ECLI:CZ:NSS:2015:1.AZS.232.2014:17
sp. zn. 1 Azs 232/2014 - 17
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: D. T. B.,
zastoupené advokátem Mgr. Markem Čechovským, se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1,
proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, P. O. Box 78, 130 51 Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 9. 2014,
č. j. CPR-7639-3/ČJ-2014-930310-V243, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2014, č. j. 17 A 61/2014 – 27,
takto:
I. Kasační stížnosti se p ř i z n á v á odkladný účinek.
II. Soud v y z ý v á žalobkyni, aby ve lhůtě 1 (jednoho) měsíce od doručení tohoto
usnesení doplnila kasační stížnost o důvody, pro které napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Plzni.
Odůvodnění:
[1] Výše specifikovaným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila
rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, odboru
cizinecké policie, ze dne 15. 4. 2014, č. j. KRPK-24178-46/ČJ-2014-030022. Tímto rozhodnutím
bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
a o změně některých zákonů. Doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, byla stanovena na 6 měsíců. Současně jí byla podle §118 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců stanovena doba k vycestování z území 20 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí.
[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Plzni,
který v záhlaví specifikovaným rozsudkem žalobu zamítl.
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) se blanketní kasační stížností u Nejvyššího správního
soudu domáhá zrušení rozsudku krajského soudu. Součástí kasační stížnosti je také návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[4] Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnost stěžovatelka odůvodnila jejím
zájmem na spravedlivém procesu. Dále tvrdí, že přezkoumávané rozhodnutí má zásadní dopady
do jejího života. Tento zájem jednotlivce převyšuje jakýkoliv důležitý veřejný zájem.
[5] Před samotným posouzením tohoto návrhu Nejvyšší správní soud k institutu odkladného
účinku uvádí následující. Při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti soud zjišťuje
kumulativní splnění zákonných předpokladů uvedených v §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb.
soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.), tj. 1) výrazného nepoměru újmy způsobené
stěžovatelce v případě, že účinky napadeného rozhodnutí nebudou odloženy ve vztahu k újmě
způsobené jiným osobám, pokud by účinky rozhodnutí odloženy byly; a 2) absenci rozporu
s důležitým veřejným zájmem. Je-li odkladný účinek přiznán, pozastavují se ty účinky napadeného
správního rozhodnutí, které z povahy věci pozastavit lze (tj. uložené právní povinnosti nelze
vynucovat, přiznaná oprávnění nelze uplatňovat, odejmutá oprávnění zůstávají zachována, atd.).
[6] Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatelky oproti jiným osobám
jsou vždy individuální, závislé pouze na její osobě a situaci. Povinnost tvrdit a prokázat vznik
újmy má proto ona. Musí konkretizovat, jakou újmu by pro ni znamenal výkon nebo jiné právní
následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností to vyvozuje. Vylíčení podstatných
skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož
se stěžovatelka v souvislosti s napadeným rozsudkem krajského soudu obává, by pro ni byl
zásadním zásahem. Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická
a bagatelní.
[7] Pokud jde o splnění druhého zákonného předpokladu, tj. že přiznání odkladného účinku
není v rozporu s veřejným zájmem, soud vychází z povahy věci a z obsahu spisového materiálu.
[8] K první podmínce přiznání odkladného účinku se Nejvyšší správní soud v kontextu
správního vyhostění vyjádřil v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 26. V tomto
rozhodnutí nejprve uvedl, že rozhodnutí o správním vyhoštění představuje zásah do práva
na respektování soukromého života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“). Z tohoto ustanovení plyne i závazek procedurální, a to že zásah
do práva dle čl. 8 Úmluvy musí vyplývat ze spravedlivého rozhodovacího procesu. Právo
na spravedlivý proces zaručuje i právo účastníka vystupovat v řízení osobně a být v kontaktu
se svým zástupcem. Dále soud konstatoval, že „je-li tedy přezkoumáváno rozhodnutí příslušných
správních orgánů o správním vyhoštění, je újma, hrozící stěžovateli z jeho výkonu, zřejmá ze samotné povahy
tohoto rozhodnutí. To platí přinejmenším, pokud jde o zajištění práva na spravedlivý proces a práva na
respektování soukromého života. K tomu musí soud přihlédnout i tehdy, jestliže stěžovatel v žádosti o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti netvrdí konkrétní skutkové okolnosti svého případu ani nenavrhuje důkazy
k jejich prokázání.“ (obdobně i např. usnesení NSS ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100).
Přiznání odkladného účinku je pro ochranu práv žalobkyně nezbytné i z důvodu zajištění
možnosti její účasti na dalším řízení v situaci případného zrušení rozhodnutí krajského soudu
nebo rozhodnutí správního orgánu a vrácení některému z těchto orgánů k dalšímu řízení. Zásah
do stěžovatelčiných práv by tedy byl v případě nepřiznání odkladného účinku podstatný.
[9] Naproti tomu nelze bez dalšího dovozovat, že by přiznání odkladného účinku mělo
způsobit jakoukoli újmu jiným osobám. Soud tedy došel k závěru, že by újma hrozící stěžovatelce
v důsledku nepřiznání odkladného účinku byla nepoměrně větší, než možná újma hrozící jiným
osobám v důsledku jeho přiznání. První kritérium přiznání odkladného účinku je proto splněno.
[10] Pokud jde o druhé kritérium, totiž možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět
nutné poměřit na jedné straně újmu, hrozící stěžovatelce v případě nepřiznání odkladného
účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje
pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu
ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem,
a proto je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního
práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 – 131, publ. pod č. 1698/2008 Sb. NSS
či výše citované usnesení č. j. 1 Azs 160/2014 – 26). S ohledem na důvody správního vyhoštění,
leží v daném případě proti podstatné újmě, hrozící stěžovatelce, riziko narušení veřejného zájmu
jen nízké nebo maximálně mírné intenzity. Přiznání odkladného účinku proto není v rozporu
s důležitým veřejným zájmem. Tím je splněna druhá podmínka pro přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
[11] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud stěžovatelce vyhověl a její kasační stížnosti
bodem I. výroku tohoto usnesení přiznal odkladný účinek. Do rozhodnutí o kasační
stížnosti se tak pozastavují účinky rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2014,
č. j. 17 A 61/2014 – 27, rozhodnutí žalované ze dne 3. 9. 2014, č. j. CPR-7639-3/ČJ-2014-
930310-V243, i rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, odboru
cizinecké policie, ze dne 15. 4. 2014, č. j. KRPK-24178-46/ČJ-2014-030022. Soud však
připomíná, že usnesení o přiznání odkladného účinku může i bez návrhu usnesením zrušit,
ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto
důvody v mezidobí odpadly (§73 odst. 5 ve spojení s §107 odst. 1 s. ř. s.).
[12] Současně Nejvyšší správní soud upozorňuje, že přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat rozhodnutí
o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005,
č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
[13] Bod II. výroku usnesení vychází ze skutečnosti, že podle §106 odst. 1 s. ř. s. je povinností
stěžovatelky v kasační stížnosti uvést, z jakého důvodu rozhodnutí krajského soudu napadá.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s. Formulace
konkrétních důvodů (kasačních námitek) je nezbytným předpokladem perfektní kasační stížnosti,
neboť stěžovatelka prostřednictvím námitek vymezí okruh přezkumu rozhodnutí krajského
soudu ze strany Nejvyššího správního soudu, který je uplatněnými důvody vázán
(§109 odst. 3 s. ř. s.). Kasační stížnost, jež neobsahuje žádné námitky, nelze ve svém důsledku
projednat. Z kasační stížnosti musí být dále zřejmé, co stěžovatelka navrhuje, tj. jakého
rozhodnutí se domáhá (§106 odst. 1 ve spojení s §37 odst. 3 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost stěžovatelky je ovšem blanketní. Její právní zástupce ji sice slíbil
do 10 dnů doplnit, doposud tak však neučinil. Kasační stížnost proto nesplňuje všechny
náležitosti podle §106 odst. 1 s. ř. s. V tomto případě je povinností soudu vyzvat stěžovatelku
k odstranění nedostatků kasační stížnosti. Kasační stížnost je nutno doplnit ve lhůtě jednoho
měsíce od doručení tohoto usnesení (§106 odst. 3 s. ř. s.).
[15] Nevyhoví-li stěžovatelka uvedené výzvě ve stanovené lhůtě a nebude-li v řízení možno
pro tyto nedostatky pokračovat, soud kasační stížnost odmítne (§37 odst. 5 ve spojení
s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2015
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu