ECLI:CZ:NSS:2015:10.AS.220.2014:101
sp. zn. 10 As 220/2014 - 101
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně
Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: Office Park Šantovka,
s. r. o., se sídlem Washingtonova 1624/5, Praha 1, zast. Mgr. Martinem Mládkem, advokátem
se sídlem Václavské náměstí 57, Praha 1, proti žalovanému: Národní památkový ústav, se sídlem
Valdštejnské náměstí 162/3, Praha 1, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2014,
čj. 11 A 181/2013-113,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Dne 3. 10. 2013 vydal Magistrát města Olomouc, oddělení stavební památkové péče
(dále jen „dotčený orgán“), závazné stanovisko, čj. SMOL/183376/2013/OS/PP/Ka,
k záměru pod názvem „Šantovka Tower“. Návrh závazného stanoviska byl předtím dne 27. 9. 2013
na žádost dotčeného orgánu dle §14 odst. 6 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči
(dále jen „zákon o státní památkové péči“) projednán spolu s Národním památkovým
ústavem - pracoviště Olomouc za přítomnosti zástupců účastníků řízení.
[2] Dne 25. 9. 2013 byl dotčenému orgánu doručen dopis Generálního ředitelství Národního
památkového ústavu (dále jen „Generální ředitelství NPÚ“), podepsaný jeho generální ředitelkou
Ing. arch. Naděždou Goryczkovou, v němž jmenovaná s odkazem na závěr Vědecké rady
Generálního ředitelství Národního památkového ústavu (dál jen „Vědecká rada NPÚ“) ze dne
19. 9. 2013 požádala dotčený orgán o vydání negativního závazného stanoviska nebo přesvědčivé
odůvodnění opačného postupu. Dne 1. 10. 2013 vydalo Generální ředitelství NPÚ tiskovou zprávu,
v níž (opět s odkazem na závěr Vědecké rady NPÚ) uvedlo, že stavební záměr není
z hlediska památkové péče přijatelný. Zároveň generální ředitelka žalovaného požádala o setkání
s primátorem města Olomouce ohledně stavby Šantovka Tower, aniž by k tomuto jednání
byla žalobkyně přizvána.
[3] Žalobkyně se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
domáhala ochrany před nezákonným zásahem spočívajícím v postupu Národního památkového
ústavu – pracoviště Olomouc a zejména Generálního ředitelství NPÚ. Národní památkový ústav
(dále jen „žalovaný“) dle názoru žalobkyně vyvíjel protiprávní nátlak na dotčený orgán,
který byl časován těsně před vydáním závazného stanoviska záměrně tak, aby na něj žalobkyně
již nemohla reagovat. Na postup žalovaného se přitom vztahuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád
(dále jen „správní řád“), a to přinejmenším v rozsahu jeho §154. Národní památkový ústav
je tak povinen dodržovat základní zásady správního řízení podle části první správního řádu
a vztahují se na něj a na členy Vědecké rady NPÚ pravidla ustanovení §14 správního řádu ohledně
podjatosti.
[4] Městský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění svého
rozhodnutí především uvedl, že zveřejnění tiskové zprávy „není ani úkonem uvnitř správního řízení,
ani úkonem, který by musel být nezbytně uskutečňován v souvislosti s ukončením správního řízení a který by tak vliv
na veřejná subjektivní práva účastníka správního řízení společně s rozhodnutím ve věci samé jakkoli ‚dotvářel‘
či žalobce v přímé souvislosti s vrchnostenským postavením žalovaného na jeho veřejných právech jakkoli omezoval.“
V případě excesů, kdy by žalovaný ve vztahu k žalobci mediálně informoval neobjektivně,
tendenčně, zkresleně a žalobci by vznikla v důsledku takového způsobu informování škoda,
se žalobce může bránit cestou nároku na náhradu škody v řízení občanskoprávním dle zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb.,
o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“.
[5] Ve vztahu k dopisu Generálního ředitelství NPÚ a podkladovému stanovisku Vědecké rady
NPÚ městský soud uvedl, že oba úkony byly učiněny ještě před vydáním závazného stanoviska
(s obsahem zcela opačným, pročež bylo následně zahájeno přezkumné řízení) a v souladu
se zákonem, neboť žalovaný pouze realizoval „svá zákonem stanovená oprávnění a zákonnou povinnost
a proto nemůže být úspěšná ani žaloba, v níž se žalobce domáhá deklarace nezákonnosti takového úkonu,
neboť pokud by správní soud takové žalobě přisvědčil, došlo by tímto postupem k popření vlastního účelu a smyslu
existence žalovaného.“
[6] Městský soud dále konstatoval, že vydání žalobcem požadovaného deklaratorního výroku,
dle něhož k obsahu dopisu Generálního ředitelství NPÚ ze dne 24. 9. 2013 a podkladovému
stanovisku Vědecké rady NPÚ ze dne 19. 9. 2013 nelze přihlédnout v jakémkoli řízení ve věci
záměru Šantovka Tower, zákon v rámci řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem
neumožňuje.
[7] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že městský soud v této věci rozhodoval
již podruhé, neboť jeho první rozhodnutí bylo rozsudkem ze dne 29. 5. 2014, čj. 10 As 72/2014-43,
z procesních důvodů zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
II.
Argumenty kasační stížnosti, jejího doplnění, vyjádření žalovaného a odpovědí stran
na výzvu Nejvyššího správního soudu
[8] Žalobkyně (dále též jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu
předně namítla nesrozumitelnost té části jeho odůvodnění, v níž městský soud uvedl,
že úkony v podobě dopisu Generálního ředitelství NPÚ a podkladového stanoviska Vědecké rady
NPÚ byly učiněny ještě před vydáním závazného stanoviska, po němž následovalo přezkumné
řízení. Právě v jejich uskutečnění krátce před vydáním závazného stanoviska a s úmyslem ovlivnit
jeho znění totiž stěžovatelka spatřovala jejich nezákonnost. Dle stěžovatelky je totiž z povahy věci
zřejmé, že by se nemohlo jednat o nezákonný zásah, pokud by již nebylo vedeno žádné řízení,
jehož výsledek by jím mohl být ovlivněn. V době vydání vyjádření (dopisu) generálního ředitelství
NPÚ přitom probíhalo řízení o vydání závazného stanoviska a namítaný zásah tudíž trval.
Vzhledem ke skutečnosti, že původní závazné stanovisko bylo v přezkumném řízení zrušeno
a probíhá správní řízení o vydání závazného stanoviska nového, předmětný zásah trvá i nadále.
[9] Odůvodnění rozsudku městského soudu je dle stěžovatelky i vnitřně rozporné.
Pokud totiž městský soud na jedné straně konstatoval, že předmětné vyjádření z podstaty věci
nemůže být nezákonné, neboť se jedná o výkon zákonného práva a povinnosti, je takový závěr
ve zjevném rozporu s jeho podřazením pod pojem úkon ve smyslu §82 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[10] Stěžovatelka při ústním jednání před městským soudem uvedla, že Generální ředitelství
NPÚ nemá vůbec pravomoc činit vyjádření, vydávat stanoviska či tiskové zprávy.
Městský soud přitom na straně 4 svého rozsudku uvedl, že podle názoru zástupce stěžovatelky
vyjádřeného v průběhu ústního jednání „není pochybností o právu generální ředitelky žalovaného vyjadřovat
se ke konkrétnímu stavebnímu záměru, ale takové vyjádření musí mít kvalitu podkladového rozhodnutí
pro další případné správní řízení. Žalobou napadený úkon však tyto požadavky nesplňuje“. Městský soud
se tak vypořádal s námitkou, již stěžovatelka vůbec neuplatnila. Stěžovatelčinými námitkami,
dle kterých vyjádření Generálního ředitelství NPÚ nebylo opřeno o znalost správního spisu
a podkladové stanovisko Vědecké rady NPÚ nesplňovalo nezbytné formální náležitosti,
jakož i námitkou podjatosti některých členů Vědecké rady NPÚ, se však městský soud naopak
nezabýval. Městský soud taktéž nikterak neodůvodnil svou tezi, dle níž vydání tiskové zprávy
nebylo úkonem uskutečněným v souvislosti se správním řízením (o této souvislosti dle stěžovatelky
naopak svědčí úzká časová souvislost s vydáním závazného stanoviska). Postup dle zákona
č. 82/1998 Sb. je pak dle stěžovatelky až následným opatřením po vzniku škody,
přičemž sama jeho možnost nemůže znamenat vyloučení jiných prostředků ochrany.
Rozhodnutí městského soudu je tudíž stiženo nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku
odůvodnění.
[11] Za nesrozumitelné a dostatečně neodůvodněné stěžovatelka označila i závěry městského
soudu týkající se části navrhovaného petitu, dle níž k obsahu dopisu Generálního ředitelství NPÚ
ze dne 24. 9. 2013 a podkladovému stanovisku Vědecké rady NPÚ ze dne 19. 9. 2013
nelze přihlédnout v jakémkoli řízení ve věci záměru Šantovka Tower. Stěžovatelka se pouze
domáhala jednoznačné formulace, že uvedené vyjádření nelze použít jako podklad v žádném
správním řízení týkajícím se tohoto záměru. Není přitom zřejmé, „že by něco takového vyplývalo
ze samotné podstaty správního orgánu a právní úpravy obsažené v zákoně o státní památkové péči.“
Za nepochopitelný označila stěžovatelka závěr městského soudu, dle něhož takto formulovaný
žalobní návrh nemá žádnou návaznost na předešlý tvrzený nezákonný zásah. Městský soud
pak nevysvětlil ani to, proč by tato část petitu nemohla být podřazena pod pojem „obnovení stavu
před zásahem“. Naopak deklarováním nemožnosti použití předmětného vyjádření ve správních
řízeních by došlo k obnově stavu před zásahem, jakož i zajištění zákazu pokračovat v porušování
stěžovatelčina práva v intencích §87 odst. 2 s. ř. s.
[12] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti požadavek uplatňovaný kasační stížností
v plném rozsahu odmítl a odkázal na svá dřívější vyjádření.
[14] V doplnění kasační stížnosti ze dne 3. 12. 2014 stěžovatelka snesla obsáhlou argumentaci
týkající se údajné nicotnosti napadených úkonů žalovaného, jelikož „ochranné pásmo MPR Olomouc
nikdy nevzniklo.“ Své námitky opřela o skutečnosti, jež se dle svých slov měla dozvědět až v průběhu
řízení o kasační stížnosti. Jednalo se především o nevyhlášení výnosu ministra kultury ČSR,
čj. 6489/71-II/2 o prohlášení historického jádra města Olomouce za památkovou rezervaci
ve Sbírce zákonů, jakož i další údajné „vady ochranného pásma MPR Olomouc“. Vzhledem k těmto
vadám přitom bylo nicotným i rozhodnutí Okresního národního výboru ze dne 27. 7. 1987,
čj. Kult. 1097/87/Tsř., jímž mělo být vyhlášeno ochranné pásmo městské památkové rezervace
Olomouc.
[15] Žalovaný ve vyjádření k tomuto doplnění kasační stížnosti poukázal na zásadu presumpce
správnosti správních aktů, na jejímž základě „považuje rozhodnutí Okresního národního výboru
čj. kult 1097/87/Tsř z 27. 7. 1987, kterým bylo vyhlášeno ochranné pásmo památkové rezervace Olomouc,
za platné, neboť nikdy nebylo správním orgánem ani soudem zrušeno.“ Rozhodnutí na něj navazující
tudíž nelze pokládat za nezákonná či nicotná. Ustanovení §77 správního řádu přitom upravuje
pouze nicotnost správních rozhodnutí; závěry ze zasedání Vědecké rady NPÚ, dopis Generálního
ředitelství NPÚ, jakož i poskytující informaci o tomto zasedání však za rozhodnutí považovat nelze.
[16] Aby Nejvyšší správní soud předešel možné překvapivosti svého rozhodnutí, vyzval přípisy
ze dne 13. 3. 2015, čj. 10 As 220/2014-79 a čj. 10 As 220/2014-80, strany k vyjádření ve vztahu
k jeho možné úvaze, dle níž stěžovatelkou napadené konání žalovaného nenaplňuje podmínku
přímého zkrácení na právech zásahem, který není rozhodnutím.
[17] Stěžovatelka v odpovědi na uvedenou výzvu uvedla, že jí žalovaný upírá její veřejné
subjektivní právo na získání nezávislého a odborně erudovaného stanoviska, jež by mohlo být
podkladem pro vydání závazného stanoviska dotčeného orgánu. Vyjádření žalovaného
je z tohoto pohledu pro svou nezákonnost nepoužitelné, na jeho tvorbě se podílely podjaté osoby
a zároveň nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. Žalovaný dle stěžovatelky zneužívá pravomoci
vydávat odborná vyjádření, jakož i oprávnění podávat podnět k zahájení přezkumného řízení,
aby vytvářel nátlak na dotčený orgán.
[18] Žalovaný v této souvislosti uvedl, že vytýkaná jednání nelze „považovat za zásah,
pokyn či donucení správního orgánu vedoucí ke zkrácení práv. Jedná se o činnosti informativní, kterými se žádná
žalobcova práva nezkracují, tím méně pak přímo.“ Žalovaný dále zopakoval, že naplněn není ani znak
nezákonnosti tohoto jednání.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[19] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek městského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Nedůvodnou kasační stížnost zamítl na základě úvah dále vyložených.
III.A K námitkám nepřezkoumatelnosti rozsudk u městského soudu
[20] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu pro nesrozumitelnost, resp. nedostatek důvodů, přičemž tyto námitky shledal
nedůvodnými.
[21] Nejvyšší správní soud i s přihlédnutím ke své dřívější judikatuře konstatuje,
že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal
správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem
rozhodné skutečnosti posoudil (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS). V právní větě k rozsudku ze dne
25. 4. 2013, čj. 6 Ads 17/2013-25, Nejvyšší správní soud uvedl, že „[r]ozsudek je nepřezkoumatelný
pro nesrozumitelnost podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud z něj nelze jednoznačně dovodit, jakým právním
názorem je správní orgán po zrušení jeho rozhodnutí vázán a jak má v dalším řízení postupovat,
nebo pokud z něj nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané
správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí, nebo pokud je jeho odůvodnění vystavěno
na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu či pokud jsou jeho výroky vnitřně
rozporné nebo z nich nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl, a v některých jiných speciálních případech.
S tímto kasačním důvodem je však nutno zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu
pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou
platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení (v případě nositelů veřejných subjektivních práv je ve hře
též jejich základní právo na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, resp. na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod; č. 209/1992 Sb.), a koneckonců ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními soudy,
nemluvě o nákladech, jež jsou se soudním přezkumem spojeny. Proto by ke kasaci rozhodnutí krajského soudu měl
Nejvyšší správní soud přistoupit teprve tehdy, nelze-li jeho nesrozumitelnost jinak než kasací odstranit,
tzn., nelze-li nesrozumitelnost rozsudku odstranit výkladem, s přihlédnutím k obsahu spisu, k úkonům soudu
a účastníků řízení.“
[22] Stěžovatelka spatřovala nesrozumitelnost odůvodnění napadeného rozsudku v té části
odůvodnění, v níž městský soud uvedl, že úkony v podobě dopisu Generálního ředitelství NPÚ
a podkladového stanoviska Vědecké rady NPÚ byly učiněny ještě před vydáním závazného
stanoviska. Na uvedeném však Nejvyšší správní soud neshledal nic nesrozumitelného,
neboť městský soud v předmětné pasáži pouze zasadil namítané úkony žalovaného do časového
rámce. Toto konstatování přitom nepředstavovalo rozhodovací důvod městského soudu,
neboť tím byla především skutečnost, že žalovaný pouze realizoval svá zákonem stanovená
oprávnění a zákonnou povinnost a nikoli čas, ve kterém k této realizaci došlo.
[23] Stěžovatelka dále označila odůvodnění napadeného rozsudku za vnitřně rozporné,
neboť městský soud na jedné straně konstatoval, že předmětné vyjádření nemůže
být (coby výkon zákonného práva a povinnosti) z podstaty věci nezákonné, na straně druhé
však uvedené vyjádření podřadil pod pojem úkon ve smyslu §82 s. ř. s. Ani zde však Nejvyšší
správní soud žádný rozpor neshledal, neboť samotné podřazení určité skutečnosti pod pojem úkon
dle §82 s. ř. s., jež je pouze jednou z kumulativně stanovených podmínek deklarace nezákonnosti
zásahu, se se závěrem o jeho zákonnosti nikterak nevylučuje.
[24] Nedůvodným shledal Nejvyšší správní soud i tvrzení, dle něhož se městský soud vypořádal
s námitkou, již stěžovatelka vůbec neuplatnila. K tomu Nejvyšší správní soud předně poznamenává,
že z textu kasační stížnosti není zcela zřejmé, o jakou námitku se mělo jednat. Stěžovatelka nepřesně
uvádí, že při ústním jednání před městským soudem namítla absenci pravomoci Generálního
ředitelství NPÚ činit vyjádření a vydávat stanoviska či tiskové zprávy (takový argument v průběhu
jednání ze strany stěžovatelky nezazněl; lze jej však dohledat ve stěžovatelčině žalobě).
Naproti tomu stěžovatelka, resp. její zástupce, při ústním jednání jako základní důvod podané
žaloby označila skutečnost, že vyjádření Generálního ředitelství NPÚ, má-li být použito
jako argument či důkaz v navazujícím správním řízení, musí mít parametry vyžadované
pro jakýkoli správní akt. Obě uvedené námitky tak byly stěžovatelkou v průběhu řízení skutečně
vzneseny. Pokud pak městský soud v narativní části svého rozsudku uvedl, že dle názoru zástupce
stěžovatelky vyjádřeného v průběhu ústního jednání „není pochybností o právu generální ředitelky
žalovaného vyjadřovat se ke konkrétnímu stavebnímu záměru, ale takové vyjádření musí mít kvalitu podkladového
rozhodnutí pro další případné správní řízení “, jde nepochybně o určitou nepřesnost, avšak z uvedeného
nijak neplyne, že by se městský soud zabýval námitkou, již stěžovatelka v řízení neuplatnila.
Nadto předmětné konstatování městského soudu opět nepředstavovalo jeho rozhodovací důvod.
[25] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou nedostatečného odůvodnění týkající
se té části navrhovaného petitu, dle níž k obsahu dopisu Generálního ředitelství NPÚ ze dne
24. 9. 2013 a podkladovému stanovisku Vědecké rady NPÚ ze dne 19. 9. 2013 nelze přihlédnout
v jakémkoli řízení ve věci záměru Šantovka Tower. Městský soud totiž správně uvedl,
že „takovou deklaraci v rámci daného řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správní soud učinit
nemůže.“ Konstatování městského soudu, že předmětná část navrhovaného petitu
„nemá s ohledem na skutkové okolnosti posuzované věci [sama] o sobě žádnou návaznost na předešlý údajný
a tvrzený nezákonný zásah žalovaného a nelze jej proto podřadit pod obsah pojmu ‚obnovení stavu před zásahem‘“,
je totiž nutno číst společně s jeho závěrem, že „[ž]alobcem požadovaná deklarace o nemožnosti přihlížet
k označeným úkonům žalovaného jde nad rámec kompetence správního soudu, jestliže soud neshledal
jejich nezákonnost.“ Nejvyšší správní soud neshledal nic nepřezkoumatelného ani nesrozumitelného
na úvaze, dle níž, pokud nebyla soudem konstatována nezákonnost stěžovatelkou tvrzeného zásahu,
nelze správním orgánům zakázat, aby k napadeným úkonům v dalších správních řízeních přihlížely.
Za této situace pak ani nebylo nutno zabývat se otázkou, zda by předmětnou část petitu
bylo možno zahrnout pod pojem „obnovení stavu před zásahem“ či nikoli. Nadto povinnost správních
orgánů postupovat v souladu se zákonem je zakotvena v čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Z podstaty věci je tudíž zřejmé,
že i kdyby městský soud shledal, že v nyní posuzované věci žalovaného k nezákonnému zásahu
prostřednictvím namítaných úkonů došlo, výrok, dle něhož by správní orgány nesměly přihlížet
k předmětným nezákonným aktům, by byl v podstatě nadbytečný.
[26] Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že krajský soud se skutečně nezabýval jejími námitkami,
dle kterých vyjádření Generálního ředitelství NPÚ nebylo opřeno o znalost správního spisu
a podkladové stanovisko Vědecké rady NPÚ nesplňovalo nezbytné formální náležitosti,
přičemž někteří členové Vědecké rady NPÚ byli podjatí. Uvedené pochybení však nemělo
na zákonnost jeho rozhodnutí vliv, neboť městský soud se těmito otázkami v nyní projednávané
věci zabývat nemusel (viz zde dále odst. [28] až [34]).
[27] Nejvyšší správní soud konečně poznamenává, že stěžovatelka podáním ze dne 12. 9. 2014
zúžila žalobní petit, v němž nadále požadovala vyslovení nezákonnosti dopisu Generálního
ředitelství NPÚ ze dne 24. 9. 2013 a podkladového stanoviska Vědecké rady NPÚ ze dne
19. 9. 2013, jakož i zákazu jejich zohlednění v jakémkoli řízení týkajícím se záměru Šantovka Tower.
Otázka případné nezákonnosti zásahu spočívající ve vydání tiskové zprávy ze dne ze dne 1. 10. 2013
– jakkoli se jí městský soud zabýval – se tím pro posouzení věci stala zcela irelevantní.
Námitky týkající se údajně nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k vydání
předmětné tiskové zprávy proto Nejvyšší správní soud pro nadbytečnost již neřešil.
III.B K námitkám týkajícím se nesprávného právního posouzení věci
[28] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami týkajícími se nesprávného právního
posouzení věci, dle kterých nezákonnost tvrzeného zásahu spočívala v uskutečnění předmětných
úkonů krátce před vydáním závazného stanoviska a s úmyslem ovlivnit jeho znění,
resp. že „ochranné pásmo MPR Olomouc nikdy nevzniklo“, pročež napadené úkony žalovaného
v této věci jsou nicotnými správními akty. Také tyto námitky shledal Nejvyšší správní soud
nedůvodnými.
[29] Nejvyšší správní soud nejprve připomíná, že pro závěr svědčící pro důvodnost žaloby
na ochranu před nezákonným zásahem je vyžadováno kumulativní splnění pěti podmínek: žalobce
musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka)
zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ správního orgánu v širším smyslu) správního
orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a které byly zaměřeny přímo
proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka);
srov. shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 Aps 1/2005-65.
Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle §82 a násl. s. ř. s.
poskytnout.
[30] Nejvyšší správní soud dále poznamenává, že se shoduje s hodnocením městského soudu
ve vztahu ke splnění 4. podmínky, jež ostatně stěžovatelka v průběhu dosavadního řízení
nezpochybnila.
[31] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že v nyní posuzované věci nebyla naplněna
již ani první a ani druhá podmínka pro vyslovení nezákonnosti zásahu, tj. přímé zkrácení
na stěžovatelčiných právech. Vyjádření generálního ředitelství NPÚ obsažené v dopisu ze dne
24. 9. 2013, jakož i stanovisko Vědecké rady NPÚ ze dne 19. 9. 2013, mají pouze podkladový
charakter, neboť slouží výhradně pro potřeby dotčeného orgánu v rámci řízení o vydání závazného
stanoviska, jak plyne z dikce §14 odst. 6 věty první zákona o státní památkové péči,
dle kterého dotčený orgán „vydá závazné stanovisko po předchozím písemném vyjádření odborné organizace
státní památkové péče, se kterou projedná na její žádost před ukončením řízení návrh tohoto závazného stanoviska.“
[32] Vyjádření žalovaného je pouze jedním z vícera podkladů, jež dotčený orgán za účelem
vydání závazného stanoviska shromažďuje. Jakkoli takové vyjádření nepochybně může mít
na výslednou podobu závazného stanoviska významný vliv, samo o sobě do stěžovatelčiny právní
sféry nikterak nezasahuje a to ani nepřímo; dotčený orgán jím totiž není vázán a je na jeho uvážení,
zda k závěrům ve vyjádření obsaženým přihlédne či nikoli (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 5. 2013, čj. 1 Aps 4/2013-53, č. 2923/2013 Sb. NSS).
[33] Tím však není řečeno, že napadená konání žalovaného jsou ze soudního přezkumu
definitivně (navždy) zcela vyloučena. Ten je totiž v souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny umožněn
buď v rámci v rámci přezkoumání závazného stanoviska, jež je dle §14 odst. 1 a 2 zákona o státní
památkové péči za určitých podmínek dle §44a téhož zákona samostatným správním rozhodnutím,
popř. konečného rozhodnutí ve věci dle §75 odst. 2 s. ř. s. (srov. rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011, čj. 2 As 75/2009-113, č. 2434/2011 Sb. NSS).
[34] Při absenci splnění podmínek přímého zásahu zkracujícího práva stěžovatelky
a vzhledem k nutnosti kumulativního naplnění předpokladů umožňujících přezkum zákonnosti
zásahu správního úřadu stanovených ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu
čj. 2 Aps 1/2005-65, postrádá jakákoli další argumentace stěžovatelky týkající se údajných vad
napadených úkonů žalovaného vzhledem k předmětu nyní projednávané věci, tj. posouzení,
zda jimi došlo k nezákonnému zásahu ve smyslu §82 s. ř. s., relevanci. Proto se těmito tvrzenými
vadami Nejvyšší správní soud nemohl zabývat.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[35] Nedůvodnou kasační stížnost proto Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[36] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neměla ve věci úspěch a žalovanému nevznikly náklady
nad rámec jeho úřední činnosti, nemají účastníci dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2015
Zdeněk Kühn
předseda senátu