ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.146.2014:38
sp. zn. 2 As 146/2014 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: P. T.,
zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, se sídlem třída
Kosmonautů 189/10, Olomouc, proti zásahu žalované spočívajícím ve vykázání ze společného
obydlí, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6.
2014, č. j. 22 A 47/2012 - 164,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2014, č. j. 22 A 47/2012 - 164,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předcházející řízení před správními soudy
[1] Žalobkyně se žalobou ze dne 2. 4. 2012 domáhala určení, že byl zásah žalované
spočívající ve vykázání žalobkyně ze společného obydlí dne 22. 2. 2012 nezákonný.
[2] První rozsudek Krajského soudu v Ostravě (č. j. 22 A 47/2012 - 60 ze dne 27. 9. 2012),
jenž žalobě vyhověl, byl ke kasační stížnosti žalované rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 5. 2013, č. j. 6 As 62/2012 - 18, zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení.
[3] Nejvyšší správní soud shledal první rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále
jen „krajský soud“) nepřezkoumatelným, neboť posuzoval zákonnost zásahu žalované v podobě
vykázání stěžovatelky ze společného obydlí podle §44 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii ČR“), prizmatem požadavků
kladených na vydání předběžného opatření podle §76b zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“), ačkoli jde o kvalitativně různá
opatření, která jsou odlišná i co do podmínek aplikace. Zdůraznil, že se provedení vykázání musí
zakládat na objektivních skutečnostech vytvářejících důvodný předpoklad budoucího nežádoucího
útoku násilné osoby vůči osobě ohrožené, zatímco u předběžného opatření musí být dána sama
existence takového ohrožení. Poukázal na skutečnost, že vymezení podmínek pro vykázání podle
zákona o Policii ČR se neshoduje s vymezením domácího násilí podle nauky, zejména nemusí
být vždy splněn požadavek dlouhodobosti a opakovanosti útoků, a k vykázání lze přikročit třeba
již při prvním útoku, který je ovšem obzvláště intenzivní. Policejní vykázání má preventivní
povahu, jeho účelem je předejít (dalším) nebezpečným útokům násilné osoby vůči ohrožené
osobě. Nejvyšší správní soud shrnul, že provedení vykázání se nemůže zakládat kupříkladu pouze
na subjektivních informacích a výpovědích ohrožené osoby, které nejsou podloženy objektivními
skutečnostmi; nicméně takovými skutečnostmi, které mohou sloužit jako rozumný podklad
pro vykázání, mohou být například i viditelná zranění ohrožené osoby, výpovědi sousedů
atd. V žádném případě po zasahujících policistech nelze vyžadovat, aby před přikročením
k vykázání nabyli úplné jistoty, že pokud násilná osoba nebude vykázána, dopustí
se nebezpečného útoku proti životu, zdraví anebo svobodě nebo zvlášť závažného útoku proti
lidské důstojnosti ohrožené osoby, neboť to by vedlo k naprosté neaplikovatelnosti tohoto
institutu (srov. odstavec [17] shora citovaného rozsudku NSS).
[4] Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že je úkolem správního soudu učinit
si co nejúplnější představu o relevantních okolnostech vykázání, k čemuž zpravidla nebude stačit
toliko obsah žaloby a písemné potvrzení o vykázání, a často bude třeba provést dokazování
před soudem (včetně svědeckých výpovědí všech aktérů vykázání – zasahujících policistů,
ohrožené osoby, vykázané osoby, nezúčastněné osoby přítomné vykázání, event. i dalších osob).
Hodnocení je třeba provést i s ohledem na informace, kterými disponovali či mohli a měli
disponovat zasahující policisté v době, kdy se rozhodovali o provedení zásahu. V rámci
hodnocení jednání a možností policistů v dané situaci je třeba zohlednit i to, zda museli konat
v časové tísni či ne a zda si v době vykázání mohli bez nepřiměřených obtíží a časové prodlevy
opatřit další relevantní (objektivní) informace, aniž by tím popřeli smysl institutu vykázání
(viz odstavec [18] zmíněného rozsudku NSS).
[5] Krajský soud poté zásah žalované znovu přezkoumal a dospěl opětovně k závěru,
že žaloba je důvodná. Ze spisového materiálu žalované a Magistrátu města Přerova zjistil,
že poprvé žalovanou kontaktovala dne 4. 1. 2012 žalobkyně, když oznámila napadení manželem
téhož dne v 16.00 hodin v jejich společném bytě. Následovala oznámení manžela žalobkyně
o jejích útocích ve dnech 25. 1., 26. 1., 21. 2. a 22. 2. 2012. Krajský soud vzal v úvahu ještě
protokoly o podání vysvětlení sepsané pouze s manželem žalobkyně (včetně tzv. otázek SARA,
certifikovaného diagnostického manuálu) a lékařskou zprávu z 25. 1. 2012, podle níž měl manžel
žalobkyně toho dne hematom pod pravým okem, mnohočetné pohmožděniny s hematomy
po celých zádech, podlitiny ve vlasaté části hlavy, škrábance na krku a krevní tlak 150/100.
Veškerá oznámení žalobkyně a jejího manžela byla přestupkovým orgánem odložena, neboť
nikdy nebyl podán návrh na projednání přestupku. Před vykázáním bylo provedeno prověření
u sousedů, kdy nikdo z dotázaných neslyšel z bytu manželů křik ani hluk. Při jednání
byl konstatován obsah spisu a podání účastníků, včetně vyjádření žalobkyně doručeného soudu
dne 14. 8. 2013, v němž předestírá svoji verzi události, značně se lišící od skutečností uvedených
v oznámení jejího manžela i potvrzení o vykázání.
[6] Krajský soud své rozhodnutí opřel o zjištění, že žalovaná neměla při své úvaze
v rozhodnou dobu kromě vysvětlení manžela žalobkyně (ohrožené osoby) žádné poznatky
o tom, že by mu hrozilo napadení ze strany žalobkyně. Důvodnost jeho obavy z napadení nebyla
nijak verifikována, tzn. nebyly tu žádné konkrétní objektivní skutečnosti, které by svědčily
o pravděpodobnosti budoucího útoku žalobkyně (řádně zjištěná zranění manžela stěžovatelky,
pozitivní zjištění ze šetření u sousedů apod.), krom těch téměř měsíc starých (lékařská zpráva
ze dne 25. 1. 2012) za situace, kdy po tuto dobu spolu manželé bez jakýchkoli oznámení sdíleli
byt. Zprávu o zraněních manžela žalobkyně z 25. 1. 2012 považoval krajský soud pro závěry
žalované za nedostačující, neboť dokládá události 28 dnů staré, tedy nikoli bezprostředně
předcházející vykázání. V únoru 2012 tu žádná lékařská zpráva o zraněních ohrožené osoby
nebyla, ohledání poranění policisty nebylo provedeno a nikdo z dotázaných sousedů neslyšel
z bytu manželů křik ani hluk. Důkazy navrhované žalobkyní vztahující se časově k období
následujícímu po vykázání krajský soud neprovedl, protože nemohly nikterak objasnit skutkový
stav rozhodný pro posouzení věci. Ani k výslovnému dotazu soudu při jednání nebyly další
důkazní návrhy vzneseny, proto soud další důkazy neprovedl a omezil se na zjištění, která měl
k dispozici.
[7] I tento, druhý, rozsudek krajského soudu byl Nejvyšším správním soudem zrušen,
a to rozsudkem ze dne 26. 3. 2014, č. j. 6 Aps 9/2013 - 25. Kasační soud v něm konstatoval
rozpor mezi tvrzeními stran sporu ohledně skutečnosti, jaká atmosféra byla v bytě manželů
v době, kdy se dostavili policisté k provedení vykázání, když správní spis tyto poznatky
neobsahoval. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že se žalobkyně chovala hystericky
a napadala a urážela svého manžela i za přítomnosti policistů, naopak žalobkyně písemně sdělila,
že se chovala klidně, mluvila tiše a s policisty spolupracovala. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že za této situace měl krajský soud provést dokazování výslechem osob přítomných
zásahu, aby dostál instrukcím z prvního zrušujícího rozsudku a učinil si tak reálnou představu
o tom, zda měla žalovaná dostatek skutkových podkladů nasvědčujících pravděpodobnosti
budoucího útoku žalobkyně vůči jejímu manželovi. Jeho závěr o tom, že žalovaná neměla
dostatek skutkových podkladů pro provedení vykázání, bez tohoto doplnění totiž nemůže obstát.
Krajský soud byl dále zavázán ke zvážení, zda policisté museli jednat v časové tísni, nebo
zda si mohli bez nepřiměřených obtíží a časové prodlevy opatřit další objektivní informace nutné
pro ověření, zda je předpoklad hrozícího útoku důvodný.
[8] V pořadí již třetím rozsudkem, označeným v záhlaví, krajský soud žalobu zamítl.
Po doplnění dokazování výslechy svědků totiž dospěl k závěru, že skutkový stav zjišťovaný
ke dni, kdy k vykázání došlo, se oproti situaci, kdy o žalobě rozhodoval naposledy, změnil.
[9] Krajský soud vyšel z obsahu spisu, jenž konfrontoval s výpověďmi svědků, a to policistů
I. S. a I. Z., a strážníka městské policie D. Ž. Z nich vzal za prokázané, že žalovaná vzala v
úvahu výpověď manžela žalobkyně, provedla šetření u sousedů, avšak s negativním výsledkem,
žalobkyni se před vykázáním nepodařilo zkontaktovat, ale policie se o to pokoušela, a při
samotném aktu vykázání již vysvětlení žalobkyně nebylo vyžadováno. V tom okamžiku však byla
situace silně emotivní, žalobkyně brečela a manželovi (i sprostě) nadávala. Krajský soud setrval na
názoru, že lékařská zpráva o zraněních manžela žalobkyně z 25. 1. 2012 byla pro závěry žalované
nedostačující, neboť šlo o zápis 28 dní starý, svědčící o událostech nikoli bezprostředně
předcházejících vykázání. Krajský soud pokládal za nesprávný postup žalované, kdy
bezprostředně před samotným vykázáním, kdy již žalobkyně policistou S. zastižena byla, nebylo
žádáno žádné její vysvětlení. Avšak s ohledem na to, že příchod policisty a strážníka do bytu
manželů vyvolal (jak oba popsali) emotivní situaci s křikem a brekem žalobkyně, jednalo se o
postup akceptovatelný, neboť bylo téměř nemožné získat racionální vysvětlení takto reagující
osoby. Oba policisté navíc popsali nedobrý psychický stav pana T. při opakovaných návštěvách
na služebně (hroutil se, brečel atd.), který podle nich nasvědčoval psychickému násilí na něm
páchaném. Jakkoli zde podle krajského soudu nebylo žádné časové tísně či akutního nebezpečí
z prodlení, žalovaná provedla šetření, k němuž se jí v dané chvíli dával prostor a možnosti,
přičemž – i s ohledem na reakci žalobkyně na místě (brek a sprosté nadávky manželovi) -
existovaly indicie pro obavu z hrubého útoku žalobkyně proti lidské důstojnosti jejího manžela
(útoku psychického).
[10] Krajský soud akcentoval preventivní povahu desetidenního policejního vykázání,
jehož účelem je předejít (dalším) nebezpečným útokům násilné osoby vůči osobě ohrožené,
a nejedná se o veřejnoprávní sankci. Po zasahujících policistech nelze vyžadovat,
aby před přikročením k vykázání nabyli úplné jistoty, že pokud násilná osoba nebude vykázána,
dopustí se nebezpečného útoku proti životu, zdraví nebo svobodě nebo zvlášť závažného útoku
proti lidské důstojnosti, neboť to by vedlo k naprosté neaplikovatelnosti institutu policejního
vykázání. Vzhledem k tomu, že se jedná současně o citelný zásah do práv útočníka, musí policisté
proporcionálně volit mezi ochranou ohrožené osoby a zaručením práv útočníka. Žalovaná podle
krajského soudu těmto požadavkům dostála. S ohledem na poznatky o postupně (více než měsíc)
se vyvíjejícím psychickém stavu žalobkynina manžela, ve spojení s dřívější zprávou o fyzickém
napadení a také ve spojení s chováním žalobkyně na místě samém, měl krajský soud
za to, že požadavek na více relevantních informací potřebných k vykázání žalobkyně by popřel
preventivní účel tohoto institutu a vedl by ke znemožnění jeho aplikace vůbec. Krajský soud
dodal, že další důkazní návrhy účastníků neprovedl, neboť nemohly objasnit rozhodný skutkový
stav, zda právě 22. 2. 2012 měla žalovaná dostatečný podklad pro vykázání žalobkyně
ze společného obydlí. Všechny by totiž vedly ke zjištěním, která žalovaná v okamžiku vykázání
neměla, a nemohla se jimi řídit.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[11] Proti v záhlaví označenému rozsudku krajského soudu podala kasační stížnost žalobkyně
(dále též „stěžovatelka“) a uplatnila v ní důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“).
[12] Naplnění kasačního důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tj. zmatečnost
napadeného rozsudku, spatřovala v nesprávném obsazení soudu, který v její věci rozhodoval,
což představovalo zásah do jejího ústavně zaručeného práva na zákonného soudce.
Ač se při jednání dne 25. 6. 2014 a vyhlášení rozsudku dne 30. 6. 2014 senát 22A skládal
ze stálých soudců Mgr. Gottwalda a JUDr. Honusové a JUDr. Spratek, PhD. zastupoval
JUDr. Javorovou, třetí stálou členku senátu, v době její dovolené, v záhlaví písemného
vyhotovení napadeného rozsudku je vedle Mgr. Gottwalda a JUDr. Honusové uvedena
JUDr. Javorová. Podle stěžovatelky nejde o zjevnou vadu v psaní, opravitelnou postupem
dle §54 odst. 4 s. ř. s., ostatně k vydání opravného usnesení do dne podání kasační stížnosti
nedošlo. Rozpor v uvedení členů rozhodujícího senátu v protokolu o vyhlášení rozsudku
(jemuž za stěžovatelku nebyl nikdo přítomen) a v jeho záhlaví musí být chápan jako zmatečnostní
vada, neboť není zřejmé, kdo ve věci skutečně rozhodoval.
[13] Stěžovatelka pokládala netransparentnost obsazení senátu 22A krajského soudu
za porušení článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle ní nelze z rozvrhu práce
předem určit, kdo bude ve věci napadlé senátu 22A rozhodovat, ani zjistit, na základě
jakého pravidla se stal v této věci jeho členem JUDr. Spratek, a ne např. Mgr. Berková,
která je k senátu taktéž dočasně přidělena. Poukázala na názor Ústavního soudu obsažený
v nálezu sp. zn. III. ÚS 200/98, podle něhož „patří mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce
z čl. 38 odst. 1 Listiny, předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování. Osoba soudce
ve složení senátů musí tedy být jista předem, než návrh ve věci civilní, resp. obžaloba ve věci trestní dojde soudu“.
Pochybnost o tom, zda nebyl senát sestaven ad hoc, a tedy zdali by v případě jiného rozdělení
funkcí nebyla její věc uzavřena s jiným výsledkem, činí podle stěžovatelky vytýkanou vadu zcela
zásadní.
[14] Pokud jde o meritum věci, podle stěžovatelky se krajský soud dopustil pochybení
tím, že nedostál požadavkům formulovaným v předcházejícím rozsudku Nejvyššího správního
soudu v této věci, a nezjistil náležitě skutkový stav. Krajský soud výslechem policistů a strážníka
zjišťoval chování stěžovatelky při vykázání a jeho průběh, opřel o jejich výsledky svůj závěr
o zákonnosti vykázání, ač šlo o okolnosti, k nimž měla být primárně vyslechnuta ona sama.
Krajský soud ani nezjišťoval, zda vykázání nebyl kromě policistů, strážníka a jeho
bezprostředních aktérů přítomen ještě někdo další, kdo by také měl být k věci vyslechnut. Uvedla,
že zásahu v jejím bydlišti byl přítomen ještě jeden strážník, který nebyl v úředním záznamu
o vykázání uveden jako nezúčastněná osoba, zřejmě proto, že podle příslušného závazného
pokynu policejního prezidenta postačí zajištění jen jediné nezúčastněné osoby.
[15] Stěžovatelka nesouhlasila se zamítnutím jejích důkazních návrhů krajským soudem.
Konkrétně měl soud provést důkaz zprávou MUDr. P., jež je lékařkou dcery stěžovatelky a
současně její sousedkou, která s ní byla bezprostředně po vykázání v kontaktu. K úplnosti
skutkového základu tak mohlo přispět zjištění, jak se stěžovatelka v době vykázání chovala,
neboť tato zpráva obsahuje popis jejího chování ihned po odchodu z bytu.
[16] Podle stěžovatelky je nesprávný právní názor soudu, že skutkový stav, jak jej zjistila
žalovaná, i kdyby jej soud aproboval jako náležitě zjištěný, opodstatňoval vykázání. Podle
ní na základě uvedených skutečností nešlo důvodně předpokládat, že se stěžovatelka dopustí
nebezpečného útoku proti životu, zdraví nebo svobodě anebo zvlášť závažného útoku proti
lidské důstojnosti. Otázka existence časové tísně a potřeby rychle reagovat je zásadní pro uvážení,
do jaké míry je třeba mít předpoklad budoucího násilného jednání za odůvodněný. Krajský soud
i přes vlastní závěr o tom, že zde žádná časová tíseň či nebezpečí z prodlení nebyly, chybně
uzavřel, že stěžovatelku nebylo třeba v nastalé situaci vyslechnout, neboť brečela. Policie
prověřovala oznámení jejího manžela po delší časový úsek, během něhož a ještě před zásahem
samotným mohla být pozvána k podání vysvětlení na služebnu policie. Na vhodnosti takového
postupu nic nemění ani fakt, že se policista S. snažil stěžovatelku kontaktovat jiným způsobem.
Navíc mohla být vyslechnuta ještě předtím, než jí bylo sděleno, že je vykázána, což ji rozlítilo. Ze
svědeckých výpovědí policistů vyplynulo, že vycházeli pouze ze sdělení jejího manžela, a na jejich
základě do úředního záznamu o vykázání uvedli, že je výbušná, vznětlivá, agresivní atd., což jsou
tedy absolutně nepodložené závěry. Výpověď jejího manžela policisté nijak neverifikovali, i když
je netlačil čas, od sousedů zjistili, že nikdo z nich hluk ani křik nezaznamenal. Dotazník
SARADN rovněž není spolehlivým nástrojem ke zjištění domácího násilí v tomto případě, kdy
policie nejednala v časové tísni a s žalobkyniným manželem byla několikrát v kontaktu. Uzavřela,
že příslušníci žalované neměli dostatek podkladů, které by za daných okolností s přihlédnutím
k povaze zásahu šlo rozumně požadovat, a proto krajský soud pochybil, když rozhodl, že
vykázání bylo zákonné. Navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
[17] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti podotkla, že proti složení senátu ani proti
zastupování JUDr. Javorové JUDr. Spratkem stěžovatelka při jednání nic nenamítala. Rozpor
mezi složením senátu podle protokolu o vyhlášení rozsudku a podle písemného vyhotovení
napadeného rozsudku chápala jako chybu v psaní zhojitelnou vydáním opravného usnesení.
Žalovaná se ztotožnila s postupem krajského soudu zahrnujícím jak výslech svědků,
tak i zamítnutí ostatních důkazních návrhů, byť mezi nimi byl i ten její (požadující výslech
manžela stěžovatelky). Zdůraznila obecné rysy účelu institutu vykázání (preventivní, distanční
opatření „v terénu“) a shrnula, že inkriminovaného dne nasvědčovaly veškeré okolnosti tomu,
že agresorem je stěžovatelka, na místě samém neskýtalo její chování záruku, že v agresi nebude
pokračovat, když ji ani přítomnost úředních osob od agresivního chování neodradila. Zákrok
policistů byl proto i s ohledem na přítomnost malého dítěte žádoucí a v zákonných mezích.
Navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
A/ Přípustnost kasační stížnosti
[18] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas (§106 s. ř. s.), osobou k tomu oprávněnou (§102 s. ř. s.).
Přípustnost kasační stížnosti v tomto konkrétním případě však Nejvyšší správní soud posuzoval
i ve světle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle kterého je kasační stížnost, která směřuje proti
rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším
správním soudem, nepřípustná; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud
neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[19] Ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. brání tomu, aby účastník řízení brojil proti
závěrům krajského soudu, které jsou výsledkem aplikace právního názoru Nejvyššího správního
soudu v předcházejícím zrušujícím rozsudku: „Ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. limituje
přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci Nejvyšším správním soudem závazně
posouzeným“ (srov. usnesení č. j. 1 As 79/2009 – 165 ze dne 22. 3. 2011, dostupné
na www.nssoud.cz, stejně jako všechna ostatní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
na něž je v tomto rozsudku odkazováno). Výslovně však připouští nový přezkum tam,
kde má stěžovatel za to, že rozhodnutí krajského soudu je vadné proto, že tento soud
nerespektoval závazný právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím rozhodnutí.
[20] V tomto případě jde o první kasační stížnost žalobkyně, neboť první dva rozsudky
krajského soudu žalobě vyhověly a kasační stížnosti proti nim podávala žalovaná.
Oba předcházející rozsudky Nejvyššího správního soudu rušily rozhodnutí krajského soudu
pro vady řízení, aniž se kdy mohly zaměřit na posouzení důvodnosti námitek nesprávného
právního posouzení věci krajským soudem. Provedením dokazování při jednání krajského soudu
navíc došlo k novému vymezení skutkového základu pro aplikaci příslušných zákonných
ustanovení a zaujetí právního názoru, který znamenal neúspěch podané žaloby. Je tedy zcela
zřejmé, že vypořádáním žalobkyní uplatněných námitek zmatečnosti, nesprávného zjištění
skutkového stavu ani nesprávného právního posouzení nemůže dojít ke konkurenci se závěry
vyslovenými v předcházejících rozsudcích Nejvyššího správního soudu vydaných v této věci.
[21] Nejvyšší správní soud za této situace shledal kasační stížnost žalobkyně přípustnou,
napadený rozsudek v mezích uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
B/ Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
B.1 K námitce nejasného obsazení soudu
[22] Stěžovatelka namítala, že ze soudního spisu není zjistitelné, kdo vlastně v její věci
rozhodoval, neboť mezi složením senátu, který věc projednal a účastnil se vyhlášení rozsudku,
a složením senátu uvedeným v záhlaví rozsudku, je rozpor. Pokud by se ukázalo, že na rozsudku
se usnesl senát hlasováním podle §54 odst. 1 s. ř. s. v jiném složení, než v jakém rozsudek
vyhlásil (§49 odst. 9 a 11 s. ř. s.), bylo by to bez dalšího důvodem pro zrušení napadeného
rozsudku pro zmatečnost [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Posoudit tento aspekt věci je kasační
soud ostatně povinen i z úřední povinnosti (§109 odst. 4, věta za středníkem, s. ř. s.).
[23] Nejvyšší správní soud z protokolu o jednání před krajským soudem (č. l. 154 spisu
krajského soudu) ověřil, že při jednání dne 25. 6. 2014 byli přítomní zástupci stran seznámeni
s tím, že členka senátu 22A JUDr. Monika Javorová má dovolenou, takže místo ní věc projedná
JUDr. Daniel Spratek, PhD., a k výslovnému dotazu soudu vůči němu nevznesli žádné námitky.
Stejné složení senátu je uvedeno i v protokolu o vyhlášení rozsudku ze dne 30. 6. 2014 (č. l. 162),
přičemž vyhlášení nebyl přítomen nikdo z účastníků. Podle záhlaví napadeného rozsudku ve věci
rozhodl senát složený z předsedy Mgr. Jiřího Gottwalda a soudkyň JUDr. Moniky Javorové
a JUDr. Miroslavy Honusové (č. l. 164). Mezi protokoly o jednání a vyhlášení rozsudku
a písemným vyhotovením rozsudku je v obsazení soudu na první pohled zjevný rozpor.
[24] Aby bylo možno ověřit, kteří soudci se na samotném rozhodování skutečně podíleli,
byl postupem podle §32 odst. 4 a 3 jednacího řádu Nejvyššího správního soudu (dostupném
na www.nssoud.cz) otevřen protokol o hlasování. Z něj bylo zjištěno, že o věci žalobkyně
rozhodoval dne 30. 6. 2014 senát ve složení Mgr. Jiří Gottwald, JUDr. Miroslava Honusová
a JUDr. Daniel Spratek, PhD., jejichž podpisy jsou pod výrokem rozhodnutí připojeny.
Na tom nic nemění ani to, že hlavička protokolu o hlasování je vyplněna nesprávně (místo
rozhodujícího JUDr. Spratka je zde JUDr. Javorová). Jména těch soudců, kteří ve věci skutečně
rozhodovali, také měla být uvedena v záhlaví písemného vyhotovení napadeného rozsudku.
Pokud se tak nestalo, jde podle názoru Nejvyššího správního soudu o zjevnou chybu,
která vznikla nejspíše přehlédnutím při písemném vyhotovování rozsudku; taková chyba ovšem
nemůže mít vliv na jeho zákonnost a postačila by i jen její oprava v jednotlivých stejnopisech
rozsudku, bez nutnosti vydávání opravného usnesení (shodně rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 2 As 67/2013 - 28). Popsané pochybení tak nezpůsobuje
zmatečnost a nemůže představovat ani jinou vadu řízení před krajským soudem, která by mohla
mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
B.2 K námitce nesprávného zjištění skutkového stavu
[25] Pokud jde o kasační stížností uplatněný důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
ten nepřichází v tomto typu řízení vůbec v úvahu, neboť se vztahuje k řízením o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu a nelze ho aplikovat při přezkumu řízení o ochraně
před nezákonným zásahem podle §82 a násl. s. ř. s. Výtky ke skutkové podstatě musejí být řešeny
v intencích §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (viz dále).
[26] Nejvyšší správní soud se zabýval správností a úplností zjištění skutkového stavu věci
krajským soudem striktně v rámci námitek, kterými mu k tomu v kasační stížnosti stěžovatelka
vymezila prostor. Stěžovatelka v tomto směru především namítala, že skutková zjištění o situaci
na místě v době vykázání soud čerpal pouze z výpovědí svědků, a nikoli jí samotné.
[27] K atmosféře při samotném vykázání krajský soud uvedl, že „příchod policisty a strážníka
vyvolal – jak oba popisují – emotivní situaci s brekem a křikem žalobkyně“. Krajský soud reprodukoval
podstatné části výpovědí svědků. Podle strážníka městské policie mělo vykázání emotivní průběh,
stěžovatelka pochopitelně brečela, neboť byla jako matka oddělována od malého dítěte, nicméně
on sám žádnou agresivitu ze strany žádného z manželů nevnímal. Výslovně potvrdil, že policista
byl rozhodnut vykázání provést, na místě už nic nezjišťoval, pouze vykázání provedl. Policista I.
S. shodně uvedl, že se do bytu manželů dostavil rozhodnut vykázání provést, takže tak učinil, aniž
by na místě žádal jakákoli vysvětlení. Dodal, že stěžovatelka manželovi před policisty sprostě
nadávala. Z toho krajský soud zjevně usuzoval, že brek a sprosté nadávky manželovi
představovaly reakci žalobkyně na provedení vykázání. Nejvyšší správní soud se s tímto skutkovým
zjištěním ztotožňuje a má za to, že bylo svědeckými výpověďmi řádně prokázáno. Účastnického
výslechu stěžovatelky potřeba nebylo, neboť její verze tomuto zjištění odpovídá (ve vyjádření
doručeném soudu dne 14. 8. 2013 sama popsala, že neubránila slzám, když jí bylo řečeno, že musí
opustit byt bez své tříleté dcery, a v kasační stížnosti uvedla, že ji rozlítilo sdělení, že je vykázána).
[28] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal opodstatnění pro provedení
dalších důkazů k prokázání chování stěžovatelky bezprostředně po odchodu z bytu (zprávou
sousedky, MUDr. P.), takže krajský soud nepochybil, když takový důkazní návrh zamítl. Ze
stejného důvodu nelze krajskému soudu vytýkat, že z vlastní iniciativy nepátral, zda nebyl zásahu
přítomen ještě jeden strážník neuvedený ve služebním záznamu o vykázání, když se stěžovatelka
při jednání o takové osobě nezmínila (vznesla toliko jiné důkazní návrhy) a na její možnou
existenci poukázala až v kasační stížnosti. Námitka nesprávného zjištění skutkového stavu včetně
procesního postupu soudu při dokazování podřaditelná pod tzv. jiné vady řízení před soudem [§
103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] proto není důvodná.
B.3 K námitce nesprávného právního posouzení
[29] Jádro námitky nesprávného právního posouzení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] tvoří názor
stěžovatelky, že skutkový stav, jak jej zjistila žalovaná a aproboval krajský soud, neopodstatňoval
vykázání stěžovatelky ze společného obydlí.
[30] Ustanovení §44 odst. 1, věta první, zákona o Policii ČR stanoví podmínky pro provedení
vykázání
takto:Lze-li na základě zjištěných skutečností, zejména s ohledem na předcházející útoky, důvodně
předpokládat, že se osoba dopustí nebezpečného útoku proti životu, zdraví anebo svobodě nebo zvlášť závažného
útoku proti lidské důstojnosti, je policista oprávněn vykázat tuto osobu z bytu nebo domu společně obývaného
s útokem ohroženou osobou (dále jen „společné obydlí“), jakož i z bezprostředního okolí společného obydlí.
[31] Krajský soud konstatoval existenci obavy z hrubého útoku stěžovatelky proti lidské
důstojnosti jejího manžela (útoku psychického). Je tedy namístě na podkladě kasačních námitek
v intencích zákonné úpravy a v úvodu tohoto rozsudku shrnutých judikaturních instrukcí vážit,
zda je jeho závěr správný.
[32] Krajský soud neshledal, že by bylo vykázáním třeba zabránit útoku proti životu, zdraví
či svobodě manžela stěžovatelky. Ze skutečností zjištěných v průběhu řízení, zejména těch
o povaze předcházejících útoků a jejich vlivu na psychický stav pana T., dovodil, že v ohrožení se
ocitl výhradně zájem manžela stěžovatelky na ochraně jeho důstojnosti. Ačkoli k tomu krajský
soud žádné podrobnější úvahy neuvedl, Nejvyšší správní soud se s ním, pokud jde o identifikaci
chráněného zájmu, jenž byl opakovaně atakován, ztotožňuje. Proti nejdůležitějším chráněným
hodnotám každého člověka, tedy životu ani svobodě pana T., jednání stěžovatelky jednoznačně
nesměřovalo, a pokud jde o zdraví, tak ani v případě, že by všechna tvrzení pana T.
k předcházejícím incidentům v lednu a únoru 2012 byla považována za (objektivně) zjištěná,
nemohly by být útoky, jimž byl údajně vystaven, vyhodnoceny jako natolik intenzivní a četné, aby
aktuálně hrozily přerůst v nebezpečné útoky proti tomuto chráněnému zájmu.
[33] Otázkou ale zůstává, zda bylo na podkladě skutečností, jež měla žalovaná před zásahem
k dispozici, možné důvodně předpokládat, že v dané situaci útok proti důstojnosti manžela
stěžovatelky hrozil, a pokud ano, zda by jej bylo možno charakterizovat jako „zvlášť závažný“.
[34] Nejprve se Nejvyšší správní soud vyjádří ke skutkovým podkladům pro zásah. Jak již bylo
vícekrát zdůrazněno, jejich kvalitu (věrohodnost) a úplnost je potřeba posuzovat v kontextu
možností, jaké policie v dané situaci měla. Krajský soud svůj právní názor o zákonnosti vykázání
stěžovatelky staví na poznatcích žalované o postupně se vyvíjejícím psychickém stavu pana T.
v časovém období delším než měsíc, ve spojení s dřívější lékařskou zprávou o následcích
fyzického napadení a s chováním stěžovatelky na místě samém (strana 8, odstavec 4 napadeného
rozsudku). Tyto tři prvky ve svém souhrnu dle krajského soudu dostatečně odůvodňují
předpoklad hrozícího útoku.
[35] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že důvodný předpoklad
budoucího útoku musejí zakládat objektivně zjištěné skutečnosti, nikoli osamocená subjektivní
výpověď ohrožené osoby. Zásah by bylo možné považovat za souladný se zákonem, i pokud
by se zakládal pouze na subjektivních informacích od ohrožené osoby, jež by však byly závažné
a věrohodné, a současně by v konkrétní situaci nebylo možné další indicie získat nebo ty stávající
verifikovat bez neúměrného rizika, že by ohrožené osobě mohla být nezbytná ochrana odepřena
a nepříznivý následek by v důsledku toho skutečně nastal. Opatřit ovšem objektivizovaný
podklad pro předpoklad blížícího se útoku proti lidské důstojnosti je velmi obtížné, zejména
neproniknou-li projevy nesouladu ve společném soužití osob za stěny jejich obydlí, jako v tomto
případě (šetření v sousedství žádné poznatky nepřineslo). Proto je potřeba obzvlášť pečlivě
hodnotit věrohodnost výpovědi osoby, která tvrdí, že byla vícekrát napadena a nyní se obává
útoku dalšího. Policisté mají nelehký úkol vážit, zda je zde rozumná pravděpodobnost, že některý
ze zákonem předvídaných typů útoku nastane. Za tím účelem musí též vyhodnotit, zda je potřeba
poskytnutí ochrany ohrožené osobě akutní, nebo zda je zde časový prostor pro ověření
pravdivosti informací, s nimiž na policejní služebnu přišla.
[36] V tomto případě se policisté rozhodli přistoupit k vykázání stěžovatelky na základě čtyř
výpovědí jejího manžela na policejní služebně, popisujících incidenty s křikem, urážkami a lehčí
fyzickou újmou, z nichž některé se zřejmě odehrály před očima malého dítěte. Oni sami vnímali
psychický stav pana T. v den zásahu jako špatný („hroutil se a brečel“). Kromě téměř měsíc staré
lékařské zprávy, jež nedokazuje mechanismus vzniku poranění, ale co do povahy verzi ohrožené
osoby neodporuje, však nedisponovali žádnými zjištěními o tom, k čemu mezi manžely skutečně
docházelo. Dotazy v sousedství byly bezvýsledné. Od stěžovatelky samotné žádné informace
neměli (až na její oznámení z doby před necelými dvěma měsíci o fyzickém napadení ze strany
jejího manžela).
[37] Nejvyšší správní soud již v pasáži pod bodem B.2 konstatoval, že v době, kdy se policisté
rozhodovali, zda vykázání provést, žádné poznatky o chování stěžovatelky s výjimkou těch, které
jim zprostředkoval její manžel, neměli. Emoční výbuch, jehož byli v bytě manželů svědky,
byl vyvolán teprve sdělením policistů stěžovatelce, že je vykázána a co to pro ni znamená. Křik
a nadávky vůči jejímu manželovi tedy nemohly odůvodnit provedení zásahu, neboť byly až jeho
následkem. I kdybychom dospěli k závěru, že reakce stěžovatelky na vykázání byla nepřiměřená
(nadávky) a hrozila přerůst v něco nebezpečnějšího, nelze tím dodatečně odůvodnit zásah, který
již dříve rozhodnutí policisté přijeli pouze vykonat, neboť tím by došlo k záměně příčiny
za následek. Lze tedy shrnout, že policisté se rozhodli vykázat stěžovatelku pouze na podkladě
výpovědí jejího manžela a několik týdnů staré lékařské zprávy. Třetí prvek, o nějž krajský soud
opíral svůj závěr o přítomnosti dostatečných indicií pro obavu ze zvlášť závažného útoku
stěžovatelky proti lidské důstojnosti jejího manžela, v okamžiku provedení zásahu přítomen
nebyl. Kasační soud má proto za to, že právní názor krajského soudu o zákonnosti zásahu
vůči stěžovatelce je nesprávný, neboť naplnění zákonných předpokladů pro její vykázání
ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá. Výpovědi manžela stěžovatelky pouze ve spojení
se zmíněnou lékařskou zprávou nejsou z hlediska jejich objektivity dostatečnými
pro to, aby mohly sloužit jako rozumný předpoklad vykázání stěžovatelky ze společného obydlí.
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud shledal námitku nesprávného právního posouzení
opodstatněnou [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[38] Na tomto místě je třeba dodat, že policejní vykázání je faktickým, jednorázovým úkonem,
který se odehrál za popsaných skutkových okolností a skončil opuštěním společného obydlí
stěžovatelkou. Proto nemá smysl dlouze uvažovat nad tím, zda se situace mohla vyvinout jinak,
kdyby její aktéři nejednali, jak jednali. Zřejmě však lze poznamenat, že pokud by stěžovatelka
reagovala na výzvu k podání vysvětlení stejným způsobem jako na sdělení, že je vykázána,
naplnila by tím předpoklady pro zásah a postup policistů už by nemohl být nazírán jako
nezákonný. Za skutkového stavu, jak byl krajským soudem zjištěn, tj. zejména při absenci
vyžádání vysvětlení vykazované osoby, však lze i lidsky porozumět excesívní reakci na zjištění,
že nezbývá než opustit na několik dní vlastní obydlí i dítě, což se stěžovatelce, která sama
před necelými dvěma měsíci hledala u policie ochranu z důvodu fyzického napadení ze strany
svého manžela, mohlo vcelku pochopitelně jevit jako překvapivé. Není úkolem Nejvyššího
správního soudu vyslovit, kdo byl v nezvládnutých manželských sporech obětí a kdo agresorem.
S ohledem na nízkou míru objektivity zjištění o skutečném chování obou manželů vůči sobě
navzájem v uvedeném období to ani není možné. Rolí tohoto soudu je výhradně posoudit,
zda ve světle kasačních námitek stěžovatelky může obstát závěr krajského soudu, že výpovědi
jejího manžela, lékařská zpráva o jeho zraněních a chování stěžovatelky v jejich
společném bytě v den vykázání mohly tvořit dostatečný (rozumný) podklad pro jeho provedení.
Scházely-li poznatky o jejím agresivním chování na místě, zbylá opatřená zjištění pro takový závěr
nepostačí.
[39] S ohledem na to, co bylo uvedeno výše, již není zapotřebí podrobně zkoumat naplnění
kritéria zvláštní závažnosti útoku proti lidské důstojnosti. Nejvyšší správní soud pouze
poznamenává, že obava „z hrubého útoku“ stěžovatelky, jak hrozící nebezpečí v napadeném
rozsudku pojmenoval krajský soud, by pro provedení vykázání stačit nemohla. Zákon (viz citace
na str. 8) totiž jednoznačně požaduje vyšší intenzitu zásahu do lidské důstojnosti ohrožené osoby,
tzn. musí jít o velmi (mimořádně) silný, pro ohroženého obzvlášť citelný útok. Skutková zjištění
opatřená správním soudem musejí přitom vytvořit dostatečný podklad pro přezkoumatelný
(právní) závěr o tom, že se o takové ohrožení v souzeném případě skutečně jednalo.
[40] Nejvyšší správní soud se rovněž nemůže ztotožnit s náhledem krajského soudu
na samotný průběh zásahu. Krajský soud v napadeném rozsudku označil postup policie,
jež od stěžovatelky nežádala vysvětlení, za nesprávný. Akceptoval ho však s poukazem
na emotivní reakci stěžovatelky, jež získání jejího racionálního stanoviska vylučovala,
takže v tomto pochybení nespatřoval okolnost, jež by mohla ovlivnit zákonnost vykázání.
[41] Podle názoru Nejvyššího správního soudu se za popsané situace nelze spokojit
s lakonickým prohlášením zasahujících policistů v jejich svědeckých výpovědích, že se snad jejich
kolegové stěžovatelku snažili kontaktovat, ale marně. Policisté měli vyvinout větší úsilí,
aby v průběhu měsíce, kdy se incidenty odehrávaly, získali její vyjádření. Tvrzení stěžovatelky,
že tehdy nepracovala a celodenně pečovala ve společném bytě o tříleté dítě, nenasvědčuje
tomu, že by byla obtížně kontaktovatelná, a nebylo v řízení zpochybněno. I kdyby však skutečně
nebylo objektivně možné stěžovatelku vyhledat dříve, nevyšel dle Nejvyššího správního soudu
najevo žádný důvod pro to, aby jí byla odepřena možnost vyjádřit své stanovisko, když ji policisté
zastihli v bytě v okamžiku, kdy hodlali realizovat vykázání. Skutková zjištění o situaci na místě
jednoznačně hovoří o tom, že žádná potyčka zjevně neprobíhala a situace se emočně vyhrotila
až poté, co bylo stěžovatelce oznámeno, že má opustit byt na deset dní a dceru v něm zanechat.
Její právo vyjádřit se k vykázání implicitně plyne z §44 odst. 5 zákona o Policii, kde se uvádí,
že „[n]esouhlasí-li vykázaná osoba s vykázáním, může proti němu na místě podat námitky, které policista
uvede v potvrzení o vykázání.“ Policisté tedy měli stěžovatelku poté, co se na místo dostavili, vyzvat,
aby se vyjádřila, a její stanovisko zachytit v potvrzení o vykázání. Pokud tak neučinili,
šlo o pochybení, jež ve spojení s tím, co bylo uvedeno výše (odst. [37]), mělo vliv na zákonnost
vykázání.
[42] Přestože je pro vykazující policisty náročné správně vyhodnotit podobnou konfliktní
situaci mezi lidmi a zvolit adekvátní postup k jejímu vyřešení, jsou to profesionálové a patří
to k jejich každodenní práci. Zde nešlo o natolik akutní stav, jenž by nepřipouštěl jiné řešení,
než od sebe bezodkladně fyzicky oddělit osobu ohroženou od útočníka. Podle mínění soudu bylo
možné se stěžovatelkou nejprve promluvit (a to i bez přítomnosti ostatních osob), zjistit její verzi
událostí a případně ji seznámit s tím, jak by v případě pokračování v útocích či jejich stupňování
policie postupovala dál. Že by se takové opatření minulo účinkem, nelze a priori předpokládat.
Ze spisu se nepodává, že by se kromě manželských rozmíšek stěžovatelka kdy dopustila chování,
jež by musela řešit policie.
[43] Konflikty v mezilidských vztazích, ty rodinné nevyjímaje, nejsou ničím ojedinělým
a v případě manželství, které spěje k rozvodu, spojenému s možností vzniku sporu o svěření
dítěte do péče, mohou mít mnoho příčin i podob. Pravidelně zůstávají za zavřenými dveřmi
a do zorného pole veřejné moci se dostanou, až překročí-li jistou míru, a proniknou tak do oblasti
právní úpravy na poli práva přestupkového či trestního. I když však nevyvstane žádný důvod
pro vedení formálního řízení, má policie k dispozici řadu faktických oprávnění (např. požadovat
vysvětlení dle §61 zákona o Policii ČR), tedy i možností, jak v konkrétní situaci postupovat,
aby bylo dosaženo cíle (ochrany důležitého zájmu osoby žádající o pomoc) a zároveň
nebyla nepřiměřeným způsobem zasažena práva jiné osoby, označené za útočníka. Vykázání,
i když je časově omezené, představuje značný zásah do práva na soukromí a rodinný život
vykazované osoby. Ta nejen že musí opustit svůj domov a hledat (i hradit) přechodné ubytování,
ale přichází i v nikoli nepodstatné míře o faktickou možnost vykonávat svou rodičovskou
zodpovědnost, zůstane-li její dítě v opuštěné domácnosti. Volit mezi v úvahu přicházejícími
postupy by proto policie měla uvážlivě, tj. postupovat od mírnějšího opatření k přísnějšímu
tak, aby byl zásah proporcionální nebezpečí, jež hrozí. Tím soud ovšem neříká, že konkrétní
situace nemůže vyžadovat okamžitý zásah v podobě vykázání, je-li správně vyhodnocena
jako nebezpečná. Vždy je třeba pečlivě vážit individuální okolnosti každého případu,
neboť neopakovatelnost, prchavost situace a jednorázovost faktického zásahu se vzpírají
zobecnění do univerzálního právního pravidla, kdy je vykázání namístě.
IV. Závěr a náklady řízení
[44] Lze tedy shrnout, že skutkový stav byl krajským soudem zjištěn dostatečně. Z výslechů
policistů a strážníka městské policie, kteří se účastnili provedení vykázání, vyplynul dostatek
skutkových okolností pro posouzení, zda byl zásah zákonný.
[45] Nejvyšší správní soud se však neshoduje s právním hodnocením shromážděných
skutkových zjištění v napadeném rozsudku. Skutkový stav, který krajský soud hodnotil
prizmatem kritérií stanovených zákonem, upřesněných judikaturou Nejvyššího správního soudu,
včetně předchozích zrušujících rozsudků v této věci, vykázání stěžovatelky neopodstatňoval.
K zásahu do práv stěžovatelky rovněž došlo tím, že nebylo žádáno její vyjádření k vykázání,
ačkoli tomu nic nebránilo. Kasační důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je tedy dán.
Proto byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 věta první s. ř. s.), v němž bude vázán právním názorem vyjádřeným v tomto
rozsudku, viz zejména odstavce [37] a [41] (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[46] K otázce složení rozhodujícího senátu krajského soudu z pohledu dodržení ústavního
práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) Nejvyšší správní
soud konstatuje, že z důvodu procesní ekonomie nevyžadoval doplňující vyjádření krajského
soudu ke způsobu přidělování věcí, jenž není z textu rozvrhu práce na rok 2014 (uveřejněného
na www.justice.cz) zcela jasný, nicméně připomíná, že v dalším řízení bude zapotřebí respektovat
zásady vyjádřené v judikatuře Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu i Nejvyššího soudu,
jednomyslně trvající na tom, aby věc rozhodoval senát ve složení předvídaném rozvrhem práce
soudu, kde by bylo jednoznačně stanoveno, v jakém složení senát rozhoduje a jaká pravidla
se uplatní pro případ zastoupení nepřítomného soudce, to vše za tím účelem, aby byl respektován
zákaz přidělení soudce ad hoc, na základě libovůle či s přihlédnutím k tomu, čí věc je projednávána
(srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, ze dne
18. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 29/01, ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08, ze dne 27. 2. 2015,
sp. zn. I. ÚS 117/14, či usnesení ze dne 19. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 4717/12, a dále usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 21 Nd 106/2004, či rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 8 Afs 32/2008 - 59).
[47] V novém rozhodnutí krajský soud v souladu s §110 odst. 3 větou prvou s. ř. s. rozhodne
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu