ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.154.2014:22
sp. zn. 2 As 154/2014 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: L. F., proti žalovanému:
Magistrát města Brna, se sídlem Brno Malinovského náměstí 3, za účasti osob zúčastněných
na řízení: 1. Proelia s. r. o., se sídlem Brno, Cacovická 16/12, zast. Mgr. Vladimírem Enenklem,
advokátem se sídlem Brno, Orlí 18, a 2. Komerční banka, a. s., se sídlem Praha 1,
Na příkopě 33, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 3. 2013, č. j. MMB/0065127/2013,
sp. zn. OUSR/MMB/0027092/2013/2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2014, č. j. 62 A 22/2013 – 141,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2014, č. j. 62 A 22/2013 - 141,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení shora
nadepsaného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým tento soud zrušil rozhodnutí stěžovatele
ze dne 5. 3. 2013, č. j. MMB/0065127/2013, sp. zn. OUSR/MMB/0027092/2013/2 (dále
též jen „napadené rozhodnutí“), a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedeným rozhodnutím bylo
zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno územní rozhodnutí č. 349 vydané Úřadem městské
části města Brna, Brno – Sever, odborem stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“), dne
28. 11. 2012, č. j. MCBSev030546/12, ve věci umístění stavby „Bytový dům Cacovická,
novostavba v proluce“ na pozemku p. č. 1429 v k. ú. Husovice, obec Brno (dále „druhé územní
rozhodnutí“).
Krajský soud ve svém rozsudku dospěl k závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
stavebního úřadu, neboť tento se dle jeho názoru neřídil právním názorem vysloveným
v rozhodnutí stěžovatele ze dne 24. 8. 2012, sp. zn. OUSR/MMB/0255647/2012/2 (dále
též „zrušovací rozhodnutí“ nebo „první rozhodnutí o odvolání“). Tímto rozhodnutím stěžovatel
k žalobcovu odvolání zrušil původní prvostupňové územní rozhodnutí o umístění stavby a věc
vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání. Zároveň v něm stavební úřad zavázal
mj. k vypořádání otázky ohledně proluky, tj. zda se v daném případně jedná o zástavbu proluky
a zda způsob jejího zastavení je souladný se zákonem.
Stěžovatel v kasační stížnosti explicitně uplatňuje důvody podle §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů,
dále jen „s. ř. s.“ Z obsahu kasační stížnosti je však patrno, že je namítán toliko důvod podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., spočívající v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel nemůže souhlasit se závěry krajského soudu, neboť nemají oporu ve vydaných
rozhodnutích. V prvním rozhodnutí o odvolání stěžovatel jednoznačně konstatoval,
že skutečnost, že předmětem územního řízení je umístění stavby v proluce, není důvod
zpochybňovat, a v dalším odstavci se pojmem proluka náležitě zabýval. V řízení o umístění
stavby tak byla tato otázka jednoznačně vyřešena. Závěr soudu je tak pro stěžovatele
nepochopitelný. Žalobce navíc na nezbytnost vypořádání proluky v rozhodnutí vůbec
nepoukazoval, v průběhu územního řízení ji nikterak nezpochybňoval a tuto problematiku
tak otevřel až sám krajský soud. Stěžovatel se tedy domnívá, že stavební úřad postupoval zcela
v souladu s jeho právním názorem a zajistil doplnění žádosti podle závěrů vyslovených
ve zrušovacím rozhodnutí. Poukazuje rovněž na skutečnost, že ani stěžovatel, ani jiný účastník
řízení v jeho průběhu ani v průběhu řízení o odvoláních nikdy nezpochybňoval skutečnost,
že je navrhovaná stavba umísťována do proluky. Oba správní orgány v dané věci postupovaly
v souladu s právními předpisy, soudem vytýkaná vada se nestala a výsledné rozhodnutí mělo
všechny potřebné atributy pro konečné rozhodnutí ve věci.
S ohledem na uvedené navrhuje stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Brně zrušit a věc
mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce ani osoby zúčastněné na řízení se k věci nevyjádřili.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná zaměstnanec,
který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno
pro výkon advokacie. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Jak již bylo uvedeno, napadeným rozhodnutím stěžovatele bylo potvrzeno druhé územní
rozhodnutí, kterým stavební úřad umístil stavbu s názvem „Bytový dům Cacovická, novostavba
v proluce“. V řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, bylo nejprve stavebním
úřadem vydáno dne 9. 5. 2012 územní rozhodnutí č. 348, č. j. MCBSev/010472/12, (dále „první
územní rozhodnutí“), které bylo stěžovatelem v odvolacím řízení zrušeno, a věc byla stavebnímu
úřadu vrácena k novému projednání. Následně, po doplnění chybějících listin a dokumentace
záměru, bylo stavebním úřadem vydáno druhé územní rozhodnutí, které bylo stěžovatelem
v odvolacím řízení potvrzeno žalobou napadeným rozhodnutím.
Pro nyní projednávanou věc je podstatná pouze jedna otázka, a to zda krajský soud
správně vyhodnotil v pořadí druhé územní rozhodnutí stavebního úřadu jako nepřezkoumatelné,
tudíž zda stavební úřad skutečně nedodržel závazný právní názor stěžovatele vyslovený
v rozhodnutí o odvolání, kterým bylo zrušeno původní územní rozhodnutí.
Krajský soud ze zrušovacího rozhodnutí stěžovatele dovodil, že stěžovatel stavební úřad
zavázal mj. k vypořádání otázky existence proluky v daném případě, tj. zda se jedná o zástavbu
proluky. Poněvadž stavební úřad tento závazný právní názor nerespektoval a otázkou proluky
se nezabýval, vyhodnotil krajský soud jeho rozhodnutí jako nepřezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud z předmětných rozhodnutí zjistil, že otázkou existence proluky
se nezabýval ani stavební úřad v druhém územním rozhodnutí, ani stěžovatel
v žalobou napadeném rozhodnutí. Oba tyto orgány pouze konstatovaly, že se o proluku jedná,
a z této skutečnosti vycházely při posuzování žádosti o umístění stavby.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že podle §90 odst. 1 písm. b) zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, platí, že dojde-li odvolací správní orgán k závěru, že napadené
rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, „napadené rozhodnutí nebo jeho
část zruší a věc vrátí k novému projednání správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal; v odůvodnění tohoto
rozhodnutí vysloví odvolací správní orgán právní názor, jímž je správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal,
při novém projednání věci vázán“. S krajským soudem tak lze souhlasit potud, že nedodržení právního
názoru vysloveného ve zrušovacím rozhodnutí zásadně způsobuje nezákonnost, případně
nepřezkoumatelnost, rozhodnutí vydaného v novém řízení. Jak již ale bylo judikováno, např.
v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2009, č. j. 22 Ca 165/2009 – 32, „[o]dvolací
správní orgán může změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím rozhodnutí a potvrdit rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, jímž ten jeho dřívější právní názor nerespektoval.“
Ze spisu však Nejvyšší správní soud zjistil, že v nyní projednávané věci se vůbec
o popsanou situaci nejedná.
V rozhodnutí o odvolání proti prvnímu územnímu rozhodnutí totiž nebyl vysloven
názor, ze kterého krajský soud dovodil závěr o jeho nepřezkoumatelnosti. Stěžovatel
na str. 6 předmětného rozhodnutí naopak výslovně uvedl, že skutečnost, že předmětem
územního řízení je umístění stavby v proluce, není důvod zpochybňovat. V dalším odstavci
se stěžovatel nad rámec v odvolání uplatněných námitek zabýval pojmem proluka a významem
skutečnosti, že je stavba umísťována do proluky, s ohledem na požadavky na vzájemné odstupy
staveb. Stěžovatel v závěru pasáže týkající se proluky uvedl, že stavební úřad musí zkoumat také
řadu dalších otázek, zejména komplexně posoudit vlivy a účinky stavby na okolí apod., přičemž
konstatoval, že stavební úřad těmto požadavkům v územním řízení nedostál, což byl také důvod
pro zrušení prvního územního rozhodnutí. Na straně 7 stěžovatel dále pokračoval v přezkumu
rozhodnutí stavebního úřadu, přičemž nadále vycházel z toho, že se jedná o stavbu umísťovanou
do proluky, neboť hned v prvním odstavci na této straně předeslal, že ani proluku není možné
zastavět, aniž by byly splněny normy ohledně denního osvětlení, atd. Z předmětného rozhodnutí
tudíž nelze vyčíst právní názor, kterým měl stěžovatel zavázat stavební úřad k posouzení otázky
existence proluky.
Nejvyšší správní soud však upozorňuje, že část odůvodnění zrušovacího rozhodnutí,
v níž se stěžovatel zabýval prolukou, je nepřehledně členěná a není z ní na první pohled zřejmé,
jakému úkolu stavební úřad nedostál. To byl zřejmě hlavní důvod, proč krajský soud dospěl
k závěru o tom, že stěžovatel pochyboval o existenci proluky. Po podrobném prostudování této
části, v kontextu celého rozhodnutí i podaného odvolání, však není pochyb o tom, že stěžovatel
stavební úřad nezavázal k tomu, aby se při novém projednání věci zabýval otázkou existence
proluky, protože výslovně uvedl, že o této otázce neexistuje žádná pochybnost. Bylo by ostatně
velice nepravděpodobné, aby stěžovatel zavázal stavební úřad ke zkoumání skutečnosti, která
nevyvolávala v průběhu územního řízení jakoukoli pochybnost; nebyla zpochybňována žádným
z účastníků územního řízení v žádné jeho fázi. Sám žalobce byl až do podání žaloby přesvědčen
o existenci proluky, neboť i v odvolání proti druhému územnímu rozhodnutí z této skutečnosti
vycházel, když citoval mj. bod 8 části II. vyhlášky města Brna č. 4/2004 o závazných částech
Územního plánu města Brna, jenž se týká mj. právě povolování výstavby v prolukách. Žalobce
tuto otázku prvně vznesl až ve své žalobě. S ohledem na koncentraci řízení, která se v územním
řízení uplatňuje podle §89 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním
řádu (stavební zákon), se však k opožděně uplatněné námitce nepřihlíží.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí stavebního úřadu, potažmo
stěžovatele, nelze považovat za nepřezkoumatelné z důvodu, že se stavební úřad neřídil právním
názorem vysloveným v předchozím zrušovacím rozhodnutí stěžovatele. Krajský soud
tím, že nesprávně vyhodnotil závěry zrušovacího rozhodnutí, dospěl k nesprávnému rozhodnutí
ve věci; zatížil tak řízení jinou vadou řízení, která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost stěžovatele důvodnou a v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm
bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, rozhodne tento soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu