ECLI:CZ:NSS:2015:10.AS.103.2015:86
sp. zn. 10 As 103/2015 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: ARISTOKRATY
HOTELY, s. r. o., se sídlem Na Výsluní 201/13, Praha 10, zast. Mgr. Michalem Burešem,
advokátem se sídlem Bělehradská 1042/14, Karlovy Vary, proti žalovanému: Krajský
úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, za účasti osob
zúčastněných na řízení: I) KV BYTINVEST, a.s., se sídlem Na Císařce 3224/28, Praha 5,
zast. JUDr. Tomášem Ficnerem, Ph.D., advokátem se sídlem Bělehradská 14, Karlovy Vary,
II) Statutární město Karlovy Vary, se sídlem Moskevská 21, Karlovy Vary, a III) Hálkův
vrch, s.r.o., se sídlem Loketská 344/12, Karlovy Vary, zast. JUDr. Pavlem Tomkem,
advokátem se sídlem Polská 4, Karlovy Vary, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 9. 2013,
čj. 805/SÚ/13-3, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení II) proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2015, čj. 30 A 94/2013-128,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ítá .
II. Účastníci ani osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary, Úřadu územního plánování a stavebního
úřadu (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 27. 5. 2013, čj. 7548/SÚ/13,
sp. zn. 5069/SÚ/13/Geb, bylo k žádosti KV BYTINVEST a.s. vydáno stavební povolení
na stavbu „Bytový dům Hálkův vrch – Karlovy Vary, dopravní část“ na pozemcích
parc. č. 125/1, 165, 166, 174, 181, 182 v k. ú. Karlovy Vary [tyto pozemky jsou ve vlastnictví
osoby zúčastněné na řízení II)]. Odvolání žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení II) žalov aný
v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
potvrdil.
[2] Žalobkyně (vlastnící nemovitosti sousedící se zamýšlenou stavbou) v žalobě mimo jiné
namítla, že ve správním řízení stavebník [nyní osoba zúčastněná na řízení I)] nedoložil
dostatečně, tj. v souladu s §110 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), právo „na předmětných pozemcích umístit jak stavbu bytového
domu, tak ani obslužné komunikace“. K pozemkům p. č. 181 a 182 byla mezi osobami zúčastněnými
na řízení I) a II) uzavřena nájemní smlouva na dobu určitou ze dne 2. 3. 2009 a k pozemkům
p. č. 125/1, 165, 166 a 174 byla mezi osobou zúčastněnou na řízení II) na straně jedné a osobami
zúčastněnými na řízení I) a III) na straně druhé uzavřena smlouva o výpůjčce na dobu určitou
ze dne 19. 2. 2009. Obě smlouvy přitom byly uzavřeny pouze na dobu 5 let (do roku 2014),
což je v zásadním rozporu s charakterem umísťované stavby bytového domu a jeho obslužných
komunikací, které jsou z podstaty věci stavbami trvalými.
[3] Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 18. 3. 2015,
čj. 30 A 94/2013-128, žalobu zamítl. K uvedené námitce konstatoval, že soudy ve správním
soudnictví poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob
a mohly by tak zasáhnout v situaci, kdy by se případný nedostatek výše uvedeného
soukromoprávního vztahu negativně promítl do sféry veřejných subjektivních práv žalobkyně.
Tato situace však v posuzované věci nenastala, neboť, jak krajský soud uvedl, „ [u]zavřením
předmětných smluv a plněním z nich […] ke zkrácení veřejných subjektivních práv žalobkyně nedošlo
(ta to ostatně ani netvrdila).“
II.
Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně a žalova ného
[4] Osoba zúčastněná na řízení II) – dále jen „stěžovatelka“ – v kasační stížnosti
proti tomuto rozsudku namítla, že obě uvedené smlouvy byly uzavřeny na dobu určitou, a to 5 let
(do 2. 3. 2014). Osoba zúčastněná na řízení od té doby užívala předmětné pozemky bez právního
důvodu a stěžovatelka se jejich vyklizení musela domáhat soudní cestou (krajský soud ve věci
rozhodl rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, čj. 11 Co 47/2015- 139). Stěžovatelka uvedla,
že „[v] současnosti tedy nemá společnost KV BYTINVEST, a.s., žádný právní titul (důvod) k užívání
pozemků, k předmětným pozemkům nemá rovněž právo založené smlouvou o právu provést stavbu.
Přitom existence řádných práv k pozemkům založených uzavřením smlouvy je nutnou podmínkou, aby stavební
povolení mohlo být vydáno.“ Uvedené smlouvy byly obsahem správního spisu, přičemž již v době
rozhodování správního orgánu prvního stupně bylo zřejmé, že předmětná stavba nebude v době
jejich platnosti realizována. K tomu stěžovatelka dále konstatovala, že „[v] okamžiku vynesení
rozsudku (dle 18.3.2015) byly obě smlouvy již ukončené (ke dni 2.3.2014), tento fakt však soud nereflektoval.
Stěžovatel[ka] má za to, že soud při svém rozhodování nezhodnotil (ani zčásti) zásah do veřejných subjektivních
práv stěžovatel[ky].“
[5] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že souhlasí se stěžovatelčinou
argumentací. Dále konstatovala, že námitka, dle níž osoba zúč astněná na řízení I) nedisponuje
právem umístit na příslušných pozemcích stavbu, se nepochybně dotýká veřejných subjektivních
práv stěžovatelky; ta uvedenou námitku uplatnila již v odvolání proti rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně. Krajský soud doposud pravomocně nerozhodl ve věci týkající
se územního rozhodnutí, na jehož základě bylo nyní přezkoumávané stavební povolení vydáno.
Případné zrušení územního řízení by přitom mělo zcela zásadní vliv na výsledek nynějšího řízení.
[7] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti se závěry krajského soudu plně ztotožnil
a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[8] Osoby zúčastněné na řízení I) a III) vyjádření ke kasační stížnosti nepodaly.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti a předpoklady věcné
projednatelnosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas,
napadá rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatelka je řádně zastoupena
[§105 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Důvodnost kasační
stížnosti poté posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.);
neshledal přitom, že by napadené rozhodnutí či řízení předcházející jeho vydání trpělo vadami,
jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Argumentace stěžovatelky obsažená v kasační stížnosti směřuje výhradně k tomu,
že vydání napadeného stavebního povolení za situace, kdy smlouvy dokládající právo stavby
osoby zúčastněné na řízení I) byly uzavřeny na dobu určitou, zasáhlo do jejích práv.
Avšak ani případná důvodnost těchto stěžovatelčiných námitek by nemohla vést ke zrušení
rozsudku krajského soudu.
[12] Případný zásah do stěžovatelčiných práv v nyní posuzované věci nebyl a nemohl
být předmětem žalobního řízení. Dle §65 odst. 1 s. ř. s. platí, že „ [k]do tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen ‚rozhodnutí‘),
může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví- li tento
nebo zvláštní zákon jinak.“ Žalobkyně tudíž v řízení před krajským soudem mohla tvrdit
pouze dotčení svých hmotných či procesních práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 7. 2004, čj. 7 A 139/2001-67, č. 379/2004 Sb.) a nikoli též či dokonce výlučně
dotčení práv stěžovatelky. Tato tvrzení, resp. žalobní body, v zásadě vymezují rozsah přezkumu
napadeného rozhodnutí (§75 odst. 2 s. ř. s.). Krajskému soudu proto nelze vytýkat,
že se v této souvislosti možným zásahem do práv stěžovatelky nezabýval. Stěžovatelka sama
byla v řízení před krajským soudem zcela nečinná; kromě oznámení z 25. 4. 2014,
že bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení
1
, nepředložila stěžovatelka v průběhu řízení
krajskému soudu žádná tvrzení ani argumenty, z nichž by vyplývalo, že mělo být vydaným
stavebním povolením zasaženo do jejích práv. Až při ústním jednání dne 18. 3. 2015
2
uvedla
v substituci jednající zástupkyně stěžovatelky, že je vedeno občanskoprávní řízení
(v té době neskončené), avšak ani tehdy kromě tohoto sdělení nic dalšího nepřednesla.
[13] Krajský soud nepochybil, pokud ve svých úvahách nereflektoval skutečnost,
že uvedené smlouvy v době jeho rozhodování již pozbyly platnosti. Dle §75 odst. 1 s. ř. s.
totiž „[p]ři přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.“ V té době ovšem obě smlouvy platné a účinné stále byly.
1
Č. l. 79 spisu krajského soudu; oznámení zaslal soudu advokát Pavel Grüner, který však plnou moc doložil
až na výzvu soudu 26. 6. 2014.
2
Zvukový záznam na č. l. 125 spisu krajského soudu.
[14] K tvrzení žalobkyně, dle něhož krajský soud doposud pravomocně nerozhodl
v otázce územního rozhodnutí, na něž napadené stavební povolení navazovalo, Nejvyšší správní
soud (nad rámec nezbytně nutného) uvádí, že krajský soud předmětné územní rozhodnutí
zrušil rozsudkem ze dne 30. 5. 2014, čj. 30 A 23/2012-250. Toto rozhodnutí krajského soudu
však bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2015, čj. 5 As 122/2014-89,
zrušeno a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud následně rozsudkem
ze dne 30. 4. 2015, čj. 30 A 23/2012- 307, žalobu proti územnímu rozhodnutí zamítl
(kasační stížnost proti tomuto rozsudku podána nebyla). V dané věci tudíž již bylo pravomocně
rozhodnuto. Nejvyšší správní soud k tomu ovšem poznamenává, že ani případné zrušení
územního rozhodnutí by bez dalšího důvodem pro zrušení stavebního povolení nebylo,
neboť v takovém případě je nutno vycházet ze zásady presumpce správnosti aktů vydávaných
správními orgány a principu ochrany dobré víry jejich adresátů (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 As 79/2008- 128, č. 1815/2009 Sb. NSS).
[15] V obecné rovině Nejvyšší správní soud dodává, že stavební povolení samo o sobě
neopravňuje stavebníka k realizaci stavby na cizím pozemku. Jak Nejvyšší správní soud uvedl
v rozsudku ze dne 30. 6. 2014, čj. 4 As 61/2014- 48, „v souvislosti s realizací stavby je třeba rozlišovat
veřejnoprávní a soukromoprávní aspekty. Veřejnoprávní rovinu představuje stavební povolení, které zakládá
veřejné subjektivní právo stavebníka provést (realizovat) stavbu, tudíž je veřejnoprávním souhlasem s danou
stavbou. Soukromoprávní rovina spočívá v tom, z jakého právního základu vychází oprávnění stavebníka
k pozemku, na kterém má být stavba realizována. Tímto právním základem může být vlastnické právo
stavebníka, věcné břemeno nebo smluvní vztah s vl astníkem pozemku (např. nájemní smlouva) a podobně. “
K veřejnoprávnímu povolení tudíž musí k možné realizaci stavby přistoupit i příslušný
soukromoprávní titul. Ten však osoba zúčastněná na řízení I), jak plyne ze stěžovatelkou
citovaného rozsudku krajského soudu ze dne 31. 3. 2015, čj. 11 Co 47/2015- 139,
postrádá. Souvztažnosti z tohoto faktu vyplývající není však Nejvyšší správní soud v řízení
o kasační stížnosti oprávněn řešit.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[16] Nedůvodnou kasační stížnost proto Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[17] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ani žalobkyně neměly ve věci úspěch, žalovanému
nevznikly náklady nad rámec jeho úřední činnosti a osobám zúčastněným na řízení podle obsahu
spisu nevznikly žádné náklady vzešlé z povinnosti, kterou by jim soud uložil, nemají účastníci
ani osoby na řízení zúčastněné dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., právo na náhradu
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. září 2015
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu