ECLI:CZ:NSS:2015:10.AS.252.2014:27
sp. zn. 10 As 252/2014 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Petra Mikeše v právní věci žalobce: Ing. T. M., proti žalovanému:
Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 30. 9. 2014, č. j. 474260/2014, o podání žalobce ze dne 12. 11. 2014
takto:
Návrh žalobce dle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
se za mí t á.
Odůvodnění:
[1] Dne 21. 11. 2014 bylo Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu
v Praze doručeno podání žalobce ze dne 12. 11. 2014 nazvané: „Vyjádření k Usnesení ze dne
6. 11. 2014, č. j. 48 A 39/2014 – 50“ (dále též „podání“), jímž žalobce vyjádřil nesouhlas
s postoupením jeho věci Městskému soudu v Praze.
[2] Z obsahu tohoto podání nebylo zřejmé, zda se jedná o kasační stížnost žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014, č. j. 48 A 39/2014 – 50, či nikoli.
Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2014, č. j. 10 As 252/2014 – 16,
byl proto žalobce vyzván k jednoznačnému sdělení ohledně právní povahy podání.
V odůvodnění usnesení mu bylo vysvětleno, v čem spatřuje Nejvyšší správní soud nedostatečnost
jeho předchozího vyjádření, byl též poučen o dalším postupu soudu, pokud podání bude mít vady,
pro které nebude možno v řízení pokračovat. Přípisem ze dne 18. 12. 2014 žalobce zdejšímu soudu
sdělil, že jeho podání nelze považovat za kasační stížnost. Dále žalobce uvedl,
že navrhuje předložení věci zvláštnímu senátu k rozhodnutí o kompetenčním sporu,
případně k rozhodnutí o přikázání věci Krajskému soudu v Praze dle ustanovení §9 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). Pozastavil se také nad tím,
proč je kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o postoupení věci jinému soudu
zpoplatněna a například kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení
pro nezaplacení soudního poplatku dle judikatury Nejvyššího správního soudu zpoplatněna není.
[3] Nejvyšší správní soud podle ustanovení §12 odst. 1 s. ř. s. rozhoduje o kasačních
stížnostech v případech stanovených tímto zákonem a dále rozhoduje v dalších případech
stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Žalobce na základě výzvy zdejšímu soudu sdělil,
že své podání ze dne 12. 11. 2014 nepovažuje za kasační stížnost. S ohledem na toto jednoznačné
vyjádření vůle žalobce (tj. že jeho podání není kasační stížností) lze konstatovat,
že v projednávaném případě nejsou splněny podmínky pro řízení o kasační stížnosti,
neboť zde není podání způsobilé zahájit u Nejvyššího správního soudu přezkum usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014, č. j. 48 A 39/2014 – 50.
[4] Projednatelnou část podání žalobce představuje jeho návrh na delegaci vhodnou
dle ustanovení §9 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud k takovému postupu neshledal důvody.
Žalobce se domáhal delegace vhodné ke Krajskému soudu v Praze z důvodu rychlosti a efektivity
řízení. Uvedl, že tento soud již rozhodoval o žalobě, která s projednávanou věcí souvisí.
Soudce, který ve věci rozhodoval, je s problematikou sporu seznámen, mohl by tedy rychleji
posoudit otázku jeho právního zájmu na nahlížení do restitučního spisu. Podle žalobce je Krajský
soud v Praze i blíže jeho bydlišti, které má ve Středočeském kraji. Tyto důvody však bez dalšího
možnost delegování na jiný než místně příslušný soud nezakládají. Dostupnost soudu pro žalobce je
v tomto případě stejná u Městského soudu v Praze i Krajského soudu v Praze, neboť oba soudy
mají své sídlo v Praze, jejich vzdálenost v rámci Hlavního města Prahy nehraje pro účastníky řízení
významnou roli. Ani předchozí rozhodování soudu o věci podobného či souvisejícího charakteru
nezakládá bez uvedení dalších skutečností důvod ke změně místní příslušnosti. Není výjimkou,
že o žalobách jedné osoby vedené proti rozhodnutím různých správních orgánů s podobným
obsahem rozhoduje více soudů. Koncentrace věcí zahájených účastníkem u jednoho soudu
(a senátu či soudce) není vždy vhodná, pozitiva v podobě teoreticky rychlejšího řízení jsou vyvážena
jinými negativními prvky, například omezením plurality názorů, případně nerovnoměrným
zatížením soudů. V projednávané věci nebyly žalobcem uvedeny natolik závažné důvody,
kterými by bylo možno odůvodnit zcela výjimečný postup delegace vhodné, která je vždy
narušením zásady trvání místní příslušnosti a ústavní zásady zákonného soudu a soudce
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2004,
č. j. Nad 138/2003 – 26, dostupný na www.nssoud.cz, stejně jako veškerá dále citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu).
[5] Žalobce dále navrhl předložení věci zvláštnímu senátu k rozhodnutí kompetenčního sporu.
Rozhodování o kompetenčních sporech se řídí zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, v platném znění. Podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) a b) tohoto zákona
se za kompetenční spor považuje spor o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí,
přičemž stranami tohoto sporu jsou buď soudy a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní
samosprávy nebo soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví. Kompetenčním sporem
je přitom dle odst. 2 téhož ustanovení spor, ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí
v totožné věci individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí.
Kompetenčním sporem je též spor, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci
individuálně určených účastníků. Žalobcem prezentovaný rozpor se týká místní příslušnosti krajského
soudu k projednávání žalob proti rozhodnutím Státního pozemkového úřadu. V dané věci tedy
kompetenční spor ve smyslu výše uvedeného zákona nenastal. Krajský soud v Praze pouze
usnesením ze dne 6. 11. 2014, č. j. 48 A 39/2014 – 50, ve smyslu ustanovení §7 odst. 5 s. ř. s.
postoupil věc k vyřízení Městskému soudu v Praze. Není zde přitom sporu o věcné příslušnosti
krajského soudu ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud proto neshledal splnění podmínek
pro předložení věci zvláštnímu senátu k rozhodnutí o kompetenčním sporu.
[6] K úvaze žalobce ohledně povinnosti platit soudní poplatek za kasační stížnost
proti usnesení krajského soudu o postoupení věci jinému soudu Nejvyšší správní soud odkazuje
na poplatkovou povinnost za kasační stížnost zakotvenou zákonem č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích. Z ustanovení §4 odst. 1 písm. a) tohoto zákona vyplývá, že poplatková
povinnost vzniká již podáním návrhu na zahájení řízení. Takovým návrhem je i kasační stížnost,
která je dle položky 19 Sazebníku poplatků, jenž je přílohou zákona o soudních poplatcích,
zpoplatněna částkou 5000 Kč.
[7] Ve věcech kasačních stížností proti usnesením o zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila, že trvání na zaplacení soudního poplatku
by v takových případech (kdy bylo krajským soudem i rozhodnuto o neosvobození žalobce
od soudních poplatků) znamenalo pouhé řetězení otázky, zda měl konkrétní žalobce povinnost
zaplatit soudní poplatek za jím podanou žalobu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 – 77). V projednávané věci krajský soud rozhodoval o postoupení
věci jinému soudu, což nevyvolává řetězení otázky povinnosti platit soudní poplatek.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2015
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu