ECLI:CZ:NSS:2015:1.AZS.15.2015:41
sp. zn. 1 Azs 15/2015 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: T. V. H.,
zastoupen Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti
žalované: Policii ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o
žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 9. 2014, č. j. CPR-13568-3/ČJ-2014-930310-V238,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 22. 12. 2014, č. j. 78 A 16/2014 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Při kontrole provedené dne 23. 10. 2013 v baru Monako na ulici Hlavní 200
v Ústí nad Labem, jehož majitelem byl pan D. H. D., bylo Oblastním inspektorátem práce pro
Ústecký a Liberecký kraj (dále jen „OIP“) zjištěno, že zde pan T. V. H. (dále též „žalobce“ či
„stěžovatel“) vykonává práci obsluhy. Do písemného podání vysvětlení stěžovatel v týž den
uvedl, že v baru pracuje na základě dohody o provedení práce od 2. 5. 2013. Tuto dohodu
zároveň předložil. Pan D. H. D. poté v rámci poskytnutí informací kontrolovanou osobou, o
němž byl pořízen záznam, uvedl, že stěžovatele zaměstnává na základě dohody o provedení práce
ze dne 2. 5. 2013. Dále sdělil, že stěžovatel v baru vykonává práci obsluhy každý den od 15 do 24
hodin, za což dostává odměnu 10.000 Kč měsíčně. Protokol o výsledku kontroly sepsaly orgány
OIP dne 30. 10. 2013. Na základě svých zjištění podaly Policii České republiky, Krajskému
ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend (dále jen
„správní orgán“) oznámení o zaměstnávání cizince bez povolení k zaměstnání.
[2] Správní orgán shledal, že jsou naplněny podmínky aplikace §119 odst. 1 písm. b) bod 3
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a proto zahájil řízení ve věci správního vyhoštění z území
členských států Evropské unie. Toto řízení vyústilo v rozhodnutí, jímž bylo stěžovateli uloženo
správní vyhoštění na dobu jednoho roku. Lhůta k vycestování z území České republiky
byla stanovena na 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké
policie (dále jen „žalovaná“), toto rozhodnutí na základě žalobcem podaného odvolání
přezkoumala a následně je potvrdila.
[3] Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem se poté stěžovatel domáhal
zrušení obou správních rozhodnutí. Soud žalobu zamítl. Ztotožnil se se závěrem žalované,
že žalobce vykonával v České republice práci bez potřebného povolení k zaměstnání, což je jeden
z důvodů pro vyhoštění uvedený v §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.
Žalovaná přitom zohlednila intenzitu činnosti, jíž se žalobce dopustil, a proto určila dobu,
po níž nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie na jeden rok, ačkoliv
zákon jí umožnil uložit vyhoštění až pětileté. Žalovaná před vydáním rozhodnutí rovněž zvážila
dopady jejího rozhodnutí do soukromého života žalobce. Dospěla k závěru, s nímž poté souhlasil
i soud, že se v případě žalobce o nepřiměřený zásah nejedná. Ve Vietnamu žije jeho žena
a dvě děti, s nimiž je v pravidelném kontaktu a které navštěvuje. Naopak v České republice
jeho vazby příliš intenzivní nejsou. Udržuje zde kontakty pouze s příslušníky vietnamské
komunity.
[4] Žalobcovu námitku, že záznam o podání vysvětlení a ověření totožnosti ze dne
23. 10. 2013, který byl podkladem pro jeho správní vyhoštění, podepsal, aniž by rozuměl
jeho obsahu, seznal soud účelovou. Za účelová označil i další žalobcova tvrzení ohledně
jeho činnosti, která byla správními orgány posouzena jako výkon zaměstnání. Soud se neztotožnil
se závěrem, že by se žalovaná ukvapila, jestliže si ve svém rozhodnutí vystačila se zjištěními
a závěry OIP. Naopak zjistila dostatečně skutkový stav a nejednala v rozporu s rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115, jak namítal žalobce.
[5] Soud neshledal důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí ani z důvodu žalobcem
tvrzeného nesprávného vymezení období, v němž měl protiprávní jednání páchat. Toto období
bylo orgánem rozhodujícím v prvním stupni vymezeno od 2. 5. 2013 do 31. 12. 2013. V průběhu
řízení jednoznačně vyplynulo, že bar, v němž žalobce pracoval, byl v listopadu 2013 přenechán
k podnikání jiné osobě. Z toho důvodu žalovaná v rámci rozhodování o odvolání uzavřela,
že protiprávního jednání se žalobce dopouštěl do listopadu 2013, což však na konečném
rozhodnutí nic nemění. K tomu soud doplnil, že faktem zůstává, že žalobce začal vykonávat
činnost obsluhy baru na základě jím podepsané dohody dne 2. 5. 2013 a v této činnosti poté řadu
měsíců pokračoval. Naprosto přesné vymezení dne konce takového počínání ztrácí za těchto
okolností na významu.
[6] Při ústním jednání dne 22. 12. 2014 vznesl žalobce námitku, že nemohl náležitě uplatnit
svá procesní práva, jelikož s ním i jeho údajným zaměstnavatelem byl sepsán pouze protokol
o vyjádření, ačkoliv měl být proveden účastnický výslech žalobce. Soud tuto námitku označil
v souladu s §71 odst. 2 s. ř. s. za opožděnou a více se jí nezabýval.
II. Kasační stížnost
[7] Žalobce brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů §103 odst. 1
písm. a), b) a d). Tvrdí, že ve správním řízení byl porušen §3 správního řádu, jelikož správní
orgán nezjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Vzhledem k tomu, že je dané
řízení vedeno z úřední povinnosti, koresponduje s porušením tohoto ustanovení také porušení
§50 odst. 3 správního řádu, který správnímu řádu ukládá zjistit všechny rozhodné okolnosti
případu, i ty, které svědčí ve prospěch stěžovatele.
[8] Správní orgány dle stěžovatele vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu,
resp. nesprávně hodnotily v řízení nashromážděné podklady. Závěry OIP totiž nemají charakter
důkazu a jimi sepsaný protokol o kontrole plní funkci toliko úředního záznamu. Správní orgány
se tedy ukvapily, jestliže si při dokazování s tímto protokolem vystačily. Stěžovatel se nemůže
ztotožnit s touto minimální mírou dokazování, kdy se správní orgány prakticky výhradně
spoléhají na dokazování provedené jinými orgány. Význam výpovědi žalobce a pana D., který byl
učiněný v procesně korektní formě, správní orgány snižují. Naopak vychází ze záznamu o podání
vysvětlení žalobcem a panem D., ačkoliv tyto záznamy jsou pro účely dokazování ve správním
řízení nepoužitelné. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115, který dokládá nedostatečnost zjištění
správních orgánů.
[9] Rovněž dohoda o provedení práce je pro účely dokazování zcela bez významu. Žalobce
nebyl oprávněn k uzavření takové dohody, proto je třeba na ni pohlížet jako na neplatnou.
Nemůže jí být tedy doložen výkon nelegální práce. I kdyby však stěžovatel k jejímu uzavření
oprávněn byl, nesvědčila by sama o sobě o výkonu nelegální práce.
[10] Krajský soud nevyhodnotil náležitě stěžovatelovy námitky ve vztahu k posouzení
skutečného stavu věci, hodnocení provedených důkazů a námitek vzhledem k možnosti naplnění
podmínek pro uložení správního vyhoštění. Stěžovatel opakovaně namítal, že se z jeho strany
nemohlo jednat o výkon práce, neboť znaky závislé práce nebyly naplněny. Soud tedy zcela
nedostatečně zdůvodnil své rozhodnutí, přičemž tento postup mohl mít a měl vliv na zákonnost
jeho rozhodnutí. Z judikatury jak Nejvyššího správního, tak i Ústavního soudu přitom plyne
povinnost soudů rozsudky odůvodňovat. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Krajský soud ve věci
stěžovatele požadavky na formu odůvodnění soudních rozhodnutí nesplnil. Pochybil především
ve vztahu k přezkumu zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného
života stěžovatele.
[11] Nedostatečně zdůvodněná, tedy nepřezkoumatelná, jsou i obě rozhodnutí správních
orgánů. Dle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o právním vyhoštění vydat,
jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.
Tohoto požadavku správní orgány vůbec nedbaly. Přes zcela zásadní zásah nuceného vycestování
stěžovatele z území České republiky do jeho života, vydaly správní orgány rozhodnutí o správním
vyhoštění, které je evidentně zcela nepřiměřené důvodům vedoucím k jeho vydání a nepřípustně
zasahuje do soukromého a rodinného života stěžovatele. Stěžovatel na území České republiky
pobývá dlouhodobě, plně se integroval do společnosti a navázal zde základní životní vazby.
Komunita je v tomto ohledu mnohem dále, než česká společnost, sounáležitost se zde projevuje
mnohem intenzivněji. Ve Vietnamu navíc nejsou navrátilci dobře přijímáni, stěžovatel by měl
tedy velice malou naději na reintegraci do společnosti.
[12] Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila dne 9. 3. 2015 tak, že trvá na závěrech
uvedených v napadeném rozhodnutí. Protiprávní jednání stěžovatele bylo prokázáno
a dostatečným způsobem odůvodněno. Přiměřenost zásahu správního vyhoštění do soukromého
a rodinného života stěžovatele náležitě posoudil jak správní orgán, tak i ona při rozhodování
o odvolání.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Soud se nejprve zabýval námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu (III. A),
poté námitkou nepřezkoumatelnosti soudního a správních rozhodnutí (III. B) a následně
námitkou nepřiměřenosti správního vyhoštění vůči soukromému a rodinnému životu stěžovatele
(III. C).
III. A) K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu
[16] Stěžovatel namítá, že krajský soud nedostatečně přezkoumal rozhodnutí správních
orgánů, které nevycházely ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, a sám pak neodůvodnil
svůj rozsudek dostatečným způsobem. Ve správním řízení nebyly zjištěny všechny rozhodné
okolnosti případu, tedy i ty, které svědčí ve prospěch stěžovatele. Rozhodnutí žalované
proto mělo být krajským soudem zrušeno pro porušení ustanovení správního řádu o dokazování
(§3 a §50 odst. 3 správního řádu).
[17] Tato kasační námitka je nedůvodná. Z §50 odst. 3 správního řádu vyplývá, že řízení,
v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je ovládáno zásadou vyšetřovací. Rovněž
je zde zdůrazněna zásada objektivního a nestranného přístupu. Podle té je správní orgán povinen
zjišťovat veškeré rozhodné okolnosti ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost
uložena. Je to tedy správní orgán, který nese v tomto typu řízení odpovědnost za řádné
soustředění podkladů pro rozhodnutí a případně i odpovědnost za nesplnění této povinnosti
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2 As 52/2013 – 69). Správní
orgány přitom postupovaly v daném řízení (vedeném ex officio) tak, aby zjistily všechny rozhodné
skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch stěžovatele. Tomuto závěru nasvědčuje
i samotný obsah správního spisu, který obsahuje četné dokumenty svědčící o snaze správního
orgánu zjistit co nejpřesněji skutkový stav.
[18] Stěžovateli také byla ve správním řízení dána možnost uvést veškeré skutečnosti,
které považuje za důležité, a mohl v tomto smyslu i předložit důkazy. Ten tak ovšem neučinil
a ani v žalobě či kasační stížnosti žádné další skutečnosti, které měly být opomenuty, neuvedl.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že správní orgány přihlížely ke konkrétním okolnostem
tohoto případu. To, že je vyhodnotily v neprospěch stěžovatele, ještě neznamená, že tím porušily
jednu ze základních zásad správního řízení. Krajský soud v tomto ohledu tedy nijak nepochybil.
[19] V souvislosti s touto kasační námitkou stěžovatel uvedl, že dohoda o provedení práce
neměla být vůbec použita jako důkaz. Je totiž neplatná z důvodu, že stěžovatel nebyl oprávněn
ji uzavřít. Tuto námitku však uplatnil poprvé až ve své kasační stížnosti, soud se jí proto
v souladu s §104 odst. 4) nezabýval. V rámci řízení o kasační stížnosti je totiž přezkoumávána
pouze zákonnost závěrů krajských soudů k jednotlivým skutkovým a právním otázkám,
které jim byly v žalobách předestřeny, jak ostatně již v minulosti několikrát judikoval,
např. v rozsudku ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155. Nejvyšší správní soud však
považuje za vhodné podotknout, že ani správní orgány, ani krajský soud se nespokojily s touto
dohodou jako s jediným důkazem o výkonu nelegální práce stěžovatelem. Správní orgány
se charakterem stěžovatelovy činnosti podrobně zabývaly a v souladu s judikaturou posuzovaly,
zda naplňuje všechny znaky závislé práce, přičemž krajský soud jejich závěry potvrdil. Samotná
dohoda tak byla pouze jedním z důkazů, které správní orgán dovedly k závěru, že stěžovatel
vykonával nelegální práci.
III. B) K námitce nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí
[20] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že soud nenaplnil judikaturou vytyčené požadavky
na formu soudních rozhodnutí, zejm. co do kvality jejich odůvodnění. Krajský soud
dle stěžovatele pochybil především ve vztahu k přezkumu zásahu rozhodnutí do jeho
soukromého a rodinného života.
[21] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí krajského soudu
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů mimo jiné tehdy „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč
žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené“, a to zejména tehdy „jde-li o právní
argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže
jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44). Nepřezkoumatelnost
rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů bude dána rovněž tehdy, „opomene-li krajský
soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek“ (rozsudek
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73).
[22] Stěžovatel v této své námitce nijak nespecifikoval, který konkrétní žalobní bod zůstal
opomenut či který závěr krajského soudu nebyl v jeho rozsudku zdůvodněn. Ohradil se pouze
proti přezkumu rozhodnutí ve vztahu do jeho soukromého a rodinného života, tato námitka
je podrobněji posouzena v bodě III.C tohoto rozsudku. V obecné rovině soud konstatuje,
že krajský soud zareagoval na všechny žalobní námitky, v mezích své kompetence přezkoumal
rozhodnutí vydané v předcházejícím správním řízení a z textu odůvodnění je zřejmý vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé. V této souvislosti dále odkazuje na rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne
24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, který dovodil, že míra precizace žalobních bodů do značné
míry určuje i to, jaké právní ochrany se účastníkovi u soudu dostane. Proto na obecné tvrzení
stěžovatele o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí zareagoval soud stejnou měrou
obecnosti.
III. C) K námitce nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele
[23] Stěžovatel dále namítá, že správní vyhoštění představuje nepřiměřený zásah do jeho
soukromého a rodinného života. Je tedy namístě aplikovat §119a odst. 2 zákona o pobytu
cizinců, dle něhož nelze za takových okolností vydat rozhodnutí o správním vyhoštění.
[24] Při přezkumu zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života je podle
judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nutné za pomoci principu
proporcionality vyvažovat mezi zájmy cizince na jedné straně a protichůdnými veřejnými zájmy
na straně druhé (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Jeunesse proti Nizozemsku,
3. 10. 2014, stížnost č. 12738/10, §106).
[25] Dle judikatury ESLP je třeba při hodnocení přiměřenosti uloženého správního vyhoštění
zohlednit následující hlediska: (1) povahu a závažnost dotčeného veřejného zájmu
(např. závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem); (2) délku
pobytu cizince v hostitelském státě; (3) dobu, jež uplynula od porušení veřejného pořádku
či spáchání trestného činu a chování cizince v průběhu této doby; (4) rodinnou situaci stěžovatele
(např. doba trvání manželství a jiné faktory vyjadřující efektivnost rodinného života páru); (5)
skutečnost, zda byl rodinný život založen až poté, kdy dotčené osoby věděly, že cizí státní
příslušník pobývá v dané zemi nelegálně, a že je proto jejich rodinný život od počátku nejistý; (6)
počet dětí a jejich věk; (7) rozsah, v jakém by byl soukromý a/nebo rodinný život cizince
narušen; (8) rozsah sociálních a kulturních vazeb na hostitelský stát; (9) imigrační historii
dotčených osob (např. porušení imigračních pravidel v minulosti); a (10) věk a zdravotní stav
dotčeného cizince. Všechna uvedená kritéria je třeba vždy posoudit ve vzájemné souvislosti
a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím
pro společnost či ochranou veřejného pořádku. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 As 5/2013 – 43; a z judikatury ESLP zejména Üner proti Nizozemsku,
rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 46410/99, §57-58).
[26] K prvním třem kritériím lze shrnout, že stěžovatel pobýval na území České republiky
od roku 2008 na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Kontrolou
OIP bylo dne 23. 10. 2013 zjištěno, že zde vykonává pracovní činnost bez potřebného povolení
k zaměstnání. V důsledku této kontroly bylo se stěžovatelem dne 12. 2. 2014 zahájeno řízení
o správním vyhoštění, které je nyní předmětem řízení o kasační stížnosti. Od porušení veřejného
pořádku tedy uběhl rok a půl, avšak řízení započaté jeho porušením fakticky stále pokračuje.
[27] Ve vztahu ke kritériím týkajícím se soukromého a rodinného života stěžovatele a jeho
vazeb na hostitelský stát je možné odkázat na závěry správních orgánů a krajského soudu. Těmi
bylo zjištěno a zohledněno, že stěžovatelova manželka a dvě děti žijí ve Vietnamu v domku,
který vlastní. Stěžovatel s nimi udržuje kontakt, posílá manželce peníze. Na území České
republiky žádné bližší vazby nemá. Je součástí zdejší vietnamské komunity. K České republice
má potom dle svého vlastního vyjádření vazbu pouze ekonomickou, český jazyk neovládá,
kontakty s Čechy neudržuje.
[28] K posledním dvěma kritériím soud podotýká, že mu není známo žádné dřívější porušení
imigračních pravidel ze strany stěžovatele. V době rozhodování žalované mu bylo 39 let.
Ze spisového materiálu nevyplývá, že by jeho zdravotní stav byl jakkoliv nepříznivý, nebo
že by stěžovateli bránil ve vycestování ze země.
[29] Na základě tohoto hodnocení se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěry krajského
soudu. Neshledává totiž správní vyhoštění nepřiměřeným vůči soukromému a rodinnému životu
stěžovatele. Správní vyhoštění na dobu jednoho roku je přiměřeným prostředkem k dosažení
legitimního cíle ochrany veřejného pořádku. Bylo tedy dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi
právem stěžovatele na respektování soukromého a rodinného života a protichůdným veřejným
zájmem na ochraně veřejného pořádku.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Žalobce se svými námitkami neuspěl; jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozsudku z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[31] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl
ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2015
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu