ECLI:CZ:NSS:2015:2.AFS.18.2015:45
sp. zn. 2 Afs 18/2015 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: ROKOSPOL, a. s.,
se sídlem Krakovská 1346/15, Praha 1, zast. Mgr. Erikem Janíkem, advokátem se sídlem
Viniční 3067/240, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu
ze dne 19. 6. 2012, č. j. 8758/12-1200-103204, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2014, č. j. 10 Af 33/2012 – 74,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce jako „stěžovatel“ domáhá zrušení v záhlaví
nadepsaného usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla s odkazem na §46 odst. 1 písm. b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“
pro opožděnost odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro Hlavní město
Prahu ze dne 19. 6. 2012, č. j. 8758/12-1200-103204 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým
bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů
právnických osob za rok 2007 vydanému Finančním úřadem pro Prahu 1 ze dne 4. 1. 2012,
č. j. 379/12/001513102691.
Městský soud uvedl, že napadené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 22. 6. 2012
prostřednictvím jeho zástupce, daňového poradce Ing. Jana Šveďuka. Lhůta k podání žaloby
podle §72 odst. 1 s. ř. s. proto uplynula dnem 22. 8. 2012. Stěžovatel však žalobu podal faxem
až dne 25. 8. 2012 a písemně ji doplnil dne 28. 8. 2012. Žaloba byla proto podána opožděně.
Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodu podle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí nemělo být doručováno
jeho zástupci, protože jeho zmocnění nebylo vymezeno pro příjem rozhodnutí správního orgánu
o odvolání stěžovatele. Uvedené rozhodnutí tak mělo být doručeno přímo stěžovateli,
neboť právě jemu jím byla uložena povinnost. Přesto, že se stěžovatel s rozhodnutím seznámil
a podal proti němu také žalobu, nemůže být z důvodu absence řádného doručení správního
rozhodnutí přistoupeno k odmítnutí žaloby pro opožděnost. Stěžovatel má za to, že lhůta
k podání žaloby začne běžet až poté, co mu bude doručeno napadené rozhodnutí. Vzhledem
ke všem uvedeným skutečnostem navrhuje stěžovatel usnesení městského soudu zrušit a věc
mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření sdělil, že kasační stížnost považuje za nedůvodnou. Rozsah
zmocnění byl v plné moci výslovně uveden jako „generální plna moc“, a proto bylo správně
doručováno zástupci stěžovatele. Navíc se nejedná o situaci podle §41 odst. 2 zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „daňový řád“,
kdy má osoba, jejíž poměry jsou doručovanou písemností dotčeny, vykonat něco osobně.
Navrhuje proto kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Kasační stížnost je tedy přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Kasační důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., jehož se stěžovatel dovolává,
spočívá v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Předmětem přezkumu je tedy výlučně otázka, zda městský soud postupoval správně, když žalobu
stěžovatele věcně neprojednal a odmítl ji jako opožděně podanou. Nejvyšší správní soud proto
musí posoudit, zda v řízení před městským soudem byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby
pro opožděnost [§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], tedy zda žaloba byla stěžovatelem skutečně podána
teprve po uplynutí lhůty podle §72 odst. 1 s. ř. s. Na místě je proto vypořádat se s povahou
zmocnění uděleného stěžovatelem jeho zástupci a s povinností správce daně doručovat přímo
osobě zúčastněné na správě daní, tj. zastoupenému.
Nejvyššímu správnímu soudu ze spisu žalovaného vyplynulo, že stěžovatel dne
1. 12. 2011 udělil plnou moc, č. j. 1162/2011, podle §27 a násl. daňového řádu Ing. Janu
Šveďukovi, daňovému poradci, s tím, že ohledně rozsahu zástupčího oprávnění výslovně uvedl
„rozsah zastupování - generální plná moc.“ Napadené rozhodnutí tak bylo s ohledem na předmětnou
plnou moc doručováno tomuto zástupci, ostatně stejně jako všechny předchozí písemnosti
adresované stěžovateli, mj. též dodatečný platební výměr, proti němuž stěžovatel prostřednictvím
svého zástupce brojil odvoláním. Z poštovní dodejky založené ve spisu bylo ověřeno,
že napadené rozhodnutí bylo zástupci stěžovatele doručeno jeho osobním převzetím dne
22. 6. 2012, což zástupce stěžovatele stvrdil svým podpisem. Ze spisu městského soudu dále
vyplývá, že žaloba byla k městskému soudu podána dne 25. 8. 2012 faxovým podáním, které bylo
doplněno osobně doručeným písemným originálem dne 28. 8. 2012.
Pro zjištění toho, zda byla žaloba podána opožděně, je nutno prvně vyřešit otázku,
jež je namítána v kasační stížnosti, konkrétně, komu má být doručováno rozhodnutí ve věci samé
v případě, je-li účastníkem daňového řízení udělena zástupci generální plná moc. Jak již bylo
uvedeno, žalovaný napadené rozhodnutí doručoval stěžovatelovu zástupci. Stěžovatel
se domnívá, že mělo být doručováno přímo jemu, neboť právě jemu byla napadeným
rozhodnutím uložena povinnost.
Podle §27 odst. 1 daňového řádu platí, že „[o]soba zúčastněná na správě daní si může zvolit
zmocněnce, s výjimkou případů, kdy má při správě daní něco osobně vykonat.“ Dle §28 odst. 1 uvedeného
zákona je zmocnitel „povinen vymezit rozsah zmocnění tak, aby bylo zřejmé, k jakým úkonům, řízením
nebo jiným postupům se plná moc vztahuje.“ Ustanovení §41 odst. 1 daňového řádu dále stanoví,
že „[m]á-li osoba, které je písemnost doručována, zástupce, doručují se písemnosti pouze tomuto zástupci,
a to v rozsahu jeho oprávnění k zastupování.“ Ve druhém odstavci je stanovena výjimka, dle které platí,
že „[m]á-li osoba, jejíž poměry jsou doručovanou písemností dotčeny, vykonat něco osobně, doručuje se písemnost
jí i jejímu zástupci. Dnem doručení rozhodným pro počátek běhu lhůty je při souběžném doručování této osobě
i jejímu zástupci den doručení písemnosti, který nastane později.“
K problematice plné moci Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 433/01,
(dostupný na http://nalus.usoud.cz), konstatoval, že „právní teorie i praxe rozlišují různé druhy plné
moci, resp. obsahu a rozsahu zástupcova oprávnění, podle různých kritérií. Jde např. o všeobecnou (generální)
plnou moc, která opravňuje zmocněnce ke všem právním úkonům (podtrženo NSS), nebo zvláštní (speciální)
plnou moc omezující se pouze na některé právní úkony, popř. některý druh právních úkonů či pouze jediný právní
úkon. Kromě případů, kdy zákon výslovně požaduje speciální plnou moc k určitému právnímu úkonu
(např. k odmítnutí dědictví), je věcí zmocnitele, zda ke každému právnímu úkonu, jenž má být učiněn v jeho
zastoupení, vystaví zmocněnci zvláštní plnou moc, či zda mu udělí všeobecnou plnou moc. Každý druh plné moci
může být omezený nebo neomezený. Podle neomezené plné moci může zmocněnec provést příslušné právní úkony
podle svého volného uvážení, zachovávaje povinnosti zmocněnce, v omezené plné moci má dány směrnice,
jak má postupovat. V každém případě musí být z plné moci zřejmý rozsah oprávnění zmocněnce; rozhodující
je proto obsah plné moci a omezení daná inter partes nemají vůči třetím osobám žádnou právní relevanci.“
Ze shora popsaného je zřejmé, že stěžovatel udělil svému zástupci generální plnou moc,
kterou žádným způsobem neomezil, a tudíž byl zástupce z povahy tohoto úkonu zmocněn
ke všem úkonům v rámci správy daní. Námitka stěžovatele, že svého zástupce nepověřil výslovně
k přijímání rozhodnutí o odvolání, není důvodná, neboť udělená generální plná moc toto
oprávnění ze své vlastní podstaty obsahuje, a proto o jejím rozsahu neměly daňové orgány žádné
pochybnosti.
Stěžovatel se také domnívá, že napadené rozhodnutí mělo být doručeno přímo jemu
proto, že mu jím byla uložena povinnost. K uvedené problematice existuje konstantní
judikatura správních soudů, z níž plyne, že se stěžovatel mýlí. Ustanovení §41 odst. 2 daňového
řádu se uplatní toliko v případě, má-li osoba zúčastněná na správě daní vykonat něco
osobně, nezastupitelně. Tak například v rozsudku zdejšího soudu ze dne 13. 12. 2006,
č. j. 2 Afs 209/2005 - 65, bylo dovozeno, že „[j]e-li doručován platební výměr, resp. dodatečný platební
výměr, nejedná se o situaci, kdy má příjemce rozhodnutí něco vykonat nezastupitelným způsobem.“
Obdobný závěr byl vysloven také v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 3 As 53/2004 - 60, publ. pod. č. 1252/2007 Sb. NSS, dle kterého „[p]ísemné vyhotovení správního
rozhodnutí, jímž je účastníkovi řízení uložena pokuta a ochranné opatření z důvodu spáchání správního deliktu,
není správním úkonem, kterým by bylo účastníkovi řízení ukládáno něco osobně ve správním řízení vykonat (…);
je-li účastník v řízení zastoupen na základě generální plné moci, doručuje se takové rozhodnutí (…) pouze
zástupci účastníka řízení a jen toto doručení má pak účinky řádného oznámení rozhodnutí.“ Ačkoli se v této
věci nejednalo o daňové řízení, nýbrž byl aplikován tehdy účinný zákon č. 71/1967 Sb.
o správním řízení, ten v ust. §25 odst. 3 obsahoval obdobnou dikci, jako již výše citované
ustanovení §41 odst. 2 daňového řádu (dle uvedeného ustanovení platilo, že „[m]á-li účastník
řízení zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Má-li však účastník
řízení osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu“). Z citovaných
rozhodnutí je evidentní, že rozhodnutí, jímž se řízení končí a jímž je účastníku řízení,
jenž je v řízení zastoupen, ukládána povinnost, nepředstavuje výjimku ze zásady doručování
pouze zástupci. Dle doktríny jsou zastoupenému doručovány výhradně takové písemnosti, které
vyžadují jeho osobní účast; jedná se tak zejména o výzvy či předvolání (srov. např. Baxa, J.;
Dráb, O.; Kaniová, L.; Lavický, P.; Schillerová, A; Šimek, K.; Žišková, M. Daňový řád. Komentář.
I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011 s. 231 an.). Lze proto uzavřít, že rozhodnutí
o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru do této kategorie písemností nespadá
a doručuje se toliko zástupci.
S ohledem na vše uvedené lze přistoupit k posouzení včasnosti podané žaloby.
Podle §72 odst. 1 věty první s. ř. s. platí, že „[ž]alobu lze podat do dvou měsíců poté,
kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným
způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou.“ Pro počítání lhůt se použije §40 s. ř. s., jehož druhý
odstavec stanoví, že „[l]hůta určená podle týdnů, měsíců nebo roků končí uplynutím dne, který se svým
označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty, a není-li takový den v měsíci, končí lhůta uplynutím
posledního dne tohoto měsíce.“ Podle §40 odst. 3 s. ř. s. platí, že „[p]okud připadne poslední den lhůty
na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den; to neplatí o lhůtách
stanovených podle hodin.“ Podle §37 odst. 2 s. ř. s. „[p]odání obsahující úkon, jímž se disponuje řízením
nebo jeho předmětem, lze provést písemně, ústně do protokolu, popřípadě v elektronické formě podepsané
elektronicky podle zvláštního zákona. Bylo-li takové podání učiněno v jiné formě, musí být do tří dnů potvrzeno
písemným podáním shodného obsahu nebo musí být předložen jeho originál, jinak se k němu nepřihlíží.“
Ustanovení §72 odst. 4 s. ř. s. konečně výslovně uvádí, že „[z]meškání lhůty pro podání žaloby nelze
prominout“.
Napadené rozhodnutí bylo zástupci stěžovatele doručeno dne 22. 6. 2012. Lhůta k podání
žaloby podle §72 odst. 1 s. ř. s. uplynula dnem 22. 8. 2012 (středa). Poněvadž byla žaloba podána
až dne 25. 8. 2012, nutno konstatovat, že byla podána opožděně. Z výše uvedených důvodů tedy
dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené usnesení Městského soudu v Praze netrpí
nezákonností, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný
a právo na náhradu nákladů řízení mu tak nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného
účastníka - žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením
nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se žalovanému náhrada
nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. června 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu