ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.133.2015:46
sp. zn. 2 As 133/2015 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: J. K., zastoupeného
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 13. 2. 2014, č. j. KUOK 15819/2014, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 24. 4. 2015, č. j. 72 A
16/2014 - 41,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 24. 4. 2015,
č. j. 72 A 16/2014 - 41, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 2. 2014, č. j. KUOK 15819/2014 (dále jen
„napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu
města Olomouce (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 21. 11. 2013,
č. j. SMOL/219021/2013/OARMV/DPD/Hon, jímž byl žalobce shledán vinným ze spáchání
přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) bod 1 ve spojení s §4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), ve znění pozdějších předpisů, a byla mu uložena pokuta ve výši 1600 Kč a povinnost
uhradit náklady správního řízení v paušální výši 1000 Kč. Tohoto přestupku se měl dopustit
tím, že dne 23. 5. 2013 v cca 11.10 hod. na ulici Pekařská v Olomouci jako řidič motorového
vozidla Honda registrační značky X neoprávněně vjel do úseku platnosti dopravní značky IP 27a
„Pěší zóna“ s dodatkovým textem „IZS, MMOI, TSMO, MPO, DPMO 0-24 h, cyklisté, TAXI 0-
24 h, dopravní obsluha 18-10h, potraviny 12-14h“ v době, kdy to není dovoleno ani dopravní
obsluze.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud
v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 4. 2015, č. j. 72 A 16/2014 – 41 (dále jen
„krajský soud“ a „napadený rozsudek“), zamítl. Konstatoval, že napadené rozhodnutí neshledal
nepřezkoumatelným, neboť rozhodnutí správních orgánů tvoří jeden celek a všechny námitky
žalobce a sporné otázky byly zodpovězeny. Správní orgány vyhodnotily výpovědi svědkyň,
v čemž bylo zahrnuto i zjištění skutkového stavu ohledně existence, umístění, viditelnosti a stavu
dopravní značky IP 27a. K věrohodnosti „písemných vyjádření policistů“ krajský soud
konstatoval, že nevyvstala žádná pochybnost, proč nelze uvěřit jejich svědectví. S poukazem
na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, že výpovědi policistů se zásadně považují
za věrohodné, pokud neexistuje konkrétní důvod k opačnému posouzení. Žalobce přitom
ve správním ani v soudním řízení nevznesl žádnou konkrétní pochybnost stran zjištění
skutkového stavu, věrohodnosti svědkyň či důvěryhodnosti jejich výpovědí. Jeho obhajobu,
že vjel do pěší zóny před desátou hodinou a setrval v ní po dobu opravy vozidla, považoval
krajský soud za účelovou, a proto neprovedl navržený důkaz fakturou za opravu ani žádné další
dokazování. Tuto skutečnost žalobce ostatně nijak jinak nedokázal ani nenavrhoval důkazy
k jejímu prokázání. Krajský soud uvedl, že pokud svědkyně kontrolovaly před desátou hodinou
stav všech dopravních značek IP 27a v dané oblasti, všimly by si odstaveného a opravovaného
vozidla. Žalobcovo tvrzení by bylo možné prokázat výpovědí dalších osob nebo fotografiemi,
které by mohl žalobce nebo jiná osoba pořídit např. mobilním telefonem, což se však nestalo.
Žalobce by nadto tuto skutečnost vypověděl již při zjištění přestupku nebo kdykoli ve správním
řízení. Žalobcem navrhovaný důkaz fotografiemi krajský soud neprovedl, neboť s poukazem
na svůj rozsudek ze dne 26. 8. 2014, č. j. 76 A 34/2012 – 17, uvedl, že rozsah pěší zóny
a dopravní značení jsou mu známy jak obecně, tak z úřední činnosti. Pěší zóna v ulici Denisova
ve směru od náměstí Republiky začíná již od křižovatky s ulicí Hanáckého pluku (jak vyplynulo
i ve věci řešené citovaným rozsudkem). Krajský soud závěrem shrnul, že správní orgány náležitě
zjistily skutkový stav, správně vybraly právní předpisy, pod které jej subsumovaly, a z toho
vyvodily v souladu se zákonem správné skutkové i právní závěry.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodů podřaditelných pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Namítl, že krajský soud řádně
nevypořádal jeho stěžejní námitku, že vjel do předmětné ulice takovou cestou, na které nebyla
umístěna dopravní značka, jež by zakazovala nebo omezovala vjezd vozidlům. Stěžovatel
na podporu svého tvrzení přiložil k žalobě situační fotografie, které prokazují, že vjezdů
do předmětné ulice existuje bezpočet. Zasahující policistky přitom ve svědeckých výpovědích
tvrdily, že zkontrolovaly umístění toliko jedné dopravní značky v jedné ulici. Stěžovatel
již v žalobě konstatoval, že při jízdě neminul žádné dopravní značení, které by mu omezovalo
vjezd do předmětné ulice, a ve správním spise neexistuje důkaz o opaku. Ve správním řízení bylo
naopak prokázáno, že policistky nezkontrolovaly dopravní značení na všech příjezdových
cestách. Krajský soud však tato tvrzení nijak nevypořádal, pouze uvedl, že neprovedl navrhovaný
důkaz fotografiemi, neboť rozsah pěší zóny a dopravní značení mu je známo jak obecně,
tak z úřední činnosti. Odkaz krajského soudu na „znalost dopravního značení“ je nekonkrétní,
neboť z něj nevyplývá, kde (v jakých ulicích) mělo být dopravní značení umístěno, co přesně
má být krajskému soudu z jeho úřední činnosti známo a z jaké konkrétní činnosti má takové
povědomí. Stěžovatel rovněž nebyl seznámen s podklady, ze kterých krajský soud vycházel.
Stěžovatel tedy shrnul, že ve správním řízení nebyl zajištěn jediný důkaz nasvědčující tomu,
že by měl při své jízdě minout dopravní značku IP 27a, a ani předvolané policistky netvrdily,
že by takového jednání byly svědky.
[4] Stěžovatel na rozdíl od krajského soudu nepovažoval za účelovou svou argumentaci,
že do pěší zóny vjel v době, kdy do ní byl vjezd povolen (i pokud by byla osazena příslušným
dopravním značením), přičemž posléze došlo k poruše jeho vozidla. Stěžovatel pokládal
za nadbytečné předkládat tento argument ve správním řízení, neboť žádnou dopravní značku
IP 27a neminul, neviděl a vidět nemohl, neboť v jeho trase nebyla žádná taková značka umístěna.
Stěžovatel na podporu svého tvrzení předložil krajskému soudu důkaz (fakturu za opravu závady
na svém vozidle), krajský soud jej neprovedl, avšak stěžovatelovo tvrzení odmítl proto,
že nepředložil důkazy na jeho podporu. Stěžovatel považoval za absurdní, aby si poruchu svého
automobilu fotil mobilním telefonem, neboť na fotografiích stojícího vozidla by se nijak
neprojevila závada startéru. Zatímco policistky mohly zcela důvodně očekávat, že jejich zjištění
o umístění dopravního značení budou předmětem dokazování ve vícero správních řízeních,
stěžovatel nemohl předpokládat, že bude muset poruchu svého automobilu dokazovat. Tvrzení
krajského soudu, že porouchaného vozidla by si všimly zasahující policistky, považoval stěžovatel
za ničím nepodloženou spekulaci. Ve správním řízení nebylo prokázáno, že by policistky
např. měly jít právě okolo místa, na kterém se porouchané vozidlo stěžovatele nacházelo.
Stěžovatel uvedl, že možnost prokázání poruchy jeho vozidla existuje (např. výpověď
zaměstnance autoservisu), avšak krajský soud neprovedl jím navržený důkaz, a to nikoli proto,
že by byl např. nevěrohodný, ale nijak se s návrhem na provedení důkazu nevypořádal. Stěžovatel
namítl, že krajský soud nesprávně vypořádal námitku nevěrohodnosti zasahujících policistek jako
svědků, neboť pouze v obecné rovině odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu,
avšak nereflektoval konkrétní argumenty stěžovatele zpochybňující jejich věrohodnost,
např. nepořízení dokumentace přestupku či selektivnost jejich paměti (policistky si všechny
skutečnosti hovořící v neprospěch stěžovatele pamatovaly, avšak nevěděly natolik zásadní věci
jako např. typ vozu, kterým stěžovatel přijel).
[5] Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti,
neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen
advokátem. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[7] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti a zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal,
tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Má-li rozhodnutí soudu projít testem
přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí
srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75,
publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), nebo pokud zcela opomenul vypořádat
některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, či ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73,
publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS). Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze považovat
zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat,
o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu
mimo rámec žalobních námitek); jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která vůbec
neobsahují právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody
nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS).
[9] Stěžovatel v žalobě uplatnil dva okruhy žalobních námitek. Podstatou prvního z nich
učinil tvrzení, že žalovaný nijak neprokázal, že by stěžovatel neoprávněně vjel do úseku platnosti
dopravní značky IP 27a. Stěžovatel v této souvislosti dále namítal např. to, že vjezd do ulice
Pekařská z ulice Denisova nebyl osazen dopravní značkou IP27a; že napadené rozhodnutí
je nepřezkoumatelné, neboť v jeho výroku není uvedeno, jakou konkrétní dopravní značku
IP 27a měl stěžovatel nerespektovat a kudy měl do úseku její platnosti vjet; že nelze mít
za prokázané, že zasahující policistky zkontrolovaly právě tu dopravní značku, kterou měla
být osazena komunikace, po které do Denisovy ulice vjel; že žalovaný nezjišťoval, odkud měl
stěžovatel do Denisovy ulice přijet; že žalovaný měl zjišťovat, z jakého důvodu zasahující
policistky nevyfotily veškeré dopravní značky IP 27a na všech příjezdových komunikacích k pěší
zóně; že výpověď zasahujících policistek je nedůvěryhodná, neboť si nemohly vybavit,
jaké vozidlo stěžovatel řídil, avšak po více než pěti měsících si pamatovaly, že zkontrolovaly
dopravní značení atp. Krajský soud v napadeném rozsudku však zcela v rozporu s těmito
vznesenými námitkami konstatoval, že stěžovatel nevznesl „[ž]ádnou konkrétní pochybnost ke zjištění
skutkového stavu, věrohodnosti svědkyň či důvěryhodnosti jejich výpovědí.“ Krajský soud dále k věrohodnosti
„písemných vyjádření policistů“ (krajský soud měl patrně na mysli výpovědi zasahujících
policistek ve správním řízení) konstatoval, že nevyvstala žádná pochybnost, proč v souzené věci
nelze uvěřit jejich svědectví. Na podporu svého názoru obsáhle citoval judikaturu Nejvyššího
správního soudu, která se však pouze v obecné rovině věnovala hodnocení věrohodnosti
výpovědí policistů jako svědků v přestupkovém řízení. Rovněž tvrzení krajského soudu v závěru
napadeného rozsudku, že správní orgány správně zjistily skutkový stav (resp. že zjistily skutkový
stav ohledně existence, umístění, viditelnosti a stavu dopravní značky IP 27a), je ve vztahu
k prvnímu okruhu žalobních námitek zcela nekonkrétní.
[10] K prvnímu okruhu žalobních námitek lze ještě vztáhnout odůvodnění uvedené v odstavci
[21] napadeného rozsudku ve znění: „Žalobcem navrhovaný důkaz fotografiemi soud neprovedl,
neboť rozsah pěší zóny a dopravní značení je mu známo v předmětné době jak obecně, tak z úřední činnosti
(srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 8. 2014, čj. 76 A 34/2012 - 17). Pěší zóna v ulici Denisova
ve směru od náměstí Republiky začíná již od křižovatky náměstí Republiky – ulice Hanáckého pluku
(jak vyplynulo i z věci podle posledně citovaného rozsudku).“ Ani takové odůvodnění však z hlediska
přezkoumatelnosti napadeného rozsudku nemůže obstát. K tvrzení krajského soudu, že dopravní
značení je mu obecně známo, Nejvyšší správní soud poukazuje na svůj rozsudek ze dne
12. 4. 2011, č. j. 1 As 33/2011 - 58, publ. pod č. 2312/2011 Sb. NSS, v němž uvedl některé
příklady skutečností, které ve své dosavadní rozhodovací praxi považoval za obecně známé
(např. že v době druhé světové války nelidsky trpěly a byly usmrceny desítky miliónů lidí;
že na území České republiky operují tři majoritní dodavatelé elektřiny; že snowboarding je zimní
sport, jehož příznivci bývají obecně považováni za součást jakési neformální komunity
definovatelné určitými charakteristickými znaky, zejména určitým stylem sportovního
snowboardingového oblečení a tím, že tato komunita je vnímána jako seskupení lidí
dynamických, nezávislých a spíše nekonformních; že ceny stavebních prací ve Středočeském kraji,
zejména v okolí Prahy, jsou obecně vyšší než v jiných krajích apod.). Vždy se jednalo
o skutečnosti známé širokému okruhu osob bez specifických znalostí. Naproti tomu
stěžovatelem rozporovanou skutkovou okolnost, tj. že příjezdové komunikace do ulice Denisova
byly v době spáchání jeho přestupku osazeny dopravní značkou IP27a, nelze považovat
za notorietu, neboť tato skutková okolnost nemůže být známa každému (resp. širokému okruhu
lidí v určitém místě či čase), ale vědomost o ní bude přinejmenším podstatně lokálně omezena.
[11] K tvrzení krajského soudu, že mu bylo dopravní značení známo z jeho úřední činnosti,
Nejvyšší správní soud uvádí, že jak v případě tzv. notoriet, tak skutečností známých z úřední
činnosti se jedná o objektivizované a do jisté míry nesporné skutečnosti. Účastníci řízení nicméně
mohou svými tvrzeními popírat obsah notoriet a skutečnosti známé soudu z úřední činnosti
a mohou navrhovat provedení důkazů za účelem prokázání svých odlišných tvrzení. Civilistická
judikatura k otázce použití skutečností známých soudu z jeho úřední činnosti dospěla k závěru,
že „je nutné, aby účastníci řízení byli s takovými – soudem uvažovanými – skutečnostmi v řízení seznámeni,
aby se k nim mohli vyjádřit či případně předložit důkaz je vyvracející; i poznatek soudu o tzv. úředně známé
skutečnosti totiž nemusí být správný. Je též nezbytné, aby soud, jenž vzal v úvahu skutečnosti úředně známé
a nadto na nich založil své rozhodnutí ve věci, náležitě vyložil v odůvodnění rozhodnutí, ze které jeho konkrétní
úřední činnosti či postupu jsou mu takové skutečnosti známé, jak se o nich dozvěděl (…)“ (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, přístupný na www.nsoud.cz,
jehož závěry jsou na základě subsidiárního použití §121 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, a judikatury k němu přiměřeně aplikovatelné i ve správním soudnictví). Napadený rozsudek
však závěrům citované judikatury nedostál, neboť krajský soud v něm bez bližšího zdůvodnění
pouze odkázal na svůj rozsudek vydaný v jiné věci. Krajský soud tedy vůbec neuvedl,
ze které jeho konkrétní činnosti v jím citovaném řízení se o dopravním značení v oblasti ulice
Denisova dozvěděl (v případě, že se tak stalo při dokazování, by bylo rovněž nutné uvést
např. to, z jakého konkrétního důkazního prostředku takový poznatek dovodil). Nejvyšší správní
soud tedy vůbec nemůže přezkoumat, zda se opravdu jedná o skutečnost známou krajskému
soudu z jeho úřední činnosti. K tomu Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že pokud soud
hodlá zahrnout do svého rozhodnutí skutečnosti, které jsou mu známé z jeho úřední činnosti,
aniž by účastníci řízení mohli aplikaci takovýchto skutečností s ohledem na okolnosti dané věci
rozumně předpokládat, musí s těmito skutečnostmi nejprve seznámit účastníky řízení
a poskytnout jim dostatečný prostor k tomu, aby mohli prostřednictvím svých tvrzení učinit tyto
skutečnosti spornými a navrhnout za tím účelem provedení důkazů (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 100/2009 – 129, publ. pod č. 2038/2010). Takto
však krajský soud v řízení nepostupoval.
[12] Nejvyšší správní soud tedy dosavadní závěry shrnuje tak, že krajský soud v žádné
části napadeného rozsudku přezkoumatelným způsobem stěžovateli nevysvětlil, proč považoval
podstatu prvního okruhu žalobních námitek za lichou, mylnou či vyvrácenou. Krajský soud
přitom nemohl tyto námitky toliko odmítnout pro jejich tvrzenou nesprávnost, ale byl povinen
také uvést, v čem konkrétně jejich nesprávnost spočívala (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS). Krajský
soud tedy zatížil napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Již tato vada je důvodem pro zrušení napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud se však
pro úplnost stručně vyjádří i k části odůvodnění napadeného rozsudku, jež se týkala druhého
okruhu žalobních námitek.
[13] Stěžovatel v druhém okruhu žalobních námitek tvrdil, že by se přestupku kladenému
mu za vinu nemohl dopustit ani v případě, že by komunikace vedoucí do ulice Pekařská
byla osazena značkou IP 27a. Do pěší zóny totiž vjel kolem deváté hodiny, tedy v době,
kdy do ní byl oprávněn vjet, neboť zásoboval lékárnu v ulici Opletalova. V ulici Denisova
však došlo k technické poruše vozidla, v jejímž důsledku vozidlo přestalo jet. Jeho oprava
si vyžádala přibližně dvě hodiny a stěžovatel poté neměl jinou možnost, než pěší zónu opustit
(neboť v ní nebyl oprávněn parkovat a v důsledku zákazu do ní nemohlo vjet ani odtahové
vozidlo). Krajský soud se s těmito námitkami vypořádal
takto:„Jeho obhajobu, spočívající v tvrzení,
že vjel do pěší zóny před desátou hodinou a setrval v ní po dobu opravy vozidla, shledal soud jako účelovou a proto
neprováděl navržený důkaz fakturou za opravu a žádné další dokazování. Tuto skutečnost žalobce ostatně nijak
jinak nedokázal ani nenavrhoval důkazy k jejímu prokázání. Pokud svědkyně kontrolovaly před desátou
hodinou stav všech dopravních značek IP 27a v dané oblasti, všimly by si odstaveného a opravovaného vozidla,
stejně jako by toto bylo možno prokázat výpovědí dalších osob nebo fotografiemi by mohl pořídit žalobce nebo jiná
osoba např. mobilním telefonem. Tak se však nestalo. Nadto by žalobce tuto skutečnost vypověděl již při zjištění
přestupku nebo kdykoli ve správním řízení.“
[14] Nejvyšší správní soud k tomu nejprve považuje za nutné v obecné rovině uvést,
že jakkoliv je správní soudnictví podrobeno principu plné jurisdikce, není jeho cílem nahrazovat
řízení před správním orgánem, neboť soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako
odvolací řízení v plné apelaci. Smyslem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví
je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny,
se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily; účastník správního řízení
nemůže svoji liknavost zhojit až v řízení soudním. V takovém případě by totiž byla popřena
samotná koncepce správního soudnictví založená na následném přezkumu zákonnosti
pravomocných správních rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 – 43). Zároveň je však třeba uvést, že žalobní námitku není
možné odmítnout pouze z toho důvodu, že ji žalobce uplatnil až v řízení před soudem. Krajský
soud tak měl svůj závěr o účelovosti obrany stěžovatele (založené na tom, že v důsledku údajné
poruchy jeho vozidla se ocitl v pěší zóně bez svého zavinění) řádně a pečlivě odůvodnit,
např. uvést konkrétní skutečnosti a důkazy, na základě kterých k takovému závěru dospěl,
včetně důvodů, proč mohl stěžovatel uplatnit svou argumentaci již ve správním řízení
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010, č. j. 9 As 1/2010 – 58).
Z napadeného rozsudku však takovou jednoznačně srozumitelnou úvahu seznat nelze. Krajský
soud na počátku vypořádání druhého okruhu žalobních námitek uvedl, že shledal obranu
stěžovatele účelovou, a proto neprovedl navržený důkaz fakturou za opravu stěžovatelova
vozidla ani žádné další dokazování. V rozporu s tímto závěrem však dále vytkl stěžovateli,
že poruchu svého vozidla „nijak jinak nedokázal“, např. fotografiemi pořízenými mobilním
telefonem. Nejvyšší správní soud pak v tomto ohledu souhlasí se stěžovatelem, že pokud krajský
soud trval na prokázání poruchy stěžovatelova vozidla, pak vhodnějším důkazním prostředkem
než fotografie stojícího vozidla stěžovatele (stěžovatelem tvrzená závada se měla týkat startéru,
tedy vnitřního zařízení vozidla) by jistě byla faktura za opravu vozidla. V podstatě jedinou
přijatelnou argumentací krajského soudu zůstává v tomto ohledu tvrzení, že opravy stěžovatelova
vozidla by si všimly zasahující policistky, a dodatek, že stěžovatel tuto skutečnost neuvedl
již ve správním řízení. I přesto je však odůvodnění napadeného rozsudku ve vztahu k druhému
okruhu žalobních námitek nedostatečné a částečně nesrozumitelné, neboť z něj není patrné,
z jakého konkrétního důvodu považoval krajský soud tyto námitky za nedůvodné (resp. z čeho
přesně krajský soud dovodil účelovost obrany stěžovatele a z jakého důvodu se rozhodl
neprovést k důkazu stěžovatelem předloženou fakturu za opravu jeho vozidla).
[15] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a krajský soud se v novém řízení bude muset pečlivě vypořádat
se všemi žalobními námitkami stěžovatele. Dle názoru Nejvyššího správního soudu přitom není
nutné vycházet ze skutečností zjišťovaných v jiných řízeních o přestupcích, která krajský soud
v minulosti vedl (tj. např. z řízení vedeného pod sp. zn. 76 A 34/2012), neboť správní spis
vedený v nyní posuzované věci poskytuje dostatek podkladů pro vypořádání žalobních námitek
stěžovatele. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje např. na úřední záznam (založený
na čl. 2 správního spisu), v němž zasahující policistky uvedly, že stěžovatel v 11.00 hod. najel
šedým vozidlem Honda registrační značky X do pěší zóny, a když byl vyzván k předložení
povolení k vjezdu do pěší zóny, sdělil, že veze zboží do lékárny v ulici Opletalova. Zasahující
policistka mu vysvětlila, že do pěší zóny nesmí v tuto dobu vjet ani dopravní obsluha, a i kdyby
do této ulice vjel v době, kdy do ní dopravní obsluha smí vjet, pak by se přesto dopustil
přestupku, neboť zásobuje lékárnu v ulici Opletalova, a proto není v ulici Pekařská dopravní
obsluhou. Nato měl stěžovatel uvést, že je bývalý kolega, a proto věří, že bude jeho přestupek
přehlédnut, že tudy jezdí již čtyři roky a s „chlapama“ se vždy domluvil po dobrém,
že si je přestupku vědom, že 100 Kč by ještě zaplatil, avšak 200 Kč již ne. Tuto verzi skutkového
děje potvrdily zasahující policistky i při ústním jednání konaném před správním orgánem prvního
stupně dne 31. 10. 2013, v němž shodně uvedly, že před tím, než měl stěžovatel spáchat
přestupek kladený mu za vinu, zkontrolovaly značky IP 27a (policistka M. upřesnila, že šlo o
všechny značky v okolí ulice Pekařská, přičemž bylo zjištěno, že tyto značky byly viditelné,
nepoškozené a nezakryté). Zasahující policistka H. si sice nevzpomněla, jaké vozidlo měl
stěžovatel řídit, avšak zasahující policistka M. uvedla, že to byla šedá Honda. Stěžovatel proti
rozhodnutí správního orgánu podal blanketní odvolání, které ani přes výzvu správního orgánu
prvního stupně nijak neodůvodnil. K tomu Nejvyšší správní soud pro úplnost podotýká, že pro
odvolání v přestupkovém řízení platí tzv. omezený revizní princip. Odvolací správní orgán tedy
přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními
předpisy v plném rozsahu; správnost rozhodnutí však přezkoumává jen v rozsahu námitek
uvedených v odvolání nebo tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. Je-li podáno toliko blanketní
odvolání, bez uplatnění jakýchkoli právních nebo skutkových námitek, je povinností správního
orgánu přezkoumat v zásadě toliko soulad napadeného rozhodnutí a řízení s právními předpisy.
Řada skutkových (a v návaznosti i právních) otázek, které je třeba řešit, totiž může být známa po
seznámení se s odůvodněním prvostupňového rozhodnutí pouze odvolateli. Domníval-li se tedy
stěžovatel, že správní orgán prvního stupně při zjišťování skutkového stavu jakkoli pochybil, nic
mu nebránilo tato skutková zjištění rozporovat již v odvolacím řízení. Stěžovatel však na absenci
dopravních značek IP27a v okolí ulice Denisova ani na poruchu svého vozidla žádným
způsobem ve správním řízení nepoukazoval, tyto okolnosti tudíž nevyvolávaly pochybnosti
ohledně zjištěného skutkového stavu, a nebylo tak povinností správních orgánů se jimi zvlášť
(preventivně) zabývat, a to jak v řízení v prvním stupni, tak (s ohledem na omezený rozsah
přezkumu) v řízení odvolacím.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou,
a proto podle §110 odst. 1 věta první s. ř. s. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.). V novém řízení rozhodne krajský
soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. září 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu