyn pro žalovanou, jejíž rozhodnutí je rozsudkem rušeno a která je nyní
názorem krajského soudu vázána, je tak zcela nejednoznačný. V rozsudku jsou vyjádřeny
dva právní názory, které vedle sebe neobstojí, je proto nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost.
[20] Nejvyšší správní soud se přitom pečlivě zabýval tím, zda nelze na citovanou větu nahlížet
jako na součást právního názoru soudu související s jeho závěrem o nutnosti zevrubněji
se zabývat přiměřeností zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce – jakési
vodítko pro správní orgán ve smyslu „dle názoru soudu je pravděpodobné, že po provedení
podrobnějších výslechů dětí správní orgán dospěje k závěru o nepřiměřenosti svého rozhodnutí“.
Formulace použité krajským soudem v nyní projednávané věci však tímto způsobem posoudit
nelze.
[21] Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů žalovaná poté spatřuje ve skutečnosti,
že krajský soud při svém rozhodování významnou měrou vycházel z výpovědi dcery žalobce,
kterou provedl při jednání 3. 2. 2015, avšak nijak se nevypořádal s tím, že zcela protiřečí tomu,
co sama vypověděla v rámci správního řízení a také tomu, co vypověděli její rodiče.
[22] Dle §77 odst. 2 s. ř. s. může soud zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním
orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak. Soud jím provedené
důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním
orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného.
[23] Tato procesní úprava je faktickou transpozicí požadavku tzv. „plné jurisdikce“,
coby atributu práva na spravedlivý proces, dovozovaného judikaturou Evropského soudu
pro lidská práva z obsahu čl 6 odst. 1 Evropské úmluvy. Tento požadavek lze stručně vyjádřit
tak, že soud při svém rozhodování nesmí být omezen ve skutkových otázkách jen tím,
co zde nalezl správní orgán, a to ani co do rozsahu provedených důkazů, ani jejich obsahu
a hodnocení ze známých hledisek závažnosti, zákonnosti a pravdivosti. Soud tedy zcela
samostatně a nezávisle hodnotí správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných správním
orgánem a zjistí-li přitom skutkové či (procesně) právní de ?city, může reagovat jednak tím,
že uloží správnímu orgánu jejich odstranění, nahrazení či doplnění, nebo tak učiní sám
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006 - 99,
publ. pod č. 1275/2007 Sb. NSS).
[24] Takový přístup je rovněž projevem zásady volného hodnocení důkazů. Soud musí pečlivě
přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Své úvahy
pak musí odůvodnit v rozhodnutí [srov. §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 . občanský soudní řád
(dále jen o. s. ř.) uplatněný přiměřeně postupem dle §64 s. ř. s.]. Soud musí zejména uvést, jaké
skutečnosti má za prokázané a jaké nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými
úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr
o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce apod. Pokud by například listinné důkazy
prokazovaly jednoznačně určitou skutečnost a svědecká výpověď hovořila o něčem zcela jiném,
musel by soud zvážit a v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, ze kterých důkazů vycházel
a proč (srov. L. Jemelka, M. Podhrázký a kol.: Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2013, s. 643).
[25] Krajský soud provedl důkaz výpovědí žalobcovy dcery a z jeho rozhodnutí vyplývá,
že z ní velkou měrou vycházel. Při jednání před krajským soudem dcera uvedla, že bydlí společně
v jednom pokoji ona se svým bratrem a otcem, ve vedlejším pokoji v bytě žije její matka
se současným manželem. Při výslechu před správním orgánem dne 10. 1. 2013 vypověděla,
že otec bydlí s nimi v domě, svůj pokoj má v přízemí. Syn žalobce tentýž den do protokolu
rovněž uvedl, že rodina bydlí ve třetím patře ve dvou pronajatých pokojích, otec potom v pokoji
v přízemí. Bývalá manželka vypověděla, že žalobce bydlí v P., na b. adrese má nahlášený trvalý
pobyt a doručovací adresu. Od června 2012 přebývá jak v P., tak i v B., momentálně však
převážně v B. a do P. odjíždí na pár dnů. Má pronajatý pokoj v přízemí. Žalobce dle protokolu o
vyjádření účastníka správního řízení ze dne 26. 9. 2012 uvedl, že na adrese v B., kde má hlášen
pobyt, navštěvuje své děti a pokud tam získá zaměstnání, bude s nimi žít.
[26] Z výpovědí je patrné, že se navzájem podstatně rozcházejí. Fakt, že soud ve svém
rozhodnutí vyšel z jím provedeného důkazu, není sama o sobě v rozporu s výše uvedenými
zákonnými ustanoveními a principy. Tento postup je však nezbytné náležitě zdůvodnit v textu
rozhodnutí, což krajský soud v přezkoumávaném rozsudku ani náznakem neučinil.
[27] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52 judikoval,
že „pokud z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav
pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ Krajský soud tedy svým postupem
zatížil svůj rozsudek nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů, i druhá kasační námitka
je důvodná.
[28] Ačkoliv Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je částečně
nepřezkoumatelný, nebrání tato skutečnost přezkumu rozsudku z pohledu dalších kasačních
námitek napadajících skutkové a právní závěry, které jsou oddělitelné od nepřezkoumatelné části
rozsudku (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74,
publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS). Z toho důvodu se Nejvyšší správní soud zabýval
námitkou nedůvodných průtahů v řízení před krajským soudem a námitkou rozporu
rozsudku s §75 odst. 1 s. ř. s.
[29] Dle žalované způsobil krajský soud nedůvodné průtahy tím, že vyčkával na výsledek
jiného nesouvisejícího řízení. Tímto „nesouvisejícím“ řízením mělo být řízení o žádosti žalobce
o zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění. Totéž správní vyhoštění přitom bylo zároveň
předmětem přezkumu před krajským soudem. Z toho důvodu se Nejvyšší správní soud
neztotožňuje se závěrem žalované, že šlo o nesouvisející řízení. Krajský soud však měl v takové
situaci postupovat podle §48 odst. 3 písm. a) s. ř. s. a řízení přerušit. Nicméně toto pochybení
krajského soudu nezpůsobuje nezákonnost jeho rozhodnutí, kasační námitka proto není
důvodná.
[30] Závěrem se zdejší soud zabýval námitkou porušení §75 odst. 1 s. ř. s. v řízení
před krajským soudem. Toto ustanovení zavazuje soud vycházet při přezkumu rozhodnutí
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Dle žalované
je soud porušil tím, že prováděl nový výslech dcery žalobce a dále zohlednil skutečnost, že jí bylo
uděleno státní občanství České republiky.
[31] Jak již bylo rozvedeno výše, soud může v souladu s §77 s. ř. s. provádět vlastní
dokazování. Ve spojení s §75 odst. 1 s. ř. s. je však účelem tohoto dokazování osvětlit skutkové
okolnosti případu vztahující se právě do doby rozhodování správního orgánu. Krajský soud
vyslechl při jednání dne 3. 2. 2015 žalobcovu dceru, svými dotazy však zjišťoval okolnosti jejího
soužití s otcem právě v době relevantní pro rozhodování správního orgánu. Nelze mu tedy
vytknout, že by svým postupem porušil §75 odst. 1 s. ř. s. Ve vztahu k nové skutečnosti,
jíž je nabytí českého občanství žalobcovou dcerou, soud pouze konstatoval, že ji má správní
orgán vzít v potaz v dalším řízení. Sám však z této skutečnosti nevycházel. Ani tato námitka
žalované tedy není důvodná.
V. Závěr a náklady řízení
[32] S ohledem na výše uvedené závěry Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
žalobkyně důvodnou, a proto postupem podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek Krajského
soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem
vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu. V novém řízení rozhodne krajský soud
i o náhradě nákladů v řízení o kasační stížnosti žalované (§110 odst. 3 s. ř. s.).
[33] O návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud nerozhodoval, protože bez zbytečného prodlení po poučení účastníků a obstarání nutných
podkladů rovnou, v zákonné lhůtě pro rozhodnutí o odkladném účinku, přistoupil k rozhodnutí
ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. července 2015
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu