ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.151.2014:71
sp. zn. 2 As 151/2014 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobců: a) WPB Capital,
spořitelní družstvo v likvidaci, se sídlem Kamenná 835/13, Brno - Štýřice, b) GATEWAY
INVESTMENT, INC., se sídlem 1821 Logan Avenue, Cheyenne, Wyoming 82001, USA,
zast. Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem Litevská 1174/8, Praha 10 - Vršovice,
c) Management Investment Group Inc., se sídlem 16192 Coastal highway, Lewes,
Delaware 19958, USA, zast. Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem Chodská 1281/30,
Praha 2 - Vinohrady, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 28,
Praha 1, proti rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne 19. 6. 2014,
č. j. 2014/7620/CNB/110, v řízení o kasační stížnosti žalobců b) a c) proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 5. 8. 2014, č. j. 5 Af 31/2014 – 132,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci b) a c) n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Žalobci a) se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce b) a žalobce c) , dále jen „stěžovatelé“,
domáhají přezkoumání a zrušení shora nadepsaného usnesení Městského soudu v Praze,
jímž byla odmítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne
19. 6. 2014, č. j. 2014/7620/CNB/110. Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad žalobce a)
a potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne 4. 4. 2014, č. j. 2014/3539/570, jímž žalovaná
odejmula žalobci a) povolení působit jako družstevní záložna podle §28 odst. 1 písm. f) zákona
č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících
a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších
předpisů, dále jen „zákon o spořitelních a úvěrních družstvech.“ Současně mu ve smyslu
§28 odst. 1 písm. b) tohoto zákona uložila, aby se počínaje dnem doručení rozhodnutí zdržel
některých povolených činností družstevní záložny.
Městský soud žalobu ve vztahu ke stěžovatelům odmítl podle §46 odst. 1 písm. c) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“ , jako návrh podaný osobou k tomu
zjevně neoprávněnou, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelé nebyli oprávněni podat žalobu proti
napadenému rozhodnutí, protože odnětí oprávnění žalobci a) sice může mít nepříznivý vliv
na hodnotu jejich členských vkladů, jedná se ale toliko o vliv nepřímý, zprostředkovaný,
který bezprostředně zasahuje pouze do veřejných subjektivních práv žalobce a), a nikoliv
do veřejných subjektivních práv stěžovatelů.
Stěžovatelé v kasační stížnosti uplatňují důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který
je jediný možný v případě, byla-li žaloba městským soudem odmítnuta.
Stěžovatelé po rekapitulaci skutkového stavu brojí předně proti výkladu
§65 odst. 1 s. ř. s. provedenému městským soudem, který vycházel z jeho doslovného znění,
a mají za to, že toto ustanovení je třeba vykládat šířeji. Dovozují to zejména z judikatury
Nejvyššího správního soudu, dle které „žalobní legitimace podle tohoto ustanovení musí b ýt dána
pro všechny případy, kdy je dotčena právní sféra žalobce, tj., kdy se jednostranný úkon správního orgánu vztahující
se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká jejich právní sféry“, přičemž
podle §65 odst. 1 s. ř s. není na rozdíl od §65 odst. 2 s. ř. s. podmínkou pro podání žaloby
nutnost účastenství žalobce v předcházejícím správním řízení. Stěžovatelé mají za to, že pokud
soud dospěl k závěru, že měli ekonomický zájem na věci, měl se zabývat též možným právně
relevantním rozměrem tohoto zájmu, tudíž tím, že byla dotčena majetková práva stěžovatelů,
tj. práva plynoucí z jejich členských vkladů, jejichž prostřednictvím byl tento ekonomický záměr
vyjádřen. Stěžovatelé odkazují také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005,
č. j. 4 As 50/2004 – 59, ze kterého mj. plyne, že „odmítnutí návrhu (…) proto, že byl podán os obou
k tomu zjevně neoprávněnou, lze vyhradit pouze případům nedostatku procesní legitimace a jen zcela zjevným
nedostatkům legitimace hmotné, zjistitelným bez pochyb, okamžitě, zpravidla již z návrhu samotného.“
Stěžovatelé se tak nadále domnívají, že napadeným rozhodnutím byla dotčena jejich
právní sféra (jejich vlastnické právo, právo na to, aby správní orgán do jejich práv zasahoval
pouze na základě, způsobem a v mezích stanovených zákonem, a práva plynoucí z jejich členství
v družstevní záložně), a naplnili tedy podmínku tvrzení stanovenou v §65 odst. 1 s. ř. s.; městský
soud měl proto, s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, „propustit“ jejich žalobu
k věcnému projednání.
Kromě uvedené nezákonnosti namítají stěžovatelé také nepřezkoumatelnost rozsudku
městského soudu pro nesrozumitelnost. Městský soud sice v rámci odůvodnění odmítnutí žaloby
vůči stěžovatelům citoval ust. §65 odst. 1 s. ř. s., nedostatek jejich aktivní legitimace však
dovozoval ze skutečnosti, že nebyli účastníky řízení před žalovanou. Jak již ale bylo objasněno
citovanou judikaturou, účastenství v předcházejícím správním řízení není podmínkou aktivní
legitimace podle §65 odst. 1 s. ř. s. , nýbrž podle ust. §65 odst. 2 s. ř. s. S ohledem na uvedené
mají stěžovatelé za to, že z napadeného usnesení nevyplývá, k jakému ustanovení městský soud
vztáhl své závěry ohledně nedostatku aktivní legitimace stěžovatelů.
Stěžovatelé proto navrhují, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení
městského soudu a věc mu vrátil k novému projednání.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na své vyjádření k žalobě,
v němž sama vyslovila pochybnost o aktivní legitimaci stěžovatelů. Dle žalované stěžovatelé
netvrdili, že v předcházejícím správním řízení byla porušena jejich práva; svoji legitimaci založili
pouze na tvrzení, že v budoucnu by taková práva mohla být porušena, avšak až v souvislosti
s řízením soudním. V ostatním se žalovaná ztotožňuje se závěry městského so udu vyslovenými
v jeho usnesení a navrhuje kasační stížnost jako neopodstatněnou zamítnout.
Ke kasační stížnosti se vyjádřil také žalobce a), a to jak prostřednictvím předsedy
představenstva, tak prostřednictvím jmenovaného likvidátora. Nejvyšší správní soud
předesílá, že předmětem podané kasační stížnosti není posouzení otázky, kdo je oprávněn jednat
za žalobce a), neboť žaloba byla odmítnuta pouze v části týkající se stěžovatelů;
tato otázka tak bude předmětem posouzení v řízení před městským soudem v řízení o žalobě
ve vztahu k tomuto účastníku. K tomu lze pouze připomenout existenci rozhodnutí
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 A 131/2001 - 69
(publ. pod č. 805/2006 Sb. NSS).
Pokud jde o argumentaci předsedy představenstva žalobce a), ten se ztotožňuje
s argumentací stěžovatelů v kasační stížnosti, a tedy se vyjadřuje ve prospěch jejich aktivní
legitimace v řízení o žalobě. Likvidátor žalobce a) k projednávané věci svůj právní názor neuvádí
a nechává posouzení aktivní legitimace stěžovatelů na Nejvyšším správním soudě.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobami k tomu oprávněnými, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatelé jsou v řízení o kasační
stížnosti zastoupeni advokáty. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že stěžovatelé napadají kasační stížností
usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby, a tehdy připadá v úvahu pouze kasační důvod
podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy tvrzená nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu
nebo o zastavení řízení (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS.) K tomuto kasačnímu důvodu
také směřuje i argumentace stěžovatelů v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se zabýval nejdříve námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu pro jeho nesrozumitelnost, neboť pouze u přezkoumatelného rozhodnutí
lze obvykle vážit důvodnost konkrétních kasačních námitek.
K otázce nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí se již Nejvyšší správní soud vyslovil
například v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75 (publ. pod č. 133/2004 Sb.
NSS, všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), podle něhož
za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu,
z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl, tj. zda žalo bu zamítl, odmítl, nebo
jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze
rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.
Žádnou z uvedených vad však usnesení městského soudu netrpí.
Nejvyšší správní soud sice považuje odůvodnění napadeného usnesení městského soudu
za značně stručné a ne zcela úplné (viz níže), přesto jej však pokládá za akceptovatelné,
neboť městský soud správně posoudil, že stěžovatelé nebyli nadáni aktivní legitimaci k podání
žaloby. Jak ostatně konstatovali v kasační stížnosti samotní stěžovatelé, odmítnutí návrhu podle
§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. lze vyhradit pouze případům, je-li absence aktivní legitimace zřejmá
zpravidla již ze samotného návrhu, což je právě tento případ. Městský soud tedy správně
vyhodnotil, že stěžovatelé nejsou legitimováni podat žalobu proti napadenému rozhodnutí
žalované, protože toto rozhodnutí nemá přímý vliv na jejich veřejná subjektivní práva. Není
pochyb o tom, že do budoucna může mít odnětí oprávnění žalobci a) nepříznivý vliv na hodnotu
členských vkladů stěžovatelů, a tudíž mají na věci ekonomický zájem, tento zájem však
nepředstavuje porušení jejich veřejných subjektivních práv v předcházejícím řízení rozhodnutím
správního orgánu, jak to požaduje §65 odst. 1 s. ř. s.
Pokud jde o úvahu městského soudu ohledně účastenství stěžovatelů v řízení
před žalovanou, tou se městský soud zabýval pouze proto, že žalobci v žalobě (účelově) tvrdili,
že byli jeho účastníky. V takovém případě by se na posouzení jejich aktivní legitimace případně
vztahovalo ust. §65 odst. 2 s. ř. s. Městský soud však tvrzení o účastenství stěžovatelů
v předchozím řízení vyvrátil ustanovením §28 odst. 4 zákona o spotřebních a úvěrních
družstvech, dle kterého je účastníkem řízení zahájeného z důvodů nedostatků v činnosti
družstevní záložny pouze tato družstevní záložna. Nejvyšší správní soud tak nemá pochyb
o tom, že městský soud vyhodnocoval postavení stěžovatelů podle us t. §65 odst. 1 s. ř. s.,
jehož znění také citoval.
S ohledem na to, že Nejvyšší správní soud shledal usnesení městského soudu
přezkoumatelným, lze přistoupit k posouzení námitky jeho nezákonnosti.
Stěžovatelé se domnívají, že žaloba neměla být vůči nim odmítnuta, neboť k jejímu
podání byli aktivně legitimovaní, a byly tak splněny předpoklady jejího projednání.
Nejvyšší správní soud v této věci aprobuje závěr městského soudu o tom, že stěžovatelé
nesplnili podmínky §65 odst. 1 s. ř. s. , a nebyli tudíž oprávněni podat žalobu proti rozhodnutí
žalované. Městský soud tento závěr dovodil pouze ze skutečnosti, že ačkoli mohlo mít napadené
rozhodnutí nepříznivý vliv na hodnotu členských vkladů stěžovatelů, nemohlo se jednat o zásah
do jejich subjektivních veřejných práv. Závěr městského soudu je sice správný, avšak ne zcela
úplný. Nejvyšší správní soud shledal další příčinu, pro kterou měla být žaloba odmítnuta
ze stejného právního důvodu [§46 odst. 1 písm. c) ], pro který byla odmítnuta městským soudem.
Pokud jde o oprávnění Nejvyššího správního soudu doplnit (nahradit) odůvodnění jinak
správného rozhodnutí krajského (městského) soudu, rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu uvedl v páté právní větě svého usnesení ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 – 75,
publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS, že „ (o)bstojí-li (…) důvody v podstatné míře, Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítne a nesprávné důvody nahradí svými.“ Podle tohoto závěru rozšířeného senátu
je tedy nezbytné, aby důvody, na nichž stojí jinak správné rozhodnutí krajského (městského)
soudu, obstály alespoň v podstatné míře; pak může Nejvyšší správní soud neúplné nebo ne zcela
správné odůvodnění doplnit, případně nahradit. Ze shora uvedeného je zřejmé, že v tomto
případě důvody, na nichž městský soud své usnesení založil, v podstatné míře obstojí, neboť
jím byl správně shledán a odůvodněn nedostatek aktivní legitimace stěžovatelů. Postup,
kdy by Nejvyšší správní soud pouze pro dílčí nedostatek odůvodnění zrušil správný výrok
usnesení a nahradil ho následně výrokem zcela shodného znění, by byl pouhým formalismem
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 3/2007 - 72, ze dne 28. 5. 2008).
Podle §65 odst. 1 s. ř. s. platí, že „(k)do tvrdí, že byl na svý ch právech zkrácen přímo nebo
v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší
nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení
takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví- li tento nebo zvláštní zákon jinak. “
Se stěžovateli je třeba souhlasit v tom, že trend v rozhodování Nejvyššího správního
soudu je takový, že se citované ustanovení vykládá tak, že pro aktivní legitimaci k podání žaloby
není rozhodující, zda s dotčeným subjektem bylo jednáno jako s účastníkem správního řízení,
či nikoli (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2006, č. j. 4 Aps 3/2005 – 35,
publ. pod č. 905/2006 Sb. NSS, ze dne 22. 2. 2011, č. j. 2 Afs 4/2011 – 64,
publ. pod č. 2260/2011 Sb. NSS, nebo ze dne 24. 2. 2011, č. j. 7 As 111/2010 - 163). Podstatné
je však tvrzení navrhovatele, že bylo porušeno jeho veřejné subjektivní právo, tedy že došlo
k zásahu do jeho právní sféry. Jak již uvedl též rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120, publ. pod č. 1910/2009 Sb., „ otázku aktivní
procesní legitimace navrhovatele jako podmínku přípustnosti návrhu nelze směšovat s otázkou aktivní věcné
legitimace návrhu, tedy s otázkou jeho důvodnosti. Přípustný je ten návrh, který obsahuje zákonem stanovená
(tedy mj. myslitelná a logicky konsekventní) tvrzení; není však nutné, aby tato tvrzení byla pra vdivá. Pravdivost
tvrzení je však naopak zásadní pro posouzení důvodnosti náv rhu - to se však již zkoumá v řízení ve věci samé,
nikoli při posuzování přípustnosti.“ Judikaturou Nejvyššího správního soudu bylo také dovozeno,
jak to ostatně citují též stěžovatelé v kasační stížnosti, že „[o]dmítnutí návrhu proto, že byl podán
osobou k tomu zjevně neoprávněnou [§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], lze vyhradit pouze případům nedostatku
procesní legitimace a jen zcela zjevným nedostatkům legitimace hmotné, zj istitelným bez pochyb okamžitě,
zpravidla již z návrhu samotného. Pokud tomu tak není, musí soud návrh věcně projednat; vyjde -li v této fázi
nedostatek aktivní legitimace najevo, rozhodne o věci rozsudkem. Neučiní- li tak, postupuje v rozporu s čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zatěžuje řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) a §109 odst. 3 věta za středníkem s. ř. s.].“
Nejvyšší správní soud se v tomto případě nehodlá odchylovat od své konstantní
judikatury, nicméně je potřebné uvést, že situace stěžovatelů je jiná než v případech, na které
v kasační stížnosti odkázali. Ve všech předchozích rozhodnutích totiž došlo, resp. alespoň mohlo
dojít, k zásahu do veřejných subjektivních práv tamějších žalobců (právo na svobodnou volbu
povolání, právo subjektu, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst
a chráněno jeho jméno, právo na na rovné podmínky přístupu k voleným a jiným veřejným
funkcím, nebo právo na zákaz diskriminace). V nyní projednávané věci se však zkrácení
na veřejných subjektivních právech nepojí se stěžovateli jako takovými, nýbrž toliko s adresátem
napadeného správního rozhodnutí, kterým byl žalobce a). Z toho také vychází ustanovení
§28 odst. 4 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, podle něhož je jediným účastníkem
řízení o odnětí povolení (a i o jiných opatřeních) pouze dotčená družstevní záložna. Stěžovatelé,
jakožto členové žalobce a), disponují pouze právy odvozenými z tohoto jejich postavení; přímý
zásah do jejich veřejných subjektivních práv napadeným rozhodnutím žalované nemohl nastat.
Ostatně to stěžovatelé sami připouští v žalobě, když v ní uvádí, že napadeným rozhodnutím
došlo k odejmutí povolení k výkonu družstevní záložny (pouze) žalobci a) a až předpokládaným
jmenováním likvidátora „by došlo výraznému omezení možnosti (…) žalobců podílet se na rozhodovací
činnosti žalobce a) a utváření jeho vůle (… )“.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že je nutno rozlišovat mezi
soukromými a veřejnými subjektivními právy. Podle §2 s. ř. s. „[v]e správním soudnictví poskytují
soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem
a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento
zákon.“ Nutno tedy důsledně lišit na jedné straně mezi vztahem soukromoprávním, tj. vztahem
mezi žalobcem a) jakožto právnickou osobou, a jeho členy jakožto subjekty, které jsou v souladu
s právními předpisy soukromého práva (a stanovami družstevní záložny) oprávněny podílet
se na jeho činnosti a vytváření jeho vůle, a na straně druhé vztahem veřejnoprávním,
mezi žalovanou a žalobcem a), v němž vystupuje družstevní záložna jako adresát individuálního
správního aktu in personam, tj. jakožto nositel samostatných práv a povinností. Tímto správním
aktem jsou přímo dotčena pouze veřejná subjektivní práva žalobce a) působit jako družstevní
záložna. Ačkoli nelze vyloučit zásah do práv členů právnické osoby, jedná se toliko o zásah
nepřímý, zprostředkovaný, ovlivňující pouze jejich subjektivní soukromá práva plynoucí
z členství v právnické osobě. Ta upravují předpisy soukromého práva. Žádná veřejná subjektivní
práva stěžovatelů, o kterých lze rozhodovat v řízení před správními soudy, rozhodnutím
žalované dotčena nejsou. S ohledem na uvedené nelze proto akceptovat ani tvrzení stěžovatelů,
že by byla porušena zásada, že správní orgán může zasahovat do práv subjektů pouze způsobem,
v mezích a na základě zákona, protože žalovaná o jejich veřejných subjektivních právech vůbec
nerozhodovala, a s ohledem na znění již citovaného ustanovení §28 odst. 4 zákona o spořitelních
a úvěrních družstvech, ani rozhodovat nemohla. Zda bylo rozhodnuto zákonným způsobem
o právech žalobce a), a zda tedy nebyla uvedená zásada porušena vůči němu, není předmětem
řízení o kasační stížnosti stěžovatelů.
Nejvyšší správní soud závěrem doplňuje, že nedostatek oprávnění stěžovatelů k podání
žaloby shledal již v absenci samotného žalobního tvrzení o zásahu do jejich veřejných
subjektivních práv, které je podle §65 odst. 1 s. ř. s. základním předpokladem procesní aktivní
legitimace. Stěžovatelé totiž v žalobě vůbec netvrdili, že byli na svých právech zkráceni přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jejich veřejná subjektivní práva nebo povinnosti
(§65 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §2 s. ř. s.). Stěžovatelé svou aktivní legitimaci dovozovali z toho,
že jejich práva ovlivňovat činnost žalobce a) mohou být výrazně omezena předpokládaným
jmenováním likvidátora soudem na návrh České národní banky. Stěžovatelé tak netvrdili, že jejich
práva byla porušena napadeným rozhodnutím žalované, nýbrž toto porušení dovozovali
až na základě předpokládané budoucí právní skutečnosti, tj. následným jmenováním likvidátora.
Stěžovatelé kromě toho tvrdili, že došlo k porušení jejich práv plynoucích z členství v družstevní
záložně, konkrétně omezení dispozice s jejich vklady, kterými jsou účastni na základním kapitálu
žalobce a), právo na vyplácení vypořádacího podílu apod. Jak již ale bylo objasněno výše,
u tvrzených práv se nejedná o veřejná, nýbrž o soukromá subjektivní práva, která, jak stěžovatelé
sami uvádějí, plynou z jejich členství v družstevní záložně. Nejvyšší správní soud opětovně
zdůrazňuje, že je nutné rozlišovat mezi subjektivními právy veřejnými a soukromými, přičemž
ta prvá se vyskytují ve vrchnostenských (vertikálních) právních vztazích nositele veřejné moci
a fyzické či právnické osoby, zatímco ta druhá jsou typická pro horizontální právní vztahy
zmíněných subjektů. Soukromým subjektivním právům nejsou soudy ve správním soudnictví
oprávněny poskytovat ochranu (nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak).
Z uvedeného je zřejmé, že žaloba stěžovatelů proti napadenému rozhodnutí žalované
neobsahuje žádné tvrzení o porušení jejich veřejných subjektivních práv podle §65 odst. 1 s. ř. s.,
a tak nemohla založit jejich aktivní legitimaci.
S ohledem na uvedené Nejvyšší neshledal kasační stížnost stěžovatelů důvodnou
a nezbylo mu než jí rozsudkem zamítnout (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší sp rávní soud ve smyslu
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatelé
[žalobci b), c)] neměli ve věci úspěch, nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné
důvodně vynaložené náklady řízení nad rámec její běžné činnosti nevznikly, proto se jí náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Žalobce a) zaslal soudu dvě vyjádření, jednou
prostřednictvím předsedy představenstva, v němž nepožadoval náhradu výdajů, a jednou
prostřednictvím zástupce soudem jmenovaného likvidátora, JUDr. Pavla Fráni, advokáta.
Ten se v předmětném podání vyjádřil toliko v tom smyslu, že nechává na Nejvyšším správním
soudu, aby posoudil, zda byli stěžovatelé aktivně legitimování k podání žaloby, a tudíž v něm
nepodal žádnou relevantní argumentaci. Žalobce a) nebyl v této věci stěžovatelem ani žalovaným,
a proto nebylo rozhodováno o jeho úspěchu či neúspěchu ve věci; nicméně pokud by prokázal
důvodně vynaložené náklady spojené s tímto řízením, soud by jejich náhradu vážil, přičemž
tu by mohl uložit pouze neúspěšným stěžovatelům. To vše soud považuje za důvody hodné
zvláštního zřetele podle §60 odst. 7 s. ř. s., a proto rozhodl tak, že advokátovi JUDr. Pavlu
Fráňovi náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu