ECLI:CZ:NSS:2015:10.AS.142.2015:36
sp. zn. 10 As 142/2015 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: F. Z., zast.
JUDr. Beátou Burianovou, advokátkou se sídlem Hlavní třída 161/42, Mariánské Lázně, proti
žalovanému: Krajský pozemkový úřad pro Karlovarský kraj - Pobočka Cheb, se sídlem
Evropská 1605/8, Cheb, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 1999,
čj. 141/045/01/PÚ/92-203-Z, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2015, čj. 30 A 47/2015-15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobce dne 5. 12. 1994 uzavřel s povinnou osobou (Agrokombinátem Dolní
Žandov, státní podnik) dohodu o vydání nemovitosti náležejících do přídělu č. 5, k usedlosti
čp. 4, 15 v k.ú. Horní Lažany a Dolní Lažany, zapsaných v knihovní vložce č. 44 pozemkové
knihy pro k.ú. Horní Lažany dle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku (dále též jen „zákon o půdě“). Okresní pozemkový úřad
v Chebu však tuto dohodu rozhodnutím ze dne 22. 2. 1995, čj. 858/016/06/PÚ/92-203-B,
dle §9 odst. 2 zákona o půdě neschválil s tím, že v ní nebyly uvedeny všechny osoby,
které uplatnily nárok na navrácení předmětných nemovitostí – konkrétně žalobcovi
sourozenci, a to i přes žalobcovo tvrzení, že je zmocněn za ně jednat. Toto rozhodnutí bylo
potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) ze dne 19. 11. 1996,
sp. zn. 30 Ca 199/95. Krajský soud se sice se závěrem správního úřadu neztotožnil,
neboť žalobcovi sourozenci uplatnili svůj nárok opožděně a nemohli tudíž být stranami
předmětné dohody, avšak shledal v ní jiné závažné vady; dohoda totiž v rozporu se zákonem
obsahovala i ustanovení o nevydání některých nemovitostí a vztahovala se na vydání i jen částí
(a nikoli celých) parcel bez jejich předchozího oddělení.
[2] Rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v Chebu ze dne 25. 2. 1999,
čj. 141/045/01/PÚ/92-203-Z, bylo dle §9 odst. 4 zákona o půdě, stanoveno, že žalobce není
vlastníkem předmětných nemovitostí. Správní orgán uvedl, že rodiče žalobce hospodařili
na dané usedlosti od 13. 2. 1948 do 20. 8. 1958 na základě přídělové listiny ze dne 8. 5. 1950,
přičemž její držby byli zbaveni na vlastní žádost z důvodu pracovní neschopnosti žalobcova otce.
Dospěl proto k závěru, že „zproštění přídělu a jeho předání Státnímu statku v Paliči nebylo aktem politické
perzekuce původních vlastníků ze strany státu ani postupem porušujícím jejich základní lidská práva a svobody,
nýbrž postupem ve smyslu dekretu 28/1945 Sb. s cílem zajistit na usedlosti další hospodaření.“
[3] Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojil podáním ze dne 28. 3. 1999 ke krajskému
soudu. Dne 19. 12. 2013 žalobce krajskému soudu písemně sdělil, že doposud neobdržel
žádnou informaci o tom, v jakém stádiu se věc nachází. Krajský soud žalobce přípisem
ze dne 18. 2. 2014 informoval o tom, že podání ze dne 28. 3. 1999 bylo vyhodnoceno
jako nejasné a zapsáno pod sp. zn. 30 Nc 5/1999 (správně ovšem sp. zn. 30 Nca 5/99)
a věc proto byla vyřízena nikoli formou rozhodnutí, nýbrž přípisem ze dne 29. 5. 2002.
Ze spisu krajského soudu je přitom zřejmé, že krajský soud kromě žalobcova podání
ze dne 28. 3. 1999 neměl k dispozici žádné jiné listiny ze spisu sp. zn. 30 Nca 5/99,
neboť tyto se mu přes provedené šetření nepodařilo dohledat. V podání ze dne 14. 1. 2015
adresovaném krajskému soudu žalobce uvedl, že přípis krajského soudu, jímž měla být věc
skončena, neobdržel a nebyl ani vyzván k doplnění, resp. opravě svého podání ze dne 28. 3. 1999.
Vzhledem k tomu žalobce požadoval, aby posledně uvedené podání bylo krajským soudem
považováno za žalobu proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí správního orgánu. Krajský soud
věc následně tuto žalobu napadeným usnesením odmítl s odůvodněním, že posuzovaná věc
nespadá do pravomoci správních soudů; žalobce krajský soud současně poučil o tom, že může
do 1 měsíce od právní moci usnesení o odmítnutí žaloby podat v téže věci žalobu podle §244
a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném
od 1. 1. 2003, k Okresnímu soudu v Chebu.
II.
Obsah kasační stížnosti a jejího doplnění
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti proti tomuto usnesení uvedl,
že s jeho odůvodněním nesouhlasí. Stěžovatel vylíčil svou nevoli nad stavem spravedlnosti
po roce 1989 a dále popsal okolnosti, za kterých byli jeho rodiče zbaveni shora uvedených
nemovitostí, jakož i dosavadní vývoj celé věci. K doložení svých tvrzení stěžovatel předložil řadu
příloh.
[5] Podáním ze dne 13. 7. 2015 stěžovatel požádal o osvobození od soudních
poplatků a ustanovení právního zástupce z řad advokátů. Tyto žádosti Nejvyšší správní
soud usnesením ze dne 22. 7. 2015, čj. 10 As 142/2015-21, zamítl a stěžovatele vyzval,
aby ve lhůtě jednoho týdne zaplatil soudní poplatek za kasační stížnost a předložil plnou moc
jím udělenou advokátovi pro řízení o kasační řízení či doložil dostatečné vlastní právní vzdělání.
V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší správní soud s poukazem na usnesení zvláštního
senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů,
ze dne 22. 6. 2004, čj. Konf 123/2003-7, č. 372/2004 Sb. NSS, uvedl, že stěžovatelem napadené
správní rozhodnutí nelze podrobit přezkumu ve správním soudnictví.
[6] Stěžovatel následně ve stanovené lhůtě soudní poplatek za kasační stížnost uhradil
a předložil plnou moc udělenou pro zastupování v řízení o předmětné kasační stížnosti
JUDr. Beátě Burianové, advokátce, jejímž prostřednictvím kasační stížnost dále doplnil.
[7] V doplnění kasační stížnosti ze dne 18. 8. 2015 stěžovatel uvedl, že na kasační
stížnosti trvá zejména z důvodu opatrnosti, a to kvůli dosavadním negativním zkušenostem
s vyřizováním svých restitučních nároků. Stěžovatel zdůraznil, že o opravném prostředku,
který podal v roce 1999, bylo rozhodnuto až nyní kasační stížností napadeným usnesením
krajského soudu. Stěžovatel dále konstatoval, že „[p]ředmětné nemovitosti byly právnímu předchůdci
žalobce, panu A. Z. odebrány bez právního důvodu tak, jak to má na mysli §6 odst. 1 zákona o půdě. Tento
byl persekuován a pod nátlakem byl nucen zemědělské usedlosti včetně živého a mrtvého inventáře odevzdat. V
tomto směru žalobce navrhl provedení důkazů výslechem svědků a čestnými prohlášeními. Tyto důkazy nebyly
správně posouzeny a následně byl vyvozen nesprávný právní závěr. Samotná povinná osoba se domnívala, že nárok
na vydání nemovitostí žalobci je po právu, a proto dne 5. 12. 1994 byla mezi oprávněnou osobou, F. Z., a
Agrokombinátem s.p. Dolní Žandov, jako osobou povinnou, uzavřena dohoda o vydání předmětných nemovitostí.
Rozhodnutím Okresního úřadu v Chebu, samostatného referátu Okresního pozemkového úřadu ze dne 22. 2.
1995 č.j. 858/016/06/PÚ/92-203-B ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 1996
sp. zn. 30 Ca 199/95, bylo ale rozhodnuto, že se předmětná dohoda podle §9 odst. 2 zákona o půdě,
neschvaluje z důvodu formálně právních nedostatků. Tato dohoda následně nebyla opravena a ani nebyl vyhotoven
potřebný geometrický plán na oddělení části parcel, které by měly být předmětem vydání.“
[8] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu, jakož i rozhodnutí
Okresního pozemkového úřadu v Chebu ze dne 25. 2. 1999, čj. 141/045/01/PÚ/92-203-Z,
zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný vyjádření ke kasační stížnosti ani k jejímu doplnění nepodal.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti a předpoklady věcné
projednatelnosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas,
napadá rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je řádně zastoupen
[§105 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Důvodnost kasační
stížnosti poté posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.);
neshledal přitom, že by napadené rozhodnutí či řízení jeho vydání předcházející trpělo vadami,
jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Předně Nejvyšší správní soud poznamenává, že nelze přehlédnout krajně nestandardní
postup krajského soudu ve vztahu ke stěžovatelovu podání ze dne 28. 3. 1999. Spis ve věci
sp. zn. 30 Nca 5/99, v němž bylo toto podání původně evidováno, totiž neobsahuje žádné další
listiny, neboť ty se krajskému soudu nepodařilo dohledat. Tato skutečnost přitom nasvědčuje
pravdivosti stěžovatelova tvrzení, že přípis ze dne 29. 5. 2002, na nějž krajský soud poukázal,
skutečně neobdržel; o opaku totiž nic kromě tvrzení krajského soudu obsaženého v přípisu
ze dne 18. 2. 2014 nesvědčí. Nejvyšší správní soud proto rozumí stěžovatelovu rozhořčení,
neboť ten se pravomocného skončení projednávané věci dočkal až po více než 16 letech,
přičemž jen od doby, kdy stěžovatel krajský soud na nečinnost upozornil, uplynulo do vydání
kasační stížností rozporovaného usnesení téměř jeden a půl roku.
[13] Jakkoli však stěžovatel vytýká takový postup krajskému soudu oprávněně,
nelze na jeho základě dovozovat nezákonnost napadeného rozhodnutí. Jak totiž Nejvyšší
správní soud uvedl již ve shora citovaném usnesení čj. 10 As 142/2015-21, správní soudy
nejsou nadány pravomocí ve stěžovatelově případě věcně rozhodnout.
[14] Zvláštní senát v právní větě ke shora citovanému usnesení čj. Konf 123/2003 výstižně
shrnul, že „[r]ozhodl-li pozemkový úřad postupem podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, o tom, že určitá osoba není vlastníkem
nemovitostí, na které podle tohoto zákona uplatnila nárok, může se taková osoba domáhat vydání nemovitostí
žalobou podanou podle části páté občanského soudního řádu (§244 a násl. [o. s. ř.]) proti osobě povinné.
O takové žalobě je příslušný rozhodovat soud v občanském soudním řízení, nikoli soud ve správním soudnictví.“
Stejný závěr přitom Nejvyšší správní soud přijal již v rozsudku ze dne ze dne 17. 9. 2003,
čj. 7 As 2/2003-69, a respektuje jej i jeho recentní judikatura (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 2. 2015, čj. 7 As 17/2015-35).
[15] Z uvedeného plyne, že ačkoli postup krajského soudu v nyní projednávané věci
nepochybně nebyl bezvadný, nemohl vyústit v jiný než odmítavý závěr vyjádřený výrokem I.
napadeného usnesení. Nedostatek pravomoci krajský soud přitom nemohl nikterak překlenout,
neboť je nezbytnou podmínkou řízení. Naopak pokud by krajský soud žalobu stěžovatele
projednal a rozhodl o ní věcně, zatížil by své rozhodnutí nezákonností, pro kterou by jej Nejvyšší
správní soud byl povinen bez dalšího zrušit. Přestože si Nejvyšší správní soud uvědomuje
stěžovatelovy těžkosti a jím pociťovanou nespravedlnost, nezbývá než uzavřít, že stěžovatelem
zvolený procesní postup, tj. podání žaloby ve správním soudnictví, nepředstavoval cestu,
která by v nyní posuzované věci mohla vést k ochraně jeho práv. Právním prostředkem
pro přezkum správnosti závěrů stěžovatelem kritizovaného správního rozhodnutí mohla být
žaloba dle §244 a násl. o. s. ř. Zda takovouto žalobu, o možnosti jejíhož podání byl stěžovatel
v napadeném usnesení poučen, stěžovatel skutečně podal, není Nejvyššímu správnímu soudu
známo; pro rozhodnutí o kasační stížnosti nemá však tato okolnost žádný význam.
IV.
Závěr a náklady řízení
[16] Nedůvodnou kasační stížnost proto Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[17] Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalovanému nevznikly náklady
nad rámec jeho úřední činnosti, nemají účastníci dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. září 2015
Zdeněk Kühn
předseda senátu