ECLI:CZ:NSS:2015:10.AFS.171.2014:46
sp. zn. 10 Afs 171/2014 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové,
soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: LOO, s. r. o.,
se sídlem Karlovo náměstí 290/16, Praha 2, zast. JUDr. Janem Havlíčkem, advokátem se sídlem
Chlumova 5429/1a, Jihlava, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne
4. 8. 2010, čj. 9642/10-1500-106794, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014, čj. 8 Af 60/2010 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Finanční úřad pro Prahu 8 (dále jen „správce daně“) rozhodnutím ze dne 6. 1. 2010,
čj. 288149/09/008511108314, nevyhověl žádosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) o přiznání úroků
z přeplatku na dani z přidané hodnoty ze dne 10. 9. 2009. Odvolání proti rozhodnutí správce
daně zamítlo Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 4. 8. 2010,
čj. 9462/10-1500-106794. Kasační stížností stěžovatel napadá rozsudek Městského soudu
v Praze, kterým byla žaloba proti rozhodnutí žalovaného zamítnuta.
[2] Nejvyšší správní soud k osobám účastníků řízení uvádí, že s účinností od 1. 1. 2013
došlo dle §19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky,
ke zrušení Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, které bylo v projednávané věci
žalovaným správním orgánem. Dle citovaného zákona se jeho právním nástupcem stalo Odvolací
finanční ředitelství (dále jen „žalovaný“).
II. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
[3] Stěžovatel podal dne 27. 1. 2009 daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací
období 4. čtvrtletí roku 2008, v němž požádal o vrácení nadměrného odpočtu ve výši
731 162 Kč. Správce daně zahájil výzvou ze dne 11. 2. 2009 vytýkací řízení dle §43 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném pro projednávanou věc.
V této výzvě správce daně uvedl, že mu vznikly pochybnosti o správnosti, pravdivosti,
průkaznosti a úplnosti údajů o přijatých zdanitelných plněních vykázaných v oddílu B. daňového
přiznání, neboť stěžovatel v uvedeném čtvrtletí nevykázal žádná uskutečněná zdanitelná plnění
a došlo k vysokému nárůstu přijatých zdanitelných plnění oproti minulému zdaňovacímu období.
Stěžovatel byl proto vyzván k předložení konkrétních důkazů osvědčujících skutečnosti uvedené
v daňovém přiznání. Správce daně v rámci vytýkacího řízení nezjistil nedostatky,
které by ovlivnily základ daně a daňovou povinnost stěžovatele, vydal proto dne 5. 6. 2009
platební výměr na daň z přidané hodnoty, jímž stěžovateli vyměřil nadměrný odpočet ve výši
731 162 Kč. Nadměrný odpočet byl stěžovateli dne 16. 6. 2009 vrácen.
[4] Dne 10. 9. 2009 podal stěžovatel žádost o vrácení úroků z přeplatku na dani,
které správce daně nevyhověl. Podle správce daně se za den vzniku vratitelného přeplatku
považuje den vyměření. Vratitelný přeplatek se vrátí do 30 dnů ode dne jeho vyměření.
V odůvodnění rozhodnutí správce daně uvedl, že výzvou ze dne 11. 2. 2009 bylo zahájeno
vytýkací řízení. Nadměrný odpočet v projednávané věci tak vznikl až jeho vyměřením na základě
platebního výměru. Nárok na úrok z přeplatku na dani tedy podle správce daně nevznikl.
[5] Proti rozhodnutí správce daně podal stěžovatel odvolání, podle kterého pochybnosti
správce daně uvedené ve výzvě, kterou bylo zahájeno vytýkací řízení, nejsou dostatečně
určité a odůvodněné. Vytýkací řízení tak podle stěžovatele nebylo řádně zahájeno,
a došlo proto ke konkludentnímu vyměření daně. Stěžovatel při místním šetření v rámci
vytýkacího řízení dne 3. 3. 2009 uvedl, že je nově registrovaným daňovým subjektem,
který staví výrobní halu a pořizuje nákladné technologie. V rámci vytýkacího řízení správce daně
provedl dožádání ke správcům daně dodavatelů stěžovatele, u nichž ověřoval, zda byla odvedena
daň na výstupu. Stěžovatel je přesvědčen, že toto dožádání nemělo souvislost s jeho daňovou
povinností. Dovozoval, že správce daně může nárok na nadměrný odpočet zpochybnit
pouze za předpokladu, že s přihlédnutím k objektivním skutečnostem bude prokázáno,
že se dodání uskutečnilo pro osobu povinnou k dani, která věděla nebo měla vědět,
že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na dani z přidané hodnoty.
Postup správce daně při vytýkacím řízení označil stěžovatel za rozporný s právem Evropské unie,
konkrétně s principem přiměřenosti a rovnocennosti. Stěžovatel namítl, že dne 24. 2. 2009
došlo ke konkludentnímu vyměření nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty,
který měl být stěžovateli vrácen nejpozději do 26. 3. 2009. Od tohoto data do dne skutečného
vrácení nadměrného odpočtu (tj. 16. 6. 2009) požadoval stěžovatel úrok z vratitelného přeplatku
na dani.
[6] Žalovaný odvolání stěžovatele zamítl. Podotkl, že se v projednávaném případě jednalo
o teprve druhé přiznání k dani od registrace stěžovatele k dani z přidané hodnoty,
které ve srovnání s prvním daňovým přiznáním vykazovalo výrazné odlišnosti.
Výzva k odstranění pochybností dle §43 zákona o správě daní a poplatků byla dle žalovaného
dostatečně určitá a řádně odůvodněná; požadavky v ní uvedené byly konkrétně formulovány.
Touto výzvou bylo řádně zahájeno vytýkací řízení. Z tohoto důvodu již nemohlo dojít
ke konkludentnímu vyměření daně. Přeplatek na dani vzniká dle §105 odst. 4 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro projednávanou věc,
až vyměřením přeplatku. Den vydání platebního výměru je dnem vyměření daně a dnem vzniku
vratitelného přeplatku. Platební výměr byl vydán dne 5. 6. 2009 a nadměrný odpočet
byl stěžovateli vrácen dne 16. 6. 2009. Nárok na úrok z přeplatku proto stěžovateli nevznikl.
Ve zpochybněných dožádáních správce daně ověřoval, jakým způsobem dodavatelé stěžovatele
prokázali kromě faktur i existenci zdanitelných plnění. Jedná se přitom o skutečnosti rozhodné
pro správné posouzení oprávněnosti nároku stěžovatele na uplatněný nadměrný odpočet.
Žalovaný se neztotožnil s odvolací námitkou, podle níž byla porušena práva stěžovatele plynoucí
mu z práva Evropské unie. Označil též za irelevantní námitku, podle níž lze nárok na nadměrný
odpočet zpochybnit pouze za předpokladu, že s přihlédnutím k objektivním
skutečnostem bude prokázáno, že se dodání uskutečnilo pro osobu povinnou k dani,
která věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu
na dani z přidané hodnoty.
III. Řízení před krajským soudem
[7] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, která se obsahově shodovala
s odvoláním proti rozhodnutí správce daně. Navíc stěžovatel uvedl, že nad rámec svých
povinností zaslal správci daně současně s daňovým přiznáním informaci o tom,
že nárůst nadměrného odpočtu je způsoben výstavbou nového výrobního závodu.
[8] Městský soud žalobu zamítl. Ztotožnil se se závěry správních orgánů, podle nichž bylo
vytýkací řízení řádně zahájeno dostatečně určitou a odůvodněnou výzvou k odstranění
pochybností. Postup správce daně odpovídal zákonným ustanovením a podle městského soudu
nelze dovodit, že by došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nebo do práv,
která pro něj vyplývají z práva Evropské unie. Městský soud dále posoudil konkrétní dožádání
provedená v rámci vytýkacího řízení správcem daně a dospěl k závěru, že byla učiněna za účelem
zjištění, zda stěžovatelem přijatá zdanitelná plnění byla fakticky uskutečněna. Dožádání tedy mělo
věcnou souvislost s daňovým řízením stěžovatele. V rámci vytýkacího řízení správce daně nezjistil
nedostatky, které by mohly ovlivnit výši nadměrného odpočtu uplatněného stěžovatelem.
Na základě řádně zahájeného vytýkacího řízení nemohlo dojít ke konkludentnímu vyměření daně
a nadměrného odpočtu. K vyměření daně došlo vydáním platebního výměru dne 5. 6. 2009,
od tohoto data plynula lhůta k vrácení vratitelného přeplatku na dani dle §105 odst. 1 zákona
o dani z přidané hodnoty, kterou správce daně dodržel, neboť stěžovateli vrátil nadměrný
odpočet dne 16. 6. 2009. Městský soud dále odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu
potvrzující výše uvedené závěry. Námitku stěžovatele týkající se možnosti zpochybnit nárok
na nadměrný odpočet pouze v případě, kdy se jedná o daňový podvod, označil i městský soud
za irelevantní.
IV. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[9] Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu včas podanou kasační stížností,
podle níž je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Městský soud podle stěžovatele nedostatečně
odůvodnil, proč považuje výzvu k odstranění pochybností za dostatečně určitou,
nevypořádal se s judikaturou Nejvyššího správního soudu týkající se zahájení vytýkacího řízení
a s tím, že stěžovatel správci daně zaslal spolu s daňovým přiznáním informaci vysvětlující nárůst
zdanitelných plnění na vstupu. Nevypořádána zůstala dle stěžovatele i žalobní argumentace
právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Stěžovatel se neztotožnil
se závěrem městského soudu, podle něhož výzva k odstranění pochybností byla v posuzované
věci dostatečně konkrétní. Setrval na názoru, že okamžik vyměření nadměrného odpočtu
byl nesprávně posouzen a že nárok na nadměrný odpočet lze zpochybnit pouze v případě
daňového podvodu a nárok na něj nelze zpochybnit prověřováním daňové povinnosti dodavatele
daňového subjektu.
[10] Žalovaný využil svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti. Ve svém podání se ztotožnil
s vypořádáním věci městským soudem a odkázal na své rozhodnutí a svá dřívější podání.
V. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[11] Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[12] Na základě §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu rozhodnutí
krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení před soudem
zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo v případě, je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. K těmto vadám tedy Nejvyšší správní soud přihlíží
z úřední povinnosti. Takto přezkoumal i napadený rozsudek, přihlédl k námitce
nepřezkoumatelnosti uplatněné stěžovatelem a dospěl k následujícím závěrům.
[13] Stěžovatel namítal, že závěr městského soudu ohledně určitosti výzvy k odstranění
pochybností není dostatečně odůvodněn. Městský soud se však uvedenou námitkou poměrně
podrobně zabýval na straně 5 napadeného rozsudku, kde rozebral konkrétní znění uvedené
výzvy. Odůvodnění výzvy včetně formulace požadavků shledal městský soud dostatečně
konkrétní ve vazbě na projednávaný případ s tím, že výzva splňuje zákonné požadavky.
Judikatura Nejvyššího správního soudu uvedená stěžovatelem ve vztahu k formulaci výzvy
k odstranění pochybností dle §43 zákona o správě daní a poplatků sice nebyla v napadeném
rozsudku konkrétně citována, způsob vypořádání námitky městským soudem je však s touto
judikaturou zcela v souladu.
[14] V souvislosti s výše uvedeným stěžovatel namítal, že se městský soud nevypořádal
s informací uvedenou v žalobě, podle níž byl správci daně současně s daňovým přiznáním
vysvětlen nárůst zdanitelných plnění na vstupu. Nejvyšší správní soud považuje nejprve
za vhodné poukázat na to, že uvedené tvrzení stěžovatele obsažené v žalobě je obecného
charakteru a představuje podpůrnou informaci (spíše než samostatnou žalobní námitku
nebo argumentaci) k námitce, podle níž výzva k odstranění pochybností nebyla dostatečně určitá
a odůvodněná. Městský soud se touto žalobní argumentací zabýval podrobně. Není povinností
městského soudu vypořádat každou jednotlivou větu uvedenou v žalobě, ale zabývat se všemi
řádně uplatněnými žalobními body. Dospěl-li tedy městský soud na základě podrobného
posouzení k závěru, že výzva k odstranění pochybností splňovala všechny zákonné požadavky,
neshledal Nejvyšší správní soud napadený rozsudek nepřezkoumatelným. Nad rámec uvedeného
lze poukázat na následující skutečnosti vyplývající z daňového spisu. Stěžovatel podal dne
27. 1. 2009 daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2008.
Součástí tohoto přiznání je soupis faktur od různých dodavatelů stěžovatele na různé částky spolu
s fakturami a smlouvou o dílo uzavřenou mezi stěžovatelem a společností KOLLAR, s. r. o.
To vše s dodatkem, podle něhož obsahem faktur jsou náklady související se stavbou výrobní haly
pro budoucí podnikatelskou činnost. Podání stěžovatele neobsahuje žádné relevantní vysvětlení,
resp. informaci, vztahující se k tomu, proč stěžovatel za uvedené zdaňovací období nevykazuje
žádná uskutečněná zdanitelná plnění a z jakého důvodu došlo k tak výraznému nárůstu přijatých
zdanitelných plnění. I přes toto podání není možno pochybnosti správce daně vyjádřené ve výzvě
k odstranění pochybností označit za zcela neodůvodněné a zahájení vytýkacího řízení za zjevně
svévolné.
[15] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřoval stěžovatel i v tom,
že se městský soud nevypořádal dostatečně s jeho argumentací evropským právem a judikaturou
Soudního dvora Evropské unie. Městský soud na straně 5 napadeného rozsudku uzavřel,
že výzvou k odstranění pochybností ani zahájením vytýkacího řízení nebyla porušena práva
stěžovatele vyplývající pro něj z evropského práva či zásad daňového řízení.
Ve vztahu k uplatněné žalobní námitce považuje Nejvyšší správní soud takové vypořádání
za dostatečné, neboť stěžovatel v žalobě neuvedl, jakým způsobem mělo být zasaženo
do jeho práv vyplývajících z evropského práva. Neuvedl ani konkrétně, čím měly být porušeny
namítané zásady přiměřenosti a ekvivalence. Pouze obecně namítal porušení právních principů
a práva Evropské unie. Ani s touto námitkou se proto Nejvyšší správní soud neztotožnil.
Městský soud označil za irelevantní žalobní námitku, podle které lze zpochybnit nárok daňového
subjektu na nadměrný odpočet pouze v případě, kdy se jedná o daňový podvod.
Lze souhlasit se stěžovatelem, že závěr městského soudu je stručný a mohl být podrobněji
odůvodněn, nicméně vzhledem k faktu, že argumentace stěžovatele i stěžovatelem citované
rozhodnutí Soudního dvora Evropského unie se vztahují ke zcela jiným skutkovým okolnostem,
neshledal Nejvyšší správní soud napadený rozsudek z tohoto důvodu nepřezkoumatelným.
[16] Stěžejní kasační námitkou stěžovatel napadá závěr městského soudu, podle něhož byla
výzva k odstranění pochybností dostatečně určitá a bylo jí řádně zahájeno vytýkací řízení.
[17] Vytýkací řízení je upraveno v ustanovení §43 zákona o správě daní a poplatků,
podle jehož odstavce 1 [v]zniknou-li pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového
přiznání nebo hlášení, popřípadě dodatečného daňového přiznání nebo následného hlášení a dalších písemností
předložených daňovým subjektem, nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených, správce daně ve výzvě sdělí daňovému
subjektu tyto pochybnosti způsobem umožňujícím daňovému subjektu určitou odpověď a předložení důkazních
prostředků. Současně správce daně vyzve daňový subjekt, aby se k těmto pochybnostem vyjádřil,
zejména aby neúplné údaje doplnil, nejasnosti vysvětlil a nepravdivé údaje opravil, nebo pravdivost údajů řádně
prokázal. Má-li správce daně pochybnost o přeplatku, který má daňovému subjektu vzniknout,
pak dle odst. 2 téhož ustanovení zahájí postup k odstranění pochybnosti do 30 dnů ode dne,
kdy bylo takovéto podání učiněno. Ve výzvě daňovému subjektu určí správce daně přiměřenou
lhůtu k odpovědi, která nesmí být kratší než 15 dnů, a poučí ho o následcích spojených s tím,
jestliže pochybnost neodstraní nebo nedodrží stanovenou lhůtu.
[18] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 8. 7. 2008,
čj. 9 Afs 110/2007 – 102 (dostupném na www.nssoud.cz, stejně jako veškerá dále citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), které ostatně citoval i stěžovatel, uvedl,
že ve výzvě podle §43 zákona o správě daní a poplatků musí být uvedeny konkrétní skutkové
důvody zakládající pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového
přiznání nebo hlášení, popřípadě dodatečného daňového přiznání nebo následného hlášení
a dalších písemností předložených daňovým subjektem, nebo o pravdivosti údajů v nich
uvedených. Z výzvy k odstranění pochybností ze dne 11. 2. 2009 vyplývá, že správce daně nabyl
pochybnost o správnosti, pravdivosti, průkaznosti a úplnosti daňového přiznání k dani z přidané
hodnoty za 4. čtvrtletí 2008, neboť stěžovatel v přiznání nevykázal žádná uskutečněná zdanitelná
plnění, a naopak vykázal vysoký nárůst přijatých zdanitelných plnění oproti minulému
zdaňovacímu období. S ohledem na tyto skutečnosti se Nejvyšší správní soud neztotožnil
se závěrem stěžovatele, že by odůvodnění výzvy bylo jakkoli vágní nebo neurčité.
Naopak je zjevné, jaké konkrétní pochybnosti správce daně měl a na základě jakých skutečností
k nim dospěl.
[19] Totéž lze konstatovat i ve vztahu k výzvě k předložení evidence dle §100 zákona o dani
z přidané hodnoty a důkazních prostředků prokazujících skutečnosti uvedené v daňovém
přiznání včetně daňových dokladů vztahujících se k uskutečněným a přijatým zdanitelným
plněním. Vyzval-li správce daně stěžovatele dále k předložení dalších účetních dokladů, deníku,
hlavní knihy a knihy analytické evidence, resp. skladové evidence, a potřebu zjištění obsahu
těchto dokumentů srozumitelně odůvodnil, nelze tuto výzvu považovat za nekonkrétní.
Nejvyšší správní soud posoudil výzvu k odstranění pochybností ze dne 11. 2. 2009 a shledal,
že odpovídá zákonným požadavkům, je dostatečně určitá, odůvodněná a srozumitelná.
Touto výzvou bylo řádně zahájeno vytýkací řízení ve smyslu §43 zákona o správě daní
a poplatků.
[20] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou posouzení okamžiku vyměření
nadměrného odpočtu, neboť dle §105 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty se za den vzniku
vratitelného přeplatku považuje den jeho vyměření. Vratitelný přeplatek vzniklý v důsledku
nadměrného odpočtu se dle odst. 1 téhož ustanovení vrátí do 30 dnů ode dne jeho vyměření.
[21] Zákon o správě daní a poplatků využíval principu konkludentního vyměření daně dle §46
odst. 5, na jehož základě neodchyluje-li se vyměřená daň od daně uvedené v daňovém přiznání
nebo hlášení, nemusí správce daně sdělovat daňovému subjektu výsledek vyměření,
pokud o to daňový subjekt výslovně nepožádá nejpozději do konce příštího zdaňovacího období.
V tomto případě se za den vyměření daně a současně za den doručení tohoto rozhodnutí
daňovému subjektu považuje poslední den lhůty pro podání daňového přiznání nebo hlášení,
a bylo-li daňové přiznání nebo hlášení podáno opožděně, den, kdy došlo správci daně.
[22] V projednávané věci podal stěžovatel daňové přiznání k dani z přidané hodnoty dne
27. 1. 2009. Jak již bylo výše uvedeno, řádnou výzvou k odstranění pochybností správce daně
zahájil vytýkací řízení. Zahájení vytýkacího řízení představuje absolutní překážku pro možnost
aplikace §46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Správce daně je tak po ukončeném
vytýkacím řízení vždy povinen vydat platební výměr, a to i když dospěje k závěru,
že veškeré údaje uvedené daňovým subjektem v daňovém přiznání jsou správné, pravdivé,
průkazné či úplné. Až den vydání platebního výměru je tedy dnem vyměření daně.
V případě, že se jedná o daň z přidané hodnoty, je tento den i dnem vyměření ve smyslu §105
odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 3. 2007, čj. 7 Afs 10/2006 – 57).
[23] Správce daně ukončil vytýkací řízení vydáním platebního výměru dne 5. 6. 2009,
kterým stěžovateli vyměřil nadměrný odpočet ve výši 731 162 Kč (tedy v souladu s daňovým
přiznáním k dani z přidané hodnoty uplatněným stěžovatelem za zdaňovací období 4. čtvrtletí
2008). Tento vratitelný přeplatek byl stěžovateli dne 16. 6. 2009 vrácen. Není tedy pochyb o tom,
že vratitelný přeplatek byl vrácen ve lhůtě stanovené v §105 odst. 1 zákona o dani z přidané
hodnoty. Nárok na úrok z přeplatku na dani z přidané hodnoty tedy stěžovateli nevznikl.
Námitka není důvodná.
[24] Stěžovatel dále namítl, že na základě judikatury Soudního dvora Evropské unie
(konkrétně rozsudků ve věci C-286/94 C-286/94 - Garage Molenheide a další v. Belgische Staat,
a ve věci C-354/03 - Optigen a další) nemá prověřování daňové povinnosti dodavatele vliv
na nárok na nadměrný odpočet daně daňového subjektu a tento nárok lze zpochybnit
pouze v situaci, kdy s přihlédnutím k objektivním skutečnostem bude prokázáno,
že se dodání uskutečnilo pro osobu povinnou k dani, která věděla nebo měla vědět,
že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na dani z přidané hodnoty.
[25] Soudní dvůr v citovaných rozhodnutích konstatoval, že nárok osoby povinné k dani,
která uskutečnila plnění, na odpočet daně z přidané hodnoty odvedené na vstupu není dotčen
okolností, že v řetězci dodávek, v němž byla tato plnění uskutečněna, je jiné plnění,
které předchází nebo následuje po plnění uskutečněném touto osobou povinnou k dani, zasaženo
podvodem s daní z přidané hodnoty, aniž by to sama posledně uvedená věděla nebo mohla vědět.
Správce daně v posuzované věci neprověřoval daňovou povinnost žádného z dodavatelů
stěžovatele. V dožádáních ze dne 12. 3. 2009 k Finančnímu úřadu v Brandýse nad Labem
a ze dne 12. 3. 2009 k Finančnímu úřadu v Bystřici nad Pernštejnem správce daně prověřoval,
zda stěžovateli byla konkrétní zdanitelná plnění fakticky poskytnuta a zda je tedy daňové přiznání
stěžovatele v tomto ohledu správné. Dále je třeba podotknout, že v posuzovaném případě
správce daně nezadržoval nadměrný odpočet z důvodu účasti stěžovatele nebo jeho dodavatelů
na daňovém podvodu, ale pouze z důvodu pochybností o správnosti výše nadměrného odpočtu
stěžovatele, což mu umožňoval zákon o správě daní a poplatků a zákon o dani z přidané
hodnoty. Nelze se též ztotožnit se závěrem stěžovatele, že správce daně může zadržovat
nadměrný odpočet výhradně v případě podezření z daňového podvodu. Takový výklad by vedl
k absurdním důsledkům, kdy by správce daně vůbec nemohl prověřovat správnost výše
uplatněného nadměrného odpočtu u daňového subjektu v důsledku pochybností vzniklých
na základě daňového přiznání nebo hlášení.
VI. Závěr a náklady řízení
[26] Kasační námitky uplatněné stěžovatelem neshledal Nejvyšší správní soud s ohledem
na výše uvedené důvodnými a ani z přezkumu dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., který Nejvyšší správní
soud provádí z úřední povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení napadeného rozsudku
městského soudu. Kasační stížnost proto byla v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. větou poslední
zamítnuta.
[27] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Toto právo by svědčilo žalovanému, protože však žalovaný
žádné náklady neuplatnil a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že ani žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnost nenáleží.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2015
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu