ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.205.2015:20
sp. zn. 2 As 205/2015 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně:
TOP MORAVIA Q, s. r. o., se sídlem Faměrovo náměstí 35/19, Brno, zastoupené
JUDr. Liborem Konečným, advokátem, se sídlem Ptašinského 4, Brno, proti žalované:
Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2,
proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 2. 2010, č. j. ČOI 22901/2009/0100/3000/2010/Pe/Št,
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015,
č. j. 8 A 104/2010 - 35,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. 8 A 104/2010 - 35,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Česká obchodní inspekce, inspektorát Jihomoravský a Zlínský (dále jen „správní orgán
prvního stupně“), rozhodnutím ze dne 11. 12. 2009, č. j. ČOI 10460/2009/3000/R/H, udělil
žalobkyni podle §24 odst. 9 písm. c) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), pokutu ve výši 24 000 Kč
a současně jí uložil povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč s odůvodněním,
že žalobkyně měla na nabídkové prodejní akci konané mimo prostory obvyklé k podnikání
v Otrokovicích dne 19. 8. 2009 spáchat celkem tři správní delikty. Prvního z nich se měla
dopustit podle §24 odst. 1 písm. a) ve spojení s §4 odst. 3 a §5 odst. 1 písm. a) zákona
o ochraně spotřebitele tím, že ve Všeobecných obchodních podmínkách společnosti
TOP MORAVIA Q, s. r. o. (dále jen „všeobecné obchodní podmínky“), které spotřebitel obdržel
při uzavření kupní smlouvy č. XN79 000216 30 (dále jen „kupní smlouva“), uvedla v rozporu
s §57 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, nepravdivé
údaje o podmínkách odstoupení od kupní smlouvy a o lhůtě k vrácení uhrazené části kupní
ceny. Druhého deliktu se měla dopustit podle §24 odst. 1 písm. a) ve spojení s §4 odst. 3 a §5
odst. 1 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele tím, že při uzavření kupní smlouvy v rozporu
s §57 odst. 2 občanského zákoníku neuvedla adresu sídla osoby, u které lze uplatnit odstoupení
od kupní smlouvy. Třetí delikt měla žalobkyně spáchat podle §24 odst. 7 písm. i) zákona
o ochraně spotřebitele tak, že při uzavření kupní smlouvy uvedla nepravdivou informaci,
že reklamaci lze uplatňovat pouze po předložení originálů záručního listu a faktury.
Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, o němž
žalovaná rozhodnutím ze dne 22. 2. 2010, č. j. ČOI 22901/2009/0100/3000/2010/Pe/Št
(dále jen „napadené rozhodnutí“), rozhodla tak, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
potvrdila.
[2] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu, které Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 29. 5. 2015, č. j. 8 A 104/2010 - 35 (dále jen „městský soud“ a „napadený
rozsudek“), vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
S poukazem na §90 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů,
konstatoval, že žalovanou nebylo rozhodnuto o odvolání žalobkyně. Vzhledem k tomu,
že žalovaná rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila, postupovala částečně
ve smyslu §90 odst. 5 správního řádu, nicméně v napadeném rozhodnutí chybí výrok ohledně
odvolání žalobkyně, přičemž ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, jak bylo
o odvolání rozhodnuto. Tento postup nelze hodnotit jinak než jako nezákonný,
neboť o odvolání žalobkyně žalovaná nijak nerozhodla, čímž zatížila napadené rozhodnutí vadou
nesrozumitelnosti. Městský soud dále shledal důvodnou žalobní námitku, jíž žalobkyně
poukazovala na to, že se nedopustila klamavé obchodní praktiky ve smyslu §5 odst. 1 písm. c)
zákona o ochraně spotřebitele. Městský soud uvedl, že kupní smlouva obsahuje podrobné
označení prodávajícího (žalobkyně) tak, jak je zapsán u příslušného krajského (rejstříkového)
soudu, včetně uvedení sídla a identifikačního čísla. Kupní smlouva rovněž obsahuje souhlas
kupujícího s všeobecnými obchodními podmínkami. Městský soud tak nesouhlasil s názorem
žalované, že žalobkyně při uzavření kupní smlouvy opomenula uvést důležitý údaj, a to adresu
sídla osoby, u které lze uplatnit odstoupení od kupní smlouvy. Jestliže je z všeobecných
obchodních podmínek zřejmé, u které osoby je třeba právo na odstoupení od smlouvy uplatnit
(tj. u prodávajícího), a prodávající je dostatečně specifikován v kupní smlouvě, pak nemůže
být pochyb ani o jeho sídle, které rovněž kupní smlouva obsahuje. Ač tedy ve všeobecných
obchodních podmínkách není expressis verbis uvedeno sídlo prodávajícího, tento údaj je zřetelně
uveden v předložené kupní smlouvě. Městský soud měl z těchto důvodů za to, že žalobkyně
se nemohla dopustit jí vytýkaného správního deliktu ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) ve spojení
s §4 odst. 3 a §5 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele. Zbývající žalobní námitky
považoval městský soud za nedůvodné.
II. Kasační stížnost
[3] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost
podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Připustila, že formulace výroku napadeného rozhodnutí není zcela
perfektní v tom ohledu, že v něm není výslovně uvedeno, že „se odvolání zamítá“. Zůstává však
otázkou, zda je výrok bez výslovně vyjádřeného zamítnutí odvolání vnitřně rozporný,
nesrozumitelný nebo neurčitý do té míry, že vyvolává nepřezkoumatelnost správního
rozhodnutí. Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že kromě pátého odstavce nedává žádný
z odstavců §90 správního řádu prostor pro potvrzení odvoláním napadeného rozhodnutí.
Z výroku napadeného rozhodnutí je zřejmé, že „odvoláním napadené rozhodnutí se potvrzuje“,
a nemůže se tak jednat o případ nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí. Stěžovatelka rovněž
zmínila, že absence výslovné formulace „odvolání se zamítá“ ve výroku napadeného rozhodnutí
nebyla předmětem žádného ze žalobních bodů.
[4] Stěžovatelka namítla, že městský soud zcela zjevně pochybil, když konstatoval, že z kupní
smlouvy zjistil podrobné označení prodávajícího (žalobkyně), včetně uvedení jeho sídla
a identifikačního čísla. Dle názoru stěžovatelky sice kupní smlouva obsahuje označení
prodávajícího a jeho identifikační číslo, nikoli však jeho sídlo. Adresa uvedená v kupní smlouvě
(Novoměstská 2, Brno) není adresou sídla žalobkyně, ale adresou jedné z jejích provozoven.
V případech spotřebitelských smluv uzavíraných mimo provozovnu má zcela nezastupitelnou
úlohu řádné, tedy včasné, srozumitelné, úplné a prokazatelné informování spotřebitele v souladu
s §57 odst. 2 občanského zákoníku. Pokud citované ustanovení stanoví, že písemné upozornění
na právo odstoupit od smlouvy musí obsahovat i označení osoby, u níž je třeba toto právo
uplatnit, včetně bydliště či sídla takové osoby, pak stěžovatelka neshledala prostor pro výklad,
jímž by bylo možné pojem „sídlo“ nahradit pojmem „provozovna“. Stěžovatelka tedy byla toho
názoru, že žaloba žalobkyně nebyla důvodná.
[5] Žalobkyně svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužila.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti,
neboť byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a za stěžovatelku jedná osoba s příslušným vzděláním
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
[7] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti a zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
[8] Městský soud založil závěry napadeného rozsudku, kterým zrušil napadené rozhodnutí,
na dvou samostatných rozhodovacích důvodech. Prvním z nich měla být nesrozumitelnost
napadeného rozhodnutí. Městský soud v této souvislosti konstatoval, že žalovaná nerozhodla
o odvolání žalobkyně, resp. že z výroku ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé,
jak bylo o odvolání rozhodnuto. Podle §90 odst. 5 správního řádu platí, že pokud odvolací orgán
neshledá, že odvoláním napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy, že je nesprávné
nebo že nastala skutečnost, která odůvodňuje zastavení řízení (srov. §90 odst. 1 až 4 správního
řádu), „odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí. Jestliže odvolací správní orgán změní nebo zruší
napadené rozhodnutí jen zčásti, ve zbytku je potvrdí.“ Výkladem §90 odst. 5 správního řádu se Nejvyšší
správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 7. 9. 2012, č. j. 2 As 30/2011 – 127 (všechna
v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), v němž uvedl, že v případech procesních pochybení je třeba pečlivě zvažovat,
zda vůbec mohla představovat reálný zásah do právní sféry adresáta rozhodnutí, které z tohoto
procesu vzešlo. Přílišné lpění na dodržení všech formalit správního procesu vede k přehlížení
elementárního faktu, a sice že cílem řízení je hmotněprávní posouzení věci (předmětu řízení),
přičemž procesní pravidla jsou jen nástrojem, který k tomuto cíli vede. Procesní pravidla
pochopitelně nelze bagatelizovat či dokonce na jejich dodržování rezignovat; vždy je však nutné
případné zjištěné deficity řízení poměřit tím, zda mohly reálně ovlivnit jeho výsledek či jinak
zasáhnout do právní sféry účastníka řízení. Pokud tedy odvolací orgán rozhodne tak, že odvolání
se zamítá, avšak současně výslovně neuvede, že se odvoláním napadené rozhodnutí potvrzuje,
nemusí takové pochybení nutně vyvolat nezákonnost jeho rozhodnutí. Jestliže v kontextu
odůvodnění není pochyb o tom, že odvolací orgán vypořádal všechny odvolací námitky
(tedy že rozhodl o celém předmětu řízení), jde o výrok neúplný, nikoli však nutně
nesrozumitelný. Proto je vždy nutné posoudit obdobné případy individuálně, tedy s ohledem
na to, zda lze připustit rozumné pochybnosti o tom, jak bylo ve věci v odvolacím řízení
rozhodnuto.
[9] Výše uvedené závěry vyslovil Nejvyšší správní soud za situace, kdy odvolací orgán
odvoláním (rozkladem) napadené rozhodnutí částečně změnil, avšak současně neuvedl,
že ve zbytku se toto rozhodnutí potvrzuje; Nejvyšší správní soud však v citovaném rozsudku
přesto dovodil, že výrok rozhodnutí odvolacího orgánu nebyl nesrozumitelný, neboť nebylo
pochyb o tom, jak odvolací orgán o celém předmětu řízení rozhodl. Tím spíše se závěry
citovaného rozsudku uplatní v nyní posuzovaném případě, v němž je předmětem sporu výrok
napadeného rozhodnutí ve znění: „Odvoláním napadené rozhodnutí ředitele inspektorátu
ČOI Jihomoravského a Zlínského ze dne 11. 12. 2009 sp. zn. 894/30/09 se potvrzuje.“ Takto
formulovaný výrok sice je striktně vzato formálně neúplný a v rozporu se zněním §90 odst. 5
správního řádu, neboť v něm není doplněno, že se odvolání žalobkyně zamítá, avšak již jeho
prosté gramatické znění nevzbuzuje žádné rozumné pochybnosti o tom, že stěžovatelka odvolání
žalobkyně nevyhověla a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila v celém rozsahu.
Názor stěžovatelky na žalobkyní podané odvolání je bezpochyby patrný i z odůvodnění
napadeného rozhodnutí, v němž stěžovatelka vypořádala všechny odvolací námitky a zcela
srozumitelně vyjádřila, že odvolání nepovažuje za důvodné. U žalobkyně jakožto adresáta
napadeného rozhodnutí tak nemohly vzniknout rozumné pochybnosti o tom, jak bylo ve věci
jejího odvolání rozhodnuto, o čemž ostatně svědčí i to, že žalobkyně v žalobě žádné pochybnosti
v tomto směru nevyjádřila a se závěry napadeného rozhodnutí bez obtíží polemizovala, přičemž
jeho nezákonnost spatřovala v nesprávném právním posouzení věci a žádné procesní vady
nenamítala (výslovně uvedla, že stěžovatelka správně zjistila skutkový stav, avšak vyvodila
z něj chybné právní závěry). Městský soud se pak v napadeném rozsudku omezil na konstatování,
že výrok napadeného rozhodnutí je nezákonný, avšak nevysvětlil, proč lze považovat tuto
nezákonnost za natolik závažnou, aby odůvodnila zrušení napadeného rozhodnutí. Sám městský
soud přitom napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů bez potíží přezkoumal,
aniž by v napadeném rozsudku uvedl, že by byl v tomto přezkumu jakkoli omezen tvrzenou
nesrozumitelností napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud tedy považuje výklad
městského soudu za nepřípustně formalistický a neztotožňuje se s jeho závěrem,
že napadené rozhodnutí je z důvodu porušení §90 odst. 5 správního řádu nesrozumitelné.
Pochybení stěžovatelky, která ve výroku napadeného rozhodnutí neuvedla, že se odvolání
žalobkyně zamítá, tedy nemohlo bez dalšího vést ke zrušení napadeného rozhodnutí postupem
dle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[10] Druhým rozhodovacím důvodem napadeného rozsudku byl nesouhlas městského
soudu s názorem správních orgánů, že žalobkyně při uzavření kupní smlouvy v rozporu
s §57 odst. 2 občanského zákoníku neuvedla adresu sídla osoby, u které lze uplatnit odstoupení
od kupní smlouvy. Městský soud odkázal na článek II. všeobecných obchodních podmínek,
v němž je mimo jiné uvedeno: „Oznámení kupujícího o odstoupení od smlouvy musí být prodávajícímu
písemně doručeno do skončení lhůty pro odstoupení a prodávajícímu musí být řádně vráceno kompletní
zboží v původním stavu, v neporušeném originálním balení, se všemi doklady a dokumentací,
které byly spotřebiteli dodány.“ Městský soud konstatoval, že z citované pasáže vyplývá, že oznámení
kupujícího ohledně odstoupení od smlouvy musí být písemně doručeno prodávajícímu,
přičemž osoba prodávajícího je pak podrobně specifikována v kupní smlouvě uvedením jejího
názvu (TOP MORAVIA Q, s. r. o.), sídla (Novoměstská 2, 621 00 Brno), identifikačního čísla
(262 20 652) a daňového identifikačního čísla (CZ 262 20 652), včetně uvedení údaje,
že společnost je zapsána u Krajského soudu v Brně, oddíl C, vložka 37518. Městský soud
tedy shrnul, že pokud je zřejmé, u které osoby je třeba právo na odstoupení od smlouvy uplatnit
(tj. u prodávajícího), a tato osoba je dostatečně specifikována v kupní smlouvě, pak nemůže
být ani pochyb o jejím sídle, které kupní smlouva rovněž obsahuje. Stěžovatelka v kasační
stížnosti proti závěrům městského soudu namítla, že adresa uvedená v kupní smlouvě nebyla
v době kontroly ani nikdy předtím adresou sídla žalobkyně, ale adresou jedné z jejích
provozoven, o čemž mají svědčit výpisy z obchodního a živnostenského rejstříku.
[11] Podle §57 odst. 2 občanského zákoníku platí, že „[d]odavatel musí spotřebitele písemně
upozornit na právo odstoupit od smlouvy nejpozději při uzavření smlouvy; písemné upozornění musí obsahovat
i označení osoby, u níž je třeba toto právo uplatnit, včetně bydliště či sídla takové osoby.“ Citované ustanovení
představuje transpozici směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. 12. 1985 o ochraně spotřebitele
v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory (dále jen „směrnice o ochraně
spotřebitele“; Nejvyšší správní soud jen pro úplnost uvádí, že tato směrnice byla ke dni
13. 6. 2014 nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011
o právech spotřebitelů), konkrétně jejího článku 4, která od podnikatelů vyžaduje, aby „písemně
poučili spotřebitele o jejich právu odstoupit od smlouvy ve lhůtě stanovené v článku 5 a současně jim sdělili jméno
a adresu osoby, vůči které mohou toto právo uplatnit.“ Výkladem článku 4 směrnice o ochraně
spotřebitele se zabýval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 17. 12. 2009 ve věci C-227/08, Eva Martín
Martín proti EDP Editores SL, v němž uvedl: „[c]ílem směrnice (…) je chránit spotřebitele před riziky
plynoucími z okolností vlastních uzavření smluv mimo obchodní prostory (…), jelikož pro tyto smlouvy
je charakteristické, že podnět ke smluvnímu jednání zpravidla přichází od dodavatele a spotřebitel se na takový
podomní prodej vůbec nepřipravil, a to zejména ani tím, že by porovnal cenu a kvalitu jednotlivých dostupných
nabídek. S přihlédnutím k této nerovnováze směrnice zajišťuje ochranu spotřebitele tím, že v jeho prospěch předně
zavádí právo na odstoupení. Takové právo má totiž za cíl vyvážit nevýhody plynoucí spotřebiteli z uzavření
smlouvy mimo obchodní prostory tím, že mu umožňuje ve lhůtě alespoň sedmi dnů posoudit závazky vyplývající
ze smlouvy (…). Pro posílení ochrany spotřebitele v situaci, kdy smluvní jednání spotřebitel neočekává, směrnice
krom toho vyžaduje ve svém článku 4, aby dodavatel písemně poučil spotřebitele o jeho právu odstoupit od smlouvy,
jakož i o podmínkách a postupech, kterým výkon takového práva podléhá. (…) [P]ovinnost uvést poučení
stanovená v článku 4 směrnice zaujímá v její obecné struktuře ústřední místo, jakožto nezbytná záruka (…)
efektivního výkonu práva na odstoupení od smlouvy, a tudíž užitečného účinku ochrany spotřebitele zamýšleného
zákonodárcem Společenství.“ Ohledně obecných zásad při posuzování spotřebitelských smluv
lze rovněž odkázat na nález ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09, v němž Ústavní soud
konstatoval, že východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá
ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti,
za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího,
lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost
stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Pro takové vztahy
je charakteristické, že podnět ke smluvnímu jednání pochází zpravidla od dodavatele, přičemž
spotřebitel není na smluvní ujednání připraven, při kontraktaci je využíván moment překvapení
a nezkušenosti spotřebitele, v případě prodeje na obchodních prezentacích je u něj navíc vyvolán
pocit vděčnosti za poskytnuté doprovodné služby spojené s prezentací, které se spotřebitel může
snažit kompenzovat snahou vyhovět nabídce dodavatele, spotřebitel často nemá na místě samém
možnost porovnat jakost a cenu nabídky s jinými nabídkami atd. Společným znakem právní
úpravy spotřebitelských smluv je tedy snaha cestou práva tuto faktickou nerovnost vyrovnat,
a to formou omezení autonomie vůle.
[12] Nejvyšší správní soud tedy v intencích shora uvedených zásad spotřebitelského
práva posuzoval, zda sporná formulace obsažená ve čl. II. všeobecných obchodních
podmínek mohla představovat dostatečnou záruku pro efektivní výkon práva spotřebitele
odstoupit od smlouvy, a dospěl přitom k závěru, že tomu tak nebylo. Především je třeba
upozornit na to, že s ohledem na povahu spotřebitelského práva je třeba chápat informační
povinnost stanovenou v §57 odst. 2 občanského zákoníku jako povinnost uvést fyzické místo,
kde bude možné odstoupení od smlouvy efektivně uplatnit (srov. čl. 4 směrnice o ochraně
spotřebitele, podle níž má podnikatel povinnost sdělit spotřebiteli adresu osoby, vůči které může
právo na odstoupení od smlouvy uplatnit). Takové fyzické místo se přirozeně může
lišit od (formálního) sídla právnické osoby zapsaného ve veřejném rejstříku. Pokud
tedy žalobkyně v záhlaví kupní smlouvy mezi dalšími identifikačními údaji souvisejícími
s jejími veřejnoprávními povinnostmi (IČO, DIČ, číslo spisu rejstříkového soudu) uvedla pouze
„Novoměstská 2, 621 00 Brno“, spotřebitel mohl nabýt dojmu, že tato adresa představuje
(pouze) sídlo žalobkyně formálně zapsané v obchodním rejstříku. Identifikace prodávajícího
a poučení ve smyslu §57 odst. 2 občanského zákoníku jsou navíc uvedeny na jiných listinách
(identifikace prodávajícího v kupní smlouvě a poučení ve všeobecných obchodních podmínkách).
Stěžovatelka pak v kasační stížnosti správně upozornila na to, že uvedená adresa žalobkyně
se lišila od jejího sídla zapsaného ve veřejných rejstřících (žalobkyně měla v době uzavření kupní
smlouvy v obchodním rejstříku a v živnostenském rejstříku jako adresu svého sídla zapsáno
Faměrovo náměstí 35/19, Brno). Není rozhodující, která z těchto dvou adres skutečně
představovala místo, kde bylo možné odstoupení od kupní smlouvy uplatnit; stěžejní
pro posouzení věci je to, jak působí obsah kupní smlouvy na samotného spotřebitele. Nesoulad
adresy žalobkyně uvedené v kupní smlouvě a adresy zapsané ve veřejných rejstřících
pak ve spotřebiteli mohl prohlubovat pochybnosti o tom, na jaké konkrétní adrese může
efektivně uplatnit své právo na odstoupení od kupní smlouvy.
[13] Nejvyšší správní soud má tedy za to, že skutkové okolnosti této věci (tj. v pasáži kupní
smlouvy obsahující poučení podle §57 odst. 2 občanského zákoníku nebyla uvedena adresa
osoby, u níž bylo možné uplatnit právo na odstoupení od smlouvy; jednoznačná identifikace
prodávajícího se nacházela na jiné listině; způsob identifikace prodávajícího mohl ve spotřebiteli
vzbudit dojem, že bylo uvedeno pouze jeho formální sídlo, které neslouží ke styku s veřejností;
adresa uvedená v kupní smlouvě nebyla v souladu s adresou zapsanou ve veřejných rejstřících)
vedou k závěru, že spotřebitel nebyl jednoznačným a bezpochybným způsobem informován
o místě, kde mohl uplatnit své právo na odstoupení od smlouvy. V kupní smlouvě užitá
formulace o poučení o právu spotřebitele odstoupit od smlouvy pak byla nejen v rozporu
s formálním zněním §57 odst. 2 občanského zákoníku, ale i s cílem spotřebitelského práva,
jímž je vyrovnat faktickou nerovnost spotřebitele a dodavatele v obchodních vztazích.
Nejednoznačné informování spotřebitele o místu, kde je možné efektivně uplatnit právo
na odstoupení od smlouvy, klade na spotřebitele požadavky na další aktivitu (v nyní
posuzovaném případě ověřování toho, na jaké adrese bude fakticky možné uplatnit právo
na odstoupení od kupní smlouvy), což výkon jeho oprávnění ztěžuje, a v konečném důsledku
to může vést k rezignaci spotřebitele na uplatnění tohoto práva. Pokud žalobkyně v žalobě
naznačila, že výklad §57 odst. 2 občanského zákoníku byl ze strany správních orgánů
nepřípustně restriktivní, pak lze konstatovat, že zásada použití výkladu ve prospěch spotřebitele
vychází ze samé podstaty spotřebitelského práva (srov. rovněž §55 odst. 3 občanského zákoníku,
podle kterého v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele
příznivější).
[14] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že městský soud založil oba rozhodovací důvody
napadeného rozsudku na nesprávném posouzení právní otázky, a je tedy dán důvod pro zrušení
napadeného rozsudku ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud zároveň
připomíná, že byl při přezkumu napadeného rozsudku vázán rozsahem kasační stížnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.), a proto se nezabýval (a ani se nemohl zabývat) aspekty případu,
které stěžovatelka předmětem své kasační stížnosti neučinila.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou,
a proto podle §110 odst. 1 věta první s. ř. s. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému
soudu k dalšímu řízení. V něm bude městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.). V novém řízení rozhodne městský
soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. září 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu