ECLI:CZ:NSS:2015:2.ADS.157.2015:48
sp. zn. 2 Ads 157/2015 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. K., zastoupeného
Mgr. Evou Macourkovou, advokátkou, se sídlem Kostelní 7, Beroun, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze
dne 5. 9. 2013, č. j. X, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 4. 6. 2015, č. j. 43 Ad 61/2013 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2600 Kč
do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně Mgr. Evy
Macourkové, advokátky.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 16. 4. 2013, č. j. X, byl žalobci
přiznán starobní důchod ve výši 9186 Kč měsíčně od 1. 6. 2012 podle §31 odst. 1 zákona č.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o důchodovém pojištění“) s přihlédnutím k článku 52 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a
Rady (ES) č. 883/2004. Proti citovanému rozhodnutí podal žalobce námitky, které žalovaná
rozhodnutím ze dne 5. 9. 2013, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítla.
[2] Hlavní spornou otázkou v projednávané věci je, zda měla žalovaná při výpočtu výše
starobního důchodu zohlednit dobu žalobcova studia v bývalém Svazu sovětských socialistických
republik (dále jen „SSSR“), a to konkrétně od 10. 12. 1969 do 30. 6. 1972 na vojenském leteckém
technickém učilišti v Ačinsku.
[3] V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce tvrdil, že žalovaná nerozhodla správně,
neboť dobu studia v SSSR nehodnotila, ačkoliv bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu
č. j. 4 Ads/2011 ze dne 23. 8. 2011 (žalobce měl patrně na mysli rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 8. 2011, č. j. 4 Ads 145/2011 – 59, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz) určeno, že se vzdělání uznává. Ve svém následujícím
podání žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008,
č. j. 6 Ads 23/2007 – 101, a konstatoval, že zákon o důchodovém pojištění požaduje splnění
pouze jedné podmínky pro zohlednění doby studia v zahraničí, a tou je české státní občanství
žadatele o důchod.
[4] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 6. 2015, č. j. 43 Ad 61/2013 – 24 (dále jen
„krajský soud“ a „napadený rozsudek“), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované
k dalšímu řízení. V odůvodnění obsáhle citoval oba rozsudky Nejvyššího správního soudu,
na něž žalobce poukazoval, přičemž uvedl, že citované závěry zdejšího soudu beze zbytku
dopadají i na projednávaný případ. Krajský soud shrnul, že se doba studia získaná v zahraničí
před 1. 1. 1996 po dobu prvních šesti let studia po dosažení věku 18 let považuje za náhradní
dobu pojištění podle §13 odst. 2 věty druhé zákona o důchodovém pojištění, pokud
má pojištěnec české státní občanství ke dni podání žádosti o důchod. Usoudil, že žalovaná
pochybila, neboť dobu žalobcova studia v SSSR nezapočetla do doby pojištění, a proto napadené
rozhodnutí nemůže obstát. Dodal, že na projednávaný případ nelze aplikovat Dohodu mezi
ČSSR a SSSR [krajský soud tím zjevně mínil Dohodu mezi Československou republikou a SSSR
o sociálním zabezpečení ze dne 2. 12. 1959 (dále jen „Dohoda“)].
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[5] Proti napadenému rozsudku podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v níž konstatovala, že jádrem sporu je pohled
na hodnocení doby středoškolského studia žalobce na území bývalého SSSR.
[6] Stěžovatelka předně uvedla důvody, pro které považovala napadený rozsudek
za nezákonný. Domnívala se, že zohlednění doby středoškolského studia by při výpočtu výše
starobního důchodu připadalo v úvahu pouze za předpokladu, že by Česká republika byla
ve smluvním vztahu se SSSR, resp. s Lotyšskou republikou, a její nositel pojištění by dobu studia
pro účely důchodového pojištění považoval za dobu pojištění a toto by potvrdil. Žalobce
však požádal o přiznání starobního důchodu v době, kdy již Dohoda nebyla v platnosti; lotyšský
nositel pojištění navíc sdělil, že doba žalobcova studia není podle lotyšských předpisů
dobou pojištění. Proto stěžovatelka při výpočtu postupovala podle českých právních
předpisů. Na základě českého práva by bylo žalobci možno vyhovět pouze za předpokladu,
že by byl ke studiu v SSSR vyslán Československou republikou, což znamená, že by musel mít
povolení československých státních orgánů k pobytu v cizině. V této souvislosti stěžovatelka
odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 6 Ads 23/2007 – 101,
a uvedla, že na studium v bývalém SSSR se pro československé občany vztahovala dohoda mezi
vládami Československé republiky a SSSR ze dne 18. 3. 1958 o vzájemné výměně studentů
a aspirantů ke studiu na vysokých školách a vědecko-výzkumných ústavech, která zajišťovala
československým občanům důchodové zabezpečení. Základní podmínkou ale bylo
československé státní občanství. Podle stěžovatelky nelze uvedenou dohodu na předmětnou věc
aplikovat, neboť žalobce nebyl studentem studujícím na území Československé republiky, nebyl
státním úřadem vyslán ke studiu do bývalého SSSR a současně mu nebylo Československou
republikou hrazeno stipendium. Jelikož žalobcovo studium nebylo a nemohlo být kryto žádnou
zákonnou normou, nemohla být legislativně podchycena ani jeho účast na nemocenském
a důchodovém pojištění v České republice, a je tak zcela irelevantní, že posléze získal české
občanství. Stěžovatelka dále uvedla, že pokud by připustila názor vyslovený krajským soudem,
musela by obdobně postupovat i u všech ostatních pojištěnců s českým občanstvím bez ohledu
na stát, v němž studovali, navíc by musela shodně zacházet i se všemi občany členských států
Evropské unie a dalších smluvních států. Stěžovatelka odkázala na historický vývoj a uvedla,
že je nutné vzít v úvahu, že v rozhodném období byl československý důchodový systém přísně
uzavřeným systémem omezeným prakticky jen na občany s trvalým pobytem na území státu.
Cílem tehdejší úpravy nepochybně bylo hodnotit doby studia v cizině jen těm, kteří měli trvalý
pobyt v Československu a kteří byli ke studiu vysláni nebo v cizině studovali s vědomím
československých orgánů a následně se vrátili do Československa. Nezákonnost napadeného
rozsudku tak měla spočívat především v tom, že krajský soud nesprávně posoudil otázku
hodnocení studia žalobce v letech 1967 – 1972, resp. v době od 10. 12. 1969 (tj. ode dne,
kdy žalobce dovršil 18 let) do 30. 6. 1972.
[7] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku stěžovatelka spatřovala v tom, že krajský
soud pouze odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, aniž by své rozhodnutí náležitě
zdůvodnil. Uvedla, že české právo není založeno na precedentech, a tudíž je judikatura závazná
jen pro konkrétní případ, na nějž se vztahuje, a rozsudky týkající se posuzování nároku konkrétní
osoby nelze považovat za důkazní prostředek v řízení o nároku jiné osoby na dávku sociálního
zabezpečení. Nadto považovala argumentaci krajského soudu za velmi kusou a unáhlenou.
Krajský soud dle jejího názoru dostatečně neobjasnil, v čem konkrétně spočívaly vady
napadeného rozhodnutí a jeho nezákonnost. Stěžovatelka taktéž navrhla přiznat kasační stížnosti
odkladný účinek.
[8] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil svůj nesouhlas s právním hodnocením
stěžovatelky a opětovně odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu uvedené v rozsudku
ze dne 22. 3. 2012, č. j. 4 Ads 145/2011 – 59. Za předmět sporu považoval to, zda lze dobu
jeho studia od 10. 12. 1969 do 30. 6. 1972 považovat za náhradní dobu pojištění. Vysvětlil,
že z důvodu neznalosti právních předpisů původně požadoval tuto dobu započítat do doby
pojištění; nyní žádá, aby byla uznána jako doba náhradní. Uvedl, že splnil jedinou relevantní
podmínku pro uznání doby studia za náhradní dobu, kterou je občanství České republiky.
S návrhem stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nesouhlasil.
III. Právní posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a za stěžovatelku v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. jedná
její zaměstnanec, který má požadované vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle
zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[10] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
III. 1. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
[11] Nejprve byla posuzována přezkoumatelnost napadeného rozsudku, jelikož zpravidla
platí, že pouze přezkoumatelný rozsudek je způsobilý k posouzení z hlediska jeho zákonnosti
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2014, č. j. 2 As 27/2013 - 34).
Problematika nepřezkoumatelnosti rozhodnutí je v judikatuře Nejvyššího správního soudu
bohatě zastoupena (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, nebo ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52). Rozhodnutí soudu
je třeba považovat za nepřezkoumatelné, pokud kupříkladu není zřejmé, jakými úvahami se soud
řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo proč při utváření právního závěru
podřadil daný skutkový stav pod určitou právní normu. O nepřezkoumatelné rozhodnutí se bude
jednat rovněž v případě, kdy napadené rozhodnutí obsahuje pasáže citované z jiného rozhodnutí,
které se však týkalo skutkově i právně odlišné věci, aniž by soud rozvedl způsob aplikace závěrů
vyslovených v takovém rozhodnutí na posuzovaný případ (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 4. 2014, č. j. 6 Ads 87/2013 – 131).
[12] Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že odůvodnění napadeného rozsudku je kusé, neboť
je z převážné části tvořeno citacemi judikatury Nejvyššího správního soudu a vlastní hodnocení
případu provedené krajským soudem je poměrně stručné. Napadený rozsudek však obsahuje
jasný právní závěr, jenž zní „[v] posuzované věci je nesporné, že žalobce byl ke dni podání žádosti o starobní
důchod již státním občanem ČR. Soud tak shrnuje, že za náhradní dobu pojištění se tedy podle §13 odst. 2 věty
druhé zákona o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 425/2003 Sb., považuje též doba studia v cizině
získaná před 1. lednem 1996, a to po dobu prvních šesti let tohoto studia po dosažení věku 18 let, jestliže
má pojištěnec české státní občanství ke dni podání žádosti o důchod. Žalovaná tedy pochybila, když nezapočetla
do doby pojištění studium žalobce v SSSR a její rozhodnutí tak nemůže obstát.“ Ten lze nepochybně
podrobit přezkumu.
[13] K tvrzení stěžovatelky, že rozsudky soudů nelze považovat za důkazní prostředky
v řízení o nároku jiné osoby na dávku sociálního zabezpečení, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že krajský soud dřívější rozsudky zdejšího soudu zjevně nepovažoval za důkazní prostředky,
nýbrž je použil jako výkladová vodítka a k uvážení, kterou právní normu je nutno aplikovat
na posuzovaný případ. Takto dospěl k závěru, že relevantní normou je §13 odst. 2 věta druhá
zákona o důchodovém pojištění a že tato norma nebyla stěžovatelkou správně interpretována
a aplikována. Popsanému postupu krajského soudu nelze nic vytknout.
[14] O přezkoumatelnosti napadeného rozsudku svědčí i to, že s jeho závěry stěžovatelka
ve své kasační stížnosti bez problému polemizuje. Nejvyšší správní soud proto považuje
napadený rozsudek za dostatečně přezkoumatelný.
III. 2. K námitce nesprávného posouzení právní otázky krajským soudem
[15] Nejvyšší správní soud následně přistoupil k meritornímu posouzení mezi účastníky
sporné otázky, zda lze pro účely důchodového pojištění zohlednit dobu žalobcova studia
v bývalém SSSR.
[16] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2012, č. j. 4 Ads 145/2011 - 59,
poskytl jasné vodítko pro hodnocení situací, kdy je žadatelem o (starobní) důchod fyzická osoba,
která v průběhu života získala státní občanství České republiky, studovala v cizině v době,
kdy ještě občanem České republiky nebyla, a v době, kdy žádala o přiznání důchodu, nebyla mezi
Českou republikou a dotčenou zemí platná a účinná žádná mezinárodní smlouva. Uvedený
rozsudek nestojí v judikatuře Nejvyššího správního soudu osamocený. Shodný názor vyslovil
Nejvyšší správní soud i v rozsudcích ze dne 17. 4. 2014, č. j. 4 Ads 113/2013 – 45, a ze dne
10. 6. 2015, č. j. 2 Ads 20/2015 - 142.
[17] Ve věci sp. zn. 4 Ads 145/2011 bylo posuzováno rozhodnutí o žádosti ze dne 6. 1. 2010,
v níž žadatelka mimo jiné uvedla, že v době od 1. 9. 1969 do 28. 6. 1975 studovala
na Volgogradském státním pedagogickém institutu a v době od 15. 8. 1975 do 24. 8. 1981
pracovala na území bývalého Sovětského svazu. Nejvyšší správní soud v citované věci uvedl,
že „[v] řízení před žalovanou i městským soudem stěžovatelka tvrdila, že v roce 1981 přesídlila z území bývalého
SSSR do tehdejšího Československa a následně se stala státní občankou České republiky. Správnost tohoto údaje
ověřila pracovnice Pražské správy sociálního zabezpečení v žádosti o starobní důchod, která byla podána a sepsána
dne 6. 1. 2010. Nemůže být tedy žádných pochybností o tom, že stěžovatelka měla ke dni podání žádosti
o starobní důchod české státní občanství. Stěžovatelka se narodila dne X, studium v cizině započala po dosažení
věku 18 let dne 1. 9. 1969 a toto studium nepřesáhlo šest let, neboť skončilo dne 28. 6. 1975. Proto je nutné
celou dobu studia stěžovatelky v cizině považovat za náhradní dobu pojištění ve smyslu §13 odst. 2 věty druhé
zákona o důchodovém pojištění. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani to, že stěžovatelka v době studia
v cizině nebyla československou státní občankou, neboť se narodila na území bývalého SSSR a české
(československé) státní občanství získala až později.“
[18] Shora citované závěry zdejšího soudu však nejsou aplikovatelné v situaci, kdy byl nárok
na důchod uplatněn za existence platné a účinné mezinárodní smlouvy upravující oblast
sociálního zabezpečení a uzavřené mezi dotčenými státy (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 5. 6. 2014, č. j. 2 Ads 44/2014 – 16).
[19] V nyní posuzované věci dospěl Nejvyšší správní soud k následujícím skutkovým
zjištěním. Žalobce se narodil dne X v Ťuchtětu, tj. na území bývalého SSSR. Z listiny o udělení
státního občanství České republiky ze dne 22. 10. 1991, č. j. VSC/2-53/4007/91-636, plyne, že
mu bylo ke dni jejího vydání uděleno státní občanství České republiky. Žádost o starobní důchod
podal dne 9. 2. 2012, tedy v době, kdy již byl českým státním občanem. Mezi stranami není sporu
o tom, že žalobce v letech 1967 – 1972 studoval na území bývalého SSSR. Strany se však
neshodují na tom, zda má být období žalobcova studia od 10. 12. 1969, tj. ode dne, kdy dovršil
18 let věku, do 30. 6. 1972 považováno za náhradní dobu pojištění dle zákona o důchodovém
pojištění.
[20] Ve věcech projednávaných Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 4 Ads 145/2011,
sp. zn. 4 Ads 113/2013 a sp. zn. 2 Ads 20/2015 se shodně jednalo o bývalé občany SSSR,
kteří poté, co získali české státní občanství, podali žádost o přiznání důchodu v době,
kdy již neplatila Dohoda, a zároveň bylo klíčovou otázkou započtení doby jejich studia,
které absolvovali ještě jako občané SSSR.
[21] V nyní posuzované věci je situace skutkově zcela shodná. V případě žalobce se jedná
o bývalého občana SSSR, který ještě v době, kdy byl občanem SSSR, vystudoval v bývalém SSSR
střední školu, který následně získal občanství České republiky a poté, co již mezi Českou
republikou a nástupnickými státy SSSR nebyla platná a účinná Dohoda, požádal o přiznání
důchodu.
[22] Obecným principem soudního rozhodování je zachování jednoty a předvídatelnosti
soudního rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech. Ze shora uvedené rekapitulace
obsahu věcí rozhodovaných Nejvyšším správním soudem je zřejmá skutková shoda.
Nadto si je Nejvyšší správní soud ze své úřední činnosti vědom toho, že ve věcech
sp. zn. 4 Ads 113/2013 a sp. zn. 2 Ads 20/2015 bylo rozhodováno o kasačních stížnostech
stěžovatelky, ve kterých uváděla v podstatě shodné argumenty, kterými odůvodňuje i tuto kasační
stížnost (srov. narativní část rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014,
č. j. 4 Ads 113/2013 - 45, body č. 4 - 6, či narativní část rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 10. 6. 2015, č. j. 2 Ads 20/2015 – 142, odstavec čtvrtý). Je tedy zřejmé, že kromě skutkové
shody byly v podstatné míře již řešeny Nejvyšším správním soudem i právní námitky stěžovatelky
uplatněné v obdobných věcech.
[23] V takovém případě se lze odchýlit od již v minulosti zaujatého názoru pouze postupem
podle §17 odst. 1 s. ř. s., tedy prostřednictvím předložení věci rozšířenému senátu Nejvyššího
správního soudu, nicméně stěžovatelka nepředkládá žádnou zásadně odlišnou nebo novou
argumentaci, která by měla být podkladem pro předložení věci rozšířenému senátu, a ani Nejvyšší
správní soud důvody k předložení věci neshledal.
[24] V této věci je nutné posuzovat důchodové nároky žalobce výhradně podle českých
právních předpisů, neboť ve vztahu k bývalému území SSSR zanikly účinky Dohody
před podáním žalobcovy žádosti o přiznání starobního důchodu. Žádná jiná mezinárodní
smlouva, která by Dohodu nahrazovala, nebyla ke dni podání žádosti účinná. V tomto ohledu
Nejvyšší správní soud připomíná závěry, které zaujal ke srovnatelným případům, jež se týkaly
zohlednění doby studia v zahraničí před rokem 1996, kdy nabyl účinnosti zákon o důchodovém
pojištění. Zdejší soud opakovaně judikoval, že doba studia získaná před 1. 1. 1996 podle předpisů
platných před tímto dnem se podle §13 odst. 2 věty druhé zákona o důchodovém pojištění
považuje bez dalšího za náhradní dobu pojištění, a to po dobu prvních šesti let studia
po dosažení věku 18 let. Jedinou podmínkou pro hodnocení této doby je české státní
občanství žadatele o důchod (srov. již citované rozsudky zdejšího soudu ze dne 22. 3. 2012,
č. j. 4 Ads 145/2011 – 59, ze dne 17. 4. 2014, č. j. 4 Ads 113/2013 – 45, a ze dne 10. 6. 2015,
č. j. 2 Ads 20/2015 – 142).
[25] S ohledem na shora uvedené se doba žalobcova studia v Ačinsku po dovršení věku 18 let
považuje za náhradní dobu pojištění, nejvíce však po dobu šesti let. Stěžovatelka proto
byla povinna zohlednit dobu studia ode dne 10. 12. 1969, kdy žalobce dovršil 18 let věku,
do 30. 6. 1972.
[26] Doba žalobcova studia před dovršením 18 let věku nemůže být zohledněna jako náhradní
doba pojištění (§13 odst. 2 zákona o d ůchodovém pojištění). To však nebrání případnému
zohlednění této doby jako doby pojištění podle §13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění
ve spojení s §11 písm. a) a §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 100/1988 Sb., ve znění účinném
do 31. 12. 1995, za předpokladu, že za ni bylo zaplaceno pojistné (srov. již citovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 4 Ads 113/2013 – 45). K tomu však
v případě žalobce nedošlo, a proto doba jeho studia přede dnem 10. 12. 1969 nemůže
být zohledněna, čehož si je žalobce patrně vědom, neboť ve svém vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, že spornou otázkou je hodnocení doby jeho studia od 10. 12. 1969.
[27] Jednotlivé námitky stěžovatelky nejsou důvodné a vypořádány byly již shora citovanými
rozsudky Nejvyššího správního soudu, na které zdejší soud v podrobnostech odkazuje.
[28] K tvrzení stěžovatelky, že studium žalobce nebylo kryto žádnou zákonnou normou,
a tak nemohla být legislativně podchycena ani jeho účast na nemocenském a důchodovém
pojištění v České republice, a je irelevantní, že posléze získal české státní občanství, Nejvyšší
správní soud podotýká, že právní předpisy platné před 1. 1. 1996 hodnocení dob studia v cizině
českými státními občany nepodmiňovaly získáním českého (československého) státního občanství
před započetím studia v cizině. Takový přístup by byl zjevně diskriminační vůči těm osobám,
které získaly české (československé) státní občanství jeho udělením, oproti těm, které ho získaly
narozením. Jestliže totiž čeští občané získali studiem v jejich domovské zemi potřebnou
kvalifikaci, tuto následně využili pro dosažení výsledků na území České republiky,
z nichž byly odváděny platby do českého systému důchodového zabezpečení, a nakonec získali
potřebnou dobu zaměstnání pro vznik nároku na starobní důchod pouze za použití českých
právních předpisů, tak zde neexistuje důvod pro neuznání doby jejich studia v cizině.
[29] Námitka nesplnění vyslání ke studiu v zahraničí československými státními orgány
a s tím související argumentace rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008,
č. j. 6 Ads 23/2007 – 101, je pak nedůvodná, neboť je nyní posuzována věc zcela odlišná.
K této námitce se zdejší soud vyjádřil již v rozsudku ve věci sp. zn. 4 Ads 113/2013, kdy uvedl,
že ve věci sp. zn. 6 Ads 23/2007 „analyzoval právní úpravu v tuzemských předpisech a v Dohodě
mezi ČSR a SSSR o sociálním zabezpečení pro potřebu rozlišení, která právní úprava dopadala na jím řešený
případ. Dospěl k závěru, že žalobce, který byl vyslán ke studiu v SSSR na základě Dohody mezi vládami
ČSR a SSSR z 18. 3. 1958 o vzájemné výměně studentů a aspirantů ke studiu na vysokých školách
a vědecko-výzkumných ústavech (č. 25/1958 Sb.), byl v režimu obdobném tzv. vyslaným pracovníkům,
proto právní úpravě v Dohodě mezi ČSR a SSSR o sociálním zabezpečení nepodléhal a bylo nutno
na něj aplikovat pouze české (československé) důchodové předpisy. V nyní rozhodované věci ovšem ve vztahu
k žalobkyni Dohodu mezi ČSR a SSSR o sociálním zabezpečení aplikovat ze shora uvedených důvodů nelze,
proto posuzování této otázky není relevantní.“
[30] Ze shora uvedených důvodů rovněž nelze souhlasit se stěžovatelčiným názorem, že cílem
dřívější právní úpravy bylo hodnotit dobu studia jen těm, kteří měli trvalý pobyt v České
republice a kteří byli ke studiu vysláni nebo v cizině studovali s vědomím československých
orgánů a následně se vrátili do Československa.
[31] Nejvyšší správní soud na základě všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
že závazný právní názor vyslovený krajským soudem je nepřesný, neboť krajský soud uvedl,
že „žalovaná tedy pochybila, když nezapočetla do doby pojištění studium žalobce v SSSR“. Nejvyšší správní
soud proto koriguje právní názor vyslovený krajským soudem v napadeném rozsudku
tak, že v případě žalobcova studia ode dne 1. 9. 1967 do 9. 12. 1969 nebylo prokázáno zaplacení
pojistného, a proto stěžovatelka nemohla tuto dobu zohlednit při stanovení výše starobního
důchodu. Období žalobcova studia ode dne 10. 12. 1969 do 30. 6. 1972 však stěžovatelka
byla povinna zohlednit v souladu s §13 odst. 2 věty druhé zákona o důchodovém pojištění
jako náhradní dobu pojištění. Zrušující výrok napadeného rozsudku a podstatná část důvodů
vyslovených krajským soudem, jakkoliv velmi kuse vyjádřených, však obstojí, proto Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl s tím, že závazný právní názor byl Nejvyšším správním
soudem opraven (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, č. 1865/2009 Sb. NSS).
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[32] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, a proto ji za podmínek
vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. rozsudkem zamítl.
[33] Za situace, kdy Nejvyšší správní soud rozhodl ve věci bezodkladně po provedení
nezbytných procesních úkonů, již samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
[34] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá tedy právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Procesně úspěšným byl v dané věci žalobce, a proto mu náleží
náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Náklady řízení žalobce tvoří mimosmluvní odměna
jeho zástupkyně za dva úkony právní služby podle §11 odst. 1 písm. a) a d) ve spojení
s §9 odst. 2 a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a dále částka
600 Kč jako paušální náhrada výdajů s těmito úkony spojených (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Zástupkyně žalobce není plátcem DPH. Celkem tedy žalobci na náhradě nákladů řízení náleží
částka ve výši 2600 Kč. Tuto částku je stěžovatelka povinna zaplatit žalobci na účet advokátky
do 30 dnů od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. července 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu