ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.184.2014:129
sp. zn. 2 As 184/2014 - 129
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobců: a) M. Č., b) M. M.,
c) Z. M., všichni zastoupeni JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem Dr. Bureše 1185/1,
České Budějovice, proti žalovanému: Magistrát města České Budějovice, se sídlem
nám. Přemysla Otakara II. č. 1, 2, České Budějovice, o žalobě proti nečinnosti správního orgánu,
v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 19. 9. 2014, č. j. 10 A 80/2014 – 47,
takto:
I. Řízení se z a s t a v u je .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobcům a), b) a c) se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 3 x 4000 Kč;
poplatek bude vyplacen do třiceti (30) dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu
Nejvyššího správního soudu k rukám JUDr. Josefa Šírka, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobci jako stěžovatelé brojili včas podanou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti nečinnosti žalovaného,
jíž se u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud”) domáhali uložení
vydání rozhodnutí žalovaným v řízení o odstranění stavby. Žalobci spatřovali nečinnost
žalovaného zejména v nepokračování v přerušeném správním řízení více než rok poté,
co bylo krajským soudem pravomocně rozhodnuto o předběžné otázce, pro kterou bylo původně
žalovaným předmětné řízení přerušeno. Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval,
že v daném případě nebylo zjištěno, že by žalovaný v řízení o odstranění stavby nekonal
nebo konal se značnými nebo neodůvodněnými prodlevami.
Podáním ze dne 18. 2. 2015 vzali stěžovatelé svou kasační stížnost výslovně v celém
rozsahu zpět. Jako důvod zpětvzetí uvedli vydání rozhodnutí žalovaného ve věci samé ze dne
17. 2. 2015, č. j. OOŽP/8653/2014/Kub, čímž odpadl důvod správní žaloby proti nečinnosti
stavebního úřadu a současně i důvod kasační stížnosti. Současně navrhli, aby Nejvyšší správní
soud řízení o kasační stížnosti zastavil podle §47 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“) ve spojení s §62 odst. 4 prvá věta s. ř. s.
Podle §47 písm. b) s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, prohlásí-li navrhovatel,
že byl po podání návrhu postupem správního orgánu plně uspokojen, přičemž se odkazuje
na §62 s. ř. s., tedy na ustanovení upravující institut uspokojení navrhovatele. Nejvyšší správní
soud konstatuje, že v daném případě postup účastníků řízení neodpovídal zákonným podmínkám
tohoto institutu; jedná se toliko o první rozhodnutí správního orgánu ve věci samé, vydané
v řízení, ve kterém, dle kasační stížností napadeného rozsudku, nebyla shledána nečinnost
správního orgánu nebo neodůvodněné průtahy.
Podrobně se možností aplikace zákonných ustanovení §47 písm. b) s. ř. s., ve spojení
s §62 s. ř. s., v řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu (do značné míry použitelně
i pro účely řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí o žalobě proti nečinnosti
správního orgánu) zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2008,
č. j. 1 Ans 4/2008 – 62 (veškerá zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná z http://www.nssoud.cz), kde mj. uvedl, že institut uspokojení žalobce na řízení
o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu aplikovat nelze.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v projednávané věci nenaplňuje vydání rozhodnutí
žalovaného ze dne 17. 2. 2015, č. j. OOŽP/8653/2014/Kub, znaky uspokojení navrhovatele
dle §62 s. ř. s. Není proto namístě zastavení řízení dle §47 písm. b) s. ř. s. Podání stěžovatele
nicméně nezavdává pochybností o jeho obsahu, jímž je zpětvzetí kasační stížnosti, což vede
k zastavení řízení o kasační stížnosti dle §47 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. V souladu
s dispoziční zásadou, ovládající řízení o kasační stížnosti a nacházející svůj odraz právě
v §47 písm. a) s. ř. s., Nejvyšší správní soud řízení zastavil.
Spolu se zpětvzetím kasační stížnosti stěžovatelé navrhli, aby zdejší soud rozhodl
ve smyslu ustanovení §64 s. ř. s. ve spojení s §146 odst. 2 poslední větou zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.”) tak, že se stěžovatelům přiznává nárok na náhradu
nákladů řízení.
Podle §120 s. ř. s. se pro řízení upravená v části třetí hlavě třetí s. ř. s., tedy i pro řízení
o kasační stížnosti, užijí přiměřeně ustanovení části třetí hlavy první téhož zákona. To však
jen za naplnění podmínky absence speciální úpravy prvně zmíněného systematického celku s. ř. s.
Jelikož úprava přiznávání náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti není v příslušné hlavě s. ř. s.
upravena, je třeba skrze pravidlo obsažené v §120 tohoto zákona aplikovat obecnou úpravu
přiznávání náhrady nákladů ve správním soudnictví, jež je zakotvena v ustanoveních §60
a §61 s. ř. s. Pro stěžovateli navrhované užití ustanovení o. s. ř. ve vztahu k náhradě nákladů
řízení tudíž není dán prostor. Ustanovení §64 s. ř. s. totiž umožňuje přiměřené užití přesně
vymezené části ustanovení o. s. ř. pouze tehdy, nestanoví-li s. ř. s. svou vlastní úpravu procesního
postupu.
O náhradě nákladů řízení proto Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 3
věty první s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Ačkoli stěžovatelé výslovně netvrdili zpětvzetí kasační stížnosti pro pozdější chování
žalovaného (§60 odst. 3 věta druhá s. ř. s.), jež je podmínkou pro přiznání náhrady nákladů
řízení, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné podotknout, že za daných okolností,
kdy je třeba zejména brát v potaz účel řízení o kasační stížnosti, není tato podmínka naplněna.
Pro účely rozhodování o přiznání náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti dle §60
odst. 3 věty druhé s. ř. s. je nutné mít na zřeteli odlišný primární předmět řízení o žalobě proti
nečinnosti správního orgánu na straně jedné a řízení o kasační stížnosti na straně druhé.
Předmětem později uvedeného soudního řízení je přezkum soudního rozhodnutí, na rozdíl
od zjišťování nečinnosti či nedůvodných průtahů v řízení u správního orgánu v řízení
před krajskými soudy. Této distinkci je třeba v daném případě přizpůsobit výklad předmětného
zákonného ustanovení. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je obecně stěžovatelem tvrzená
nezákonnost napadeného soudního rozhodnutí. Ústavní soud přitom ve svém nálezu ze dne
1. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 677/07 (dostupném z http://nalus.usoud.cz), vyslovil názor,
dle kterého, pokud žalobce opodstatněně brojí proti nečinnosti správního orgánu,
který ji následně ukončí vydáním rozhodnutí, pročež vezme žalobce svoji žalobu zpět, náleží
mu právo na náhradu nákladů soudního řízení. Nejvyšší správní soud se s výše
citovaným nálezem Ústavního soudu ztotožnil např. ve svém rozsudku ze dne 25. 10. 2007,
č. j. 9 Ans 7/2007 – 76, nebo ze dne 27. 4. 2012, č. j. 2 Ans 3/2012 – 31. V zásadě je totiž §60
odst. 3 věta druhá s. ř. s. promítnutím obecného pravidla přiznávání náhrady nákladů soudního
řízení procesní straně, jež byla v tomto řízení úspěšná. Typová situace, ve které by navrhovatel,
beroucí svůj návrh pro chování odpůrce zpět, ač by jinak měl ve věci úspěch, měl nést náklady,
které mu v takovém řízení vznikly, se však na první pohled jeví být nespravedlivou. Navrhovatel
by se totiž zpětvzetím žaloby vystavoval ekonomickému postihu tam, kde by při nevyužití svého
práva disponovat návrhem na zahájení řízení k onomu ekonomickému postihu nebylo došlo.
V případě žalob na ochranu proti nečinnosti správního orgánu pak nabývá na intenzitě
problematika iniciální důvodnosti návrhu, jenž v důsledku chování žalovaného správního orgánu
důvodnosti pozbyl – jinými slovy návrh sice byl v době jeho podání důvodný, ne však již v době
vydání soudního rozhodnutí ve věci.
Z výše uvedeného lze vyvodit, že v rámci posuzování aplikace §60 odst. 3 věty druhé
s. ř. s. je třeba s ohledem na okolnosti dané věci zkoumat jednak zda byl návrh důvodný v době
před pozdějším chováním odpůrce, jednak zda bylo chování odpůrce, pro které navrhovatel vzal
svůj návrh zpět, způsobilé podstatným způsobem ovlivnit posouzení důvodnosti návrhu
ze strany soudu. Pakliže není splněno byť jen jedno z těchto kriterií, nelze aplikovat ustanovení
§60 odst. 3 věty druhé s. ř. s.
Při zkoumání výše vyřčených podmínek v prostředí nyní posuzované věci Nejvyšší
správní soud uzavírá, že samotné vydání rozhodnutí žalovaným správním orgánem z povahy věci
zpravidla není způsobilé podstatně ovlivnit posouzení důvodnosti kasační stížnosti směřující
proti napadenému rozsudku krajského soudu.
O náhradě nákladů řízení proto Nejvyšší správní soud rozhodl za užití §120 s. ř. s. podle
ustanovení §60 odst. 3 věty první s. ř. s., dle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno.
Pokud jde o vrácení zaplaceného soudního poplatku, postupoval Nejvyšší správní soud
podle §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v účinném znění, ve spojení
s §10 odst. 5 téhož zákona. Podle těchto ustanovení soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek
za řízení, který je splatný mj. podáním kasační stížnosti, snížený o 20 %, nejméně však o 1000 Kč,
bylo-li řízení zastaveno před vydáním rozhodnutí o věci samé. V daném případě stěžovatelé
zaplatili po podání kasační stížnosti na účet Nejvyššího správního soudu soudní poplatek ve výši
3 x 5000 Kč (položka č. 19 sazebníku soudních poplatků). V souladu s citovanými ustanoveními
se zaplacený soudní poplatek sníží o částku 3 x 1000 Kč, stěžovatelům tedy bude ze zaplaceného
soudního poplatku vrácena částka 3 x 4000 Kč, a to z účtu tohoto soudu v určené lhůtě k rukám
jejich zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu