ECLI:CZ:NSS:2015:1.AZS.69.2015:38
sp. zn. 1 Azs 69/2015 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Petra Hluštíka a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně: T. T. N.,
zastoupena Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti
žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2014, č. j. CPR-12970-
6/ČJ-2014-930310-V243, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 2. 2015, č. j. 50 A 10/2014 – 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh předchozích řízení
[1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v záhlaví
citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále též
jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalované, (dále též jen „napadené rozhodnutí“). Žalovaná v něm zamítla odvolání
žalobkyně a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, a to Policie České
republiky, ze dne 11. 7. 2014, jímž bylo stěžovatelce uloženo správní vyhoštění podle
§119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
a dle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 téhož zákona, přičemž doba, po kterou jí nelze umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, byla stanovena na 5 let. Policie ČR při kontrole
dne 2. 4. 2014 zjistila, že poslední oprávněný pobyt stěžovatelky na území České republiky trval
na základě pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění do dne 10. 3. 2014. Již předtím
stěžovatelka opakovaně porušovala povinnost pobývat na území pouze s platným cestovním
dokladem a vízem dle §103 písm. n) zákona o pobytu cizinců a pro porušení této povinnosti
s ní byla vedena tři řízení o správním vyhoštění. V pořadí poslední řízení o správním
vyhoštění bylo ukončeno rozhodnutím žalované o správním vyhoštění ze dne 7. 11. 2013,
č. j. CPR-12413-1/ČJ-2013-930310-V237, kterým bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno
rozhodnutí Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje,
Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 20. 8. 2013,
č. j. KRPE-66898-42/ČJ-2013-170022-SV, na základě kterého bylo stěžovatelce uloženo správní
vyhoštění s dobou, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie,
v délce 1 roku.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, v rámci které namítla,
že dle oznámení o zahájení řízení z 2. 4. 2014 bylo toto zahájeno toliko s odkazem
na §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, čímž se žalovaná měla
dopustit porušení zásady legitimního očekávání stěžovatelky, pokud meritorní rozhodnutí
o správním vyhoštění je stavěno též na odkazu na §119 odst. 1 písm. b) bodu 9 cit. zákona
stanovující širší sazbu pro uložení doby zákazu vstupu na území EU. Dále stěžovatelka namítla,
že žalovaná nedostatečně posoudila přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění, pokud
jde o zásah do soukromého a rodinného života stěžovatelky, dostatečně nezohlednila zdravotní
stav stěžovatelky a spokojila se s konstatováním, že tato je schopna vycestovat a v neposlední
řadě nesprávně zjistila dobu pobytu stěžovatelky bez platného oprávnění k pobytu. Krajský soud
napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl, přičemž se neztotožnil s názorem stěžovatelky
stran porušení zásady legitimního očekávání, neboť oznámení o zahájení řízení obsahovalo
vymezení předmětu řízení s citací právních předpisů, načež stěžovatelku za přítomnosti
jejího advokáta opětovně poučil o tom, jakého jednání se měla dopustit a jak toto jednání
je kvalifikováno po právní stránce s poučením o možnosti uložení správního vyhoštění
až na 5 let. Co se týče námitky nesprávně zjištěné doby pobytu stěžovatelky bez platného
oprávnění k pobytu, tuto námitku krajský soud odmítl s tím, že žalovaná při posouzení vycházela
ze skutečností pro stěžovatelku příznivějších, přičemž účelem soudního přezkumu je účinná
ochrana veřejných subjektivních práv; zrušení rozhodnutí žalované by nemohlo stěžovatelce
přinést příznivější rozhodnutí. Dle krajského soudu žalovaná také dostatečně posoudila
přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění, pokud jde o dopady vyhoštění do soukromého
a rodinného života stěžovatelky a s jednotlivými zjištěními se náležitě vypořádala.
S těmito zjištěními se krajský soud ztotožnil a v napadeném rozsudku na ně výslovně odkázal,
přičemž dle soudu nebyly zjištěny a naplněny výjimečné okolnosti svědčící pro jiný závěr;
děti stěžovatelky jsou již zletilé, ekonomicky nejsou na stěžovatelce závislé, stěžovatelka nemá
v ČR žádný příjem, žádné pracovněprávní ani obchodní závazky, její zdravotní stav umožňuje
vycestování. Ve Vietnamu má rodiče, zná jazyk i kulturu a je možná její reintegrace.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[3] Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů
dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Postup soudu vedoucí k zamítavému rozhodnutí považuje
za nezákonný, když soud předně nedostatečně přezkoumal činnost správních orgánů,
které nevycházely ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci a navíc sám zatížil
své rozhodnutí nezákonností, pokud své rozhodnutí přesvědčivě nezdůvodnil. Napadený
rozsudek tak považuje za nepřezkoumatelný. Dle stěžovatelky byl ve správním řízení zásadním
způsobem porušen §3 správního řádu, podle něhož byl správní orgán bez jakýchkoli návrhů
povinen zjistit všechny okolnosti případu. Vydaná rozhodnutí správních orgánů považuje
stěžovatelka za nepřezkoumatelná; správní orgány vydaly rozhodnutí o správním vyhoštění,
které je zcela nepřiměřené důvodům vedoucím k jeho vydání a nepřípustně zasahuje
do soukromého a rodinného života stěžovatelky. Stěžovatelka odkázala na ustanovení čl. 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaručující každému bez rozdílu právo
na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Ačkoliv pobyt
bez platného oprávnění není správný, neporušuje stěžovatelka zájmy státu a je na místě zohlednit
zájem na ochraně soukromého a rodinného života stěžovatelky. V řízení nebyl zohledněn
zdravotní stav stěžovatelky, který by se v případě přesunu do Vietnamu mohl zásadním
způsobem zhoršit. Soud porušil své přezkumné povinnosti, když zcela nedostatečně zdůvodnil
své rozhodnutí, jelikož vycházel z nedostatečně zjištěných skutečností, nedostatečně vypořádal
námitky uplatněné v žalobě a nezabýval se náležitě ani skutečným stavem věci. Zejména v otázce
přezkumu zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života
stěžovatelky soud odkázal na rozhodnutí správních orgánů, které považuje v tomto ohledu za
dostatečné, ačkoliv právě proti nedostatečnosti odůvodnění správních rozhodnutí stěžovatelka
brojila již v podané žalobě.
[4] Současně s kasační stížností stěžovatelka navrhla přiznání odkladného účinku této kasační
stížnosti ve smyslu §107 odst. 1 s. ř. s. Soud tomuto usnesením ze dne 30. 4. 2015,
č. j. 1 Azs 69/2015 – 29 vyhověl.
[5] Žalovaná ve svém vyjádření k obsahu kasační stížnosti zcela odkázala na shromážděný
spisový materiál.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud po posouzení formálních náležitostí kasační stížnosti dospěl
k závěru, že tato je podána včas a osobou k tomu oprávněnou, přičemž směřuje proti rozhodnutí,
proti kterému je kasační stížnost přípustná; stěžovatelka je zastoupena advokátem.
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[8] Pokud stěžovatelka namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť se soud
nedostatečně vypořádal s žalobními námitkami, zejména pak v oblasti zásahu do soukromého
a rodinného života stěžovatelky, neboť soud odkázal na rozhodnutí správních orgánů, je třeba
uvést následující. Jistě lze souhlasit se stěžovatelkou, že je nutno trvat na povinnosti soudů řádně
zdůvodnit svá rozhodnutí, neboť případná absence řádného odůvodnění rozsudku by vedla
k jeho nepřezkoumatelnosti a takové rozhodnutí by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo
vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý
proces (srov. např. též stěžovatelkou citovaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97). Nejvyšší správní soud také v rozsudku ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 75/2005 - 130 vyložil, že „[j]e-li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno,
je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací
námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími
a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou
poznámkou osvojil.“ Nedostatkem důvodů rozhodnutí přitom nelze rozumět pouze dílčí nedostatky
odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými
důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost,
budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tam, kde soud
opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS.).
[9] Aby se soud mohl náležitě vypořádat s námitkou stěžovatelky, je nutno se předně zabývat
postupem správních orgánů, vedoucím k vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Ze správního
spisu vyplývá, že správní orgány zjišťovaly všechny okolnosti potřebné pro náležité posouzení
případu, přičemž vycházely i z listinných důkazů v předchozích řízeních o správním vyhoštění
stěžovatelky. Pečlivě zabývaly zejména také zdravotním stavem stěžovatelky a případné překážky
vycestování z toho plynoucí, když vycházely také z aktuálního stavu stěžovatelky sledovaného
lékařem v zařízení pro zajištění cizinců a s ohledem na předcházející správní řízení, v rámci
kterých byl zdravotní stav stěžovatelky opakovaně zjišťován, dospěly k závěru, že zdravotní stav
stěžovatelky vycestování nebrání. Zjišťovaly okolnosti podstatné pro posouzení zásahu
napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky, když jednak vycházely
z listinných důkazů z předchozích správních řízení a jednak také vyzvaly manžela stěžovatelky
k vyjádření se k vedení řízení a k podkladům pro rozhodnutí, přičemž tento se ve věci nikterak
nevyjádřil. Správní orgány uvážily, a shodně pak soud, že děti stěžovatelky jsou již zletilé
a na stěžovatelce zcela nezávislé, v ČR pobývají na základně platného povolení k trvalému pobytu
občana třetího státu. Vazby stěžovatelky na Vietnam nejsou zcela vymizelé, neboť tam má rodiče
a pouhá její neochota vycestovat nevylučuje zpětnou integraci; rovněž neuvedla žádný politický,
náboženský či jinak závažný důvod, který by jí bránil návratu do Vietnamu. Její manžel i děti
mají svobodnou volbu následovat ji do Vietnamu. V tomto směru vyšly i ze závěrů závazného
stanoviska Ministerstva vnitra, jež pokládá vycestování stěžovatelky za možné. Zabránění
neoprávněnému pobytu cizinců na území České republiky a opakovanému porušování právních
předpisů považovaly za legitimní cíl, který je opravňuje zasáhnout do práva na respektování
soukromého a rodinného života stěžovatelky. Vzhledem k výše uvedenému správní orgány
neshledaly důsledek rozhodnutí o správním vyhoštění nepřiměřeným.
[10] Co se týče otázky posouzení zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého
a rodinného života stěžovatelky, vychází Nejvyšší správní soud z následujících úvah. Jak vyplývá
z §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vydat,
jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince.
Podle §174a téhož zákona správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí
podle tohoto zákona zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku
pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů,
ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu,
jehož je cizinec státním občanem. V případech, v nichž jde o posouzení otázky možného
porušení práva na respektování rodinného či soukromého života cizince v důsledku
jeho nuceného vycestování, je dále třeba vycházet z judikatury Evropského soudu pro lidská
práva (dále jen „ESLP“) vztahující se k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“). Judikatura ESLP za rodinu ve smyslu čl. 8 Úmluvy považuje v prvé řadě
vztah mezi manželi a mezi rodiči a nezletilými dětmi. Rodinný život zahrnuje i vztahy mezi
dalšími příbuznými, u těchto vztahů však již existence rodinného života není předpokládána,
ale bude záviset na všech okolnostech případu, zda mezi osobami existují skutečně „blízké
osobní vazby“ (srov. Kmec, J. et al. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2012, str. 872-873; dále jen „Komentář k Úmluvě“). Ve věcech vyhoštění
pak Evropský soud pro lidská práva zaujímá ještě užší pohled na existenci rodinného života.
Zde je omezen zpravidla na „jádro rodiny“ (věc Slivenko proti Lotyšsku, rozsudek velkého senátu
ze dne 9. 10. 2003, č. 48321/99, §94). Například ve věci A. W. Khan proti Spojenému království
(rozsudek ze dne 12. 1. 2010, č. 47486/06, §32) Evropský soud pro lidská práva neuznal
existenci rodinného života mezi dospělým dítětem a jeho rodiči z důvodu neprokázání
„dostatečné míry závislosti“. Širší pojem oproti „rodinnému životu“ představuje „soukromý
život“. Judikatura ESLP se totiž při jeho výkladu neomezuje pouze na oblast týkající
se samotného jednotlivce. Respektování soukromého života musí dle ESLP zahrnovat do určité
míry také právo na vytváření a rozvíjení vztahů s ostatními lidmi. Garance poskytované
čl. 8 Úmluvy tedy mají zajistit bez vnějších zásahů rozvoj osobnosti každého jednotlivce
ve vztahu s dalšími lidskými bytostmi (Komentář k Úmluvě, str. 868-869; rozsudek ze dne
24. 2. 1998, Botta proti Itálii, č. 21439/93, §32; obdobně rozsudek velkého senátu ze dne
10. 4. 2007, Evans proti Spojenému království, č. 6339/05, §71).
[11] Práva vyplývající z čl. 8 Úmluvy nejsou absolutní a je zde dán prostor pro vyvažování
protichůdných zájmů cizince a státu. Judikatura ESLP v této souvislosti zohledňuje zejména:
(1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince
ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb
na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi
původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu,
(5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu
a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem
(viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99,
§57-58, a rozsudky ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost
č. 50435/99, §39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, §70).
Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce
na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou
veřejného pořádku. (obdobně viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 - 45). V této souvislosti lze doplnit, že subjektivní ústavně
zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07).
[12] Ze skutečností zjištěných v rámci správního řízení vyplývá, že žalobkyně pobývala
na území ČR již od roku 2001, kdy odešla ze země původu, kde zanechala své v té době nezletilé
děti. V ČR následně byla v letech 2004 - 2008 provdána za občana ČR, od roku 2010 bydlí
se svým nynějším manželem; tento pobývá na území ČR legálně. Děti žalobkyně jsou nyní
již zletilé, na žalobkyni nezávislé a v ČR pobývají také legálně. Jak manžel, tak děti žalobkyně,
mají svobodnou volbu v následování žalobkyně do Vietnamu, kde má žalobkyně doposud
rodinné vazby. Pokud v případě stěžovatelky správní orgány dospěly k závěru o tom,
že rozhodnutí o správním vyhoštění není nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného
života stěžovatelky a své rozhodnutí také náležitě odůvodnily, je třeba rozhodnutí považovat
za správná. Nelze se ztotožnit s kasační námitkou stěžovatelky, že byl ve správním řízení
zásadním způsobem porušen §3 správního řádu.
[13] Jestliže následně krajský soud v rozsudku, jímž zamítl žalobu stěžovatelky, se s žalobní
námitkou týkající se zásahu rozhodnutí žalované do soukromého a rodinného života vypořádal
mj. tím, že si osvojil závěry vyplývající z rozhodnutí správního orgánu (přičemž soud vždy
odkázal na konkrétní části rozhodnutí při posuzování jednotlivých otázek), je namístě takový
postup považovat za správný. Navíc, z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že krajský
soud se nadto otázkou nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně
zabýval sám (viz str. 8 a 9 napadeného rozsudku).
[14] Nejvyšší správní soud připomíná, že otázku přiměřenosti zásahu rozhodnutí žalované
o správním vyhoštění stěžovatelky do jejího soukromého a rodinného života posuzoval
již v rozsudku ze dne 28. 3. 2014, č. j. 2 Azs 38/2014 - 30, přičemž za, v podstatě shodných,
skutkových okolností týkajících se rodinných poměrů stěžovatelky, dospěl k závěru
o nedůvodnosti kasační námitky stěžovatelky. S těmito závěry se soud ztotožňuje.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Nejvyšší správní soud tedy ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[16] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka ve věci neměla úspěch a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti. Žalovaná ve věci úspěch měla, ale v řízení jí nevznikly žádné náklady,
které by překračovaly rámec její běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. července 2015
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu