ECLI:CZ:NSS:2015:10.AFS.258.2014:55
sp. zn. 10 Afs 258/2014 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: Mikulovská rozvojová,
s. r. o., se sídlem Náměstí 158/1, Mikulov, zast. Mgr. Antonínem Strouhalem, advokátem
se sídlem Dvořákova 635/4, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 27. 9. 2012,
č. j. 13985/12-1302-708158, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 10. 10. 2014, č. j. 30 Af 117/2012 – 89,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla jako nedůvodná
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen „odvolací orgán“)
ze dne 27. 9. 2012, č. j. 13985/12-1302-708158. Rozhodnutím odvolacího orgánu byl
na základě odvolání stěžovatele změněn dodatečný platební výměr Finančního úřadu
v Mikulově (dále jen „správce daně“) ze dne 20. 6. 2011, č. j. 38571/11/300970708346,
kterým byla stěžovateli doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2009
ve výši 31 213 Kč, a současně bylo sděleno, že vznikla zákonná povinnost uhradit penále v částce
6242 Kč, tak že dodatečně vyměřená daň byla snížena na částku 25 929 Kč a penále na částku
5186 Kč.
[2] Hlavní spornou otázkou v projednávané věci je, zda stěžovatel mohl za uskutečněná
zdanitelná plnění spočívající v realizaci (zajištění) akcí: „Týden židovské kultury“,
„Mikulov v Galantě“, „Pálavský okruh“, „Setkání sousedů pod taneční horou“,
„Galanta baví Mikulov“ a „Výstava vín šampionů“ účtovat sníženou sazbu DPH, či nikoliv.
[3] Krajský soud k námitce, že o vyměření daně bylo v projednávané věci rozhodováno
v rozporu se zákonem opakovaně, aniž bylo předcházející rozhodnutí správce daně
zákonným způsobem zrušeno, konstatoval, že právní moc dosavadního platebního
výměru nebránila správci daně vydat dodatečný platební výměr. Vyšel při tom z příslušné
právní úpravy i judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 17. 4. 2008,
č. j. 2 Afs 71/2007 - 60, a ze dne 3. 2. 2005, č. j. 2 Afs 80/2004 - 72, publ. pod č. 547/2005 Sb.
NSS, dostupné na www.nssoud.cz, stejně jako veškerá dále citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu). Dále soud konstatoval, že na službu poskytnutou stěžovatelem,
spočívající v zajištění kulturní akce, nelze uplatnit sníženou sazbu daně. Ona snížená sazba DPH
by mohla být uplatněna pouze v případě vstupného, tedy v případě poskytnutí
oprávnění ke vstupu na kulturní akci. Služba poskytnutá městu Mikulov není službou
spočívající v poskytnutí práva pro město Mikulov ke vstupu na kulturní akci (město Mikulov bylo
jejím pořadatelem).
[4] Soud nepřisvědčil ani obecné námitce, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě
nedostatečně zjištěného skutkového stavu a neúplného dokazování. Dle soudu veškeré relevantní
skutkové okolnosti byly správcem daně i odvolacím orgánem řádně zjištěny. Na základě listin
předložených stěžovatelem správní orgány dovodily, že nebyla poskytnuta městu Mikulov služba,
u níž by se uplatnila snížená sazba; s tímto závěrem se soud ztotožnil. K námitkám týkajícím
se nepřihlédnutí k předávacím protokolům, které prokazují předání vstupenek na akci městu
Mikulov, soud uvedl, že odvolací orgán nezpochybnil skutečnost, která má z tohoto důkazu
vyplývat, tedy že došlo k předání vstupenek městu Mikulov, ovšem tato skutečnost
neprokazovala oprávněnost uplatnění snížené sazby DPH. Totéž hodnocení se týká i navrhované
svědecké výpovědi p. D..
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[6] Kasační stížností je namítána nezákonnost správního rozhodnutí, neboť jím bylo
rozhodnuto o věci již pravomocně rozhodnuté. Daň byla již jednou vyměřena. Nyní bylo o stejné
věci rozhodnuto opakovaně, a to aniž by bylo předcházející pravomocné rozhodnutí správce
daně zrušenou cestou řádných či mimořádných opravných prostředků. Došlo tak k opětovnému
vyměření daně.
[7] Dále stěžovatel namítl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí dochází k nesprávným
právním závěrům, že poskytnuté služby spadají do základní sazby daně. Stěžovatel pro město
Mikulov na základě smlouvy o zajišťování kulturních akcí ze dne 1. 1. 2009 a smlouvy
o dílo ze dne 2. 4. 2009 v daném období uspořádal kulturní akce „Týden židovské
kultury“, „Mikulov v Galantě“, „Pálavský okruh“, „Setkání sousedů pod taneční horou“,
„Galanta baví Mikulov“ a „Výstava vín šampionů“, na které oprávnění vstupu, tedy vstupné,
převedl za úplatu na město Mikulov. Dle přílohy 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“),
je do snížené sazby daně řazeno plnění spočívající v poskytnutí oprávnění ke vstupu na kulturní
akce. V této souvislosti stěžovatel odkazuje i na znění odst. 7 přílohy č. III. směrnice
Rady č. 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty
(dále jen „směrnice 2006/112“), který stanoví, že předmětem snížené sazby daně mohou být
mj. i „oprávnění ke vstupu na představení, do divadel, do cirkusů, na trhy a veletrhy, do zábavních parků,
na koncerty, do muzeí, do zoologických zahrad, do kin, na výstavy a na podobné kulturní události
nebo do podobných kulturních zařízení“. Jelikož v rámci posuzovaného plnění stěžovatel oprávnění
ke vstupu převedl za úplatu na město Mikulov, toto plnění podléhá snížené sazbě daně.
[8] Poukazuje na to, že převážná část plnění fakturovaného městu Mikulov spočívala
v tzv. „přefakturaci“ služeb odebraných od příslušných dodavatelů (kulturní vystoupení
uměleckých souborů a skupin apod.). Tito dodavatelé rovněž poskytovali a fakturovali svá plnění
ve snížené sazbě. Je tedy zřejmé, že i v případě fakturace městu Mikulov by z těchto plnění byla
odvedena snížená sazba daně.
[9] Správce daně praxi stěžovatele, tj. zaúčtování posuzovaných plnění ve snížené sazbě
daně potvrdil, a to rozhodnutím ze dne 12. 12. 2007, č. j. 40269/07/300970/3153,
kterým plně vyhověl jeho odvolání a aproboval sníženou sazbu daně u plnění stejného
charakteru jako v posuzované věci. Následná změna praxe správce daně byla nepředvídatelná,
čímž došlo k zásahu do stěžovatelova legitimního očekávání. Nesouhlasí s názorem krajského
soudu o nemožnosti přihlédnout k této námitce, neboť ji považuje za rozšíření námitky ve věci
nepřípustného opakovaného vyměření.
[10] Poslední kasační námitka spočívá v tom, že správce daně a žalovaný v řízení
předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí postupovali v rozporu se základními zásadami
dokazování. Nebyl proveden podstatný důkaz spočívající ve výslechu svědkyně J. D.. Nebylo
přihlédnuto k předávacím protokolům prokazujícím předání vstupenek na akci městu Mikulov.
Správce daně neprokázal existenci jakýchkoli skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost a
správnost stěžovatelových účetních záznamů.
[11] Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[12] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvádí, že se ztotožňuje se závěry krajského
soudu. Ohledně námitky opakovaného vyměření daně poukázal na §143 odst. 1 zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „daňový
řád“), který stanoví, že ukončený a pravomocný výsledek vyměřovacího řízení není překážkou
doměření daně, děje-li se doměření na základě daňové kontroly. K použitelné sazbě daně
na posuzované plnění uvedl, že stěžovatel kulturní akci uspořádal, nevybíral na ni ale vstupné
od jednotlivých návštěvníků. Nic na tom nemění ani nesporný fakt, že vlastnil vstupenky,
které předal městu Mikulov. Výběr vstupného ale nerealizoval, a neposkytl tím pádem službu
podléhající snížené sazbě daně.
[13] K namítané nedostatečnosti zjištění skutkového stavu žalovaný uvedl, že provedení
navrhovaných důkazů by bylo nadbytečné. Mezi účastníky není sporné to, že stěžovatel městu
předal listinné vstupenky, které byly dále prodávány. Sporná není účetní evidence stěžovatele,
ale právní posouzení toho, jaká sazba daně se na poskytované služby vztahuje.
[14] Ze všech uvedených důvodů žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[15] Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
je v ní namítán důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tedy nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vada řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[16] Na základě ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu
rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení
před soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé, anebo je-li rozhodnutí správního orgánu nicotné. K výše uvedeným vadám
tedy Nejvyšší správní soud přihlíží z úřední povinnosti. Zdejší soud přezkoumal napadené
usnesení z těchto důvodů a žádné z výše uvedených pochybení v řízení před krajským soudem
neshledal.
[17] K námitce, že dodatečným platebním výměrem bylo nezákonně rozhodnuto o věci
již jednou pravomocně rozhodnuté, lze uvést, že dle §46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“), platí, že „zjistí-li správce daně po vyměření daně, že tato stanovená daňová povinnost je nesprávně
nižší oproti zákonné daňové povinnosti, dodatečně daň vyměří ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou
a daní stanovenou, a to dodatečným platebním výměrem, a takto dodatečně stanovenou daň současně
předepíše.” Dále se v tomto ustanovení uvádí, že “právní moc rozhodnutí o původním vyměření
daně není jejímu dodatečnému stanovení na překážku“. Obdobnou úpravu obsahuje i daňový řád.
Z jeho ustanovení §143 odst. 1 vyplývá, že „daň lze doměřit na základě dodatečného daňového přiznání
nebo dodatečného vyúčtování, nebo z moci úřední. Právní moc dosavadních rozhodnutí o stanovení daně není
jejímu doměření na překážku”. Odstavec 3 téhož ustanovení zase stanoví, že „k doměření z moci úřední
může dojít pouze na základě výsledku daňové kontroly[…]“.
[18] Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 29. 6. 2009 a následně
na základě dodatečného daňového přiznání dne 15. 9. 2009 správce daně vyměřil stěžovateli
postupem dle §46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků daňovou povinnost za zdaňovací
období květen 2009 v souladu s údaji deklarovanými v přiznání k dani z přidané hodnoty.
Dne 13. 7. 2010 správce daně u stěžovatele zahájil daňovou kontrolu (mimo jiné) daně
z přidané hodnoty i za právě posuzované zdaňovací období. Daňová kontrola byla zahájena
ještě za účinnosti zákona o správě daní a poplatků, v jejím průběhu však dnem 1. 1. 2011 vstoupil
v účinnost daňový řád. Jelikož dle §264 odst. 1 daňového řádu se daňová řízení zahájená
za účinnosti předešlé právní úpravy dokončí dle daňového řádu, daňová kontrola byla dokončena
již dle této právní úpravy. Na základě výsledků kontroly správce daně stěžovateli dodatečným
platebním výměrem ze dne 20. 6. 2011 doměřil za posuzované období u konkrétních plnění
poskytovaných městu Mikulov daň z přidané hodnoty, a to ve výši rozdílu mezi základní
a stěžovatelem původně uplatňovanou sníženou sazbou daně. Zároveň s tím mu uložil povinnost
uhradit penále.
[19] Postup správce daně na základě citované právní úpravy nelze hodnotit jako nezákonný.
Správce daně při daňové kontrole zjistil, že stěžovatel u určitých plnění nesprávně
uplatňoval daň ve snížené sazbě, ačkoliv jím fakturovaná plnění podléhala základní sazbě daně.
Oba aplikovatelné procesní předpisy možnost dodatečného vyměření daně dovolují,
a to ve výši zjištěného rozdílu oproti dříve vyměřené dani. Daňový řád využití této možnosti
z moci úřední váže na podmínku, že k doměření dojde na základě výsledků daňové kontroly.
Tato podmínka v posuzovaném případě byla splněna. Správce daně se tedy nezákonného
postupu nedopustil, což krajský soud správně aproboval.
[20] Stěžovatel dále namítá, že sporné služby podléhají snížené sazbě daně, neboť fakticky šlo
o služby spočívající v oprávnění vstupu na kulturní akce.
[21] Dle §47 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty se u služeb uvedených v příloze č. 2
uplatňuje snížená sazba daně. V této příloze je stanoveno, že snížené sazbě daně podléhají
mj. i vstupné na koncerty, filmová a divadelní představení, ohňostroje, výstavy, vyhlídkové věže,
do zábavných parků, cirkusů, muzeí, zoologických a botanických zahrad, historických objektů
a na podobné kulturní události. Dále se v této příloze stanoví, že pro uplatnění snížené sazby
daně se používá Standardní klasifikace produkce (SKP) platná k 1. 1. 2003.
[22] Uvedené ustanovení §47 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty transponuje čl. 98
odst. 2 směrnice 2006/112. Tento článek stanoví, že snížené sazby daně mohou být
uplatňovány pouze u těch kategorií poskytnutých služeb, které jsou uvedeny v příloze III.
směrnice. Z bodu 7 této přílohy vyplývá, že předmětem snížené sazby daně může být oprávnění
ke vstupu na představení, do divadel, na trhy a veletrhy, do zábavních parků, na koncerty,
do muzeí, do zoologických zahrad, do kin, na výstavy a na podobné kulturní události
nebo do podobných kulturních zařízení.
[23] Mezi stranami je nesporné, že mezi stěžovatelem jako dodavatelem a městem
Mikulov jako objednatelem byla dne 1. 1. 2009 uzavřena smlouva o zajišťování kulturních
akcí. Předmětem smlouvy je závazek dodavatele zajistit pro odběratele programově,
organizačně a finančně kulturní a společenské akce, vykonávat další veškeré potřebné
činnosti s tímto související podle jeho požadavků. Dále bylo mezi stranami ujednáno,
že poskytovatel služby provede objednateli vyúčtování ve sjednané a stanovené ceně
(ve výši nákladů), a to vždy po skončení jednotlivé akce. Účastníci řízení rovněž nezpochybňují,
že stěžovatel předal městu Mikulov vstupenky na zabezpečené akce a nevykonával přímý prodej
vstupenek návštěvníkům akcí.
[24] Za stěžejní pro posouzení věci považuje soud to, že obsahem poskytovaných služeb bylo
zajištění programu akce, výběr hudebních a kulturních produkcí, zábav a zařízení, propagace,
návrhy a realizace výzdoby, veřejný pořádek a čistota, pořadatelská služba a další související
služby. Stěžovatel fakturoval vždy za realizaci celé akce (např. faktura č. 290100146,
DUZP 25. 5. 2009, realizace akce „Týden židovské kultury“). Přílohou faktur byl soubor různých
služeb, u kterých stěžovatel uplatňoval základní i sníženou sazbu.
[25] Sporná zdanitelná plnění proto nejsou službou spočívající v poskytnutí práva objednateli
ke vstupu na kulturní akce, ani přímým prodejem vstupenek na kulturní akce, ani pouhým
obstaráním vstupenek na tyto akce; ostatně pořadatelem těchto akcí bylo město Mikulov.
Předmětem služeb, poskytovaných stěžovatelem za úplatu městu Mikulov, bylo celkové
organizační zabezpečení ve smlouvách uvedených akcí. Na tomto závěru nemůže nic změnit
ani skutečnost, že součástí objednané služby, tj. organizačního zabezpečení akcí, bylo i zajištění
tisku vstupenek a jejich následné předání městu k distribuci.
[26] Správní orgány nepochybily ani v tom, že neprovedly stěžovatelem navrhovaný důkaz
výslechem svědka, který měl prokázat právě faktické předání vstupenek městu Mikulov.
Tato skutečnost jednak nebyla sporná a zejména sama o sobě není pro posuzování právní otázky,
jaká sazba daně se na službu sjednanou mezi stěžovatelem a městem Mikulov vztahuje, určující.
Skutkový stav byl zjištěn dostatečně.
[27] Namítané porušení legitimního očekávání a nepředvídatelné změny správní praxe
stěžovatel v žalobě neuplatnil. Za uplatnění této námitky nelze považovat vyjádření stěžovatele
uvedené na vysvětlenou při jednání před krajským soudem, že předchozí přijetí daňového
přiznání správcem daně považoval za normu. Další argumentace ohledně změny praxe správního
orgánu a jejího zasažení do práv stěžovatele v žalobě chybí. Stěžovatel tedy námitku porušení
legitimního očekávání před krajským soudem neuplatnil, ač tak učinit mohl. Tato kasační námitka
není ani rozhojněním včas uplatněné žalobní námitky týkající se neoprávněného dvojího zdanění,
resp. nemožnosti doměřit daň. Jedná se o zcela samostatné námitky, které spolu žádným
způsobem nesouvisí. Namítá-li stěžovatel porušení legitimního očekávání až v kasační stížnosti,
je taková námitka ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
[28] Stejným pohledem je nutné posuzovat i námitku stěžovatele, že převážná část plnění
fakturovaného městu Mikulov spočívala v tzv. „přefakturaci“ služeb odebraných od příslušných
dodavatelů. S ohledem na to, že tato námitka nebyla vznesena v řízení před krajským soudem,
nemohl se jejím posouzením dle §104 odst. 4 s. ř. s. zdejší soud zabývat.
[29] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že nerozhodoval o návrhu stěžovatele
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť tuto kasační stížnost projednal
bezodkladně.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Kasační námitky uplatněné stěžovatelem neshledal Nejvyšší správní soud na základě
výše uvedeného důvodnými a ani z přezkumu dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., který Nejvyšší správní
soud provádí z úřední povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení napadeného rozsudku krajského
soudu. Kasační stížnost stěžovatele byla proto v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. větou
poslední zamítnuta.
[31] O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl
v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[32] Žalovaný požadoval paušální náhradu nákladů ve výši 300 Kč v souvislosti s jedním
úkonem právní služby, spočívajícím v písemném vyjádření ke kasační stížnosti podle §13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný dovodil, že má nárok
na paušální náhradu nákladů na základě §36 odst. 1 s. ř. s. a nálezu Ústavního soudu ze dne
7. 10. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 39/13 (275/2014 Sb.).
[33] K návrhu žalovaného Nejvyšší správní soud konstatuje, že rovnost účastníků řízení
podle §36 odst. 1 s. ř. s. není nikterak narušena, pokud žalovanému správnímu
orgánu není v soudním řízení správním, ve kterém měl plný úspěch, přiznána paušální
náhrada nákladů řízení. Ve smyslu §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu náleží náhrada
hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby advokátovi,
přičemž nedohodl-li se advokát s klientem na jiné paušální částce, činí tato částka 300 Kč
za jeden úkon právní služby. Podle již cit. nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13, „[z]ásadu
rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod naplňuje přiznání
paušální náhrady coby náhrady hotových výdajů podle jejich demonstrativního výčtu v §137 odst. 1 občanského
soudního řádu i účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není, a to v situacích, v nichž by účastníkovi
řízení zastoupenému advokátem byla přiznána taková náhrada podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.“
A contrario z citovaného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že paušální náhradu nákladů nelze
přiznat účastníku řízení, pokud by mu paušální náhrada nákladů nepříslušela ani při zastoupení
advokátem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, čj. 4 As 220/2014-20).
[34] Taková situace zcela jednoznačně nastala v nyní posuzované věci. Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, čj. 6 As 40/2006-87, č. 1260/2007 Sb. NSS,
„(…) v případě, že v soudním řízení správním vystupuje jako účastník orgán veřejné správy v oboru
své působnosti, není v zásadě důvodně vynaloženým nákladem, pokud se v takovém řízení nechá zastoupit.
(…) Stejně tak Vrchní soud v Praze konstatoval, že povinnost správního úřadu jím vydané rozhodnutí
hájit na soudě proti správní žalobě představuje samozřejmou součást povinností plynoucí z běžné správní agendy.
Nelze proto spravedlivě žádat na žalobci, aby hradil náklady, vzniklé tím, že správní úřad udělil k zastupování
plnou moc advokátovi (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998, č. j. 6 A 90/96 - 23).“
Podle citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu by žalovanému nemohla být přiznána
paušální náhrada nákladů, pokud by byl zastoupen advokátem, a proto ve smyslu citovaného
nálezu Ústavního soudu mu tato náhrada nemůže být přiznána ani v případě, kdy zastoupen není.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2015
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu