ECLI:CZ:NSS:2015:1.AZS.151.2015:34
sp. zn. 1 Azs 151/2015 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: D. V. M., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Policie
ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti
rozhodnutí žalované ze dne 17. 4. 2015, č. j. CPR-9721-3/ČJ-2015-930310-V242, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015,
č. j. 1 A 33/2015 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaná částečně změnila a částečně potvrdila
rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie,
oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, č. j. KRPA-817447-22/ČJ-2015-000022,
ze dne 3. 3. 2015. Správní orgán prvního stupně rozhodl o správním vyhoštění žalobce
podle §119 odst. 1 písm. b) bod 6 a §119 odst. 1 písm. c) bod 1, 2 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizi nců“).
Žalobci podle tohoto rozhodnutí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie
po dobu tří let. Žalovaná vypustila z výroku rozhodnutí skutkovou podstatu překročení státní
hranice v úkrytu [§119 odst. 1 písm. b) bod 6 zákona o pobytu cizinců], protože správní orgán
I. stupně pro jednání naplňující tuto skutkovou podstatu řízení nezahájil, ani o něj řízení
nerozšířil. Rozhodla také o zkrácení délky správního vyhoštění ze tří na dva roky. Žalobce
podle správních orgánů pobýval v České republice nejméně od počátku února 2015 do 2. 3. 2015
bez cestovního dokladu a bez víza, přestože k tomu nebyl oprávněn. Tím naplnil podmínky
pro uložení správního vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 1, 2 zákona o pobytu cizinců.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze. Správní orgány
vycházely pouze z výpovědi žalobce, přičemž neprověřily jeho tvrzení a nezjišťovaly žádné další
skutečnosti. Žalobce dne 9. 3. 2015 požádal o udělení mezinárodní ochrany a v rámci tohoto
řízení uvedl, že do České republiky přicestoval v červenci 2014. Správní orgány se však
dostatečně nevypořádaly s tím, že v posuzované věci považovaly za počátek neoprávněného
pobytu únor 2015. Žalovaná pouze uvedla, že jde o projev neúcty ke správním orgánům
a zneužití nezjistitelnosti vstupu na území ze strany žalobce. Z napadeného rozhodnutí
však jednoznačně nevyplývá, na základě jakého konkrétního podpůrného důkazu správní orgány
dospěly k závěru o době neoprávněného pobytu žalobce. Vycházely pouze z jeho výpovědi,
která bez dalších zjištění nemohla být rozhodujícím podkladem pro rozhodnutí. Správní orgány
se také nevypořádaly s namítanou nepřiměřeností správního vyhoštění vůči soukromému
a rodinnému životu žalobce. Jejich závěry o rodinném zázemí žalobce se týkaly pouze
(ne)možnosti vycestování. Podle žalobce však nebylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi
zájmem státu na ochraně veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku či veřejného zdraví na jedné
straně a zájmem cizince na ochraně soukromého a rodinného života na straně druhé.
[3] Městský soud žalobu zamítl. Bylo podle něj nesporné, že žalobce pobýval na území ČR
bez oprávnění k pobytu nejméně od začátku února 2015. Tuto skutečnost žalobce uvedl
do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení a správní orgány z jeho tvrzení vycházely.
Vzhledem k tomu, že žalobce v žalobě netvrdil, že by přicestoval na území České republiky
později než začátkem února 2015, správní orgán vymezil délku protiprávního jednání žalobce
od blíže nezjištěného data na počátku února 2015 do 2. 3. 2015. Takové vymezení doby
neoprávněného pobytu není nezákonné. Správní orgány posuzovaly přiměřenost zásahu do práv
žalobce v souladu s §174a zákona o pobytu cizinců. Žalobce v rámci správního řízení neuvedl
žádné podstatné rodinné, soukromé nebo jiné vazby na území České republiky, které
by představovaly vážnější dopad do jeho života. Délka jeho po bytu na území České republiky
byla krátká. Žalobce není ve věku, který by zabraňoval jeho vyhoštění, nemá zdravotní
problémy, nemá zde ekonomické vazby, nepodniká a nemá ani pracovní povolení. S ohledem
na tyto skutečnosti měly správní orgány podle městského soudu dostatek podkladů pro svůj
závěr, že vydané rozhodnutí nepředstavuje pro žalobce nepřiměřený zásah do soukromého
a rodinného života. Závěry žalovaného vyhodnotil jako přezkoumatelné a správné.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností,
ve které se opírá se o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje zrušení rozsudku městského soudu spolu s vrácením
věci k dalšímu řízení, případně zrušení rozhodnutí správních orgánů a vrácení věci k novému
projednání.
[5] Stěžovatel je přesvědčen o nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
Ve správním řízení byl porušen §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“),
protože nebyl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Současně byl porušen
§50 odst. 3 správního řádu, podle kterého je správní orgán povinen zjistit všechny rozhodné
okolnosti případu, a to i ty, které svědčí ve prospěch stěžovatele. Tím byl porušen i §2 odst. 3 a 4
správního řádu. Postup správních orgánů byl nesprávný a vydaná rozhodnutí včetně rozsudku
městského soudu jsou nedostatečně odůvodněná a nepřezkoumatelná.
[6] Ze strany správních orgánů nebyl dostatečně zjištěn skutečný stav věci, pokud jde o délku
nelegálního pobytu stěžovatele. Městský soud zcela pomíjí prokazatelné chyby v postupu
správních orgánů a odůvodnění jeho rozsudku nesplňuje základní požadavky na jeho kvalitu,
jak vyplývají z judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Pochybil zejména
při přezkumu přiměřenosti správního vyhoštění vůči soukromému a rodinnému životu
stěžovatele. Správní orgány vůbec nedbaly požadavků §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
Vyhoštění stěžovatele totiž představuje zcela zásadní zásah do života stěžovatele spočívající
v nuceném opuštění republiky, které se s ohledem na zavedenou správní praxi téměř jistě změní
v opuštění trvalé a tím, de facto, i v kompletní znemožnění návratu do České republiky.
Rozhodnutí o správním vyhoštění je proto zcela nepřiměřené důvodům vedoucím k jeho vydání
a zasahuje nepřípustně zejména do soukromého života stěžovatele. Stěžovatel se v České
republice začlenil do komunity krajanů. Navíc ve Vietnamu nejsou navrátilci, kteří emigrovali,
dobře přijímáni. Správní orgány pouze zpochybňovaly postavení stěžovatele, aniž by zjišťovaly
skutečnosti, které jsou mu ku prospěchu. V žádném z rozhodnutí navíc nebylo nikdy
zdůvodněno, proč bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění v maximální možné míře. V tomto
ohledu nebyla otázka přiměřenosti správního vyhoštění náležitě posouzena.
[7] Žalovaná se ani na výzvu soudu ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Kasační stížnost je přípustná. Její důvodnost Nejvyšší správní soud posoudil v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[9] Stěžejní otázkou celého řízení je, zda uložené správní vyhoštění představuje nepřiměřený
zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele. Stěžovatel však kromě této hlavní věcné
námitky vznáší i námitky další, převážně procesního charakteru. Nejvyšší správní soud proto
pro přehlednost strukturoval odůvodnění následujícím způsobem: nejdříve se zabýval námitkou
nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí (III.A),
a následně námitkou nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele
(III.B).
III. A) K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí
[10] Tato kasační námitka je nedůvodná.
[11] Stěžovatel namítá, že městský soud nedostatečně přezkoumal rozhodnutí správních
orgánů, které nevycházely ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, a sám pak neodůvodnil svůj
rozsudek dostatečným způsobem. Ve správním řízení nebyly zjištěny všechny rozhodné okolnosti
případu, a to i ty, které svědčí ve prospěch stěžovatele. Rozhodnutí žalované proto mělo
být městským soudem zrušeno pro porušení ustanovení správního řádu o dokazování
(§3 a §50 odst. 3 správního řádu). Postup správních orgánů i městského soudu byl nesprávný
a vydaná rozhodnutí nebyla přezkoumatelně odůvodněna.
[12] Z §50 odst. 3 správního řádu vyplývá, že řízení, v němž má být z moci úřední uložena
povinnost, je ovládáno zásadou vyšetřovací. Rovněž je zde zdůrazněna i zásada objektivního
a nestranného přístupu, podle které je správní orgán povinen zjišťovat veškeré rozhodné
okolnosti ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Je to tedy správní
orgán, který nese v tomto typu řízení odpovědnost za řádné soustředění podkladů
pro rozhodnutí a případně i odpovědnost za nesplnění této povinnosti (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2 As 52/2013 – 69). Nejvyšší správní soud je však
přesvědčen, že správní orgány postupovaly v daném řízení (vedeném ex officio) tak, aby zjistily
všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch stěžovatele. Stěžovateli byla
navíc dána možnost uvést veškeré skutečnosti, kte ré považuje za důležité, a mohl v tomto smyslu
i předložit důkazy. Stěžovatel tak ovšem neučinil a ani v žalobě či kasační stížnosti žádné další
konkrétní skutečnosti, které měly být opomenuty, neuvedl. Správním orgánům neotevřel prostor
pro další doplnění dokazování z vlastní iniciativy (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2 As 52/2013 – 69). Žalovaná a správní orgán I. stupně proto
podle Nejvyššího správního soudu přihlížely ke konkrétním okolnostem tohoto případu.
To, že je vyhodnotily v neprospěch stěžovatele, ještě neznamená, že tím porušily základní zásady
správního řízení (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2015,
č. j. 1 Azs 174/2014 – 41). Městský soud proto v tomto ohledu nijak nepochybil.
[13] Pokud jde o namítanou nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, Nejvyšší správní
soud odkazuje na rozhodnutí ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, popř. ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, eventuálně ze dne 8. 2. 2006, č. j. 3 Azs 58/2005 – 3.
V zásadě platí, že „nepřezkoumatelné (…) je rozhodnutí, které postrádá základní zákonné náležitosti, z nichž
nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než
žalobních důvodů, (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalovaných
námitek) jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry v yplývající z rozhodných
skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“ . Rozsudek městského
soudu netrpí žádnou z uvedených vad. Je zřejmé, o jaké věci bylo rozhodováno i jak bylo
rozhodnuto. Právní závěry rozhodnutí jsou v souladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi.
Výrok rozsudku logicky vyplývá z jeho odůvodnění. To samé platí i o rozhodnutí žalované
a správního orgánu prvního stupně. Městský soud proto neměl důvod rozhodnutí žalované
a správního orgánu prvního stupně rušit (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 3. 2015, č. j. 1 Azs 174/2014 – 41).
III. B) K námitce nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele
[14] Nejvyšší správní soud vychází při hodnocení přiměřenosti uloženého správního vyhoštění
především z judikatury ESLP, podle které je v konkrétních případech třeba zohlednit následující
hlediska: (1) povahu a závažnost dotčeného veřejného zájmu (např. závažnost porušení veřejného
pořádku či trestného činu spáchaného cizince); (2) délku pobytu cizince v hostitelském státě;
(3) dobu, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování
cizince v průběhu této doby; (4) rozsah sociálních a kulturních vazeb na hostitelský stát;
(5) imigrační historii dotčeného cizince (např. porušení imigračních pravidel v minulosti);
(6) věk a zdravotní stav dotčeného cizince; (7 ) rodinnou situaci stěžovatele (např. doba trvání
manželství a jiné faktory vyjadřující efektivnost rodinného života páru); (8) skutečnost, zda byl
rodinný život založen až poté, kdy dotčené osoby věděly, že cizí státní příslušník pobývá v dané
zemi nelegálně, a že je proto jejich rodinný život od počátku nejistý; (9) počet dětí a jejich věk;
(10) rozsah, v jakém by byl souk romý a/nebo rodinný život cizince narušen. Všechna uvedená
kritéria je třeba vždy posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu
v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného
pořádku (viz zejména rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne
18. 10. 2006 ve věci Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99, §57- 58; z judikatury Nejvyššího
správního soudu srov. např. rozsudek ze dne 22. 1. 2015, č. j. 1 Azs 140/2014 - 42; či ze dne
18. 3. 2015, č. j. 1 Azs 174/2014 – 41).
[15] Ze spisového materiálu vyplývá, že dne 2. 3. 2015 policejní hlídka kontrolovala vozidlo
Ford Transit, kde se za sedadlem řidiče na podlaze snažil ukrýt stěžovatel. Neprokázal
se jakýmkoliv platným dokladem či vízem, a proto byl zajištěn. Stěžovatel uvedl, že do České
republiky přicestoval ukrytý v nákladním voze asi měsíc předtím. Za cestu do České republiky
zaplatil převaděči a neví, kudy přesně cestoval. Cestovní doklad či vízum a ni nikdy neměl.
Ve vztahu ke svému soukromému a rodinnému životu uvedl, že je svobodný a své rodinné
příslušníky nezná. Rodiče ho opustili jako malého. V České republice nemá žádné rodinné vazby,
závazky ani majetek. Stěžovatel neuvedl adresu, kde bydlí, a zmínil, že ho živí kamarád.
Jak sám uvedl, pohybuje se v komunitě krajanů. Práci by si rád zajistil na tržnici SAPA,
kde pár hodin pracoval. Do Vietnamu se vracet nechce.
[16] Ze zjištěných skutečností proto nevyplývá, že by stěžovatel měl v České republice
dostatečně silné sociální a kulturní vazby. Nejvyšší správní soud souhlasí se žalovanou, že délka
pobytu stěžovatele na území České republiky je velmi krátká a jeho zpětná integrace v zemi
původu je proto možná. Stěžovatel se ostatně i zde pohybuje ve vietnamské komunitě.
Nikdy navíc neměl oprávnění ke vstupu a pobytu. Jak také správně ve svém rozhodnutí dodává
žalovaná, pokud bylo cílem stěžovatele získat v České republice finanční prostředky, musel
by disponovat příslušným oprávněním k pobytu a také oprávněním k výkonu výdělečné činnosti.
Stěžovatel však těmito oprávněními nedisponuje. Ani se nepokusil o jejich získání. Ignoroval
své zákonné povinnosti a za úplatu převaděči si zajistil cestu do České republiky, kterou
absolvoval v úkrytu, přičemž ve snaze ukrývat se před svými p ovinnostmi pokračoval
i po přicestování do České republiky. Z okolností posuzované věci pak nevyplývá, že by jeho
zdravotní stav jakkoliv zabraňoval uložení správního vyhoštění.
[17] Na stupnici závažnosti zásahu „podstatný – mírný - nízký“ by proto soukromý a rodinný
život stěžovatele byl v případě realizace správního vyhoštění narušen v nízké míře. Stěžovatel
tu nezaložil rodinný život a jeho sociální vazby vzhledem ke krátké době pobytu v České
republice, neexistenci pobytového oprávnění a celkové nejistotě v otázce zaměstnání a bydlení
nebudou závažně narušeny. Stěžovateli také nebylo uloženo správní vyhoštění v maximální
možné délce, jak nepřesně namítá. Žalova ná totiž změnila dobu, po kterou nelze stěžovateli
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, ze tří na dva roky. Na druhé misce vah
leží zájem na kontrole imigrace a na tom, aby se na území státu nezdržovali cizinci, kteří svým
negativním postojem k dodržování zákonů dávají najevo svou neúctu k právnímu systému
hostitelské země. Tento zájem by naopak byl na výše uvedené stupnici uspokojen v podstatné
míře vzhledem k tomu, že stěžovatel v České republice pobýval neoprávněně, bez cestovního
dokladu a bez víza, po protiprávním přicestování v úkrytu a s úmyslem pokračovat v porušování
právních předpisů. Podle Nejvyššího správního soudu proto byla dosažena spravedlivá
rovnováha mezi ochranou soukromého a rodinného života stěžovatele a ochranou
protichůdného veřejného zájmu na jeho vyhoštění. Z toho důvodu Nejvyšší správní soud došel
k názoru, že je tato kasační námitka nedůvodná, protože uložené správní vyhoštění představuje
přiměřený zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji za podmínek
vyplývajících z §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s. rozsudkem zamítl.
[19] O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodl ve smyslu §60 odst. 1, věty první s. ř. s.
(ve spojení s §120 s. ř. s.), podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení
o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno,
že by jí v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jejím případě rozhodl tak, že se jí právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu