ECLI:CZ:NSS:2015:2.AFS.113.2015:28
sp. zn. 2 Afs 113/2015 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: FOLTÝN s. r. o.,
se sídlem V Osilkách 521/18, Praha 10, zastoupen JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou
se sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2015,
č. j. 1666/15/5200-11432-701607, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 21. 4. 2015, č. j. 11 Af 11/2015 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností ze dne 7. 5. 2015 se žalobce, jakožto stěžovatel, domáhá zrušení
shora nadepsaného usnesení (dále jen „napadené usnesení“) Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud”), kterým bylo podle §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.”), městským soudem zastaveno řízení
o žalobě proti shora označenému rozhodnutí žalovaného.
Městský soud usnesením ze dne 25. 3. 2015, č. j. 11 Af 11/2015 – 27, vyzval stěžovatele
k úhradě soudního poplatku z podané žaloby proti rozhodnutí správního orgánu v částce
3000 Kč. Lhůtu pro zaplacení tohoto soudního poplatku přitom stanovil na deset dní
od doručení usnesení stěžovateli. Ze soudního spisu městského soudu je zřejmé, že k jeho
doručení došlo dne 30. 3. 2015. Stěžovatel však ve stanovené lhůtě výzvě k zaplacení soudního
poplatku za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu nevyhověl. K zaplacení soudního poplatku
nedošlo ani k datu právní moci napadeného usnesení, jímž městský soud řízení zastavil.
Dne 23. 4. 2015, kdy napadené usnesení nabylo právní moci, podal stěžovatel k poštovní
přepravě žádost o osvobození od soudních poplatků adresovanou městskému soudu. Soudu
bylo toto podání doručeno 27. 4. 2015. Žádost zdůvodnil tvrzením nedostatku finančních
prostředků k zaplacení soudního poplatku spojeného s podáním žaloby. Městský soud
nato stěžovateli přípisem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 11 Af 11/2015 – 36, sdělil, že o jeho žádosti
o osvobození od soudních poplatků nebylo možno rozhodnout, neboť byla podána v den,
kdy rozhodnutí o zastavení řízení již nabylo právní moci.
Proti usnesení městského soudu o zastavení řízení brojí stěžovatel včasně podanou
kasační stížností. Činí tak s výslovným odkazem na ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
K tomu dále uvádí, že (městský) soud dospěl k rozhodnutí ve vadném řízení, během
něhož byl (stěžovatel) zkrácen na svých právech dle Listiny základních práv a svobod, Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavy České republiky, Všeobecné deklarace
lidských práv a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Dále stěžovatel dovozuje, že pokud by nebylo jeho kasační stížnosti vyhověno,
byla by mu odňata poslední možnost domoci se svého práva, aniž by bylo jakkoli rozhodováno
ve věci samé. Rovněž vyjadřuje své přesvědčení, že okolnost nezaplacení soudního poplatku
mu nemůže bránit v uplatnění jeho zákonných práv, zvlášť když nároky z žalob tohoto typu
jsou v zákonné lhůtě prekludovány.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný upozorňuje, že se v případě, kdy bylo řízení
před městským soudem zastaveno, nelze domáhat zrušení zastavujícího usnesení cestou
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nýbrž za takových okolností lze uplatnit toliko kasační
důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nadto dále podotýká, že postup městského soudu,
kdy došlo k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za žalobu, je zcela v souladu
se zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o soudních poplatcích“), stejně jako ustanovením §47 písm. c) s. ř. s. V úvahu
nepřipadá ani žádost o prominutí zmeškání lhůty dle §40 odst. 5 s. ř. s., neboť řízení již bylo
pravomocně zastaveno.
Nejvyšší správní soud nejdříve zkoumal přípustnost kasační stížnosti dle dílu prvního,
hlavy třetí, části třetí s. ř. s., a zjistil, že kasační stížnost je podána včas, osobou k tomu
oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského
soudu ve správním soudnictví a opírá se o některý z důvodů vyjmenovaných §103 odst. 1 s. ř. s.
Kasační stížnost je proto přípustná.
Kasační stížnost není důvodná.
Jako důvod kasační stížnosti uvádí stěžovatel námitku nezákonnosti napadeného
rozhodnutí ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dle tohoto ustanovení platí, že kasační
stížnost lze podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
V dosavadní rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu došlo k ustálení názoru,
že proti usnesení krajského soudu, kterým bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního
poplatku spojeného s podáním správní žaloby, lze podat kasační stížnost jen z důvodu
nezákonnosti tohoto rozhodnutí ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Pod tento důvod spadá
také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného
rozhodnutí o odmítnutí návrhu či zastavení řízení, a dále vada řízení spočívající v tvrzené
zmatečnosti řízení před soudem (viz rozsudek NSS ze dne 10. 8. 2011, č. j. 1 As 31/2008 – 41,
či rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS,
všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou přístupná na www.nssoud.cz).
Dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu posuzuje soud tvrzené důvody
kasační stížnosti podle jejich obsahu, a nikoliv podle formálního označení. „Tyto důvody musí
být svým obsahem podřaditelné pod některý z důvodů, které soudní řád správní v ustanovení §103 odst. 1
jako důvody kasační stížnosti vymezuje. Pokud takové obsahové podřazení není možné, jedná se o důvody jiné,
v §103 odst. 1 s. ř. s. neuvedené (§104 odst. 4 s. ř. s.)“ (z usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004 - 47). Není proto na překážku přípustnosti kasační stížnosti,
opatřil-li stěžovatel chybně svou stížní argumentaci odkazem na důvod dle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. namísto písm. e).
Z napadeného usnesení městského soudu a z listin tvořících součást jeho soudního spisu
vyplývá, že stěžovatel nezaplatil soudní poplatek spojený s podáním žaloby proti rozhodnutí
žalovaného současně s jejím podáním. Neučinil tak ani ve lhůtě městským soudem k tomu
dodatečně stanovené, ani po jejím marném uplynutí. Dne 23. 4. 2015 podal k poštovní přepravě
žádost o osvobození od soudních poplatků, adresovanou městskému soudu. Téhož dne
mu přitom bylo doručeno napadené usnesení, kterým městský soud zastavil řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného. Žádost o osvobození od soudních poplatků byla městskému soudu
doručena dne 27. 4. 2015.
Nejvyšší správní soud shledal, že kasační námitky stěžovatele neobsahují prakticky
žádnou dostatečně konkrétní právní argumentaci. Stěžovatel zejména neuvádí, proč považuje
napadené usnesení městského soudu za rozporné se zákonem a v čem spatřuje porušení kterých
ustanovení výše jmenovaných předpisů či mezinárodních smluv. Z obsahu kasační stížnosti
však vyplývá, že stěžovatel nesouhlasí s postupem městského soudu spočívajícím v nerozhodnutí
o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku.
Posouzení zákonnosti takového postupu městského soudu spočívá na zodpovězení
otázky, zda je soud povinen rozhodnout o žádosti o osvobození od soudních poplatků za situace,
kdy tato byla podána po vydání rozhodnutí o zastavení řízení, avšak ještě předtím,
než toto rozhodnutí nabylo právní moci [k okamžiku nabytí právní moci doručovaného
rozhodnutí soudu ve věcech správního soudnictví srov. zejm. rozsudek NSS ze dne 17. 4. 2008,
č. j. 5 Afs 1/2007 – 172, kde zdejší soud zaujal názor, dle kterého „posledním okamžikem tohoto dne
(tj. dne doručení) usnesení o zastavení řízení nabývá právní moci, stane se tedy závazným a nezměnitelným,
resp. nezvratitelným a poplatková povinnost zanikne“].
V rozsudku ze dne 22. 10. 2008, č. j. 1 As 31/2008 – 41, stejně jako v pozdějším
rozsudku ze dne 10. 8. 2011, č. j. 1 As 74/2000 – 251, Nejvyšší správní soud dovodil,
že v důsledku doručení žádosti o osvobození od soudních poplatků soudu před nabytím právní
moci jeho usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je třeba, aby soud
své rozhodnutí zrušil per analogiam §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, a aby o žádosti
o osvobození od soudních poplatků v pokračujícím řízení rozhodl.
Ačkoli se v citovaných rozsudcích zdejší soud nezabýval výslovně otázkou, zda postačí
toliko podání žádosti předtím, než dojde k nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení,
přičemž k doručení žádosti by došlo až několik dní poté, lze naproti výše odkázanému závěru
dovodit, že pouhé podání žádosti není svou relevancí srovnatelné s včasným doručením takové
žádosti soudu, pročež z něj nelze racionálním způsobem dovozovat povinnost soudu postupovat
analogicky s §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích a zrušit pravomocné usnesení o zastavení
řízení. Jen doručená žádost o osvobození od soudních poplatků je totiž srovnatelná
se zaplacením soudního poplatku ve smyslu §9 odst. 7 cit zákona. Lze tedy uzavřít,
že pro povinnost soudu rozhodnout o žádosti o osvobození od soudních poplatků není určující
ani tolik časový údaj o podání této žádosti jako včasnost jejího doručení soudu, tedy zda byla tato
žádost soudu doručena před nabytím právní moci usnesení o zastavení řízení.
Relevantní procesní okolnosti stěžovatelova případu přitom ani v nejmenším
nenasvědčují potřebě přehodnotit tento názor. Od podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného
měl stěžovatel téměř dva měsíce příležitost k doručení žádosti o osvobození od soudních
poplatků městskému soudu (poprvé současně s doručením žaloby dne 24. 2. 2015, naposledy dne
23. 4. 2015, kdy usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci). O právu požádat o osvobození
od soudních poplatků byl přitom stěžovatel výslovně poučen v rámci usnesení městského soudu,
kterým byl vyzván k zaplacení soudního poplatku. Nadto Nejvyšší správní soud podotýká,
že pokud se jedná o absenci informace stran času, ve kterém je možné soud požádat
o osvobození od soudních poplatků, nelze tuto klást za vinu městskému soudu, neboť zákon
pro tuto žádost žádnou lhůtu nestanoví. V dané souvislosti je případné poukázat na zásadu
vigilantibus iura scripta sunt (práva patří bdělým). Stěžovatel měl dostatečný časový prostor
k zajištění doručení jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků. Pokud jej nevyužil, nelze
to přičítat k tíži městskému soudu a spatřovat tak v nerozhodnutí o opožděně doručené žádosti
vadu řízení. Městský soud tudíž za daných okolností postupoval v souladu se zákonem,
vydal-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Na tom nemůže ničeho
změnit ani městskému soudu následně doručená žádost stěžovatele o osvobození od soudních
poplatků. Je třeba zdůraznit, že předmětem kasační stížnosti je usnesení o zastavení řízení;
to bylo vydáno v souladu se zákonem.
Jelikož Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a že nejsou dány důvody pro zrušení napadeného usnesení pro vady zjišťované soudem
z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), nezbylo než rozhodnout v souladu s ustanovením
§110 odst. 1 in fine s. ř. s., a kasační stížnost zamítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovaný požadoval paušální náhradu nákladů ve výši 300 Kč podle ust. §13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, v souvislosti s jedním úkonem právní
služby (písemné vyjádření ke kasační stížnosti). Nárok na paušální náhradu nákladů dovozuje
z ust. §36 odst. 1 s. ř. s. a nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13. K
tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že rovnost účastníků řízení podle ust. §36 odst. 1 s. ř. s.
není narušena, pokud žalovanému správnímu orgánu není v soudním řízení správním,
ve kterém měl plný úspěch, přiznána paušální náhrada nákladů řízení. Ve smyslu ust. §13 odst. 1
a 3 advokátního tarifu náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti
s poskytnutím právní služby advokátovi, přičemž nedohodl-li se advokát s klientem na jiné
paušální částce, činí tato částka 300 Kč za jeden úkon právní služby. Podle nálezu Ústavního
soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, „[z]ásadu rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37
odst. 3 Listiny základních práv a svobod naplňuje přiznání paušální náhrady coby náhrady hotových výdajů
podle jejich demonstrativního výčtu v §137 odst. 1 občanského soudního řádu i účastníkovi řízení,
který advokátem zastoupen není, a to v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem
byla přiznána taková náhrada podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.“ A contrario z citovaného
nálezu vyplývá, že paušální náhradu nákladů nelze přiznat účastníku řízení, pokud
by mu paušální náhrada nákladů nepříslušela ani při zastoupení advokátem (rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 10 Afs 259/2014 - 56, ze dne 17. 12. 2014,
č. j. 1 Afs 226/2014 - 33, a ze dne 27. 11. 2014, č. j. 4 As 220/2014 - 20).
Taková situace zcela jednoznačně v dané věci nastala. Podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 40/2006 - 87, publ. pod č. 1260/2007 Sb. NSS,
„v případě, že v soudním řízení správním vystupuje jako účastník orgán veřejné správy v oboru své působnosti,
není v zásadě důvodně vynaloženým nákladem, pokud se v takovém řízení nechá zastoupit. […] Stejně
tak Vrchní soud v Praze konstatoval, že povinnost správního úřadu jím vydané rozhodnutí hájit na soudě
proti správní žalobě představuje samozřejmou součást povinností plynoucí z běžné správní agendy. Nelze
proto spravedlivě žádat na žalobci, aby hradil náklady, vzniklé tím, že správní úřad udělil k zastupování plnou
moc advokátovi.“ Podle citovaného rozsudku by odvolacímu finančnímu ředitelství nemohla
být přiznána paušální náhrada nákladů, pokud by bylo zastoupeno advokátem, a proto ve smyslu
citovaného nálezu mu tato náhrada nemůže být přiznána ani v případě, že zastoupeno
není. Pro podporu výše uvedeného postupu srv. i aktuální judikaturu Nejvyššího správního
soudu, např. rozsudky ze dne 29. 1. 2015, č. j. 10 Afs 259/2014 - 56, ze dne 17. 12. 2014,
č. j. 1 Afs 226/2014 - 33, a ze dne 27. 11. 2014, č. j. 4 As 220/2014 - 20.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu