ECLI:CZ:NSS:2015:10.AFS.86.2015:35
sp. zn. 10 Afs 86/2015 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně
Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: Sanitec, s. r. o.,
se sídlem Komenského 2501, Tábor, zast. JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem se sídlem
Riegrova 2668/6c, České Budějovice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích
ze dne 13. 11. 2012, čj. 8079/12-1700, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2015, čj. 10 Af 21/2013-70,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně se žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích
(dále jen „krajský soud“) domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství
v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2012, čj. 8079/12-1700, jímž byla zamítnuta
odvolání žalobce proti rozhodnutím o uložení odvodů za porušení rozpočtové kázně
a tato rozhodnutí potvrzena. Krajský soud rozsudkem ze dne 1. 10. 2013, čj. 10 Af 21/2013-28,
napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích zrušil a vrátil věc
Odvolacímu finančnímu ředitelství, jež se s účinností zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě
České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ke dni 1. 1. 2013 stalo žalovaným, k dalšímu
řízení.
[2] Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalovaného posledně citovaný rozsudek
krajského soudu rozsudkem ze dne 11. 12. 2014, čj. 9 Afs 101/2013-39, zrušil. Krajský soud
pak ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, čj. 10 Af 21/2013-70, nyní kasační
stížností žalobkyně napadeným. V něm krajský soud zcela převzal právní názor Nejvyššího
správního soudu, jímž byl dle §110 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), vázán.
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti proti posledně citovanému
rozsudku krajského soudu namítla, že závěry uvedené ve zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 12. 2014, čj. 9 Afs 101/2013-39, odporují rozsudkům
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014, čj. 2 Afs 74/2013-64, ze dne 10. 10. 2014,
čj. 4 As 117/2014-39, a ze dne 12. 3. 2015, čj. 9 As 122/2014-34, jakož i názorům vyjádřeným
odbornou veřejností. Dle stěžovatelky tak v posuzované věci měl rozhodnout rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu ve smyslu §17 a §18 s. ř. s.
[4] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti předmětné kasační
stížnosti. Dle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je přitom kasační stížnost nepřípustná
proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud k tomu například v nálezu ze dne 8. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 136/05, č. 119/2005 Sb. ÚS, uvedl, že smyslem citovaného ustanovení
je nepochybně „to, aby Nejvyšší správní soud se znovu nemusel zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní
názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním
názorem řídil. Podrobit takovéto rozhodnutí novému přezkumu v rámci řízení o kasační stížnosti by bylo
zcela nesmyslné, neboť ve svých důsledcích by v případě připuštění nového přezkumu mohly nastat toliko
dvě možné situace. Buď by totiž kasační soud setrval na svém původním právním názoru (takže by věcné
projednání kasační stížnosti nemělo pro stěžovatele naprosto žádný význam), nebo by vyslovil právní názor jiný
(takže by postupně rozličnými právními názory zcela rozvrátil právní jistotu a popřel princip předvídatelnosti
soudních rozhodnutí).“
[5] Jak již shora uvedeno, stěžovatelka svou kasační stížností napadá opětovné
rozhodnutí krajského soudu vydané poté, co jeho původní rozhodnutí Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 11. 12. 2014, čj. 9 Afs 101/2013-39, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelčina argumentace obsažená v jí podané kasační stížnosti
představuje pouze a jen polemiku se závěry vyjádřenými v citovaném zrušujícím rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, aniž by současně namítala, že se krajský soud pro něj závazným
právním názorem neřídil, nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než vyhodnotit její kasační
stížnost ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. jako nepřípustnou a ve spojení s §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. ji odmítnout.
[6] Ačkoli jediná stěžovatelkou předložená námitka (údajný rozpor závazných právních
názorů Nejvyššího správního soudu s judikaturou stěžovatelkou citovanou) není způsobilá zvrátit
nepřípustnost kasační stížnosti, považuje zdejší soud za seriozní k této námitce uvést následující.
[7] Především nejen v projednávané věci, nýbrž obecně, platí, že právní závěry
vyjádřené v kasačním rozhodnutí zavazují soud, jehož rozhodnutí bylo vyšším soudem zrušeno,
bez dalšího, a to i kdyby snad jevily se tyto názory ať již nižšímu soudu či účastníkům řízení
jako nesprávné např. pro rozporuplnost s právními názory jinými, byť třebas judikatorně
již dříve vyjádřenými. Uvedené nevyplývá z představy jakési neomylnosti nadřízeného soudu,
ale ze samotného principu kasačního rozhodování. Pokud by totiž úvahy kasačního soudu mohly
být v konkrétní věci znovu a znovu podrobovány polemice a revizi, nemohl by žádný soudní
proces dospět ke konečnému řešení. Je zjevné, že takový nežádoucí stav byl by v rozporu
s pravidly spravedlivého procesu.
[8] Nadto nepovažuje Nejvyšší správní soud výtku stěžovatelky o rozporu
jeho předcházejícího rozsudku čj. 9 Afs 101/2013-39 s judikaturou stěžovatelkou citovanou
za správnou. Rozsudek čj. 2 Afs 74/2013-64 řešil zcela jinou právní věc (šlo o případ krácení
dotace, nikoli zákonnost odvodu za porušení rozpočtové kázně); žaloba byla v tehdejším řízení
odmítnuta. Rozsudek čj. 4 As 117/2014-39 zabýval se sice též zákonností odvodu za porušení
rozpočtové kázně při čerpání dotace (v tehdejším řízení poskytnuté však na základě rozhodnutí
a nikoliv dle veřejnoprávní smlouvy), ale na rozdíl od nynější věci v něm dospěl Nejvyšší správní
soud k závěru, že k žádnému porušení rozpočtové kázně při čerpání dotace vůbec nedošlo
(srov. např. in fine odst. [53] a [59]). Právě na argumentaci tohoto rozsudku navazoval
stěžovatelkou též citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 As 122/2014-34,
se kterým však zjevně nemohl být rozsudek stěžovatelkou kritizovaný v jakémkoli rozporu
nejen (opět) pro rozdílnost řešené věci, ale již proto, že tento rozsudek byl vydán až po kasačním
rozsudku čj. 9 Afs 101/2013-39.
[9] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 3 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 6. srpna 2015
Zdeněk Kühn
předseda senátu