ECLI:CZ:NSS:2015:10.AZS.245.2014:41
sp. zn. 10 Azs 245/2014 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové,
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobců: a) A. D., a b) nezl. D. D.,
oba zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů
1634/3, Praha 4, proti rozhodnutím žalované ze dne 3. 9. 2013, čj. MV-2919-5/SO/sen-2013
a čj. MV-2922-5/SO/sen-2013, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2014, čj. 57 A 94/2013-63,
takto:
I. Kasační stížnost proti výrokům I. a II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
24. 9. 2014, čj. 57 A 94/2013-63, se zamí t á .
II. Výrok III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2014, čj. 57 A 94/2013-63,
se r uší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci, obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobců
[1] Rozhodnutími Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky
(dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 5. 11. 2012, čj. OAM-85009-21/DP-2011
a čj. OAM-85003-21/DP-2011, byly dle §46 odst. 3, s odkazem na §56 odst. 1 písm. a),
větu druhou, zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
zamítnuty žádosti žalobců a neuděleno jim povolení k dlouhodobému pobytu na území České
republiky za účelem společného soužití rodiny dle §42a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců
(nositelkou oprávnění ke sloučení rodiny byla manželka a matka žalobců pobývající na území České
republiky na základě povolení k trvalému pobytu s platností od 2. 12. 1998). Dle správního orgánu
prvního stupně žadateli předložené podklady neprokazovaly, že jejich úhrnný měsíční příjem
nebude nižší než součet částek životních minim cizince a s ním společně posuzovaných osob
(§2 a §3 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění rozhodném
pro projednávanou věc). Odvolání proti těmto rozhodnutím žalovaná v záhlaví označenými
rozhodnutími zamítla a napadená rozhodnutí potvrdila.
[2] Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) usnesením ze dne 20. 3. 2014,
čj. 57 A 95/2013-57, spojil řízení o žalobách proti těmto rozhodnutím ke společnému projednání
a rozhodnutí. V záhlaví označeným rozsudkem následně obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalované k dalšímu řízení. Krajský soud mimo jiné dovodil, že „[n]elze […] souhlasit se striktním
výkladem správních orgánů, které dogmaticky trvaly na pravidelnosti tohoto příjmu dosahovaného v současnosti,
resp. z minulosti do současnosti s argumentací, že doložené podklady týkající se zahájené a teprve krátce probíhající
podnikatelské činnosti manželky a matky žalobců (navazující na rodičovskou dovolenou) nemohou tuto pravidelnost
příjmu prokázat. Dle krajského soudu je nutno, aby se správní orgány v každém konkrétním případě soustředily
na posouzení a řešení otázky, zda rodina co do svých úhrnných příjmů bude schopna do budoucna kontinuálně
fungovat právě tak, aby se nestala zátěží pro sociální systém České republiky. Pravidelnost současného dosahovaného
příjmu přitom jistě bude kritériem ‚ku prospěchu věci‘, nemůže však být kritériem jediným a klíčovým,
nadto aplikovaným způsobem, jak v daném případě učinila žalovaná.“
[3] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku uvedla,
že podmínka doložení úhrnného příjmu ve výši dle §42b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců
je pouze promítnutím obecné povinnosti doložení dostatečných finančních prostředků pro zajištění
nezbytných nákladů na pobyt cizince ve smyslu §31 odst. 1 písm. c) téhož zákona,
aniž by cizinec k zajištění těchto prostředků využíval systému státní sociální podpory.
Úhrnný měsíční příjem je tak pouze speciální kategorií finančních prostředků cizince,
kterými je po dobu pobytu na území České republiky povinen disponovat. Podmínka pravidelnosti
takového příjmu je stanovena ve vztahu k povolení dlouhodobého pobytu za účelem sloučení
rodiny proto, aby rodina disponovala určitou minimální výší prostředků k zajištění potřeb všech
jejích členů (analogická situace vyvstává i v řízení o žádosti o trvalý pobyt dle §71 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců).
[4] Stěžovatelka nezpochybnila, že pravidelné dosahování minimální výše finančních příjmů
je nutno hodnotit do budoucna, je tak ovšem třeba činit na základě doložených dokladů.
Předložený peněžní deník nositelky oprávnění se vztahoval pouze k období dvou měsíců
(konkrétně od 1. 8. 2012 do 30. 9. 2012), přičemž z uvedeného nebylo možné pravidelnost
dosahování minimální výše příjmů do budoucna dovodit. Nositelka oprávnění do zahájení výkonu
samostatné výdělečné činnosti pobírala pouze rodičovský příspěvek. Přiznání k dani z příjmu
nositelky oprávnění není v souvislosti s prokázáním minimální výše úhrnného příjmu dostatečným
dokladem, neboť jej vyplnila sama nositelka oprávnění, aniž by k němu byly doloženy jednotlivé
doklady o deklarovaném příjmu. I kdyby bylo přiznání k dani z příjmů stěžovatelkou akceptováno,
účastníci by zákonem požadované výše úhrnných příjmů nedosáhli. Z daňového přiznání vyplývá,
že tento příjem činil v roce 2012 pouze 15 470 Kč měsíčně (jedna dvanáctina ze součtu základu
daně 173 400 Kč a přeplatku na dani ve výši 12 234 Kč), přičemž požadovaná výše úhrnného
měsíčního činila 19 080 Kč. Doložené výpisy z bankovního účtu sice prokazují, že nositelka
oprávnění k určitému dni disponovala jistou částkou, avšak nelze z nich dovozovat její solventnost
v budoucnu. Žadatelé (byť k nositelce oprávnění ve vztahu rodinném) navíc při absenci vlastních
příjmů i přes výzvu správního orgánu prvního stupně nedoložili potvrzení o finančním zajištění
ze strany nositelky oprávnění.
[5] Stěžovatelka označila jako nesprávné i vyčíslení nákladů řízení. Odměna advokáta
Mgr. Petra Václavka za úkon spočívající v převzetí a přípravě zastoupení dle §11 odst. 1 písm. a)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), dále jen „advokátní tarif“, není opodstatněná, neboť převzal zastoupení
účastníků již v průběhu správního řízení a nikoli pro případ řízení před soudem. Mgr. Petr Václavek
podal ve věci pouze jedno podání ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu
za každého účastníka řízení, neboť návrh na přiznání odkladného účinku byl jejich součástí
(nešlo tak o samostatné úkony). Úkony právní služby byly navíc u obou účastníků zcela totožné
a lze je tudíž dle §12 odst. 4 advokátního tarifu považovat za společné úkony při zastupování
dvou osob. Výše náhrady nákladů spočívajících v nákladech právního zastoupení tak měla činit
9920 Kč (vč. DPH) a nikoli 32 912 Kč.
[6] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[7] Žalobci ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že stěžovatelka zaměnila institut prokázání
příjmu v rámci žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu [§42b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu
cizinců] a žádosti o povolení k pobytu trvalému (§71 odst. 1 téhož zákona). Právní úprava
v případě žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu (na rozdíl od povolení k trvalému
pobytu) požadavek pravidelnosti příjmu neobsahuje. Tato distinkce je přitom logická, neboť trvalý
pobyt představuje nejvyšší pobytový status, jehož může cizinec dosáhnout, a tudíž i podmínky
pro jeho udělení jsou přísnější než u jiných řízení. Účastník řízení o žádosti o povolení
dlouhodobého pobytu nemusí být schopen pravidelnost svého příjmu doložit již z podstaty
věci. Žalobci dále konstatovali, že krajský soud náhradu nákladů řízení vyčíslil zcela správně.
Advokát je oprávněn účtovat za převzetí věci bez ohledu na to, zda účastníky zastupoval již v řízení
před správními orgány či jen v řízení před soudem.
II.
Právní posouzení Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“)]. Kasační stížnost posoudil jako částečně
důvodnou.
II.A K námitce nesprávného výkladu pojmu úhrnný měsíční příjem
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nesprávného výkladu pojmu úhrnný
měsíční příjem ve smyslu §42b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, přičemž tuto shledal
nedůvodnou.
[10] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že účelem a smyslem podmínky doložení
úhrnného příjmu v určité minimální výši dle §42b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců
je zamezit tomu, aby cizinec žádající o dlouhodobý pobyt, resp. celá jeho rodina,
byli předem zřejmou zátěží pro sociální systém České republiky. Zároveň však není možné
přehlédnout, že jednotlivé typy pobytových titulů poskytují cizincům na území České republiky
rozdílný standard. Logickým důsledkem této skutečnosti je ovšem i rozdílná úroveň podmínek,
jejichž splnění je pro dosažení různých pobytových titulů zapotřebí. Zatímco §31 odst. 1 písm. c)
zákona o pobytu cizinců stanovuje povinnost žadatele o vízum k pobytu nad 90 dnů předložit
pouze „prostředky k pobytu na území,“ §42b odst. 1 písm. d) tohoto zákona v souvislosti s žádostí
o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny (tj. pobytového
titulu „silnějšího“) požaduje doložit „doklad prokazující, že úhrnný měsíční příjem rodiny po sloučení
nebude nižší než součet 1. částek životních minim členů rodiny a 2. nejvyšší částky normativních nákladů
na bydlení stanovených pro účely příspěvku na bydlení zvláštním právním předpisem nebo částky,
kterou cizinec věrohodně prokáže jako částku skutečných odůvodněných nákladů vynakládaných na bydlení
rodiny.“ Uvedená odlišnost je pouze přirozeným odrazem rozdílné úrovně uvedených pobytových
titulů.
[11] Podobně je třeba uvážit i postup ve vztahu k žádosti o povolení k trvalému pobytu
dle §65 a násl. zákona o pobytu cizinců. Podle §71 citovaného zákona „[d]oklad o zajištění prostředků
k trvalému pobytu na území se považuje doklad prokazující, že příjem cizince je pravidelný a úhrnný měsíční
příjem cizince a společně s ním posuzovaných osob pobývajících na území [§42c odst. 3 písm. c)] nebude nižší
než součet částek životních minim cizince a s ním společně posuzovaných osob a nejvyšší částky normativních
nákladů na bydlení stanovených pro účely příspěvku na bydlení zvláštním právním předpisem nebo částky,
kterou cizinec věrohodně prokáže jako částku skutečných odůvodněných nákladů vynakládaných na bydlení
své a společně posuzovaných osob“ (důraz doplněn). Jedná se o zpřísnění podmínek, jež zcela odpovídá
povaze trvalého pobytu představujícímu v pomyslné hierarchii pobytových titulů vrchol.
[12] Z uvedeného plyne, že analogická aplikace §71 zákona o pobytu cizinců ve vztahu k žádosti
o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny nepřichází v úvahu,
neboť by výše naznačené odstupňování podmínek v rámci jednotlivých typů pobytového řízení
nepřípustně (a bez zákonné opory) likvidovala a k tíži žadatelů nivelizovala na úroveň
nejpřísnějšího, dle zákonného textu jen pro povolení trvalého pobytu požadované kvality.
Požadavek pravidelnosti úhrnného příjmu se tudíž v řízení o žádosti o vydání povolení
k dlouhodobému pobytu uplatnit nemůže. Použití analogie by tu bylo v rozporu s čl. 2 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, dle něhož „[s]tátní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích
stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“
[13] Ve shodě s krajským soudem proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že pravidelnost aktuálně
dosahovaného příjmu je pro posouzení věci relevantní, nemůže však být jediným a zásadním
kritériem. Na rozdíl od §71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců není při posouzení dlouhodobého
pobytu podmínka pravidelnosti příjmu stanovena zákonem, tato skutečnost tedy může být
zohledněna, nikoliv však bezvýhradně vyžadována, jak to učinil v projednávané věci žalovaný.
II.B K námitkám týkajícím se navržených důkazů
[14] Námitky týkající se závěrů krajského soudu, dle nichž byly ve správním řízení
nesprávně odmítnuty důkazy peněžním deníkem a mimořádným výpisem z bankovního účtu,
považuje Nejvyšší správní soud za nedůvodné.
[15] Správní orgán prvního stupně v nyní projednávané věci neakceptoval žadateli předložený
peněžní deník a mimořádný výpis z bankovního účtu nositelky oprávnění výlučně z toho důvodu,
že tyto neprokazují pravidelnost úhrnného měsíčního příjmu. Uvedený postup následně
stěžovatelka žalobou napadenými rozhodnutími aprobovala. Jak již však bylo shora vysvětleno,
pravidelnost úhrnného příjmu byla v případu žalobců maximálně podpůrným kritériem,
správní orgány tudíž pochybily, pokud takové důkazy odmítly jen na základě tvrzení,
že předložené doklady pravidelnost příjmu nedokládají. Skutečnost, že nositelka oprávnění
do zahájení výkonu samostatné výdělečné činnosti pobírala pouze rodičovský příspěvek,
je v této souvislosti bez významu.
[16] Námitku, dle které přiznání k dani z příjmu nositelky oprávnění za rok 2012 není
pro prokázání minimální výše úhrnného příjmu dostatečným dokladem, neboť je vyplnila sama
nositelka oprávnění, aniž by k němu byly doloženy jednotlivé doklady o deklarovaném příjmu,
shledal Nejvyšší správní soud nepřípustnou.
[17] Stěžovatelka uvedený důkaz předložený v rámci odvolacího řízení odmítla
s tím, že je (stejně jako veškeré další doklady) veden na jméno nositelky oprávnění,
přičemž žadatelé ve správním řízení nedoložili jakékoli potvrzení o finančním zajištění ze strany
své manželky a matky. Úvahu obsaženou v předmětné kasační námitce, směřující primárně k otázce
věrohodnosti navrženého důkazu, však žádné z žalobou napadených rozhodnutí neobsahuje.
Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vychází dlouhodobě z premisy, že důvody rozhodnutí
správního orgánu musejí být seznatelné již z jeho odůvodnění. Nelze připustit dodatečné
doplňování důvodů rozhodnutí správního orgánu v soudním řízení správním (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2004, čj. 3 As 51/2003-58, příp. starší rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 1994, čj. 7 A 521/93-28).
[18] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že stěžovatelkou v kasační stížnosti provedený
výpočet úhrnného měsíčního příjmu na základě uvedeného daňového přiznání za rok 2012
je nesprávný. Stěžovatelka přehlíží skutečnost, že nositelka oprávnění získala živnostenské
oprávnění k výkonu hostinské činnosti až počátkem července roku 2012 (konkrétně dne 4. 7. 2012),
přičemž tuto činnost následně kontinuálně vykonávala. Daňové přiznání tudíž logicky zahrnuje
pouze příjmy generované od této doby. Tím, že stěžovatelka do svého výpočtu zahrnula i měsíce
předcházející, ve kterých nositelka oprávnění žádný zdanitelný příjem neměla, došlo nevyhnutelně
i ke snížení výsledné částky. Za daného skutkového stavu lze zohlednit pouze období, kdy nositelka
oprávnění jí tvrzenou výdělečnou činnost vykonávala, neboť jen tak mohl získat správní orgán
relevantní představu o jejích (v době rozhodování stěžovatelky aktuálních) příjmových poměrech.
Výsledný úhrnný měsíční příjem pak v projednávané věci při započtení celého měsíce července
2012 činí 30 939 Kč [(173 400 + 12 234)/6)].
[19] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, dle které žadatelé (byť k nositelce oprávnění
ve vztahu rodinném) navíc při absenci vlastních příjmů i přes výzvu správního orgánu prvního
stupně nedoložili potvrzení o finančním zajištění ze strany nositelky oprávnění.
[20] Z obsahu správního spisu je patrno, že držitelka oprávnění je manželkou žalobce a)
a matkou žalobce b), přičemž všichni jmenovaní žijí ve společné domácnosti. Zejména ve vztahu
k žalobci b) je pak požadavek předložení potvrzení o finančním zajištění ze strany nositelky
oprávnění zcela absurdní. Skutečnost, že žadatelé uvedené potvrzení nepředložili, tudíž sama o sobě
nemůže představovat důvod pro neudělení povolení k dlouhodobému pobytu. Opačný postup
správních orgánů byl by dle názoru Nejvyššího správního soudu přepjatým formalismem hraničícím
se znaky svévole, jak správně ve svém rozhodnutí uvedl krajský soud.
II.C K námitkám týkajícím se nesprávného vyčíslení nákladů řízení
[21] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami týkajícími se nesprávného vyčíslení
nákladů řízení spočívajících v nákladech na právní zastoupení (které byly v projednávané věci
v souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010,
č. j. 7 Afs 1/2007-64, č. 2116/2010 Sb. NSS, přípustné).
[22] Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou, dle které zástupci žalobců nepřísluší
odměna za převzetí věci a přípravu zastoupení, jelikož se jejich zastupování ujal již ve správním
řízení a nikoli až v řízení před soudem.
[23] Soudní řízení správní není pokračováním správního řízení, ale procesem zcela samostatným,
byť často na správní řízení navazujícím. Nejde tu pouze o skutečnost, že rozhodování
o veřejných subjektivních právech fyzických a právnických osob (§2 s. ř. s.) se ze sféry orgánů
výkonné moci státu přesouvá do sféry justiční, i když i to samo o sobě by dostatečným
způsobem opodstatňovalo závěr, že podání žaloby proti správnímu rozhodnutí zahajuje
řízení zcela nové. Jde tu též (a to je pro náhradově nákladový výrok nikoliv nepodstatné)
o skutečnost, že žalobní námitky proti žalobou napadenému rozhodnutí zpravidla mají jiný
charakter, než výhrady uplatněné uvnitř správního řízení v rámci opravných prostředků.
[24] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, dle které byl návrh na přiznání odkladného
účinku součástí podaných žalob a nešlo tak o samostatné úkony.
[25] Není rozhodné, zda uvedený návrh (nutno podotknout, že rozsáhle odůvodněný)
byl připojen již k podaným žalobám nebo učiněn prostřednictvím samostatného podání.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s posouzením krajského soudu, jenž návrhy na přiznání
odkladného účinku žalob považoval za úkony ve věci samé dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu. Návrh na přiznání odkladného účinku je návrhem procesní povahy a za úkon ve věci
samé jej nelze tudíž považovat. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku ze dne 15. 7. 2010,
čj. 7 Afs 56/2010-59, uvedl, že „[z]a podání, se kterým je nutně spojen vznik nároku ustanoveného advokáta
na mimosmluvní odměnu podle §11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, je třeba považovat jen takové podání, z něhož vyplývají pro věc nové skutkové, či právní okolnosti
a argumenty (důvody kasační stížnosti).“ Žádné z ustanovení advokátního tarifu přitom úkon v podobě
návrhu na přiznání odkladného účinku neupravuje. Je proto nutné dle §11 odst. 3 advokátního
tarifu aplikovat pojmově nejbližší institut obsažený v §11 odst. 2 písm. a) tohoto předpisu,
dle kterého mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny náleží advokátovi za „návrh na předběžné
opatření, dojde-li k němu po zahájení řízení “ (srov. též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 2. 2012, čj. 1 As 27/2012-32).
[26] Nejvyšší správní soud se však zčásti ztotožnil s námitkou, dle které úkony právní služby byly
u obou účastníků zcela totožné a lze je tudíž dle §12 odst. 4 advokátního tarifu považovat
za společné úkony při zastupování dvou osob.
[27] Citované ustanovení dopadá na situace, kdy advokát v rámci jednoho řízení zastupuje
více osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 213/2014).
Uvedený závěr je však aplikovatelný pouze ve vztahu k úkonům, k nimž v řízení došlo
po sloučení obou věcí (tj. po 26. 3. 2014, kdy shora citované usnesení čj. 57 A 95/2013-57
nabylo právní moci) spočívajících v účasti zástupce žalobců na soudním jednání dne 24. 9. 2014.
Krajský soud tudíž pochybil, pokud pravidlo v §12 odst. 4 advokátního tarifu obsažené
v této souvislosti neaplikoval. Ustanovenému advokátovi za tento úkon náleží odměna za každého
zastupovaného ve výši jednoho úkonu právní služby snížená o 20 %. Krajský soud při stanovení
výše náhrady nákladů řízení vycházel z §12 odst. 3 advokátního tarifu, ve znění vyhlášky
č. 120/2014 Sb., jež však na posuzovanou věc nedopadá (srov. čl. II citované vyhlášky).
III.
Závěr a náklady řízení
[28] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost dle §110 odst. 1 s. ř. s.
ve vztahu k výrokům I. a II. rozsudku krajského soudu ze dne 24. 9. 2014, čj. 57 A 94/2013-63,
jako nedůvodnou zamítl, výrok III. tohoto rozhodnutí zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení, v němž krajský soud znovu rozhodne o zrušeném výroku o náhradě nákladů,
jež přizná žalobcům při vázanosti právním názorem v tomto rozsudku vysloveným
(§110 odst. 4 s. ř. s.). O věci rozhodl Nejvyšší správní soud bez jednání postupem
podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[29] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
o věci samé (§110 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2015
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu