ECLI:CZ:NSS:2015:2.AFS.179.2014:27
sp. zn. 2 Afs 179/2014 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: R. K., zastoupen
JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 5. 4. 2012, č. j. 1431/12-1400-201897,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2014,
č. j. 47 Af 22/2012 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu
[1] Žalobce se domáhal žalobou zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne
5. 4. 2012, č. j. 1431/12-1400-201897, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o prominutí daně
z převodu nemovitostí pro nesplnění podmínek upravených v ust. §25 odst. 5 a 6 zákona
č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších
předpisů (pro danou věc dále jen „zákon o trojdani“).
[2] Pravomoc finančního ředitelství přešla v souvislosti s přijetím zákona č. 456/2011 Sb.,
o finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů na Odvolací finanční ředitelství
(dále bez rozlišování jen „žalovaný“).
[3] Krajský soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl poté, co se v odůvodnění ztotožnil
se závěrem žalovaného, že žádný ze zákonem vymezených případů, kdy lze daň prominout,
na posuzovanou věc nedopadá. Podle krajského soudu ovšem žalovaný mylně vycházel
ze skutečnosti, že na nastalou situaci dopadá §25 odst. 5 písm. c) zákona o trojdani a navazující
odst. 6 téhož ustanovení. V dané věci žalobce předmětné nemovitosti nabyl na základě kupní
smlouvy uzavřené se společností VOBYD REAL s.r.o. Aby nastaly podmínky pro aplikaci
§25 odst. 5 písm. c) zákona o trojdani, muselo by dojít ke zrušení této kupní smlouvy,
což se nestalo. Prohlášení konkursu na majetek dřívějšího vlastníka nemovitostí, společnost
ZADIP s.r.o., nemělo na platnost výše uvedené kupní smlouvy vliv. Nemělo vliv ani na platnost
kupní smlouvy uzavřené mezi společností ZADIP s.r.o. a VOBYD REAL s.r.o., neboť sepsání
nemovitostí do konkursní podstaty úpadce ZADIP s.r.o. bylo toliko výrazem názoru správkyně
konkursní podstaty, že jsou uzavřené kupní smlouvy vůči věřitelům úpadce neúčinné ve smyslu
§15 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“),
v důsledku čehož je možné nemovitosti zahrnout do soupisu konkursní podstaty
podle §6 odst. 3 ve spojení s §18 odst. 2 téhož zákona, ačkoliv nemovitosti úpadci již nepatří.
Neúčinnost kupní smlouvy tak obecně neznamená její neplatnost a nabyvateli (žalobci)
dále svědčilo vlastnické právo, třebaže jej nabyl na základě vůči věřitelům úpadce neúčinné
smlouvy. Dohoda o narovnání uzavřená dne 9. 11. 2011 mezi žalobcem a správkyní konkursní
podstaty úpadce společnosti ZADIP s.r.o. na výše uvedeném závěru nic nemění, neboť tato
dohoda nemohla ovlivnit (měnit či rušit) převodní účinky kupní smlouvy mezi žalobcem
a společností VOBYD REAL s.r.o., neboť úpadce nebyl účastníkem této kupní smlouvy
a správkyně konkursní podstaty tak nemohla zasahovat do smluvních vztahů třetí osoby.
Obsahem této dohody tak byl zejména souhlas žalobce s tím, že předmětné nemovitosti náleží
do konkursní podstaty úpadce, což však neznamená, že by žalobce nebyl platným vlastníkem
nemovitostí. Úvahy o včasnosti podání podnětu k prominutí daně z převodu nemovitosti
proto krajský soud shledal nerozhodnými, neboť nebyla naplněna již základní podmínka
hypotézy §25 odst. 5 písm. c) zákona o trojdani, že došlo ke zrušení převodní smlouvy.
[4] Krajský soud dále uvedl, že otázku prominutí daně z převodu nemovitosti osobě,
která sice platně nabyla vlastnické právo k nemovitosti, avšak o takové vlastnické právo
k nemovitosti v budoucnu přišla v rámci konkursního řízení z důvodu, že nabývací titul byl vůči
věřitelům dřívějšího vlastníka nemovitosti neúčinný, zákon neřešil a správní orgán tak za této
situace nebyl oprávněn daň prominout. Žalobě by nemohlo být vyhověno ani v případě,
kdy by soud extenzivním výkladem dospěl k závěru, že pod pojem „zrušení smlouvy po převodu
nemovitosti“ ve smyslu §25 odst. 5 písm. c) zákona o trojdani lze zahrnout i nastalou situaci.
V takovém případě by soud totiž musel přisvědčit názoru žalovaného o tom, že podnět
k prominutí daně byl žalobcem podán opožděně po uplynutí tříleté lhůty od účinků vkladu
vlastnického práva a zákon nepřipouští žádné výjimky ani neumožňuje prominutí zmeškání lhůty,
byť by ke zmeškání lhůty žalobcem došlo z omluvitelných důvodů. Navíc nebyla splněna
ani podmínka podle odst. 6 výše uvedeného ustanovení.
II. Kasační stížnost
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností
podanou v zákonné lhůtě. Důvody kasační stížnosti výslovně podřadil pod ust. §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s. Namítá, že nemohl požádat o prominutí daně dříve, neboť ani neměl
v úmyslu od kupní smlouvy odstoupit. Po právu se domníval, že je vlastníkem předmětných
nemovitostí, danou situaci nezavinil a i při vynaložení veškeré opatrnosti nemohl mít podezření
o vedení konkursního řízení. To bylo s úpadcem zahájeno v roce 2006 a teprve v roce 2010
se o této skutečnosti stěžovatel dozvěděl, včetně informace, že správkyně konkursní podstaty
v roce 2009 zahrnula žalobcem zakoupené nemovitosti do konkursní podstaty úpadce. Podal tedy
žalobu na vyloučení věci z konkursní podstaty a v rámci řízení o žalobě uzavřel se správkyní
konkursní podstaty dohodu o narovnání vztahů, ve které stěžovatel učinil nesporným,
že nemovitosti jsou ve výlučném vlastnictví úpadce a správkyně se zavázala uhradit žalobci částku
500.000 Kč z titulu vypořádání kupní ceny. Pokud by stěžovatel takto nepostupoval, neobdržel
by od společnosti VOBYD REAL s.r.o. žádné plnění, neboť tato společnost nemá žádný
majetek, byla v likvidaci a je vymazána. Navíc stěžovatel následně zjistil i provázanost jednatelů
úpadce a společnosti VOBYD REAL s.r.o.
[6] Podle stěžovatele nelze ust. §25 odst. 5 zákona o trojdani vykládat tak striktně a nelze
je vůči stěžovateli bez přihlédnutí ke všem okolnostem aplikovat. Stěžovatel postupoval po celou
dobu v souladu s právními předpisy, splnil svoji daňovou povinnost, ale stát mu neposkytl
prakticky žádnou právní ochranu vlastnictví a nyní odmítá stěžovateli vydat majetkový prospěch,
který stěžovatel již uhradil, ač došlo k anulaci převodů nemovitostí. Je nepochybné,
že zákonodárce na tuto situaci nemyslel. S ohledem na skutečnost, že obě uzavřené kupní
smlouvy jsou absolutně neplatné a vlastníkem nemovitostí byla de facto po celou dobu
společnost ZADIP s.r.o., nemůže stěžovatel splnit podmínku zápisu původního vlastníka,
tj. společnosti VOBYD REAL s.r.o. Pokud neexistuje právní úprava, měl by soud právo dotvářet
svou rozhodovací činností. Striktní výklad výše uvedeného ustanovení odporuje zdravému
rozumu a spravedlivému uspořádání společenských vztahů. Stěžovateli chybí jakákoliv právní
jistota a nachází se v situaci, kdy jako ručitel zaplatil daňový nedoplatek a svou regresivní
pohledávku by musel přihlásit do konkursního řízení a uspokojení by nedosáhl.
[7] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil se závěry krajského soudu.
Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Ze spisu vyplynuly následující podstatné skutečnosti, které nejsou mezi stranami sporné.
Společnost ZADIP s.r.o. převedla několik nemovitostí na společnost VOBYD REAL s.r.o.
kupní smlouvou uzavřenou dne 3. 7. 2006. Stěžovatel tyto nemovitosti od společnosti VOBYD
REAL s.r.o. koupil kupní smlouvou ze dne 10. 5. 2007 s právními účinky vkladu ke dni
14. 5. 2007 za celkovou kupní cenu 1.260.000 Kč. Finanční úřad v Mělníce vyměřil společnosti
VOBYD REAL s.r.o. daň z převodu nemovitosti daňovým výměrem ze dne 7. 5. 2008. Tuto daň
uhradil stěžovatel jako ručitel. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2008,
č. j. 32 K 76/2006 - 310, byl na společnost ZADIP s.r.o. prohlášen konkurs. Správkyně
konkursní podstaty zahrnula žalobcem zakoupené nemovitosti do konkursní podstaty ke dni
31. 7. 2009. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2010, č. j. 32 K 76/2006 - 398,
byl stěžovatel vyzván k podání žaloby proti správkyni konkursní podstaty o vyloučení nabytých
nemovitostí z konkursní podstaty. Dne 9. 11. 2011 uzavřel stěžovatel se správkyní konkursní
podstaty dohodu o narovnání, podle které předmětné nemovitosti spadají do konkursní podstaty
a žalobce má nárok na částku 500.000 Kč z titulu vypořádání kupní ceny. Dne 18. 2. 2012 podal
stěžovatel žádost o prominutí daně z převodu nemovitostí podle ust. §25 odst. 5 zákona
o trojdani.
[11] Podle §25 odst. 5 zákona o trojdani v rozhodném znění platí, že dojde-li k převodu
vlastnictví k nemovitosti na základě a) smlouvy uzavřené s rozvazovací podmínkou, s výjimkou
smlouvy o zajišťovacím převodu práva, b) smlouvy s výhradou zpětného převodu vlastnictví
k nemovitosti, c) jiné smlouvy, která byla po převodu vlastnictví k nemovitosti zrušena, finanční
ředitelství na žádost daňového subjektu nebo na základě podnětu ručitele z moci úřední daň
z převodu nemovitostí nebo daň darovací promine, dojde-li ke zpětnému nabytí nemovitosti
původním převodcem do 3 let ode dne vzniku právních účinků vkladu práva do katastru
nemovitostí nebo ode dne nabytí účinnosti smlouvy o převodu nemovitosti, která není
předmětem evidence v katastru nemovitostí, a v této lhůtě daňový subjekt požádá o prominutí
daně nebo ručitel podá podnět finančnímu ředitelství. Je-li vedeno řízení z podnětu ručitele,
je příjemcem rozhodnutí o prominutí daně daňový subjekt i ručitel.
[12] Při prominutí daně není nijak zpochybněna zákonnost předchozího vyměření daně
(předmět daně tu v okamžiku převodu byl, vyměření daně tedy bylo na místě, ale ekonomické
účinky převodu později odpadly, a daňový subjekt se tak může domoci vrácení daně); judikatura
však zná i případy, kdy k převodu sice fakticky došlo, ovšem následný vývoj situace způsobil,
že na tento převod nebylo vůbec možno nahlížet jako na předmět daně. Dani tak nelze podrobit
takový převod, jehož účinky následně pominuly v důsledku splnění rozvazovací podmínky
spočívající v nezaplacení kupní ceny kupujícím (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 11. 2005, č. j. 6 A 69/2000 - 55). Podobně je-li ve prospěch určité osoby bezúplatně zřízeno
věcné břemeno při nabytí nemovitosti darováním, nelze za základ daně považovat desetinásobek
ročního užitku z takového břemene plynoucího, pokud oprávněný z věcného břemene zemřel
pouhých několik týdnů po dni, kdy nastaly účinky vkladu práva odpovídajícího věcnému
břemeni do katastru nemovitostí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2006,
č. j. 2 Afs 171/2005 - 92).
[13] Prvním předpokladem užití citovaného ustanovení tak je, že byla daňovému subjektu
vyměřena daň na základě úplatného převodu vlastnictví k nemovitostem.
[14] Podle ustálené judikatury zdejšího soudu (srov. rozsudek ze dne 2. 12. 2010,
č. j. 7 Afs 130/2009 – 200, či rozsudek ze dne 31. 3. 2011, č. j. 9 Afs 81/2010 – 180) i absolutně
neplatný právní úkon může být relevantní z daňového hlediska. Daňové účinky absolutně
neplatných soukromoprávních úkonů nenastávají, vyžaduje-li daňové právo, že určitý právní
následek může nastat pouze na základě existujícího (platného) soukromoprávního úkonu
určité konkrétní povahy (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2005,
č. j. 2 Afs 94/2004 - 50, č. 979/2006 Sb. NSS, a ze dne 17. 4. 2008, č. j. 7 Afs 8/2007 - 49).
Provádí-li však daňové právo autonomní klasifikaci daňověprávních účinků soukromoprávních
jednání vycházející v zásadě z ekonomické logiky, může mít i neplatný právní úkon plnohodnotné
daňověprávní účinky, např. bylo-li i na základě takového úkonu plněno, plnění nebylo
zpochybněno, příp. dokonce bylo následně jeho poskytnutí zpětně uznáno a „legalizováno“
sjednáním dohody o narovnání, a projevilo-li se v ekonomické sféře účastníků transakce
způsobem předvídaným zákonem (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 12. 2005, č. j. 2 Afs 15/2005 - 90, č. 718/2005 Sb. NSS, podobně též usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2009, č. j. 2 Afs 180/2006 - 64,
č. 1984/2010 Sb. NSS).
[15] Převod nemovitostí uskutečněný na základě absolutně neplatné kupní smlouvy, který tedy
de iure převodem není, ovšem nemůže podléhat dani z převodu nemovitostí, neboť absolutně
neplatný právní úkon nemůže založit žádná práva a tedy ani převést právo vlastnické. K tomu
zdejší soud například již v již zmíněném rozsudku ze dne 30. 11. 2005, č. j. 6 A 69/2000 - 55,
uvedl, že „jestliže došlo k úplatnému převodu nemovitosti, avšak v důsledku nastoupení rozvazovací podmínky
jeho právní účinky pominuly a vlastnické právo bylo do katastru nemovitostí zapsáno opětovně ve prospěch
převodce, nelze takový převod vůbec podrobit dani z převodu nemovitostí podle §9 odst. 1 písm. a) zákona
ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí“. Podobně v rozsudku
ze dne 24. 8. 2006, č. j. 2 Afs 149/2005 – 54, dospěl zdejší soud k závěru, že povinnost platit daň
z převodu nemovitostí nastane pouze tehdy, převede-li se nebo přejde-li skutečně vlastnické
právo k nemovitosti z jedné osoby na druhou.
[16] Stěžovatel v kasační stížnosti na jednu stranu namítá, že došlo ke splnění podmínek
§25 odst. 5 zákona o trojdani, na druhou stranu uvádí, že kupní smlouvy, kterými došlo
k převodu vlastnictví daných nemovitostí z úpadce na společnost VOBYD REAL s.r.o. a poté
z této společnosti na stěžovatele, jsou absolutně neplatné. Pokud by byla smlouva skutečně
absolutně neplatná, byla by stěžovatelem uhrazená daň přeplatkem na dani z převodu
nemovitostí a stěžovatel by se tudíž měl domáhat jejího vrácení zákonem předvídaným
způsobem. K takové skutečnosti by měl přihlížet jak správce daně, tak i krajský soud. V rozsudku
ze dne 29. 4. 2008, č. j. 2 Afs 9/2005 - 158, č. 1624/2008 Sb. NSS, zdejší soud dospěl k závěru,
že není v rozporu s §75 odst. 1 s. ř. s., pokud krajský soud v řízení o žalobě ve věci vyměření
daně z převodu nemovitostí zohlední, že kupní smlouva, na jejímž základě došlo k vyměření této
daně, byla absolutně neplatná, a to přestože rozsudek soudu, který neplatnost kupní smlouvy
deklaroval, byl vydán a nabyl právní moci až po skončení daňového řízení. Lze odkázat
i na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2009, č. j. 7 Afs 4/2008 - 64:
„Stěžovatel opíral nárok na vyšší nadměrný odpočet o rozsudek soudu, jímž bylo určeno, že smlouva o převodu
investičního majetku je absolutně neplatná. Tento rozsudek však pouze ex post konstatoval skutečnost,
která mohla a měla být správci konkursní podstaty patrná již od chvíle, kdy se ujal správy majetku úpadce,
a která mu také patrná byla. Správce totiž v soukromoprávní rovině nestandardní charakter smlouvy o převodu
majetku reflektoval, vyslovil její neúčinnost a majetek převáděný touto smlouvou sepsal do konkurzní podstaty
a současně zapsal do seznamu pohledávek úpadce pohledávku za kupujícím. Již v tomto okamžiku tak stěžovatel
ze soukromoprávního hlediska neuznával účinnost daného převodu a požadoval vrácení zdanitelného plnění.
Správce však měl vedle důsledků soukromoprávních reflektovat i důsledky veřejnoprávní a již tehdy, tedy
neprodleně, vystavit a uplatnit daňový dobropis. Případný poukaz na to, že tak mohl činit teprve poté, co otázku
neplatnosti, příp. neúčinnosti smlouvy posoudí soud v řízení občanskoprávním, není na místě, neboť uvedenou
otázku byl oprávněn (a povinen), nebylo-li o ní tehdy ještě rozhodnuto příslušným orgánem, si posoudit správce
daně jako otázku předběžnou podle §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Správní orgány by pak měly,
pokud by jim byly předestřeny rozhodné skutkové okolnosti v souvislosti s uplatněním daňového dobropisu,
povinnost dbát zachování práv a právem chráněných zájmů daňového subjektu a ex offo přihlédnout k absolutní
neplatnosti předmětné kupní smlouvy, pokud by ji jako takovou vyhodnotily při řešení předběžné otázky.“
V rozsudku ze dne ze dne 22. 1. 2010, č. j. 5 Afs 64/2009 – 104, pak zdejší soud uvedl k otázce
namítání neplatnosti smluv daňovým subjektem, že „správce daně není a priori příslušný k posuzování
platnosti či neplatnosti smluv uzavřených mezi subjekty na poli soukromého práva. […] Vyskytne-li se v řízení
předběžná otázka, je správce daně povinen především zjistit, zda o této otázce již příslušný správní orgán
nebo soud pravomocně nerozhodl, je-li tomu tak, nemůže si již učinit úsudek sám. Nelze však spatřovat
nezákonný postup správce daně v situaci, kdy samotnými účastníky smluvního vztahu není smlouva zpochybněna
a ani z jiných okolností nevyplývá legitimní důvod řešit předběžnou otázku. Správce daně, jak bylo uvedeno výše,
je oprávněn učinit si nepochybně postupem dle §28 zákona o správě daní o otázce, která je pro vyměření daně
zásadní, úsudek, s výjimkami v zákoně uvedenými, i sám.“
[17] V posuzované věci stěžovatel nepředložil rozsudek, který by deklaroval neplatnost
kupních smluv, a jeho argumentace, kterou jejich platnost zpochybňuje, je pouze velmi obecná.
Zároveň však platí, že k namítané absolutní neplatnosti jsou povinny přihlédnout všechny orgány
veřejné moci k z úřední povinnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 12. 2010, č. j. 7 Afs 130/2009 - 200). Proto se zdejší soud alespoň v obecné rovině zabýval
otázkou platnosti předmětných kupních smluv.
[18] K tomu prvně Nejvyšší správní soud konstatuje, že listiny založené ve správním spise
vzbuzují pochybnosti ohledně platnosti kupních smluv, respektive ohledně okolností převodu
předmětných nemovitostí na společnost VOBYD REAL s.r.o. a dále na stěžovatele. Společnost
ZADIP s.r.o. nabyla nemovitosti od tří fyzických osob (vklad zapsán 17. 3. 2006) za cenu
sjednanou ve výši 3.650.000 Kč. Cena zjištěná byla 4.840.040 Kč. Společnost VOBYD
REAL s.r.o. tyto nemovitosti koupila za cenu sjednanou 10.290.000 Kč (vklad 11. 7. 2006)
a prodala je stěžovateli za 1.290.000 Kč (vklad 14. 5. 2007), které podle smlouvy tvořilo
960.000 Kč jistiny a 300.000 Kč smluvní pokuty. Při výpočtu daně z převodu nemovitosti
byla základem cena zjištěná 4.994.500 Kč. Podle dražební vyhlášky ze dne 16. 1. 2012 stanovil
znalecký posudek ze dne 1. 11. 2011 cenu daných nemovitostí na 3.400.000 Kč. Společnost
VOBYD REAL s.r.o. byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2011,
č. j. 73 Cm 140/2011 - 7, zrušena s likvidací.
[19] Z výše uvedeného je zřejmé, že se cena při prodeji daných nemovitostí výrazně v krátké
době měnila v míře násobků ceny určené znaleckými posudky. V žalobě ze dne 27. 7. 2007
o určení vlastnictví sice společnost VOBYS REAL s.r.o. vysvětluje, že k převodu došlo kvůli
její neschopnosti splácet půjčku poskytnutou stěžovatelem, ovšem jedná se pouze o její tvrzení,
která plně neobjasňují ekonomickou podstatu jednotlivých převodů daných nemovitostí.
[20] V tomto směru nutno podotknout, že podle judikatury civilních soudů je právní úkon,
který obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné
z nich, podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neplatný proto, že svým účelem
odporuje zákonu. Například jako absolutně neplatnou posoudil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne
1. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, kupní smlouvu, která byla uzavřena s třetinovou kupní
cenou oproti ceně obvyklé pět dní před podáním návrhu na prohlášení konkursu, neboť jejím
účelem bylo zkrátit věřitele.
[21] V žalobě o vyloučení věci z konkursní podstaty stěžovatel poukazuje na rozsudek
Okresního soudu v Mělníku ze dne 21. 10. 2009, č. j. 5 C 198/2007 - 161. Tímto rozsudkem
okresní soud zamítl žalobu, kterou se společnost VOBYD REAL s.r.o. domáhala určení
vlastnického práva k předmětným nemovitostem s tím, že kupní smlouva uzavřená mezi
ní a stěžovatelem je lichevní, a tudíž absolutně neplatná podle §39 občanského zákoníku (žaloba
je rovněž součástí spisu). Takové rozhodnutí nasvědčuje závěru, že kupní smlouva uzavřená
mezi stěžovatelem a VOBYS REAL s.r.o. absolutně neplatná není. S posouzením povahy
této smlouvy blízce souvisí otázka, zda mohl stěžovatel nabýt vlastnictví k daným nemovitostem,
byla-li absolutně neplatná již kupní smlouva mezi společnostmi ZADIP s.r.o. a VOBYD
REAL s.r.o. Zatímco totiž například odstoupení od smlouvy o převodu nemovitostí nemá vliv
na vlastnictví dalších nabyvatelů, pokud vlastnické právo nabyli v dobré víře (viz nález Ústavního
soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06), v případě absolutní neplatnosti smlouvy
o převodu vlastnictví k nemovitostem nelze uplatnit princip nabytí vlastnického práva v dobré
víře (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 250/2009, a ze dne
21. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2010/2011, a usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2011,
sp. zn. I. ÚS 3391/10). Ze zkráceného znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
14. 10. 2008, č. j. 32 K 76/2006 - 310, kterým byl na společnost ZADIP s.r.o. prohlášen konkurs,
není patrné, kdy byl podán návrh na prohlášení konkursu. Proto není možné přesně určit běh
šestiměsíční lhůty neúčinnosti smlouvy uzavřené mezi společnostmi ZADIP s.r.o. a VOBYD
REAL s.r.o. ve smyslu §15 zákona o konkursu a vyrovnání. Na druhou stranu ze spisu nejsou
zřejmé ani žádné indicie, že by se jednalo o smlouvu uzavřenou v rozporu s dobrými mravy nebo
zatíženou jinou natolik závažnou vadou, která by zakládala absolutní neplatnost. Proto ji zdejší
soud především s ohledem na výši sjednané ceny pro účely nynějšího řízení posoudil
jako platnou.
[22] Na stěžovateli vyměřenou daň je tak při posouzení stížních námitek nutné nahlížet
tak, že byla vyměřena na základě platné kupní smlouvy, tedy na základě úplatného převodu
vlastnictví k nemovitostem. Tím pádem je možné zabývat se splněním dalších podmínek aplikace
ust. §25 odst. 5 zákona o trojdani.
[23] Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu, že stěžovatel nesplnil podmínku,
že došlo k převodu na původního majitele daných nemovitostí. Se soupisem majetku konkursní
podstaty totiž není spojen vznik, změna či zánik hmotného majetkového práva. Soupis majetku
konkursní podstaty je procesním úkonem správce konkursní podstaty, jehož prostřednictvím
se navenek projevuje mínění správce konkursní podstaty o tom, který majetek (která aktiva)
pokládá pro účely uspokojení věřitelů za úpadcův (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 6. 2008, sp. zn. 29 Odo 963/2006). Tento procesní charakter soupisu se projevuje i způsobem
ochrany poskytované zákonem o konkursu a vyrovnání osobám, které zpochybňují zařazení
určitého majetku do konkursní podstaty úpadce. Děje se tak především vylučovací žalobou,
ve které může vlastník například namítat, že na něj již neúčinnost právních úkonů úpadce vůči
věřitelům nedopadá.
[24] K argumentaci stěžovatele, že je v jeho případě nutné vyložit podmínky pro prominutí
daně extenzivně, zdejší soud uvádí, že na institut prominutí nelze pohlížet jako na univerzální
nástroj nahrazující jinou existující ochranu stěžovatele, včetně soukromoprávní nebo jiné
odpovědnosti. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 24. 8. 2006, č. j. 2 Afs 151/2005 - 59,
judikoval, že „úmyslem zákonodárce, vyjádřeným zcela jednoznačně i v ustanovení §9 odst. 2
zák. č. 357/1992 Sb., bylo podrobit dani jakýkoli úplatný převod vlastnictví k nemovitostem v případech,
kdy dojde následně k odstoupení od smlouvy a smlouva se tímto od počátku ruší, bez ohledu na to, zda ke dni
vyměření daně ještě zdaňovaný převod má účinek v podobě změny osoby vlastníka nemovitosti, anebo nikoli.
Tvrdost této právní úpravy zákonodárce zmírňuje pouze ve velmi omezené míře, a sice (od roku 1998) stanovením
právního nároku na prominutí takto vyměřené daně, ovšem za velmi striktně formulovaných podmínek §25
odst. 3 zák. č. 357/1992 Sb.“ Přestože postupnými novelizacemi došlo k dílčím změnám institutu
prominutí vyměřené daně, podle judikatury zdejšího soudu neposkytuje prostor pro extenzivní
výklad svého uplatnění, neboť nedopadá na více případů, než které zákonodárce zamýšlel
pod jeho působnost zahrnout. Například v rozsudku ze dne 11. 7. 2007, č. j. 1 Afs 1/2007 - 84,
k tomu zdejší soud uvedl: „V zájmu odstranění jisté ekonomické nerovnováhy, která nastává v případě
odstoupení od smlouvy (prodávající jakožto osoba povinná k platbě daně nenabude očekávaného majetkového
prospěchu, nebo již nabytého opět pozbude), je možné tuto daň prominout, ovšem jen při splnění zákonných
podmínek. Podmínky ustanovení §25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb., v rozhodném znění, jakkoli je žalobce
může považovat za příliš přísné, jsou stanoveny jednoznačně; nelze tak účinně argumentovat „smyslem a účelem“
s cílem zhojit to, že žalobce tyto podmínky nesplnil. Žalobce má pravdu v tom, že institut prominutí daně se mění
a možnosti poplatníků požádat o prominutí daně jsou stále rozšiřovány. (…) Lhůta stanovená v §25 odst. 3
se postupně prodlužuje (z původních šesti měsíců, které bylo třeba dodržet v žalobcově věci, na nynější
tři roky - srov. současné znění §25 odst. 3 po novelizaci provedené zákonem č. 230/2006 Sb., s účinností
k 1. 6. 2006) a původní uvážení správce daně („Finanční ředitelství může prominout“) bylo nahrazeno
povinností rozhodnout při splnění stanovených podmínek („Finanční ředitelství promine“); pouhým poukazem
na tento trend ovšem nelze zdůvodnit nerespektování zákonného pravidla, podle nějž měl žalobce v rozhodné době
postupovat.“
[25] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře nevylučuje možnost zohlednění výjimečných
okolností, která by vedla ke zmírnění pravidel daňové regulace (viz např. rozsudky ze dne
28. 1. 2009, č. j. 1 Afs 5/2009 – 62, nebo ze dne 22. 3. 2006, č. j. 1 Afs 57/2005 – 61).
V rozsudku ze dne 24. 8. 2006, č. j. 2 Afs 151/2005 – 59, se zdejší soud při výkladu
ust. §25 odst. 3 zákona o trojdani, který lze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc,
vůči zmíněným případům vymezil, když uvedl, že „(u)stanovení §25 odst. 3 zák. o trojdani ve spojení
s §9 odst. 2 téhož zákona ovšem jsou ve své dikci natolik jednoznačná, že nedávají prostor pro výklad vedoucí
k závěru, že dani z převodu nemovitostí není podroben takový převod nemovitosti, který ke dni vyměření daně
(za účinnosti právní úpravy, podle které se i daň z převodu nemovitostí vyměřovala platebním výměrem a byla
splatná nejpozději do 30 dnů ode dne, v němž mu byl doručen platební výměr o vyměření daně, tj. za účinnosti
§18 zák. o trojdani ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 420/2003 Sb., tj. do 31. 12. 2003)
již nebyl účinný, neboť – třebaže po jistou dobu účinný byl – následně odpadl v důsledku platného odstoupení
od převodní smlouvy jednou ze smluvních stran. (…) Stěžovatelka mohla a měla jednostranný právní úkon
spočívající v odstoupení od kupní smlouvy učinit v takovém časovém horizontu ode dne vzniku právních účinků
vkladu vlastnického práva k prodávané nemovitosti do katastru nemovitostí ve prospěch kupujícího, aby byla
schopna stihnout podat žádost o prominutí daně ve lhůtě podle §25 odst. 3 zák. o trojdani, a především měla
takovou žádost v této lhůtě také skutečně podat.“
[26] Nejvyšší správní soud proto s ohledem na výše uvedené závěry dospěl ke stejnému
názoru jako krajský soud, že se stěžovatel nemůže dovolávat prominutí daně, která mu byla
vyměřena, protože pro takový postup nejsou splněny podmínky stanovené v §25 odst. 5 zákona
o trojdani. Napadený rozsudek tak netrpí vadami namítanými v kasační stížnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Vzhledem k tomu, že neshledal kasační stížnost důvodnou, ji Nejvyšší správní soud
podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání podle
ust. §109 odst. 2 s. ř. s., protože neshledal žádné důvody pro jeho nařízení a neprováděl
dokazování.
[28] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému žádné náklady
s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže Nejvyšší správní soud rozhodl,
že žalovanému, který by jako procesně úspěšný účastník řízení o kasační stížnosti nárok
na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně měl, se tato náhrada nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu