ECLI:CZ:NSS:2015:1.AZS.232.2014:37
sp. zn. 1 Azs 232/2014 – 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: D. T. B.,
zastoupené advokátem Mgr. Markem Čechovským, se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1,
proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, P. O. Box 78, 130 51 Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 9. 2014,
č. j. CPR-7639-3/ČJ-2014-930310-V243, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2014, č. j. 17 A 61/2014 - 27,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2014, č. j. 17 A 61/2014 - 27,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 15. 4. 2014, č. j. KRPP-24178-46/ČJ-2014-030022, Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, Odbor cizinecké policie (dále jen „správní
orgán prvního stupně“) uložila žalobkyni podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále též „zákon o pobytu cizinců“),
správní vyhoštění z území členských států Evropské unie v délce 6 měsíců.
[2] Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně odvolala. Odvolání žalovaná výše uvedeným
rozhodnutím zamítla a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila.
[3] Následně podala žalobkyně žalobu ke krajskému soudu. V prvním žalobním bodě tvrdila,
že správní orgány náležitě nezjistily skutečný stav věci. Druhý žalobní bod spočíval
v nevypořádání odvolací námitky ohledně nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného
života způsobeného správním vyhoštěním. Žalovaná se nevyjádřila k faktorům, které
má při hodnocení přiměřenosti správního vyhoštění brát v potaz. Zejména ponechala
bez povšimnutí to, že žalobkyně pobývala na území České republiky legálně téměř patnáct
let, tedy poměr trvání legálního a nelegálního pobytu. Napadené rozhodnutí je tudíž
nepřezkoumatelné. Ve třetím žalobním bodě žalobkyně nesouhlasila se závěry žalované
o nemožnosti situaci žalobkyně řešit mírnějším opatřením než uložením správního vyhoštění.
Zákon o pobytu cizinců správním orgánům totiž umožňuje uložení pokuty, nebo vydání
výjezdního příkazu, který by žalované zajistil možnost se do České republiky vrátit. Čtvrtý žalobní
bod spočíval v tom, že dvacetidenní lhůta pro opuštění území je nedostatečná.
[4] Svoji pátou žalobní námitkou mířila proti nepřiměřenosti rozhodnutí o správním
vyhoštění. Žalobkyně měla na území povolení k trvalému pobytu. O povolení však přišla neboť
pobývala více než dvanáct měsíců mimo území států Evropské unie. Bylo-li předchozí povolení
k trvalému pobytu zrušeno z tohoto důvodu, tak dle §66 odst. 2 zákona o pobytech cizinců platí,
že se na žádost cizinci opět povolení vydá. Má-li tedy žalobkyně dle tohoto ustanovení nárok
na navrácení pobytového oprávnění, je zcela nepřiměřené jí ukládat správní vyhoštění.
[5] Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. K námitce nedostatečného
zjištění skutkového stavu soud uvedl, že takovou vadu řízení neshledal a žalobkyně současně
na žádné zpochybňující okolnosti ani neupozorňuje. Námitku, že se žalovaná nevyjádřila
k argumentu o nepřiměřenosti zásahu do soukromí, soud shledal nedůvodnou, neboť
z rozhodnutí je zřejmé, že důvodem správního vyhoštění je pobyt na území České republiky
bez platného povolení. Soud uvedl, že žalovaná se obsahem dovolání vypořádala dostatečně
a srozumitelně. V dalším odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalované.
[6] Ohledně stanovené lhůty na opuštění území soud konstatoval, že rozhodnutí o zrušení
platnosti povolení k trvalému pobytu bylo vydáno již dne 16. 12. 2013. Právní moc nabylo
o měsíc později. Jelikož již toto rozhodnutí jí stanovilo povinnost vycestovat, žalobkyně měla
dostatek času na zařízení potřebných záležitostí pro svůj odjezd, anebo na zažádání o povolení
k pobytu v České republice.
[7] K samotné nepřiměřenosti uložení správního vyhoštění soud uvedl, že se žalobkyni
byl rozhodnutím znemožněn vstup na území členských státu Evropské unie po dobu šesti
měsíců, ač tato doba mohla činit až tři roky. Ve zbytku soud odkázal na odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně a žalované.
II. Kasační stížnost
[8] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu včas podanou
kasační stížností, ve které namítala, že jsou dány důvody podle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Prvním tímto důvodem jsou vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu a že byl při jejím zjišťování porušen
zákon o správním řízení, a proto měl krajský soud rozhodnutí žalované zrušit. Druhým důvodem
pak je nepřezkoumatelnost napadeného soudního rozhodnutí.
[9] Podle stěžovatelky se soud nedostatečně vypořádal se žalobními námitkami. Vůbec
se nezabýval namítanou nepřiměřeností rozhodnutí o správním vyhoštění, procesním
pochybením žalované, ani důvodností správního vyhoštění. Pouze shrnul podstatné body žaloby
a následně odkázal na rozhodnutí správního orgánu. V rozhodnutí soud opominul jednoznačně
prokázané skutečnosti. Pouhý odkaz na rozhodnutí správních orgánů ohledně závěrů, které
stěžovatelka svou žalobou napadá, je nedostatečný. Povinnost soudu odůvodňovat rozhodnutí
je přitom součástí práva na spravedlivý proces. Nedostatek důvodů naopak zakládá
nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
[10] Dále stěžovatelka v kasační stížnosti zopakovala důvody uplatněné v žalobě, tedy
nepřiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění uloženého stěžovatelce, která na území České
republiky pobývala se svým manželem již více než patnáct let. Po celou tuto dobu měla povolení
k trvalému pobytu a na jeho navrácení má nárok. Ten bude v případě správního vyhoštění
zmařen.
[11] Závěrem stížnosti navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil rovněž rozhodnutí správních
orgánů a vrátil jim věc k novému projednání.
[12] Žalovaná soudu sdělila, že způsob rozhodování správního soudu nehodlá blíže
komentovat.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je projednatelná. Důvodnost
kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost je důvodná.
[15] Nejprve Nejvyšší správní soud hodnotil námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
krajského soudu (III. A). Následně se soud zabýval námitkou nesprávně zjištěného skutkového
stavu správním orgánem (III. B).
III. A) K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu
[16] Nejvyšší správní soud v prvé řadě posuzoval, zda je napadený rozsudek
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Pokud by tomu tak bylo, již tato skutečnost by byla
důvodem pro zrušení napadeného rozsudku. V tomto směru stěžovatelka namítala,
že se žalovaná ani krajský soud nevypořádaly se žalobními námitkami ohledně nepřiměřenosti
uložení správního vyhoštění. Soud se dále opomněl vyjádřit k argumentům ohledně krátké lhůty
ke splnění povinnosti a ohledně možnosti uložení mírnějšího opatření, než správního vyhoštění.
[17] Podle konstantní judikatury Ústavního soudu projevem práva na spravedlivý proces
a jedním z aspektů právního státu je povinnost soudů rozsudky odůvodňovat (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/3 Sb. ÚS a nález Ústavního
soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/8 Sb. ÚS). Z odůvodnění rozsudku
krajského soudu musí být zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou žalobcovu právní
argumentaci a proč jednotlivé žalobní námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené. Není-li
toto jasné, je nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Přitom soud, který se vypořádává s takovou argumentací,
ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost
spočívá (např. nález ÚS ve věci I. ÚS 1534/08, č. 225/51 Sb. ÚS, rozsudek NSS ze dne ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, rozsudek ze dne 8. 12. 2009,
č. j. 8 Afs 73/2007 - 111).
[18] Stěžejní je nyní otázka, zda je z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatelky a proč její žalobní
námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené. Podle názoru kasačního soudu tomu
tak u mnoha žalobních námitek není.
[19] Krajský soud se nezabýval argumentem nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí
spočívajícím v tom, že se žalovaná dostatečně nevypořádala s odvolací námitkou nepřiměřeného
zásahu správního vyhoštění do soukromého života stěžovatelky.
[20] Námitku nepřiměřenosti správního vyhoštění stěžovatelka uplatnila i v žalobě. Soud však
ani tuto námitku nevypořádal. Tento argument byl přitom zásadní argument stěžovatelčiny
žaloby. Dle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců totiž platí, že rozhodnutí o správním
vyhoštění podle §119 nelze vydat, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah
do soukromého nebo rodinného života cizince. Pokud by tedy správní vyhoštění stěžovatelky
představovalo nepřiměřený zásah do jejího soukromého nebo rodinného života, rozhodnutí
o správním vyhoštění by bylo vydané v rozporu se zákonem.
[21] Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí vydaných podle zákona o pobytu cizinců
správní orgán podle §174a zákona zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání
cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných
vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb
ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství,
ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
[22] Stěžovatelka ve své žalobě namítala, že v České republice má svého manžela, že na území
České republiky žila po dobu patnácti let legálně a pouze krátkou dobu nelegálně a že v současné
době má nárok na vydání povolení k trvalému pobytu. Dle ní tyto skutečnosti mají za následek
nepřiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění. Dále stěžovatelka ve své žalobě vyjádřila
nesouhlas s tvrzením žalované o neexistenci mírnějších možných opatření za její protiprávní
jednání.
[23] S těmito argumenty se však krajský soud nijak nevypořádal. Pouze lakonicky konstatoval,
že ke správnímu vyhoštění došlo z důvodu neoprávněného pobytu na území a že správní
vyhoštění je možné uložit až na tři roky. Z takového vypořádání žalobní námitky však nelze
seznat, proč soud považoval tvrzení stěžovatelky o nepřiměřenosti správního vyhoštění
za nedůvodné. Konkrétní argumenty stěžovatelky zcela opomněl. To se týká např. tvrzení o délce
jejího legálního pobytu na území republiky nebo o možnosti uložení přiměřenějších opatřeních.
Za řádné vypořádání žalobních námitek nelze ani považovat pouhý obecný odkaz na správní
rozhodnutí. Takovýmto odůvodněním svého rozhodnutí soud porušil právo stěžovatelky
na spravedlivý proces a zároveň učinil rozsudek nepřezkoumatelným.
[24] Námitka nepřezkoumatelnosti části rozhodnutí krajského soudu je tak důvodná.
[25] Další kasační námitku spočívající v samotné nepřiměřenosti správního vyhoštění Nejvyšší
správní soud nemohl podrobit meritornímu přezkumu, a to právě proto, že se se stejnou
námitkou opomněl zabývat krajský soud. Meritorním přezkumem této námitky by tak kasační
soud stěžovatelku zbavoval možnosti dvojinstančního projednání této námitky. Bude tedy
na krajském soudu, aby se námitkou nepřiměřenosti správního vyhoštění v dalším řízení dále
zabýval.
[26] Částečná nepřezkoumatelnost neznemožňuje kasačnímu soudu se zabývat nadále jinými
skutkovými či právními otázkami, které mají význam pro následné řízení a rozhodnutí ve věci
(usnesení rozšířeného senátu z 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, č. 1566/2008 Sb. NSS).
Soud se tedy dále vyjádřil k námitce vady řízení spočívající v tom, že správní orgán nedostatečně
zjistil skutkový stav.
III. B) K nedostatečnosti zjištěného skutkového stavu správním orgánem
[27] Další námitkou stěžovatelka povšechně tvrdila, že správní orgán nezjistil stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgán nedostál své povinnosti zjistit všechny
rozhodné skutečnosti případu, a to i ty, které svědčí v její prospěch.
[28] Řízení před správními soudy je ovládané dispoziční zásadou. Je tedy na účastnících,
aby uváděli konkrétní důvody, ve kterých spatřují nezákonnost napadeného rozhodnutí
[viz §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., §109 odst. 4 s. ř. s.]. Přitom platí, že míra precizace žalobních
bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se účastníkovi u soudu dostane. Čím
je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat
jej (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78).
[29] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala pouze nezjištění skutkového stavu
tak, aby o něm nebyla pochybnost. Uvedla, že správní orgány porušily svoji povinnost zjišťovat
okolnosti i v její prospěch. Žádné konkrétní skutečnosti vrhající na zjištěný skutkový stav
pochybnosti však neuvedla. Za této situace námitku nedostatečnosti zjištěného skutkového stavu
krajský soud správně posoudil jako nedůvodnou. Skutkový stav, ze kterého žalovaná
v rozhodnutí vycházela, obsah dokumentů správního spisu věrohodně odráží. Zároveň není
známá existence žádných stěžovatelce prospívajících skutečností, které by správní orgán
opomenul.
[30] Námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu správním orgánem není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[31] Z důvodu nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud rozhodl tak,
že napadené rozhodnutí krajského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. V tomto řízení se soud vypořádá s argumenty týkajícími se nepřiměřenosti rozhodnutí
o správním vyhoštění. Bude se tedy zabývat tím, zda se žalovaná ve svém rozhodnutí s námitkou
nepřiměřenosti vypořádala a zda rozhodnutí o správním vyhoštění skutečně nepřiměřené
je či není. K tomu je třeba se vypořádat se všemi argumenty ohledně nepřiměřenosti rozhodnutí
o správním vyhoštění, které stěžovatelka v žalobě uvádí.
[32] V tomto řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu,
který byl vysloven v odůvodnění tohoto rozsudku.
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. února 2015
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu