ECLI:CZ:NSS:2015:10.AS.102.2015:41
sp. zn. 10 As 102/2015 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce:
Kontrolní skupina.cz, o. s., se sídlem Raisova 2274/14, Plzeň, proti žalovanému:
Magistrát města Plzně, se sídlem Škroupova 5, Plzeň, zast. JUDr. Ivanou Čadkovou,
advokátkou se sídlem Modřínová 2, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2013,
čj. MMP/172337/13, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 31. 3. 2015, čj. 57 A 125/2013-36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Úřad městského obvodu Plzeň 3 (dále jen „stavební úřad“) rozhodnutím ze dne
4. 1. 2012 povolil odstranění stavby „Dům kultury INWEST, Americká 49, Plzeň“
na pozemcích p. č. 857/4, p. č. 857/26 a p. č. 857/41 v katastrálním území Plzeň ve vlastnictví
společnosti AMÁDEUS PLZEŇ, a. s. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání,
které žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 2. 2012 jako nepřípustné zamítl. Žalobce se bránil
žalobou. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 5. 2013, čj. 57 A 25/2012-127,
rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalovaný pak odvolání žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím opětovně jako nepřípustné
zamítl. Žalobce následně podal v pořadí již druhou žalobu. Rozsudkem specifikovaným v záhlaví
krajský soud žalobci znovu vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu
řízení.
II. Stručné shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[2] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku kasační stížnost. Krajský soud
prý pochybil při posuzování právních otázek, konkrétně data zahájení správního řízení,
identifikace žalobce a rozsahu oprávnění žalobce k námitkám. Krajskému soudu dále vytýká dílčí
nepřezkoumatelnost jeho rozsudku v termínu „fáze řízení“.
[3] Žalobce se ztotožňuje se závěry krajského soudu.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[4] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas a je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti
posoudil soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.);
neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.
[5] Kasační stížnost není důvodná.
[6] Soud se nejprve zabýval oprávněním žalobce vystupovat ve správním řízení
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., III.A.]. Poté, co se vypořádal s výtkou, že žalobce nemohl
ve správním řízení uplatnit námitky, které se netýkají ochrany přírody a krajiny
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., III.B.], posoudil oprávněnost polemiky stěžovatele s datem
zahájení řízení o odstranění stavby [§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., III.C.],
III.A. Žalobce jako občanské sdružení byl oprávněn účastnit se správního řízení, jakkoliv v době podání
přihlášky do správního řízení neměl svůj nový název zapsán v základním registru osob
[7] Stěžovatel předně namítá, že s žalobcem nemohl jednat jako s účastníkem řízení,
neboť neměl najisto postavenou jeho právní subjektivitu. Žalobcův název neodpovídal ostatním
identifikačním znakům občanského sdružení, které bylo zapsáno v základním registru osob
dle §9 odst. 4 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Krajský soud prý pochybil,
pokud se domníval, že změna názvu občanského sdružení nebyla v tomto případě
podstatná. Pro vyloučení záměny dvou a více právnických osob se každá právnická osoba
musí prokázat identifikačními znaky, které jsou v souladu s doklady a údaji vedenými
v rejstřících. Stěžovatel považuje za nutné, aby všechny identifikační znaky odpovídaly
skutečnosti - ne jen některé, tzn. nejen adresa sídla a identifikační číslo, ale také název
právnické osoby, která usiluje o účastenství ve správním řízení. Pro ilustraci stěžovatel dodává,
že ani pokud by účastníkem správního řízení měla být fyzická osoba, kterou lze identifikovat
jménem, příjmením, datem narození nebo bydlištěm, nebylo by možné s ní vést řízení,
pokud by tvrdila, že se jmenuje jinak, než má uvedeno v průkazu totožnosti.
[8] Žalobce naproti tomu považuje za absurdní, že by se pro tehdy aktuální změnu názvu
nemohl přihlásit do správního řízení. Žalobce totiž podle zákona o sdružování občanů řádně
vznikl, Ministerstvo vnitra registrovalo jeho stanovy a přidělilo mu identifikační číslo.
Od okamžiku této registrace žalobce má právní subjektivitu, resp. dle nynější úpravy
právní osobnost. Žalobce přiznává, že pochybil, pokud změnu názvu Ministerstvu vnitra
neprodleně neoznámil, tato skutečnost však nemohla mít vliv na jeho právní subjektivitu.
Oznámení o změně názvu nemá jakýkoliv konstitutivní účinek, o názvu právnické osoby
naopak ve smyslu její stanov rozhodují její orgány. Podklady prokazující změnu názvu
žalobce v přihlášce řádně doložil, a tedy nemohlo být pochyb o tom, který subjekt se do řízení
přihlašoval. Žalobce má za to, že stěžovatel nyní argumentuje účelově, aby vytěsnil nepohodlného
účastníka z kontroverzního řízení.
[9] Ze správního spisu plyne, že žalobce k přihlášce do řízení o odstranění stavby
ze dne 17. 10. 2011 podané dle §70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny,
přiložil také stanovy občanského řízení Nebát se a nekrást.cz, na základě kterých Ministerstvo
vnitra dne 24. 8. 2011 toto občanské sdružení zaregistrovalo. Jako přílohy přihlášky dále doložil
kopii zápisu z jednání ustavující výkonné rady občanského sdružení Nebát se a nekrást.cz,
na němž valné shromáždění jeho členů schválilo nový název sdružení, a to Kontrolní skupina.cz.
Téhož dne výkonná rada zvolila za jednatele občanského sdružení Mgr. Petra Pelcla.
[10] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu, podle něhož změna
názvu žalobce neměla vliv na jeho právní subjektivitu. Změnou názvu se žalobce nezbavil
oprávnění vlastním jménem jednat, konkrétně podat přípustný návrh. Ministerstvo registrovalo
žalobce pod názvem Nebát se a nekrást.cz dne 24. 8. 2011. Tím žalobce vznikl, a tedy i nabyl
způsobilosti k právním úkonům, včetně procesní subjektivity. Dle stanov valná hromada žalobce
mohla změnit jeho název, což se dne 2. 9. 2011 i stalo. Zákon o sdružování občanů v §9 odst. 3
stanovil povinnost oznámit změnu názvu Ministerstvu vnitra do 15 dnů ode dne, kdy příslušné
orgány sdružení o této změně rozhodly. To žalobce nesplnil. Porušení oznamovací povinnosti
nicméně nemělo na změnu názvu ani na právní subjektivitu (dnes právní osobnost) žádný vliv.
Zákon o sdružování občanů nijak nevázal platnost úkonu, jímž orgány občanského sdružení
mění název, na jakýkoliv akt veřejné moci. Účelem evidence změny stanov, tj. i změny názvu
žalobce, bylo, aby registrované stanovy odrážely aktuální stav úpravy vnitřních poměrů
občanského sdružení. Akt Ministerstva vnitra měl pouze evidenční a pořádkový charakter;
platnost ani účinnost změny názvu nijak nepodmiňoval (srov. usnesení NS ze dne 27. 4. 1999,
sp. zn. 11 Zp 3/99, č. 62/1999 Sb. rozh. civ.).
[11] S ohledem na specifika této právní úpravy nelze nynější situaci ani jakkoliv
srovnávat se změnou jména fyzické osoby; ostatně bývalá úprava občanských sdružení
obsahovala obdobných specifik celou řadu (srov. k tomu usnesení NSS ze dne 1. 6. 2011,
čj. 1 As 15/2011 - 262, Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu, část II.).
[12] Tato výtka je tedy nedůvodná.
III.B. Krajský soud se zatím nevyjádřil k rozsahu námitek, které mohl žalobce jako občanské sdružení uplatnit
[13] Stěžovatel má za to, že krajský soud pochybil, pokud považoval za potřebné námitky
žalobce věcně posoudit. I pokud by žalobce byl účastníkem řízení, jehož smyslem a cílem
je ochrana přírody a krajiny, nepřísluší mu vznášet uplatněné námitky, neboť ty se netýkaly
ochrany přírody a krajiny.
[14] Žalobce ve svém vyjádření připomíná, že zájmy ochrany životního prostředí mohly
být v demoličním řízení dotčeny. Pro účely odstranění stavby bylo potřebné opatřit povolení
ke kácení dřevin.
[15] Nejvyšší správní soud si povšiml, že krajský soud v bodu 42 napadeného rozsudku
nad rámec ostatních důvodů uvedl, že v dalším řízení bude stěžovatel muset posoudit,
zda řízení o odstranění předmětné stavby bylo „řízením, při němž mohly být dotčeny zájmy ochrany
přírody a krajiny chráněné podle zákona o ochraně přírody a krajiny, a to nejen citací obsahu výše uvedených
sdělení odborů životního prostředí Magistrátu města Plzně a Krajského úřadu Plzeňského kraje, ale je nutno
vzít v úvahu, že žalobce v doplnění odvolání proti rozhodnutí o odstranění stavby podrobně namítal,
jakým způsobem jsou či mohou být dotčeny jím chráněné zájmy. Upozorňoval především, že stavba obsahuje
azbest, upozorňoval na vliv zátěže vyvolané demolicí, na vliv spalování benzínu stavebními stroji v lokalitě,
na dotčení zájmu na ochraně krajinného rázu, na zvýšení prašnosti v území.[…] Bude na žalovaném,
aby odůvodnil, na základě jakých, zcela konkrétních skutečností, dospěl k závěru, že předmětným záměrem
„nemohly být dotčeny“ zájmy ochrany přírody a krajiny a žalobce tak neměl být účastníkem daného řízení.
Nebude-li možné potenciální dotčení zájmů na ochranu přírody a krajiny jednoznačně, a nade vší pochybnost
vyloučit, rozhodne žalovaný o odvolání věcně“.
[16] Krajský soud tedy v cit. pasáži nijak nepředjímal rozhodnutí žalovaného v dalším řízení,
tedy ani nevybočil ze své úlohy a nenarušil princip subsidiarity soudního přezkumu správních
aktů. Touto částí odůvodnění rozsudku krajský soud pouze reagoval na část odůvodnění
sporného rozhodnutí, jímž stěžovatel velmi stručně sdělil, že záměrem demolice nebudou
dotčeny zájmy chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny. Krajský soud tedy stěžovateli
v návaznosti na toto odůvodnění poskytl instrukci, jak nezatížit jeho další, v pořadí již třetí
rozhodnutí v této věci eventuální nezákonností (zde nepřezkoumatelností).
[17] Krajský soud tedy stěžovateli zprostředkoval pouze návod, jak dále v řízení postupovat,
aniž by se vyjadřoval k tomu, zda bude skutečně třeba námitky žalobce v řízení o odstranění
stavby posoudit věcně. Proto ani Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší se k této námitce
dále vyjadřovat, respektive dokonce řešit tuto otázku již nyní namísto stěžovatele.
III.C. Stavební úřad svým postupem svévolně připravil žalobce o možnost účastenství na správním řízení
[18] Stěžovatel krajskému soudu také vytkl, že nesrozumitelně a nedostatečně vylíčil,
proč při určování data zahájení řízení o odstranění stavby vytvořil a použil zvláštní
termín „fáze řízení“, jehož podstatu ani způsob odvození nijak nevysvětlil. Krajský soud
sice v napadeném rozsudku citoval §128 odst. 3 stavebního zákona, avšak jeho závěry tomuto
ustanovení neodpovídají. Stěžovatel tedy upozorňuje, že krajský soud určil den zahájení řízení
v rozporu se správním řádem a stavebním zákonem v rozhodném znění. Určení data zahájení
řízení je přitom zásadní pro posouzení toho, zda se žalobce přihlásil v zákonné lhůtě.
[19] Žalobce zpochybnil přípustnost stížnostní výtky ohledně správnosti určení data
zahájení řízení. Pro případ, že by tato námitka byla přípustná, žalobce uvedl, že lhůtu nemohl
zmeškat, pokud úkon učinil dříve, než lhůta začala běžet. Poznamenává, že v aktuální úpravě
řízení o odstranění stavby se oproti znění účinnému v roce 2012 explicitně stanovuje,
že řízení je zahájeno ke dni podání ohlášení, a ohlášení se v tomto smyslu považuje za žádost
o odstranění stavby ve smyslu správního řádu. Dřívější konstrukce stavebního zákona byla zjevně
v rozporu s tím, jak je vymezeno zahájení řízení ve správním řádu. Tato úprava navíc nemohla
být považována za speciální ve vztahu ke správnímu řádu. Dovedeno ad absurdum, tehdejší úprava
stavebního zákona upravovala zvláštní mechanismus zahájení řízení ve formě doplnění dřívějšího
podání, které však nebylo ve smyslu §44 správního řádu považováno za žádost. Pokud stěžovatel
krajskému soudu vytýká, že zavedl nový právní pojem „fáze řízení“, žalobce upozorňuje,
že napadený rozsudek toto slovní spojení sice obsahuje, ale nikoliv na úrovni nového právního
pojmu.
[20] Navíc žalobce poznamenává, že se o záměru odstranit stavbu opakovaně pokoušel zjistit
informace, a to například nahlédnutím do spisu. Při první návštěvě stavebního úřadu mu bylo
jen neformálně sděleno, že řízení bylo zahájeno dne 11. 10. 2011. Proto dne 17. 10. 2011 podal
přihlášku do řízení. Přestože žalobce při ústních jednáních ve dnech 7. 11. 2011 a 6. 12. 2011
na svou řádně podanou přihlášku odkazoval, stavební úřad mu neumožnil nahlédnout do spisu.
Žalobce totiž nepovažoval za účastníka řízení. Nyní, po třech letech, stěžovatel najednou
argumentuje posunutím okamžiku zahájení řízení, tedy že žalobce přihlášku ve smyslu §70
odst. 3 podal před okamžikem zahájení řízení. Žalobce ale v době podání přihlášky o skutečném
obsahu řízení nevěděl nic, na jeho žádost o informace nikdo neodpovídal a stavební úřad navíc
odepřel jednateli žalobce nahlédnout do spisu.
[21] Námitku stěžovatele, podle které přihláška žalobce do řízení byla podána před zahájením
řízení, neposoudil zdejší soud jako nepřípustnou. Zákaz vnášet do řízení o kasační stížnosti nové
právní tvrzení, které nebylo uplatněno v řízení před krajským soudem (§104 odst. 4 s. ř. s.),
dopadá pouze na takového stěžovatele, který byl v řízení před krajským soudem žalobcem.
Žalovaný správní orgán, který podává kasační stížnost, může argumentovat jakýmikoli právními
důvody, a to bez ohledu na to, jakou procesní obranu uplatnil ve vyjádření k žalobě a zda takové
vyjádření vůbec podal (viz rozsudek NSS ze dne 2. 7. 2008, čj. 1 Ans 5/2008-104).
[22] Námitce nepřezkoumatelnosti zdejší soud nevyhověl; napadený rozsudek považuje
za přezkoumatelný. Krajský soud totiž své závěry přesvědčivě vysvětlil. Dospěl k závěru,
že stavební úřad nemohl pro údajnou předčasnost neakceptovat podání ze dne 17. 10. 2011,
kterým se žalobce přihlásil do řízení, neboť řízení o odstranění stavby bylo zahájeno
již doručením ohlášení záměru stavbu odstranit, tj. dne 11. 10. 2011. Dne 23. 11. 2011,
tj. doplněním potřebných podkladů, stavební úřad dle §128 odst. 3 stavebního zákona
vstoupil do další fáze řízení o odstranění stavby. Krajský soud tedy dospěl k odůvodněnému
a srozumitelnému rozhodnutí.
[23] Nejvyšší správní soud proto dále zvážil správnost těchto závěrů.
[24] Dle §70 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny se ochrana přírody uskutečňuje
za přímé účasti občanů, prostřednictvím jejich občanských sdružení a dobrovolných sborů či aktivů. Dle odst. 2
téhož ustanovení [o]bčanské sdružení nebo jeho organizační jednotka, jehož hlavním posláním podle stanov
je ochrana přírody a krajiny (dále jen "občanské sdružení"), je oprávněno, pokud má právní subjektivitu,
požadovat u příslušných orgánů státní správy, aby bylo předem informováno o všech zamýšlených zásazích
a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné
podle tohoto zákona. Tato žádost je platná jeden rok ode dne jejího podání, lze ji podávat opakovaně.
Musí být věcně a místně specifikována. Podle odst. 3 pak je pak občanské sdružení oprávněno za podmínek
a v případech podle odstavce 2 účastnit se správního řízení, pokud oznámí svou účast písemně do osmi dnů
ode dne, kdy mu bylo příslušným správním orgánem zahájení řízení oznámeno; v tomto případě má postavení
účastníka řízení. Dnem sdělení informace o zahájení řízení se rozumí den doručení jejího písemného vyhotovení
nebo první den jejího zveřejnění na úřední desce správního orgánu a současně způsobem umožňujícím dálkový
přístup.
[25] Dle §128 odst. 1 stavebního zákona, ve znění do 31. 12. 2012, byl vlastník stavby povinen
ohlásit stavebnímu úřadu záměr odstranit stavbu. Podle odst. 2 lze stavbu odstranit, pokud stavební úřad
do 30 dnů ode dne ohlášení takového záměru nesdělí, že k odstranění je třeba povolení. Pokud však stavební
úřad dle odst. 3 téhož ustanovení stavebníkovi sdělí, že stavbu lze odstranit jen na základě povolení,
určí současně, jaké podklady je třeba doplnit. Dnem jejich předložení stavebnímu úřadu je zahájeno řízení.
Povolení k odstranění stavby podle odstavce 2 vydá stavební úřad rozhodnutím po projednání s účastníky řízení
a dotčenými orgány.
[26] Ze správního spisu je patrné, že stavební úřad obdržel od vlastníka stavby dne
11. 10. 2011 ohlášení odstranění stavby. Podáním ze dne 17. 10. 2011, doručeným stavebnímu
úřadu dne 18. 10. 2011, se žalobce přihlásil k účasti na řízení o odstranění stavby podle §70
odst. a 3 zákona o ochraně přírody a krajiny. Dne 31. 10. 2011 pak stavební úřad vlastníkovi
stavby sdělil, že stavbu nelze odstranit pouhým ohlášením záměru, ale je k tomu třeba povolení.
Podáním ze dne 1. 11. 2011 žalobce zdůraznil, proč s ním má být zacházeno jako s účastníkem
řízení (toto podání není založeno ve správním spisu, ale ve spisu krajského soudu). Stavební úřad
přípisem ze dne 2. 11. 2011 žalobci sdělil, že ve věci demolice sporného objektu neeviduje žádné
podání ve smyslu §109 stavebního zákona. Dne 7. 11. 2011 a 6. 12. 2011 se jednatel žalobce
domáhal nahlédnutí do spisu. Stavební úřad jeho žádostem nevyhověl. Dne 28. 11. 2011
pak vlastník stavby předložil podklady potřebné pro řízení o odstranění stavby. Dne 6. 12. 2011
stavební úřad oznámil účastníkům řízení a dotčeným orgánům, že zahájil řízení o odstranění
stavby. Přípisem z téhož dne, žalobci doručeným dne 13. 12. 2011, pak stavební úřad
žalobci sdělil, že mu ve smyslu §27 správního řádu nepřiznal právo být účastníkem řízení.
Dne 14. 12. 2011 stavební úřad vydal usnesení, jímž jednateli žalobce opět odepřel nahlédnutí
do správního spisu v posuzované věci. Stavební úřad dne 4. 1. 2012 konečně vydal rozhodnutí
o odstranění stavby.
[27] Krajský soud v bodech 22 až 24 napadeného rozsudku konstatoval, že „[d]nem podání
žádosti bylo zahájeno řízení o odstranění předmětné stavby (pozn. NSS: tj. dne 11. 10. 2011). Uvedený závěr
vyplývá z ustanovení §44 odst. 1 správního řádu. […] Vlastník stavby doplnil podklady nutné pro zahájení
řízení povolení odstranění stavby dne 23. 11. 2011. Dnem jejich předložení stavebnímu úřadu bylo ve smyslu
§128 odst. 3 StZ zahájena další fáze řízení o odstranění stavby a to řízení o povolení odstranění předmětné
stavby. […] Řízení o odstranění předmětné stavby tedy bylo zahájeno dne 11. 10. 2011. Žalobce se do řízení
o odstranění předmětné stavby přihlásil žádostí ze dne 17. 10. 2011, doručenou stavebnímu úřadu 18. 10. 2011,
tedy sedmý den po zahájení daného řízení. Soud proto činí dílčí závěr, že se žalobce do řízení o odstranění
předmětné stavby přihlásil v zákonem stanovené lhůtě“.
[28] Nejvyšší správní soud předesílá, že řízení o odstranění stavby se dle stavebního
zákona v rozhodném znění vždy zahajuje a vede z moci úřední. Stavební zákon však předpokládá
dvě možné varianty, jak má stavební úřad postupovat po doručení ohlášení o záměru
odstranit stavbu. V prvním případě stavební úřad udělí fiktivní souhlas s odstraněním stavby
(režim odstraňování stavby dle §128 odst. 2 stavebního řádu). V ostatních případech,
pokud stavební úřad shledá, že stavbu není možno odstranit pouze na základě souhlasu,
stavebníka vyzve, aby doplnil podklady potřebné pro vydání povolení k odstranění
stavby (režim dle §128 odst. 3). Stavebníkův záměr odstranit stavbu se pak překlápí
do správního řízení až dnem předložení nutných podkladů pro vydání stavebního povolení
(viz Roztočil, A. a kol. Stavební zákon. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013,
komentář k §128). Až v tomto momentě bylo správní řízení zahájeno.
[29] Zdejší soud tedy souhlasí se stěžovatelem, že §128 odst. 3 stavebního zákona,
ve znění do 31. 12. 2012, výslovně určuje počátek řízení o odstranění stavby. Řízení se zahajuje
předložením podkladů potřebných pro vydání povolení, tedy nikoliv podáním ohlášení o záměru
stavbu odstranit, jak dovodil krajský soud.
[30] To, že část odůvodnění napadeného rozsudku není správná, nicméně nevede
k jeho zrušení. Důvody totiž v podstatné míře obstojí, dílčí část odůvodnění přitom může
modifikovat Nejvyšší správní soud (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14. 4. 2009,
čj. 8 Afs 15/2007-75, č. 1865/2009 Sb. NSS, část IV.3.). Krajský soud bez ohledu na dílčí
pochybení dospěl ke správnému závěru.
[31] Stěžovatel namítá, že určení počátku řízení o odstranění stavby je rozhodující
pro určení, zda se žalobce do řízení přihlásil v zákonem vymezené lhůtě. Nejvyšší správní
soud s tím v této specifické věci nesouhlasí. Při výkladu a užití právní normy je totiž vždy
nutno šetřit její význam. Zjevným účelem §70 zákona o ochraně přírody a krajiny je zajistit
postavení účastníka řízení občanským sdružením, která usilují o ochranu životního prostředí.
Stanoví-li zákon lhůtu pro uplatnění práva být účastníkem řízení, pak občanské sdružení musí mít
reálnou možnost toto oprávnění uplatnit.
[32] Zdejší soud považuje jednání stavebního úřadu za krajně pokrytecké. Úřad žalobci
sdělil, že ve věci dotčené stavby neeviduje žádné podání (přípis žalobci ze dne 2. 11. 2011),
a to navzdory tomu, že dva dny před tímto sdělením vlastníkovi stavby oznámil, že o jeho záměru
odstranit stavbu bude nutné vést správní řízení (přípis ze dne 31. 10. 2011). Zdejší soud musí
přisvědčit žalobci, že lhůtu nemohl zmeškat, pokud úkon podle §70 odst. 3 zákona o ochraně
přírody a krajiny učinil dříve, než lhůta začala běžet. V prvé řadě je nutno zdůraznit, že podání
žalobce ze dne 17. 10. 2011 je dle jeho obsahu nutno kvalifikovat jako žádost podle §70 odst. 2
a 3 zákona o ochraně přírody a krajiny – ostatně podání se na tato ustanovení výslovně odvolává
(srov. k významu žádosti podle §70 odst. 2 a vzájemnému vztahu §70 odst. 2 a 3 rozsudky NSS
ze dne 18. 8. 2011, čj. 9 As 40/2011 – 51, věc Hezké Jižní Město, resp. ze dne 27. 4. 2012,
čj. 7 As 25/2012 – 21, věc VITA FUTURA, č. 2686/2012 Sb. NSS). Žalobce se stavebního
úřadu na řízení o odstranění sporné stavby dotazoval, neúspěšně se pokoušel nahlédnout
do spisu, ale jeho aktivita zůstala bezvýsledná. Po tom, co zjistil indicii, že řízení již bylo zahájeno,
podal do tohoto řízení přihlášku dle §70 odst. 2 a 3 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Analogicky, pokud by žalobce věděl, že v řízení před správním orgánem I. stupně již bylo
rozhodnuto, ale rozhodnutí by mu prozatím nebylo doručeno, nemohlo by jako nepřípustné
být zamítnuto jeho předčasné odvolání (§83 odst. 1 správního řádu). Žalobci rozhodně nelze
klást k tíži, že byl v této situaci procesně opatrný a přihlášku k demoličnímu řízení podle §70
odst. 3 podal ještě před vlastním zahájením tohoto řízení (jehož zahájení mu navíc zůstalo
ze strany stavebního úřadu utajeno). Stavební úřad jednal v této věci netransparentně,
pro žalobce nepředvídatelně, čímž porušil své zákonné povinnosti (§2, §4 a §7 správního
řádu). Tyto vady nezhojil ani stěžovatel, neboť uzavřel, že žalobce účastníkem řízení nebyl
a jeho odvolání jako nepřípustné zamítl. Proto krajský soud správně uzavřel, že napadené
rozhodnutí stěžovatele je nezákonné.
[33] Nejvyšší správní soud má za to, že stavební úřad vykládal dotčená ustanovení zákona
o ochraně přírody a krajiny a také §128 stavebního zákona bez zřejmého porozumění účelu
institutu účasti veřejnosti ve správních řízeních, v nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany
přírody.
IV. Závěr a náklady řízení
[34] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[35] O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl v tomto řízení úspěch. Žalobce sice měl ve věci plný úspěch, zdejší soud
mu nicméně, jakožto procesně nezastoupenému účastníku, náhradu nákladů řízení
stanovených paušální částkou podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, přiznat nemohl
(viz rozsudek NSS ze dne 25. 8. 2015, čj. 6 As 135/2015-79, část IV.). Nejvyšší správní soud
proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku II. výše.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2015
Zdeněk Kühn
předseda senátu