ECLI:CZ:NSS:2015:1.AZS.247.2015:22
sp. zn. 1 Azs 247/2015 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: T. P. N.,
zastoupena JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou se sídlem Štěpánská 633/49, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2013, čj. OAM-246/LE-BE02-HA08-2013, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2015,
čj. 49 Az 75/2013 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně JUDr. Anně Doležalové, MBA, advokátce se sídlem
Štěpánská 633/49, Praha 1, se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení
o kasační stížnosti ve výši 3.400 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] V záhlaví specifikovaným rozhodnutí žalovaný neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Žalobkyně brojila proti
rozhodnutí žalovaného žalobou u krajského soudu, který ji jako nedůvodnou zamítl.
[2] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost, ve které
navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu
k dalšímu řízení. V kasační stížnosti připomněla, že jednání vymahačů dluhů ve Vietnamu
spočívající ve fyzickém a psychickém nátlaku na dlužníky lze považovat za nelidské či ponižující
zacházení ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Důvody pro udělení mezinárodní
ochrany tedy krajský soud zhodnotil nesprávně. Neobstojí argumentace správního orgánu,
že nebezpečí stěžovatelce nehrozí, neboť neměla žádné potíže s věřiteli v dřívější době. Žalovaný
se dostatečně nezabýval jejím tvrzením, že se nemá ve Vietnamu kam vrátit, neboť domu jejích
rodičů hrozí nucená dražba. Správní orgán si také neobstaral jedinou relevantní informaci,
zda je ve Vietnamu zaveden účinný právní systém pro odhalování, stíhání a trestání jednání
představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy. Touto žalobní námitkou se soud
vůbec nezabýval.
[3] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že své rozhodnutí o neudělení
mezinárodní ochrany stěžovatelce podložil relevantními podklady a informacemi o zemi původu.
Trvá na účelovosti podané žádosti, což sama stěžovatelka v průběhu řízení potvrdila (legalizace
pobytu). Nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatelce reálně hrozilo nebezpečí. Stěžovatelka
neuvedla žádné relevantní skutečnosti a nesplnila tak povinnost tvrzení; její námitka
nedostatečného zjištění skutkového stavu je proto neopodstatněná. Žalovaný tedy navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost v plném rozsahu zamítl.
[4] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná. Jedná se však
o věc mezinárodní ochrany, a proto se podle §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. V opačném případě je totiž na místě
kasační stížnost odmítnout jako nepřijatelnou.
[5] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní
soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39, publ.
pod č. 933/2006 Sb. NSS. V něm interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká
právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
[6] Stěžovatelka se k důvodům přijatelnosti své kasační stížnosti nevyjádřila. Ve své kasační
stížnosti namítla jednak vadu řízení spočívající v tom, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav
věci, jednak nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku způsobenou tím, že se krajský soud
nevypořádal se všemi žalobními námitkami. Z obsahu kasační stížnosti je patrné, že stěžovatelka
brojí také (a zejména) proti nesprávnému právnímu hodnocení týkajícímu se otázky udělení
doplňkové ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu, tedy proti nezákonnosti rozsudku ve smyslu
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[7] Podle §14a zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody
pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou
důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo
v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště,
by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy [viz §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu]
a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož
je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Nejvyšší správní soud připomíná,
že původci vážné újmy (§14a zákona o azylu) mohou být za určitých okolností také soukromé
osoby (viz např. rozsudek NSS ze dne 16. 9. 2008, čj. 3 Azs 48/2008 – 57 či rozsudek
30. 9. 2008, sp. zn. 5 Azs 66/2008 - 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS).
[8] Správní orgán však hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy v případě stěžovatelky
neshledal. Stěžovatelka toliko tvrdila, že má v zemi původu dluh a že by jí po návratu do země
mohli její věřitelé zbít a prodat dům její rodiny v nucené dražbě. O mezinárodní ochranu
požádala až po udělení výjezdního příkazu, aby nemusela z České republiky vycestovat.
Svá tvrzení o obavě z nelegálního jednání věřitelů nijak konkrétně nevysvětlila ani přesvědčivě
nepodložila. Stěžovatelkou tvrzené důvody pro udělení mezinárodní ochrany tak byly ryze
účelové, neboť skutečným důvodem žádosti o její žádosti byla legalizace jejího pobytu v České
republice. Z judikatury zdejšího soudu ovšem jednoznačně vyplývá, že zákonodárce
nekonstruoval řízení o udělení mezinárodní ochrany jako prostředek k legalizaci pobytu na území
České republiky či jako možnost získat zde pracovní povolení (viz rozsudek NSS ze dne
24. 2. 2005, čj. 7 Azs 187/2004 – 94, či obdobně rozsudek NSS ze dne 30. 6. 2004,
čj. 7 Azs 138/2004 - 44).
[9] Pokud byly stěžovatelkou tvrzené důvody pro udělení mezinárodní ochrany účelové,
nebylo již třeba se zabývat otázkou, zda existuje proti vylíčenému jednání soukromých osob
(věřitelů stěžovatelky či vymahačů dluhů) účinná ochrana ze strany státních orgánů země původu.
Žalovaný proto ve svém rozhodnutí vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Z tohoto
důvodu také nebylo namístě, aby se krajský soud podrobněji jakkoliv vyjadřoval k námitce
stěžovatelky směřující proti tvrzení žalovaného, že nebezpečí stěžovatelce nehrozí, neboť neměla
žádné potíže s věřiteli v dřívější době. Případná hrozba zabavení domu rodiny stěžovatelky
představuje (pokud je provedena v souladu s vietnamskými zákony) logický důsledek neplacení
dluhu a zcela běžný postup i v jiných zemích. Před důsledky neplnění peněžních závazků
stěžovatelku nelze chránit pomocí doplňkové ochrany ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu.
[10] Na základě výše uvedeného kasační soud uzavírá, že ustálená a vnitřně jednotná
judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky
uvedené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost ve smyslu
§104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
[11] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
[12] Krajský soud ustanovil stěžovatelce k její žádosti zástupce z řad advokátů, jehož
zastupování trvá i v řízení o kasační stížnosti; náklady řízení v tomto případě hradí stát
(§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Výše těchto nákladů spočívá v odměně advokátky za jeden
úkon právní služby (kasační stížnost) v částce 3.100 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d)
a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších
předpisů] a v náhradě jeho hotových výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu);
celkem tedy 3.400 Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka není plátkyní daně z přidané hodnoty,
nepřistoupil Nejvyšší správní soud ke zvýšení jejího nároku o částku odpovídající této dani.
Částka 3.400 Kč bude ustanovené advokátce JUDr. Anně Doležalové, MBA vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do třiceti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2015
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu