ECLI:CZ:NSS:2015:10.AFS.256.2014:47
sp. zn. 10 Afs 256/2014 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně
Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobců: a) B. C., a b) M. C., oba
oba zast. JUDr. Janem Kuželem, advokátem se sídlem Nad Šutkou 1811/12,
Praha 8, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno,
proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 7. 11. 2012, čj. 8231/12-1100-400276 a čj.
8232/12-1100-400276, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 29. 8. 2014, čj. 57 Af 1/2013- 78,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ít á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Na základě zjištění plynoucích z daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob vyměřil
Finanční úřad v Sokolově (dále jen „správce daně“) žalobcům daň za zdaňovací období roku 2006.
Žalobci dodatečným platebním výměrem ze dne 21. 12. 2010 vyměřil daň z příjmů fyzických osob
ve výši 192 376 Kč a sdělil penále z dodatečně vyměřené daně ve výši 38 475 Kč. Žalobkyni,
jež vykonávala samostatnou výdělečnou činnost a byla spolupracující osobou manžela, tj. žalobce,
který na ni v souladu s §13 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, rozdělil 45 % příjmů
a výdajů z výkonu své podnikatelské činnosti, dodatečným platebním výměrem z téhož dne vyměřil
daň ve výši 115 050 Kč a rovněž sdělil penále ve výši 23 010 Kč. Žalobce i žalobkyně samostatně
podali odvolání. Odvolání zamítl tehdejší odvolací orgán, Finanční ředitelství v Plzni,
rozhodnutími označenými v záhlaví tohoto rozsudku (v důsledku změny právní úpravy je nadále příslušným
odvolacím orgánem Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně; v dalším textu proto zdejší soud používá
již jen termín „žalovaný“ – pozn. NSS).
[2] Žalobce i žalobkyně podali proti rozhodnutím žalovaného obsahově totožné žaloby.
Ty krajský soud spojil ke společnému projednání a následně rozsudkem označeným v záhlaví
obě žaloby zamítl. V odůvodnění mj. potvrdil závěr žalovaného, že se žalobcům nepodařilo
prokázat, že sporné pomocné stavební práce byly provedeny subjekty deklarovanými
na předložených daňových dokladech, a že by jim ze strany žalobce byly uhrazeny jakékoliv peně žní
prostředky.
II.
Stručné shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti,
vyjádření žalovaného a replice žalobců
[3] Žalobci (dále společně jen „stěžovatelé“) podali proti v záhlaví cit. rozsudku kasační stížnost.
Mají za to, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku a řízení před správními orgány
tak bylo stiženo vadou. Stěžovatelé konkrétně uvedli, že krajský soud pochybil,
neboť dospěl k závěru, že žalovaný unesl své důkazní břemeno. Zejména řádně neidentifikoval
konkrétní skutečnosti, na jejichž základě lze mít pochybnosti o věrohodnosti, úplnosti, průkaznosti
nebo správnosti účetnictví stěžovatele. Domnívají se také, že žalovaný nemohl unést jeho důkazní
břemeno pouze poukazem na výpovědi jiných daňových subjektů. Ti prokazatelně lhali
a sami nepodávají daňové přiznání. Pokud by tyto osoby uvedly, že od stěžovatele nějaká plnění
obdržely, hrozil by jim postih ze strany správce daně, případně též orgánů činných v trestním řízení.
Stěžovatelé mj. také namítli, že nebyli o výslechu svědka Dorundy řádně vyrozuměni a nemohli
se jej tedy během výslechu na nic dotazovat.
[4] Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout. Argument, že se stěžovatelé nemohli dostavit
na výslech svědka Dorundy, označil za účelový, neboť stěžovatelé svého práva účastnit se výpovědi
nevyužili a ani se o to nepokusili.
[5] Stěžovatelé v replice upozorňují, že žalovaný rozhodoval na základě neúplně zjištěného
skutkového stavu. Prý pochybil, pokud nevyhověl návrhu stěžovatelů na vypracování znaleckého
posudku z oboru písmoznalectví k objasnění pravosti podpisů na předložených fakturách.
Závěry stěžovateli předloženého znaleckého posudku pominul i krajský soud.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Důvodnost kasační stížnosti posoudil
soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom vady,
jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud předesílá, že část otázek vznesených v kasační stížnosti již byla
předmětem jeho rozhodování v jiných věcech stěžovatele (viz rozsudky NSS ze dne 30. 10. 2013,
čj. 8 Afs 8/2013-34, ve věci doměření daně z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí roku 2005,
a ze dne 30. 10. 2013, čj. 8 Afs 75/2012-46, ve věci doměření daně z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2005). Z právě citovaných rozhodnutí Nejvyšší správní soud vycházel
i ve věci nynější.
[9] Z hlediska procesního se nynější kauza řídí zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, v řízení před správcem daně, resp. zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád,
v řízení o odvolání proti rozhodnutí správce daně (§264 odst. 1 daňového řádu).
[10] Soud se zabýval výtkou, že správní orgány i krajský soud posuzovaly tento případ na základě
nedostatečně zjištěného skutkového stavu, provedené důkazy posu zovaly v rozporu se zásadou
volného hodnocení důkazů (§2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, resp. §8 odst. 1 daňového
řádu) a konečně hodnotil, zda stěžovatelé v daňovém řízení své důkazní břemeno unesli,
či nikoliv [důvod dle §103 odst. 1 písm. b) a a) s. ř. s.]. Postupně se zabýval jak skutkovými,
tak právními otázkami spojenými s uskutečněním prací a předáním peněz mezi stěžovatelem a M. Š.
[III.A.], společností BXA [III.B.] a A. P. [III.C.].
III.A.
Práce údajně dodané panem M. Š.
[11] Stěžovatelé se domnívají, že pokud by krajský soud hodnotil provedené důkazy objektivně
v jejich vzájemné souvislosti, musel by dojít k závěru, že stěžovatel uhradil panu Š. za jím provedené
pomocné práce na stavbě celkem 57 570 Kč. Podle stěžovatelů M. Š. nepodával daňová přiznání, a
proto je logické, že ve své výpovědi uvedl, že stěžovatele nezná, nikdy pro něho práce neprováděl a
nepřevzal od něho úhradu za tyto práce; v opačném případě by se přiznal k tomu, že od stěžovatele
převzal finanční prostředky a tyto řádně nezdanil. Zájem pana Š. je tedy opačný od zájmů
stěžovatelů a ve světle této skutečnosti je třeba hodnotit i jeho výpověď. Výpověď svědka Š. , že
práce pro stěžovatele neprovedl a odměnu nepřevzal, je dle stěžovatelů nevěrohodná také proto, že
jeho jméno je uvedeno na seznamu subdodavatelů stavby, který byl pořízen na základě zápisu
z kontrolního dne stavby. Dále o něm svědek Z. K. vypověděl, že viděl, jak pan Š. vypisoval faktury
a příjmové doklady a také, že od stěžovatele pro pana Š. převzal peníze a tyto mu předal. Paní R. V.
rovněž čestně prohlásila, že byla přítomná předání faktur a příjmových dokladů mezi panem K . a
panem Š.. Pan J.P. čestně prohlásil a rovněž vypověděl, že pan Š. prováděl pro stěžovatele pomocné
práce. Stěžovatelé se domnívají, že provedení předmětných prací M . Š. nepřímo prokazují i výpovědi
pana P. a Mgr. J. F..
[12] Ze správního spisu vyplynulo, že na základě stěžovatelem předložených daňových dokladů
vznikly správci daně pochybnosti o správnosti stěžovatelem uplatněných výdajů. Tvrzený dodavatel
prací M. Š. totiž nepodal v zdaňovacím období 2006 přiznání k dani z příjmu fyzických osob. Proto
byl pan Š. vyslechnut jako svědek. Při výslechu jednoznačně uvedl, že stěž ovatele nezná a práce pro
něj neprováděl.
[13] Nejvyšší správní soud k namítané nevěrohodnosti výpovědi M. Š. uvádí, že správce daně
unesl své důkazní břemeno, neboť na základě této, byť z perspektivy stěžovatelů nevěrohodné
výpovědi, prokázal, že existují vážné a důvodné pochybnosti o souladu předložených záznamů se
skutečností [srov. k tomu obecně rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007-119,
č. 1572/2008 Sb. NSS, věc EURO PRIM nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn.
II. ÚS 232/02 (N 134/28 SbNU 143)]. Protože tato výpověď vyvolala u správce daně oprávněné
a důvodné pochybnosti o tvrzení stěžovatele, správce daně unesl své důkazní břemeno podle §31
odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků, resp. §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu.
[14] Za účelem ověření toho, zda pan Š. pro stěžovatele skutečně pracoval, správce daně a zčásti i
žalovaný provedli výslechy Ing. Miroslava Novotného (jednatel společnosti HERSTAV,
jež prováděla sporné stavební práce na hotelu Reitenberger v Mariánských Lázních), Mgr. J. F. (pro
společnost HERSTAV pracoval jako stavbyvedoucí a stavební dozor), Ing. J. S. (předseda
představenstva investora rekonstrukce hotelu Reitenberger – společnosti EXTOL), pana J. P.
(pracoval na rekonstrukci hotelu Reitenberger jako subdodavatel stěžovatele) a pana Z. K. (pracoval
na rekonstrukci hotelu Reitenberger). Dále byl jako důkaz proveden mj. výpis z živnostenského
rejstříku pro Ma. Š. a seznam subdodavatelů stavby, který byl pořizován na základě zápisu
z kontrolního dne stavby.
[15] Jak z obsahu těchto důkazů, tak z odůvodnění rozhodnutí správce daně a žalovaného,
je patrné, že stěžovatelem předložené důkazní prostředky pro jejich vzájemnou nesoudr žnost
a částečnou nevěrohodnost nemohly vyvrátit pochybnosti daňových orgánů o tom, že pan Š.
stěžovatelem fakturované práce neprováděl a nedostal za ně ani zaplaceno. Svědek Ing. Novotný
jako zástupce dodavatele sporných stavebních prací totiž k akci na hotelu Reitenberger vypověděl,
že jméno Š. mu nic neříká. Svědek Mgr. F., stavbyvedoucí téhož dodavatele, pak ve své výpovědi
uvedl, že M. Š. nezná, byť nějaký mladý kluk M. na rekonstrukci hotelu pracoval, avšak neví, zda to
byl on. Tyto dvě výpovědi tedy vůbec nesvědčí ve prospěch toho, že by M . Š. pro stěžovatele
pracoval. Ve prospěch této teze nesvědčí ani skutečnost, že M. Š. v roce 2006 disponoval patřičným
živnostenským oprávněním; v daném roce mohl Š. v daném oboru pracovat kdekoliv, nikoliv nutně
na stavbě hotelu v Mariánských lázních.
[16] Svědek J. P. sice v jedné větě krátce uvedl, že pan M . Š. společně se Z. K. na rekonstrukci
hotelu Reitenberger pracoval, nicméně neuvedl žádné další ověřitelné skutečnosti, jež by toto jeho
tvrzení nějak podpořily. Svědek Z. K. potvrdil předání peněz od stěžovatele panu M. Š.. Jeho
výpověď ovšem vykazovala rozpory v místě a čase předání peněz. Svědek nejprve uvedl, že
zaplaceno dostali přímo na stavbě v hotelu, čehož svědkem byla jeho družka R. V.. Na dotaz správce
daně, proč byla na stavbě přítomna i jeho družka, svědek vysvětlil, že to vlastně nebylo v hotelu, tam
dostal peníze a faktury jen on sám, následně pak faktury a peníze předal Š . u něj doma
prostřednictvím své družky. Navíc na počátku výpovědi uvedl, že v „Mariánkách“ pracoval s panem
Š., ovšem na konci téže výpovědi již uvádí, že společně se Š. „tam (v kontextu otázky v hotelu v M.
Lázních – pozn. NSS) nepracoval“, „párkrát tam [Š.] byl …, asi tam taky pracoval“. Hned poté nicméně
svědek uvedl, že za ním Š. párkrát přijel, „na kafe na cigaretu a někdy se zapojil i do práce “. Tyto rozpory
ve výpovědi nejsou zdánlivé a nepodstatné, a proto je nelze vysvětlovat limity lidské paměti ani
časovým odstupem od sledovaných událostí. Ostatně kdyby M . Š. na stavbě skutečně pracoval,
nedávalo by přece smysl, aby mu Z . K. dělal prostředníka při předávání faktur a peněz od
stěžovatele.
[17] Družka pana K. R. V. nebyla schopna prokázat, zda M. Š. nějaké práce provedl, zda je
provedl v tom rozsahu, jak bylo deklarováno na vystavených dokladech a zda právě za tuto práci
obdržel úhradu. Její čestné prohlášení je ostatně jen obecným konstatováním o tom, že byla
přítomna předání faktur a příjmových dokladů mezi panem Š. a panem K., nikoliv, že by mu cokoliv
předávala sama, tím méně peníze, jak uváděl ve své výpovědi svědek K.. Z čestného prohlášení není
možno dovodit, v jakém rozsahu a kdy M.Š. pro stěžovatele sporné práce prováděl, ani jaké částky,
zda vůbec a kdy od stěžovatele převzal. K tomu je ovšem třeba připomenout, že v daňovém řízení
nelze provést důkaz pouhým čestným prohlášením, neboť jím nemůže být sporná skutečnost
prokázána, ale toliko osvědčena (viz rozsudky NSS ze dne 24. 5. 2006, čj. 1 Afs 77/2005- 43,
č. 1049/2007 Sb. NSS, a ze dne 16. 7. 2009, čj. 1 Afs 57/2009-83, bod 20). Seznam subdodavatelů
stavby pořizovaný na základě zápisu z kontrolního dne stavby z roku 2005 nemohl za těchto
okolností prokázat realizaci konkrétních stavebních prací M. Š. v roce 2006. Ostatně i shora citovaný
svědek K. ve své výpovědi uvedl, že M. Š. s ním na stavbě hotelu Reitenberger nepracoval, pouze se
někdy stavil na kontrolu, kafe a cigaretu a občas vypomohl.
[18] Stěžovateli navržené a provedené výpovědi svědků, čestné prohláš ení, výpis
ze živnostenského rejstříku pro osobu M. Š., ani seznam subdodavatelů stavby v roce 2005 proto
nebyly ani podle Nejvyššího správního soudu s to vyvrátit kvalifikované pochybnosti správce daně a
žalovaného o tom, že pan Š. stavební práce pro stěžovatele neprovedl a neobdržel
za to v předložených daňových dokladech specifikovanou odměnu.
[19] Pro uplatnění výdajů ve smyslu §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů nepostačuje,
pokud daňový subjekt předloží důkazy, které vynaložení těchto výdajů pouze nevy lučují.
Daňový subjekt je povinen vynaložení výdajů v tvrzeném rozsahu řádně a nad důvodnou
pochybnost prokázat. Zdejší soud má za to, že při hodnocení provedených důkazů správce daně
i žalovaný postupovali v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, hodnotili veškeré
shromážděné podklady, zejména důkazní prostředky, podle své úvahy; přitom ovšem pečlivě
přihlíželi ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci
(§2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, resp. §8 odst. 1 daňového řádu; srov. rozsudek NSS
ze dne 28. 7. 2008, čj. 5 Afs 5/2008-75, č. 1702/2008 Sb. NSS).
[20] Nejvyšší správní soud tedy stěžovatelům nepřisvědčil ani v tom, že správce daně neunesl
své důkazní břemeno ve smyslu §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků,
resp. §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu. Celý komplex námitek ohledně uznatelnosti výdajů
za práce provedené M. Š. je nedůvodný.
III.B.
Práce údajně dodané společností BXA, s. r. o.
[21] Na základě výpovědi svědka Yuriye Dorundy, bývalého jednatele společnosti BXA,
vyvstaly žalovanému pochybnosti o tom, že společnost BXA skutečně pro stěžovatele provedla
práce a stěžovatel ji za to uhradil částku celkem 281 078 Kč. Stěžovatelé namítají, že tato výpověď
je jako důkaz v daňovém řízení procesně nepoužitelná, neboť jim bylo znemožněno svědkovi klást
během výslechu doplňující otázky.
[22] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí následující.
[23] Správce daně oznámil stěžovateli konání výslechu svědka Dorundy dne 19. 5. 2008
od 12 hodin. Přesto však výslech svědka správce daně zahájil již před 11.00 hod., v 11 hod.
pak výslech přerušil a pokračoval v něm dále ve 12:04 hod. Správce daně tedy pochybil,
neboť zahájil výslech svědka dříve, než bylo uvedeno ve sdělení o konání výslechu. Toto pochybení
nebylo s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti natolik závažné, aby vedlo k nezákonnosti
rozhodnutí správních orgánů ve věci samé, neboť stěžovatel ani jeho zástupce se na jednání
toho dne nedostavil.
[24] Stěžovatelé dále tvrdí, že ve sdělení o konání výslechu nebylo řádně označeno místo konání
výslechu, byla tam uvedena pouze adresa, bez bližší specifikace toho, kdo v budově sídlí,
v jakém patře a místnosti bude výslech proveden, což stěžovateli znemožnilo účastnit se výslechu.
Daná adresa je přitom adresou oddělení P olicie ČR, kde byl také výslech proveden.
K tomu zdejší soud stručně uvádí, že jde pouze o hypotetickou námitku. Pouhá skutečnost,
že na daném místě nesídlí finanční úřad, ale Policie ČR, nemohla nijak ovlivnit zákonnost konání
výslechu. Zákon o správě daní a poplatků ani daňový řád nepožadují, aby byl výslech prováděn
pouze v sídle správce daně. O místě konání výslechu byl stěžovatel dostatečně informován přesnou
adresou. Informace o tom, která konkrétní instituce na dané adrese sídlí, nebyla nezbytně nutn á
pro to, aby stěžovatel mohl místo konání výslechu bez potíží nalézt. Pokud se přesto stěžovatel
domníval, že potřebuje další informace o místě konání, mohl správce daně požádat o specifikaci
patra, resp. místnosti v objektu, kde se výslech měl konat.
[25] Jestliže stěžovatel skutečně měl zájem zúčastnit se výslechu, nic mu nebránilo, aby se dostavil
na místo konání výslechu od 12 hodin, protože výslech svědka Dorundy pokračoval i po 12:00 hod.
Stěžovatel tak měl možnost uplatnit své právo klást svědkovi otá zky a seznámit se s jeho výpovědí.
Stěžovatel se však na oznámené místo výslechu nedostavil vůbec. Pokud by se byl v danou dobu
na oznámenou adresu dostavil, jistě by mu ve vrátnici onoho policejního objektu sdělili,
kde přesně se výslech koná. Pokud stěžovatel zůstal pasivní, stěží se nyní může bránit, že byl zkrácen
na svých procesních právech.
[26] Namítli-li stěžovatelé, že stěžovatel nebyl o konání výslechu vyrozuměn včas, není zřejmé,
z čeho tak usoudili. Stěžovatel byl vyrozuměn o konání výslechu dne 19. 5. 2008 písemností
doručenou dne 13. 5. 2008. K této obecné námitce proto zdejší soud ve shodě s krajským soudem
pouze obecně konstatuje, že neshledal lhůtu šesti dnů před konáním výslechu nepřiměřeně krátkou.
[27] Stěžovatelé vytkli správci daně, že před nimi zatajil část protokolu o výslechu svědka
Dorundy. Zatajil tím prý skutečnost, že tento svědek, jehož výpověď je ojedinělým důkazem
svědčícím proti stěžovatelům, opakovaně porušil jeho vlastní daňové povinnosti. Správce daně
tak prý chtěl zachovat věrohodnost tohoto svědka.
[28] Zdejší soud má za to, že pokud správce daně neumožnil stěžovateli nahlédnout do těch částí
protokolu, které se týkaly jiných daňových subjektů a nesouvisely s daňovým řízením stěžovatele,
postupoval v souladu s §23 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. S částmi protokolu,
které se týkaly stěžovatele a probíhajícího daňového řízení v jeho věci, byl stěžovatel řádně
seznámen. Pokud by mu správce daně umožnil nahlédnout i do jiných částí protokolu, porušil
by tím svou zákonnou povinnost zachovávat tajnost poměrů jiných daňových subjektů.
To, že snad správce daně této zákonné normy nedbal ve vztahu k jinému daňovému subjektu,
lze proto vnímat jako procesní pochybení správce daně. Z toho nicméně neplyne, že pokud takto
správce daně jednou pochybil, byl povinen §23 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků porušit
i v dalších věcech. Eventuální porušení tajnosti poměrů daňových subjektů mohou řešit řádnou
procesní cestou dotčené subjekty. Takovéto porušení však nemůže zakládat nezákonnost vyměření
daně, notabene v situaci, kdy se stěžovatelé dovolávají nikoliv toho, že by tajnost jejich daňových
poměrů byla porušena, ale naopak toho, že měl správce daně porušit tajnost poměrů daňových
subjektů jiných.
[29] Stěžovatelé krajskému soudu rovněž vytýkají, že odmítl provést listinu správce daně
ze dne 24. 2. 2011 jako důkaz, byť z této listiny vyplývala zjevná nezákonnost postupu správce daně
ve věci výslechu svědka Dorundy. Tato námitka není důvodná. Ani z obsahu žalob, ani z obsahu
spisu krajského soudu není patrné, že by stěžovatelé krajskému soudu takovýto důkaz předložili,
resp. jeho provedení navrhli. Ba naopak, podáním ze dne 15. 3. 2013 (č. l. 62) vyslovili svůj souhlas
s rozhodnutím soudu bez jednání, z čehož jasně plyne, že provádění žádného důkazu tehdy
nenavrhli.
[30] Nejvyšší správní soud uzavírá, že výslech svědka Dorundy nebyl zatížen procesním
pochybením, jež by způsobilo jeho nezákonnost a vyloučilo jeho použití v daňovém řízení.
[31] Další okruh námitek se vztahuje k hodnocení důkazů ve vztahu k službám údajně
poskytnutým společností BXA.
[32] Ze správního spisu vyplynulo, že při ústním jednání dne 19. 8. 2008 svědek Yuriy Dorunda
popřel, že by stěžovatele znal, že by mu dodal práce, služby nebo materiál a že by za to obdržel
finanční prostředky. Dále svědek uvedl, že žádnou fakturu pro stěžovatele nevystavil a nepodepsal.
Vyloučil také, že by se stěžovatelem uzavřel smlouvu. Tato výpověď vyvolala u správce daně
důvodné pochybnosti o nároku na snížení základu daně z příjmů fyzických osob.
[33] Stěžovatelé namítají, že společnost BXA neplnila zákonné povinnosti ohledně jejích
zaměstnanců, proto je logické, že jednatel Dorunda v jeho výpovědi uvedl, že stěžovatele nezná,
nikdy pro něho práce neprováděl a nepřevzal od něho úhradu za tyto práce; jinak by se přiznal
k zaměstnávání na „černo“, což ostatně činí mnoho společností, pro něž práce na stavbě vykonávají
cizí státní příslušníci. Shodně, jako v případě M. Š., se stěžovatelé domnívají, že Yuriy Dorunda je
nevěrohodný svědek, neboť jeho zájmy jsou opačné od jejich zájmů; zejména se nechce přiznat
k tomu, že porušil jeho vlastní daňové povinnosti. Pan Dorunda prý lhal, pokud uvedl, že ve
společnosti BXA nic nedělal; z notářských zápisů vyplývá, že změnil rozsah předmětu podnikání.
[34] Provedení fakturovaných prací společností BXA a jejich zaplacení má dle stěžovatelů
prokazovat seznam subdodavatelů stavby, který byl pořízen na základě zápisu z kontrolního dne
stavby. Stěžovatelé upozorňují, že skutečnost, že Ing. V. a Ing. S. neznali jména pracovníků
společnosti BXA, není rozhodná, neboť tito svědkové neměli důvod jejich jména znát.
Nelze tedy z toho dovodit, že by společnost BXA pro stěžovatele na stavbě žádné práce
neprováděla.
[35] Nejvyšší správní soud k tomu předně opakuje, že správce daně unesl své důkazní břemeno,
neboť na základě výpovědi jednatele společnosti BXA prokázal, že existují vážné
a důvodné pochybnosti o souladu předložených záznamů se skutečností (srov. k tomu bod [13]
shora). Tato výpověď vyvolala u správce daně důvodné pochybnosti o tvrzení stěžovatelů.
Správce daně dostál této povinnosti a seznámil stěžovatele s výpovědí svědka i se svými
pochybnostmi vzniklými při ústním jednání dne 29. 9. 2008. Nejvyšší správní soud proto přisvědčil
krajskému soudu, že správce daně v této první fázi po podání daňového přiznání unesl podle §31
odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků, resp. §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu,
své důkazní břemeno. Proto důkazní břemeno následně přešlo zpět na stěžovatele.
[36] Výtka stěžovatelů, že společnost BXA do svých příjmů nezahrnula příjmy z prací
pro stěžovatele a neodvedla z nich daň, je čirou spekulací a stěžovatelé ji nepodložili dostatečnými
důkazy. To ostatně platí i pro výtku, že svědek Dorunda nechtěl společnost BXA vystavit nebezpečí
právního postihu za to, že najaté pracovníky zaměstnával v rozporu s pravidly vytýčenými
zákoníkem práce. Pokud jde o výtku, že proti panu Dorundovi je vedeno trestní stíhání, tato obecná
výtka není sama o sobě způsobilá kvalifikovaně zpochybnit jeho svědeckou výpověď.
[37] Správce daně poskytl stěžovateli dostatečný časový prostor, aby mohl doložit další důkazy,
které potvrdí oprávněnost snížení základu daně z příjmů . Stěžovatel této možnosti využil
a v průběhu daňové kontroly i odvolacího řízení navrhoval svědky a předkládal listinné důkazní
prostředky. Žádný z těchto důkazních prostředků (ať již jednotlivě nebo ve vzájemné souvislosti)
však neprokázal rozhodnou skutečnost, že sporný daňový doklad vystavila BXA
a že zdanitelné plnění, které v něm bylo uvedeno, tato společnost skutečně provedla v tvrzeném
rozsahu a za tvrzenou cenu.
[38] Ing. S., předseda představenstva investora rekonstrukce hotelu Reitenberger - společnosti
EXTOL, vypověděl, že nezná subdodavatele stěžovatele, o společnosti BXA nic neví, nicméně na
stavbě zaregistroval osoby, které za tuto společnost vystupovaly. Někteří pracovníci (cizinci) však na
stavbě pracovali přes noc. Podle svědka byla se společností BXA podepsána smlouva a společnost
HERSTAV zajišťovala pro pracovníky společnosti BXA ubytování.
[39] Nejvyšší správní soud posoudil výpověď Ing. S. obdobně jak v bodu [8] cit. rozsudku
čj. 8 Afs 8/2013-34 (viz body 28 -30 tohoto rozsudku). Nesouhlasí tedy se stěžovateli,
že tento svědek prokázal, že by společnost BXA prováděla pro stěžovatele ad a) na rekonstrukci
hotelu Reitenberger pomocné práce. Vzhledem k tomu, že Ing. S. neznal žádná konkrétní jména
osob vystupujících za společnost BXA nebo pro ni pracujících, jeho výpověď neprokázala, že tyto
osoby byly oprávněné jménem společnosti BXA jednat, a neprokázala ani to,
že uvedeným způsobem skutečně jednaly. Výpověď Ing. S. neprokázala ani to, že cizinci pracující na
předmětné stavbě pro společnost BXA na základě pracovní či jiné obdobné smlouvy vskutku
pracovali. Toto tvrzení totiž neodpovídalo dalším předloženým důkazům. Naopak, podle sdělení
Finančního úřadu v Jihlavě společnost BXA neohlásila žádné zaměstnance u příslušných institucí,
neodváděla za případné zaměstnance pojistné ani zálohy na daň ze závislé činnosti. Tvrzení svědka,
že byla se společností BXA podepsána smlouva, neprokázalo její uzavření. Úkolem svědka je
vypovědět o skutečnostech, které bezprostředně viděl, slyšel a jichž byl přítomen. Ing. S. netvrdil,
že byl přítomen podpisu smlouvy mezi stěžovatelem a společnosti BXA nebo že by takovou
smlouvu četl. Neupřesnil ani, odkud informaci o existenci smlouvy získal. Výpověď Ing. S. tedy
neprokázala uskutečnění plnění právě společností BXA.
[40] Uskutečnění sporného plnění neprokázaly ani výpověď a prohlášení Ing. V..
Svědek sice uvedl, že společnost BXA „dělala pro p. C. na naší zakázce“, jednatele této společnosti však
nikdy neviděl a nepamatoval si časové období, kdy zakázka probíhala. Ani tato výpověď nebyla pro
potvrzení toho, že stěžovatel skutečně přijal sporné zdanitelné plnění od společnosti BXA,
dostatečná. Následné písemné sdělení Ing. V. ze dne 10. 9. 2009, že jedním ze subdodavatelů
při přestavbě hotelu Reitenberger byla BXA, která byla smluvně vázána se stěžovatelem,
a že bylo domluveno, že ubytování pracovníků společnosti BXA zajistí společnost HERSTAV,
bylo natolik obecné, že samo o sobě nebylo způsobilé být důkazem o uskutečnění sporného plnění
právě společností BXA (srov. obdobně cit. rozsudek čj. 8 Afs 8/2013-34, bod 31). V této souvislosti
Nejvyšší správní soud opět zdůrazňuje, že svědek má vypovídat o skutečnostech,
které bezprostředně viděl, slyšel a jichž byl přítomen.
[41] Pokud Ing. V. tvrdil, že BXA byla smluvně vázána se stěžovatelem, neupřesnil, odkud tuto
informaci získal, zda byl přítomen podpisu smlouvy apod. Tvrzení o existenci smlouvy
se společností BXA bylo navíc v rozporu s výpovědí svědka Dorundy. Aniž by soud přikládal větší
váhu výpovědi svědka Dorundy, je třeba zohlednit, že nelze prokázat negativní skutečnost,
tedy neuzavření smlouvy. Důkazní břemeno ve vztahu k uzavření smlouvy se společností BXA
proto spočívalo na stěžovateli. Stěžovatel sice předložil smlouvu, v níž byla společnost BXA
uvedena jako dodavatel, zůstalo však sporné, zda byla podepsána osobou oprávněnou jednat
za společnost BXA. Ostatně ani formální uzavření smlouvy by samo o sebe nepostačovalo jako
důkaz o skutečném provedení předmětných prací a vyplacení částky uvedené na daňovém dokladu
předloženém stěžovatelem. Rovněž tvrzení Ing. V. o ubytování pracovníků BXA neodpovídalo
dalším důkazům. Doklady o ubytování osob v ubytovně Start v Mariánských Lázních obsahují
pouze jména cizích státních příslušníků. Společnost BXA ani vztah těchto cizinců k ní nejsou
na předmětných dokladech nijak zmíněny (srov. obdobně cit. rozsudek čj. 8 Afs 8/2013-34,
body 32-33).
[42] Svědci pan P. a Mgr. F. vypověděli, že pro stěžovatele na přestavbě hotelu Reitenberger
pracovali cizí státní příslušníci z Rumunska, Bulharska a Ukrajiny; nevěděli však, zda tyto osoby byly
zaměstnanci společnosti BXA. Shodně uvedli, že neznají společnost BXA, ani jejího jednatele.
Z takto nekonkrétní výpovědi nelze usuzovat o zcela konkrétních obchodních a pracovních
vztazích. Na základě těchto výpovědí nelze uzavřít, že by společnost BXA pro stěžovatele práce
neprováděla, nicméně výpovědi neprokazují ani opak, tedy provedení prací.
[43] Svědek P. dále potvrdil, že byl přítomen předání peněz stěžovatelem dvěma mužům, z nichž
jeden se jmenoval V. (příjmením H. nebo H.) a druhého muže svědek neznal. Dále uvedl, že bourací
práce prováděli „lidi od toho V.“. Sám stěžovatel při ústním jednání dne 29. 9. 2008 připustil, že ve
společnosti BXA vystupoval V. H., který zajišťoval pracovníky a který měl být společně s panem
Dorundou přítomen jednání a předávání peněz. Zatímco výše uvedené svědecké výpovědi potvrdily
přítomnost V. H. a jeho jednání v souvislosti s přestavbou hotelu Reitenberger, přítomnost pana
Dorundy ani jeho jednání v souvislosti s přestavbou hotelu Reitenberger nikdo ze svědků nepotvrdil.
Yuriy Dorunda byl jako jediný jednatel BXA jedinou osobou, která byla oprávněna za tuto
společnost jednat; sám Dorunda přitom uvedl, že neudělil nikomu plnou moc k jednání za BXA.
Jakákoliv vazba V. H. ke společnosti BXA nevyplývá ani z výpisu z obchodního rejstříku, který
správce daně založil do spisu. Ani stěžovatelé právní vztah V . H. a společnosti BXA neobjasnili.
Výpověď svědka P. tedy nepotvrdila, že sporné práce provedli zaměstnanci společnosti BXA a že
úhrada za tyto práce byla předána jejím zástupcům (viz cit. rozsudek čj. 8 Afs 8/2013-34, body 34-
35).
[44] Svědek Dorunda tvrdil, že ve společnosti BXA nic nedělal. Tato výpověď není rozporná
s předloženými dokumenty prokazující změnu předmětu podnikání společnosti BXA. To, že svědek
Dorunda jako jednatel společnosti BXA změnil předmět jejího podnikání, totiž nic nevypovídá
o tom, zda snad BXA nějakou činnost fakticky vyvíjela.
[45] V kasační stížnosti stěžovatelé poukázali také na zápis z kontrolního dne stavby,
který měl potvrdit přijetí zdanitelného plnění od společnosti BXA. Tento zápis ze dne 26. 9. 2005
ovšem neobsahuje jakoukoliv zmínku o společnosti BXA nebo jejím jednateli,
a tedy ani nepotvrzuje, že tato společnost byla subdodavatelem stěžovatele ad a). Příloha k tomuto
zápisu obsahuje seznam účastníků stavby, kde je sice společnost BXA zmíněna,
jako kontaktní spojení na tuto společnost je však uveden telefon stěžovatele a ke společnosti BXA
nejsou uvedeny žádné bližší informace. S ohledem na výše uvedené pochybnosti, zda se BXA
skutečně účastnila přestavby hotelu Reitenberger nebo zda její jméno bylo jen formálně
použito a jménem této společnosti vystupovala neoprávněná osoba, nebyl ani tento dokument
dostatečný k prokázání uskutečnění sporného plnění (shodně cit. rozsudek čj. 8 Afs 8/2013-34,
bod 36). Navíc zápis se vztahuje k roku 2005, nikoliv k roku 2006, o kteréžto zdaňovací období
v nynější věci jde.
[46] V ostatním lze stěžovatele odkázat na vypořádání některých prakticky totožných námitek
v části III.A. shora.
[47] Nejvyšší správní soud má za to, že se stěžovatelům ani přes množství předložených
důkazních prostředků nepodařilo vyvrátit důvodné pochybnosti správce daně o tom,
že BXA skutečně pro stěžovatele práce na hotelu Reitenberger dodala a dostala za tyto práce
zaplaceno, jak uvedeno v daňovém dokladu. Správce daně ani žalovaný nevybočili ze zákonných
mezí pro hodnocení důkazů (§2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, resp. §8 odst. 1 daňového
řádu).
III.C.
Práce údajně dodané panem A. P.
[48] Dle stěžovatelů krajský soud nehodnotil provedené důkazy objektivně v jejich vzájemné
souvislosti, neboť nedospěl k závěru, že stěžovatel panu P. uhradil za jím provedené práce celkem
793 661 Kč. Stěžovatelé namítají, že A.P., shodně jako M. Š. nebo Yuriy Dorunda, je nevěrohodný
svědek, neboť jeho zájmy jsou opačné od jejich zájmů; zejména se nechce přiznat k tomu, že porušil
své vlastní daňové povinnosti. Je přirozené, že svědek P. vypovídal, že stěžovatele nezná, nikdy pro
něho práce neprováděl a nepřevzal od něho úhradu za tyto práce, neboť v opačném případě by se
přiznal k tomu, že od stěžovatele převzal finanční prostředky a tyto řádně nezdanil. To, že svědek P.
nepodával přiznání k dani, je patrné i z jeho výpovědi, ve které uvedl, že neměl finanční prostředky a
pro rok 2005 popřel, že by pro stěžovatele nějaké práce vykonával. Následně, v momentu, kdy jej již
nebylo možné nijak postihnout, připustil, že v roce 2005 od stěžovatele platbu za jím provedené
práce obdržel. Svědek P. také uvedl, že razítko na dokladech je jeho, avšak v roce 2005
měl toto razítko během prací na hotelu Reitenberger odložené ve společné místnosti.
Pokud se svědek P. domnívá, že si tak kdokoliv mohl jeho razítkem doklady orazítkovat, stěžovatel
si jen stěží umí představit, že by si někdo jeden rok předem připravoval doklady narok následující.
[49] Stěžovatelé upozorňují, že skutečnost, že pan P. pracoval pro stěžovatele,
prokazují předložené výdajové pokladní doklady a faktury a rovněž i výpovědi svědků,
z nichž je patrné, že pan P. pro stěžovatele na těchto stavbách práce prováděl. To, že práce provedl,
dosvědčují smlouvy o dílo na akci Žižkov Květinková, Praha Horoměřice a hotel Reitenberger,
uzavřené mezi stěžovatelem a společností HERSTAV. Provedení těchto prací dosvědčují také
výslechy svědků I. S., J. . Ing. Novotného (jednatele společnosti HERSTAV), Ing. V.l. a pana M..
Závěr žalovaného, že pan P. pracoval přímo pro společnost HERSTAV, je nesmyslný. Je založen
pouze na výpovědi pana P., nicméně ani jednatel společnosti HERSTAV Ing. Novotný, ani její
zaměstnanec Ing. V. toto správci daně nesdělili. Drobné nesrovnalosti ve výpovědích jednotlivých
svědků jsou způsobeny časovým odstupem od událostí, o nichž svědkové vypovídali.
[50] Ze správního spisu vyplynulo, že k ověření realizace deklarovaných prací a vystavení
předmětných dokladů byl A. P. dne 22. 1. 2010 podroben výslechu. Uvedl, že stěžovatele zná a že
pro něj pracoval v roce 2005, poté již nikoliv. Tato výpověď vyvolala u správce daně důvodné
pochybnosti o tvrzení, která stěžovatel prokazoval daňovými doklady a fakturami za práce na
rekonstrukci hotelu Reitenberger, fakturou za práce na akci MŠ Karlovy Vary T uhnice, fakturou za
práce na akci Praha Horoměřice a fakturou za práce na akci Žižkov Květinková.
[51] Jak již Nejvyšší správní soud uvedl, existence formálně zcela bezvadných dokladů
nemusí postačovat k prokázání toho, že se operace, která je jejich předměte m, opravdu uskutečnila
(viz body [13] a [35] shora). Proto ani samotné doklady, byť i snad panem P. podepsané, nemohou
samy o sebe prokázat faktické provedení prací a uhrazení vystavených faktur. Závěry znalce z oboru
písmoznalectví souvisejí toliko s formální stránkou vystavených dokladů; jejich případnou
bezvadnost nelze zaměňovat s unešením důkazního břemene daňových subjektů ve vztahu
k prokázání faktického stavu, tj. v jakém rozsahu, kdy konkrétně a kým byly předmětné stavební
práce provedeny. Pochybnosti správce daně o výši daňové povinnosti stěžovatelů založila již sama
skutečnost, že A. P. nepodával daňová přiznání a že ve své výpovědi uvedl, že v roce 2006 pro
stěžovatele žádné práce neprováděl, faktury nevystavil a finanční hotovost nepřevzal. Tyto
pochybnosti, jak shodně uvedl krajský soud, nemohl vyvrátit znalecký posudek, jehož účelem bylo
prokázat, že stěžovatelem předložené faktury podepsal A. P..
[52] Prvně je třeba uvést, že A. P. ve své výpovědi netvrdil, jak v kasační stížnosti uvedli
stěžovatelé, že stěžovatele nezná a že pro něj nikdy nepracoval. Naopak při výslechu sdělil, že pro
něj v roce 2005 pracoval, nicméně v roce 2006 již žádné práce pro něj neprovedl. Pan P. teda
nepopíral, že se stěžovatelem spolupracoval, nicméně nesouhlasil s tím, že některé ze stěžovateli
fakturovaných prací provedl. Námitka stěžovatelů, že pan P. ve svých příjmech záměrně
nedeklaroval příjmy plynoucí ze zakázek pro stěžovatele a z těchto příjmů neodvedl daň, není
přesvědčivá; stěžovatelé ji rovněž neopřeli o žádný jasný důkaz. I přes možný vlastní zájem svědka
P. na popření spolupráce se stěžovatelem správce daně unesl své důkazní břemeno, neboť prokázal,
že existují vážné a důvodné pochybnosti o souladu předložených daňových dokladů se skutečno stí
[shodně viz bod [13] shora, resp. též shora cit. rozsudek 8 Afs 75/2012-46, body 29-31, ve věci daně
z příjmů stěžovatele za rok 2005]. Správce daně tak dostál této povinnosti a seznámil stěžovatele
s výpovědí svědka i se svými pochybnostmi vzniklými při ústním jednání dne 27. 7. 2009. Nejvyšší
správní soud proto přisvědčil krajskému soudu, že správce daně v této první fázi po podání
daňového přiznání unesl podle §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků své důkazní
břemeno.
[53] Jelikož na základě výpovědi pana P. přešlo důkazní břemeno na stěžovatele, stěžovatelé
usilovali o vyvrácení pochybností správce daně. Proto navrhli mj. výslechy svědků, předložili
smlouvy o dílo, které měly prokázat, že pan P . práci pro stěžovatele vykonával a čestné prohlášení
prokazující totéž.
[54] Smlouvy o dílo mezi stěžovatelem a společností HERSTAV nevypovídají nic o panem P.
provedených pracích. Svědek Mgr. F. dožádanému správci daně sdělil, že konkrétní stěžovatelovy
subdodavatele na rekonstrukci hotelu Reitenberger nezná. Svědek nicméně potvrdil, že A. P. zná a
že pracoval na rekonstrukci hotelu Reitenberger. Dále vypověděl, že nebyl přítomen při vyplácení
peněz. Svědek nepracoval na akci Žižkov Květinková, ale byl na akci v Praze Horoměřicích, nebyl si
však jist, zda tam pracoval i stěžovatel. Rovněž uvedl, že na akci v Praze Horoměřicích pracoval pan
P.a pan P.. Ing. Novotný pak uvedl, že si ze subdodavatelů stěžovatele pamatuje pana P . a pana P..
Posledně jmenovaný byl dle něj subdodavatelem stěžovatele na rekonstrukci hotelu Reiten berger.
Ing. Novotný nebyl přítomen vyplácení peněz a potvrdil, že pan P . se podílel i na akcích „ulice
Květinková“ a „Horoměřice“. Stejně tak Ing. V. potvrdil, že zná pana P. a že se na sporných
stavbách vyskytoval. Svědek V. M. ve své výpovědi uvedl, že si subdodavatele stěžovatele
nepamatuje, nějací lidé na akci „ulice Květinková“ údajně ale dělali. Poté uvedl, že ze subdodavatelů
stěžovatele zná pana P. a pana P.. U vyplácení peněz daňovým subjektem subdodavatelům nikdy
přítomen nebyl. Tvrzení Ing. V. a pana M., že A. P. pracoval jako subdodavatel stěžovatele na
stavbách Horoměřice a Květinková, tito potvrdili také v písemných čestných prohlášeních. Konečně
pak pan S. sdělil, že s A. P. dělal brigády, ovšem ne pro stěžovatele, ale přímo pro společnost
HERSTAV.
[55] Nejvyšší správní soud shodně se soudem krajským má za to, že zmíněné důkazy
zcela korespondují s výpovědí samotného A. P.. Pan P. totiž skutečně pro stěžovatele prováděl práce
v roce 2005. Na tyto také vystavil faktury a potvrdil i přijetí peněz. Není tedy vůbec překvapivé, že
výše citovaní svědci pana P. znali a na stavbách se s ním potkávali. Tito svědci ovšem správcům
daně nesdělili žádné další ověřitelné skutečnosti, jež by potvrzovaly, že A. P. práce jako subdodavatel
stěžovatele vykonával i v roce 2006. Nejenže stěžovateli navržení svědci nebylo s to potvrdit, že A.
P. prováděl pro stěžovatele práce v roce 2006, nevypověděli také nic o rozsahu jeho prací
a nebyli schopni potvrdit ani to, že stěžovatel vyplácel A . P. peníze.
[56] Zdejší soud tedy neshledal důvod odchýlit se od závěrů správce daně, žalovaného
a krajského soudu, že stěžovatelé v této věci neunesli své důkazní břemeno, neboť neprokázali,
kdo, kdy a v jakém rozsahu pro ně sporné stavební práce prováděl, ani to, zda tomuto rozsahu
odpovídají deklarované výdaje. Nejvyšší správní soud přitom také zjistil, že skutkový stav věci byl
zjištěn dostatečně a při hodnocení předložených důkazů finanční orgány postupovaly standardně
v souladu s §2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, resp. §8 odst. 1 daňového řádu.
Proto ani v rozsahu údajného plnění mezi panem P. a stěžovatelem nejsou stížnostní výtky důvodné.
IV.
Závěr a náklady řízení
[57] Nejvyšší správní soud považuje za potřebné uvést, a to platí pro všechna zpochybněná
plnění, že stěžovatelé mohli pochybnosti správce daně rozptýlit tím, že by jim předložili řádně
vedenou dokumentaci stavby, stavební deníky či jinou dokumentaci, jež by věrohodným způsobem
dokumentovala časový průběh prováděných prací a jejich rozsah. Tak by správce daně mohl zjistit,
jaké konkrétní práce, v jakém rozsahu a kým byly v roce 2006 provedeny. Rovněž bezhotovostní
platby by nepochybně spolehlivě prokázaly uskutečněnou úhradu peněz. V žádném případě
proto neplatí, že pokud ten, kdo daňový doklad vystavil, před správcem daně popře,
že práce provedl, daňový subjekt nemá šanci prokázat opak. Předložené listinné důkazy dokládaly
toliko formální stav, nepostačovaly však k prokázání skutečného rozsahu provedených prací,
kdy a kým byly tyto práce provedeny, ani zda stěžovatelem tvrzené výdaje tomuto rozsahu
odpovídaly. Jednotlivé svědecké výpovědi neobjasnily ani to, kdo a v jakém rozsahu
se na fakturovaných pracích podílel.
[58] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[59] O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelé, kteří neměli v tomto soudním řízení úspěch, nemají právo na náhradu nákladů řízení.
[60] Žalovaný požadoval paušální náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč za jeden úkon právní
služby – vyjádření ke kasační stížnosti s odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014,
sp. zn. Pl. ÚS 39/13, resp. na zásadu rovnosti ú častníků řízení před správními soudy.
Takovýto nárok nicméně nelze žalovanému přiznat. V tomto lze odkázat na usnesení rozšířeného
senátu NSS, podle něhož „s výkonem působnosti jednotlivých správních orgánů je nerozlučně spojena
též povinnost tuto činnost obhájit u nezávislého soudu, povolaného na základě příkazu ústavodárce k ochraně práv
jednotlivců (srov. čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Náklady takto vzniklé př i této standardní
činnosti správních orgánů jsou stejně jako veškeré náklady na fungování ve řejné správy hrazeny z veřejných rozpočtů,
tj. z výtěžku daní a poplatků hrazených všemi občany na základě zákona“ (usnesení ze dne 31. 3. 2015,
čj. 7 Afs 11/2014-47, bod 25). Ani žalovanému tedy soud náhradu nákladu řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. července 2015
Zdeněk Kühn
předseda senátu