ECLI:CZ:NSS:2015:2.AFS.25.2015:33
sp. zn. 2 Afs 25/2015 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce:
Punktum, spol. s r.o., se sídlem Otická 758/19, Opava, proti žalovanému: Finanční úřad
pro Moravskoslezský kraj, se sídlem Na Jízdárně 3, Ostrava, o žalobě proti nezákonnému zásahu
žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 18. 12. 2014, č. j. 22 A 21/2013 - 31,
takto:
Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Jím krajský soud ve výroku I. odmítl
žalobu v části, v níž se žalobce domáhal přezkoumání výzvy ze dne 14. 8. 2012,
č. j. 272370/12/384911806282, ve výroku II. označil jako nezákonný zásah vydání výzvy ze dne
14. 8. 2012, č. j. 272370/12/384911806282, a následné prohlášení daňového přiznání k DPH
za 2. čtvrtletí 2012 za neúčinné, ve výroku III. stěžovateli přikázal, aby obnovil právní stav
před vydáním výzvy ze dne 14. 8. 2012, č. j. 272370/12/384911806282, a konečně ve výroku IV.
uložil stěžovateli zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2.000 Kč do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
[2] V žalobě žalobce uvedl, že podal dne 23. 7. 2012 přiznání k dani z přidané hodnoty
za 2. čtvrtletí 2012, a to prostřednictvím své datové schránky, ve formátu „*.pdf“. Finanční úřad
v Opavě (jehož působnost přešla s účinností od 1. 1. 2013 na žalovaného) jej nejprve vyzval dne
14. 8. 2012 k odstranění vady podání, neboť pokyn daňové správy D-349 stanoví pro přiznání
k DPH formát „*.xml“, a poté, pro neodstranění vady, prohlásil žalobcovo podání za neúčinné.
Žalobce nesouhlasil s postupem žalovaného, považoval jej za nezákonný s tím, že žalobci hrozí
sankce za nepodání daňového přiznání.
[3] Krajský soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že žalovaný postupoval v rozporu
s §zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“). Podání žalobce totiž bylo z hlediska
uvedených údajů, obsahu i uspořádání údajů shodné s příslušným požadovaným tiskopisem. Přesto
byl žalobce nezákonně vyzván k odstranění vady a poté bylo jeho podání prohlášeno za neúčinné.
[4] V kasační stížnosti stěžovatel především namítá, že krajský soud nesprávně posoudil právní
otázku, když ve vztahu k ust. §72 odst. 3 daňového nezohlednil, že naplnění požadavku učinit
podání datovou zprávou ve formátu a struktuře zveřejněné správcem daně je nezbytné k tomu,
aby elektronické podání bylo projednatelné, resp. aby mělo předpokládané účinky pro správu daní.
V rozporu s ust. §74 odst. 1 daňového řádu nevzal krajský soud v potaz, že vady podání mohou
být jak obsahové, tak formální.
[5] Současně s podáním kasační stížnosti stěžovatel navrhl, aby jí Nejvyšší správní soud přiznal
odkladný účinek. Uvedl, že daňová povinnost na DPH byla žalobci pravomocně stanovena.
Povinnost uložená krajským soudem ve výroku III. napadeného rozsudku je proto fakticky
nevykonatelná. Způsob, jakým bude soud interpretovat ust. §72 odst. 3 daňového řádu, svým
rozsahem výrazně přesahuje rámec konkrétního daňového řízení vedeného s žalobcem jako
daňovým subjektem. Autoritativní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu tak v dané věci bude
mít v pravém smyslu právotvorný účinek s dopadem na doposud zažitou správní praxi. S ohledem
na to, že žalobce je daňovým poradcem s poměrně rozsáhlou klientelou sídlící na území
Moravskoslezského kraje, lze navíc očekávat, že obdobným způsobem bude při podávání daňových
přiznání postupovat též v zastoupení svých klientů. Stěžovatel má rovněž za to, že žalobci
přiznáním odkladného účinku žádná újma nevznikne, jelikož předmětná daňová povinnost již byla
pravomocně stanovena a případné sankční plnění z titulu pozdě podaného daňového přiznání vůči
němu doposud správce daně neuplatňoval. A do doby, než bude věc autoritativně posouzena
Nejvyšším správním, nebude žalobce ze strany správce daně nikterak sankcionován.
[6] Žalobce ve vyjádření k žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedl,
že nepřiznáním odkladného účinku nemůže být žádná újma státu způsobena, neboť vydávání
platebních výměrů je zcela běžnou pracovní náplní finančních úřadů. Žádný argument stěžovatele
ani nesměřuje k prokázání či jen tvrzení nepoměrně větší újmy. Náprava uložená soudem je podle
žalobce prostá – zrušit „pozdější“ platební výměr a nahradit jej tím správným, novějším.
[7] Dle §107 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přičemž ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. upravující
odkladný účinek žaloby se užije přiměřeně. Dle §73 odst. 2 s. ř. s. musí být pro přiznání
odkladného účinku (vedle podání samotného návrhu) na jeho přiznání) naplněny dva předpoklady.
Soud tak přizná žalobě (či kasační stížnosti) odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní
následky rozhodnutí znamenaly pro navrhovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým
veřejným zájmem.
[8] Správní soudnictví obecně slouží zejména k ochraně veřejných subjektivních práv a institut
odkladného účinku žaloby i kasační stížnosti má primárně poskytovat ochranu žalobci
(jako účastníku řízení před správním orgánem) před výkonem napadeného rozhodnutí. V zájmu
zachování zásady rovnosti v řízení před soudem však Nejvyšší správní soud judikoval,
že ani správnímu orgánu nelze odepřít právo domáhat se přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti. Vznik nepoměrně větší újmy na straně správního orgánu však bude z logiky věci mnohem
méně častý než na straně žalobce.
[9] přiznání odkladného účinku kasační stížnosti prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci
samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako
na zákonné a věcně správné, dokud není zrušeno. Odkladný účinek má proto charakter institutu
výjimečného a měl by statisticky vzato být přiznáván v menšině případů, nikoli zpravidla. Je pravda,
že čistě jazykový výklad §73 odst. 2 s. ř. s. by mohl svádět k závěru, že při posuzování,
zda odkladný účinek přiznat, anebo nikoli, se poměřuje pouze a jen vzájemný poměr újmy žadatele
o jeho přiznání a újem jiných osob. V tomto smyslu by tedy i vcelku nepatrná újma žadatele mohla
být důvodem přiznání odkladného účinku, byly-li by újmy ostatních osob ještě mnohem
„nepatrnější“. Takový mechanický výklad by však opomíjel základní znak institutu odkladného
účinku, a sice, jak již bylo shora zmíněno, že jde o institut výjimečný, který nemá být v řízeních
před správními soudy pravidlem. Měl-li by pravidlem být, nestanovil by zákonodárce jako základní
pravidlo, že žaloba resp. kasační stížnost odkladný účinek nemají. Pojímání odkladného účinku jako
výjimky z pravidla tedy znamená, že újma, která má hrozit žadateli o jeho přiznání, nesmí
být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, taková, která opravňuje,
aby v jeho konkrétním případě pravidlo, že žaloba resp. kasační stížnost odkladný účinek nemá
mít, nebylo výjimečně uplatněno (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2014,
č. j. 6 Afs 73/2014 - 56).
[10] První podmínkou je prokázání vzniku nepoměrně větší újmy, které leží na stěžovateli.
Ten musí dostatečně konkrétně onu nepoměrně větší újmu, která mu vznikne nepřiznáním
odkladného účinku, vymezit. Bylo tedy na Nejvyšším správním soudu, aby posoudil,
zda stěžovatelem tvrzená újma dosahuje intenzity nepoměrně větší újmy a zda případné následky
nepřiznání odkladného účinku by byly srovnatelné s následky uvedenými v citovaném rozhodnutí
rozšířeného senátu.
[11] V souladu s rozhodovací činností zdejšího soudu lze za nepoměrně větší újmu považovat
poměrně závažné důsledky do života či existence toho, kdo se přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti domáhal. Tak například nelze nenahraditelnou újmu (dle předchozí dikce §73
odst. 2 s. ř. s.) způsobenou stěžovateli (žalovanému) spatřovat v tom, že tento bude povinen
vyplatit žalobci přeplatek na dani, a to v souladu s usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 1. 2005, č. j. 1 Afs 106/2004 – 49 (publ. pod č. 982/2006 Sb. NSS.). Naopak jako nenahraditelná
újma byl posouzen „hrozící výkon rozhodnutí o uložení pokuty fyzické osobě ve výši, která výrazně přesahuje
prokázaný celoroční příjem rodiny se dvěma nezletilými dětmi“ (k tomu blíže usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 8. 2003, č. j. 6 A 160/2002 - 46).
[12] V posuzovaném případě spatřuje stěžovatel nepoměrně větší újmu v následcích výkladu
příslušných ustanovení daňového řádu zaujatého krajským soudem, který stěžovatele údajně
postavil do nelehké pozice, ve které je třeba nastalou situaci řešit. Odlišnost právního názoru soudu
od toho, který má správní orgán, však sama o sobě neopravňuje správní orgán ve věci nekonat
a nemůže být důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to ani v situaci,
že by hrozilo, že se takovýto právní názor stane v určitém ohledu precedentem. Závazný názor
krajského soudu vyjádřený v jeho pravomocném rozhodnutí je nutno do doby, než bude eventuelně
rozhodnutí krajského soudu zrušeno, považovat za správný. Tím, že zákonodárce stanovil,
že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů,
přiklonil se k přesvědčení, že takové rozsudky budou v převážné většině případů správné a zákonné
a jen v menšině případů tomu tak nebude. Zákonodárce zde jednoznačně učinil rozhodnutí o tom,
jaké nebezpečí považuje za větší a v praxi častější – nikoli to, jež spočívá v eventuelně nezákonném
rozsudku krajského soudu, což bude shledáno v rozhodnutí o kasační stížnosti, nýbrž to, které
by spočívalo ve vyčkávání v každém jednotlivém případě, kdy bude podána kasační stížnost,
zda právní názor krajského soudu obstojí i v řízení o kasační stížnosti.
[13] Dodržením závazného právního názoru nemůže navíc stěžovateli vzniknout v podstatě
žádná újma, a už vůbec újma dosahující intenzity požadované pro přiznání odkladného účinku.
Pokud se bude někdo opírat ve své argumentaci o právní názor krajského soudu vyjádřený v nynější
věci též v jiných obdobných řízeních před stěžovatelem, je na stěžovateli, aby si vyhodnotil,
zda právní názor krajského soudu i v těchto jiných věcech bude následovat, anebo zda setrvá
na právním názoru svém. Kasační, a tedy zásadně bezvýhradnou závaznost má právní názor
krajského soudu toliko v nyní projednávané věci; v ostatních věcech působí silou své přesvědčivosti
a tím, že jej vydala soudní autorita – to jej však nečiní něčím, co je nutno slepě následovat,
má-li stěžovatel za to, že má přesvědčivé argumenty pro právní názor jiný.
[14] Nadto je třeba uvést, že stěžovatel ani neuvedl, jaká konkrétní újma by mu vlastně měla
v důsledku dalšího postupu ve věci vzniknout. Dopad soudní judikatury na doposud zažitou správní
praxi je jevem nikoliv a priori nebezpečným nebo nežádoucím, ale v některých oblastech výkonu
veřejné správy, oblast správy daní nevyjímaje, i jevem frekventovaným až zcela přirozeným.
S určitou nejistotou o tom, jaký je správný výklad práva, se správní orgány i jednotlivci ve své praxi
běžně setkávají a vzhledem k rozsahu a složitosti práva není cesty, jak se jí vyvarovat.
[15] Jelikož stěžovatel neprokázal, že by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
pro něj znamenaly nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout
jiným osobám, soud se již nezabýval tím, zda by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti bylo
v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[16] Stěžovatel tedy neprokázal existenci podmínek pro přiznání odkladného účinku stanovených
v §73 odst. 2 s. ř. s. Z tohoto důvodu nebylo možno odkladný účinek kasační stížnosti podle
ustanovení §107 s. ř. s. ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s. přiznat.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. června 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu