ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.196.2015:38
sp. zn. 2 As 196/2015 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně:
ABBOTT GmbH & Co. KG, se sídlem Max-Planck-Ring 2, Wiesbaden, Spolková republika
Německo, zastoupené JUDr. PharmDr. Vladimírem Bíbou, advokátem, se sídlem Karlovo
náměstí 17, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého
náměstí 4, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2010, č. j. MZDR48409/2010,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
5. 5. 2015, č. j. 6 Ad 28/2010 – 113, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se odkladný účinek nepřiznává .
Odůvodnění:
[1] V záhlaví označeným rozsudkem zrušil Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného
ze dne 8. 10. 2010, č. j. MZDR48409/2010 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný
zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv (dále jen „Ústav“)
ze dne 25. 6. 2010, č. j. SUKLS181468/2009, ve věci změny výše a podmínek úhrady léčivých
přípravků v zásadě terapeuticky zaměnitelných s léčivými přípravky s obsahem léčivé látky
propafenon per os.
[2] Proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „napadený rozsudek“ a „městský
soud“) podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost a současně navrhl, aby Nejvyšší
správní soud přiznal jeho kasační stížnosti odkladný účinek. Napadený rozsudek
podle stěžovatele popírá základní principy a pravidla řízení o stanovení ( změně) výše a podmínek
úhrady z veřejného zdravotního pojištění pro léčivé přípravky a potraviny pro zvláštní lékařské
účely. Vzhledem k tomu, že stále probíhá, tj. není pravomocně ukončena, řada správních řízení
vedených dle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění
některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 30 . 11. 2011 (v souladu
s bodem 5 přechodných ustanovení zákona č. 298/2011 Sb.), je napadený rozsudek způsobilý
ovlivnit jejich průběh a vyvolat značnou nejistotu účastníků těchto řízení. Nepřiznání odkladného
účinku může mít za následek újmu na právech jednotlivých účastníků.
[3] Stěžovatel zároveň konstatoval, že valná část argumentů žalobkyně je účelová a má mít
za následek zdržení právní moci nebo vyvrácení rozhodnutí Ústavu tak, aby nadále, alespoň
po dobu několika měsíců, platila úhrada stanovená podle předcházejíc ích právních předpisů
(tzv. starý úhradový systém), případně úhrada platná před pravomocně provedenou revizí
systému úhrad.
[4] Stěžovatel dále podotkl, že v obdobné věci Nejvyšší správní soud stěžovatelově kasační
stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2009, č. j. 7 Ca 332/2008 – 66,
odkladný účinek přiznal. Stěžovatel nicméně poznamenal, že Nejvyšší správní soud usnesením
ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 5 Ads 76/2015, stěžovatelův návrh na přiznání odkladného účinku
naopak zamítl. Ve druhém ze zmiňovaných případů Nejvyšší správní soud dle názoru stěžovatele
nebral zřetel na to, že v dosud probíhajících správních řízeních dochází k neustálé změně
skutkového stavu. Důsledkem přiznání odklad ného účinku kasační stížnosti je přitom to,
že se na napadené rozhodnutí hledí, jako by nebylo zrušeno. Stěžovatel tudíž nemá povinnost
v dané konkrétní věci vydat do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nové rozhodnutí.
V opačném případě by však stěžovatel povinnost rozhodnout měl a mělo by se tak stát
bez zbytečného odkladu, tedy pravděpodobně dříve, než Nejvyšší správní soud ve věci rozhodne.
Městský soud však stěžovateli jasné pokyny k postupu v novém řízení nedal, když u nejvíce
problematické otázky pouze konstatoval nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí
pro nedostatek důvodů. Stěžovatel se domníval, že pokud nyní bude respektovat výklad
městského soudu a Nejvyšší správní soud později rozhodne ve prospěch stěžovatele a napadený
rozsudek zruší, dojde tím k opětovné změně práv a povinností účastníků správního řízení, bude
narušena jejich právní jistota a současně hrozí možnost vzniku nenahraditelné újmy. Stěžovatel
měl za to, že by i systém regulace cen a úhrad léčivých prostřed ků utrpěl značnou nestabilitu
a pro další obdobné probíhající správní řízení by se tak zavedla rozhodovací praxe tomuto
systému nevyhovující.
[5] Žalobkyně ve svém vyjádření k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti uvedla, že stěžovatelovo tvrzení o účelovosti argumentace žalobce je nepravdivé,
nepodložené a dokládá přezíravost stěžovatele k argumentaci a námitkám jednotlivých účastníků
správních řízení. Tvrzení stěžovatele, podle něhož stále probíhá řada správních řízení v souladu
s bodem 5 přechodných ustanovení zákona č. 298/2011 Sb., svědčí podle žalobkyně o tom,
že stěžovatel a Ústav zásadním způsobem porušují ustanovení unijních i českých předpisů
upravujících lhůtu pro vydání rozhodnutí. Stěžovatel proto svou argumentací v podstatě přiznal,
že v řízeních dochází k významnému, mnohonásobnému překročení zákonných lhůt. To však
není způsobeno jakýmikoliv účelovými snahami účastníků správních řízení. Žalobkyně
nesouhlasila s tím, že je napadený rozsudek způsobilý vyvolat právní nejistotu účastníků řízení;
značnou právní nejistotu vyvolává právě ono mnohonásobné překročení zákonných lhůt.
[6] Závěry napadeného rozsudku považovala žalobkyně za správné a upozornila na to,
že Nejvyšší správní soud ve zcela obdobných situacích opakovaně zamítl návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti (viz usnesení ze dne 6. 5. 2015, č. j. 5 Ads 76/2015 – 43,
ze dne 10. 6. 2015, č. j. 5 As 93/2015 – 31, a ze dne 16. 6. 2015, č. j. 4 As 124/2015 – 49).
Zákonné důvody ve smyslu §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou
podle mínění žalobkyně dány.
[7] Podle §107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně.
Podle §73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro žalobce (zde stěžovatele) nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým
veřejným zájmem.
[8] Nejvyšší správní soud předně podotýká, že o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného
účinku jeho kasační stížnosti již v minulosti v obdobné věci rozhodoval (srov. usnesení ze dne
6. 6. 2015, č. j. 5 Ads 76/2015 – 43, všechna zde uvedená rozhodnutí jsou dostupná
z www.nssoud.cz). Argumentace stěžovatele i žalobkyně v této věci je téměř totožná jako v dříve
řešené věci a Nejvyšší správní soud se s nimi již velmi podrobně vypořádal, přičemž návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyhověl. Stejným způsobem bylo
rozhodnuto i v dalších obdobných případech, a to například usneseními ze dne 12. 8. 2015,
č. j. 8 As 86/2015 – 47, ze dne 16. 6. 2015, č. j. 4 As 124/2015 – 49, nebo ze dne 10. 6. 2015,
č. j. 5 As 93/2015 – 31. Nejvyšší správní soud přitom neshledal důvod, proč by se měl od závěrů
vyslovených ve výše zmiňovaných rozhodnutích nyní odchýlit, a to tím spíše v situaci, kdy
stěžovatel nepředložil žádnou zásadně odlišnou nebo novou argumentaci. Nejvyšší správní soud
proto níže připojuje stručné odůvodnění výroku vysloveného v tomto usnesení
a v podrobnostech odkazuje na shora uvedenou judikaturu.
[9] Návrh stěžovatele – správního orgánu – je nutno hodnotit ve světle názoru
vyjádřeného v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007,
č. j. 2 Ans 3/2006 - 46, podle něhož „[s] ohledem na postavení správního orgánu v systému veřejné správy
bude přiznání odkladného účinku k jeho žádosti vyhrazeno zpravidla ojedinělým případ ům, které zákon opisuje
slovy o nenahraditelné újmě“. Institut odkladného účinku je totiž primárně spjat s žalobou jakožto
nástrojem ochrany veřejných subjektivních práv adresáta veřejnoprávního působení a přiznávaný
odkladný účinek má chránit tohoto adresáta před případnými neodstranitelnými negativními
následky aktu veřejné správy. Legitimací správního orgánu k podání kasační stížnosti se vyjadřuje
zájem na efektivitě působení objektivního práva a jednotě a zákonnosti rozhodování krajských
soudů ve správním soudnictví, a proto je z tohoto hlediska nutno nazírat i na návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti správního orgánu (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 7. 2009, č. j . 6 Ads 87/2009 – 49).
[10] Tvrdí-li stěžovatel, že je závěr městského soudu vyslovený v napadeném rozsudku
způsobilý ovlivnit průběh dalších správních řízení a vyvolat značnou nejistotu účastníků těchto
řízení, pak Nejvyšší správní soud k této argumentaci (opakovaně) konstatuje, že povinnost
správního orgánu řídit se právním názorem městského (krajského) soudu se vztahuje pouze
na další řízení v této konkrétní souzené věci (§78 odst. 5 s právního řádu) a nelze ji bez dalšího
vztahovat na jiné, byť obdobné případy v situaci, kdy byla proti danému rozsudku podána
kasační stížnost a kdy správní orgán důvody, pro které se hodlá v jiné věci odchýlit od názoru
vysloveného městským soudem, řádně zdůvodní.
[11] K názoru stěžovatele, podle něhož v případě, že Nejvyšší správní soud rozhodne v jeho
prospěch, dojde ke změně práv a povinností účastníků správního řízení, narušení jejich právní
jistoty a možnému vzniku nenahraditelné újmy, zdejší soud v dříve řešených věcech odkázal
na usnesení ze dne 1. 10. 2008, č. j. 1 As 79/2008 – 105, podle kterého správní orgán v soudním
řízení nemůže hájit zájmy účastníků správního řízení. Správní orgán v soudním řízení hájí
zákonnost svého rozhodnutí, a proto, má-li dojít k naplnění podmínek pro přiznání odkladného
účinku, musí „nenahraditelná újma“ hrozit samotnému správnímu orgánu. Stěžovatel však riziko
vzniku „nenahraditelné újmy“ ve vztahu k sobě samému nijak nespecifikoval (a nekonkretizoval
ho ani ve vztahu k účastníkům řízení, přestože se jejich zájmy snažil bránit).
[12] Ze stěžovatelovy kasační stížnosti je dále patrné, že se obává budoucí existence dvou
různých rozhodnutí vydaných v téže věci, k čemuž může dojít tím, že nyní bude respektovat
závazný právní názor městského soudu a vydá nové rozhodnutí, avšak následně v řízení o kasační
stížnosti Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zruší. Hrozba existence dvou odlišných
správních rozhodnutí v téže věci však sama o sobě není důvodem pro přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58). Ačkoliv zdejší soud uznává, že k popsanému jevu dojít
může, neshledal, že by jeho hrozba mohla nabýt té míry, že by byla naplněna podmínka vzniku
kvalifikované újmy ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatel v tomto ohledu pouze naznačil,
že by systém regulace cen a úhrad léčivých přípravků mohl utrpět značnou nestabilitu. Netvrdil
však, že by mohlo dojít k jeho zhroucení nebo k závažnému ohrožení konkrétního
veřejného zájmu (k obdobné námitce srov. již zmiňované usnesení ze dne 10. 6. 2015,
č. j. 5 As 93/2015 - 31).
[13] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v případě
stěžovatele nejsou dány podmínky uvedené v §73 odst. 2 s. ř. s., a proto kasační stížnosti
odkladný účinek nepřiznal. Tím Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí
o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu