ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.22.2015:24
sp. zn. 2 As 22/2015 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: P. D., zastoupen
JUDr. Vlastislavem Jarošem, advokátem se sídlem Lesní 994, Chodov, proti žalovanému:
Katastrální úřad pro Karlovarský kraj, se sídlem Sokolovská 875/167, Karlovy Vary, o žalobě
o vyslovení nicotnosti rozhodnutí Katastrálního úřadu v Sokolově ze dne 27. 12. 2001,
č. j. 20903-OR-056/2001, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Plzni ze dne 22. 12. 2014, č. j. 57 A 108/2014 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se žalobou domáhal vyslovení nicotnosti rozhodnutí
Katastrálního úřadu v Sokolově ze dne 27. 12. 2001, č. j. 20903-OR-056/2001, kterým bylo
v řízení o nesouhlasu stěžovatele a jeho manželky s provedením opravy zákresu a výměry
konkrétních parcel v katastru nemovitostí rozhodnuto dle §8 odst. 5 zákona č. 344/1992 Sb.,
o katastru nemovitostí České republiky, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon o katastru
nemovitostí“), tak, že „parcely, opravené v katastru v k. ú. Stříbrná ve smyslu vyrozumění o opravě
č. j. 20903-OR-56/01 z 22. června 2001, zůstávají v katastru opraveny tak, jak bylo uvedeno ve vyrozumění
o opravě, mimo kvalitu výměry u parcely stp. 403. U parcely stp. 403 se mění kvalita výměry na 2 – ze souřadnic
S-JTSK. Jinak se stav opravy nemění“. V žalobě stěžovatel namítal, že rozhodnutí katastrálního úřadu
nenabylo právní moci, neboť nebylo adresováno ani doručeno stěžovateli a bylo
v něm rozhodnuto o změně vlastnických vztahů k nemovitosti, k němuž katastrální úřad nebyl
věcně oprávněn.
[2] Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení dospěl k závěru, že stěžovatel
nevyčerpal před podáním žaloby opravné prostředky ve správním řízení. Proti rozhodnutí
katastrálního úřadu podle §8 odst. 5 zákona o katastru nemovitostí bylo možno podat odvolání
k zeměměřickému a katastrálnímu inspektorátu, v jehož obvodu byla dotčená nemovitost.
Poučení o možnosti podání odvolání proti tomuto rozhodnutí přitom bylo v projednávané věci
součástí napadeného rozhodnutí.
[3] Soud dále dotazem na žalovaného zjistil, že proti rozhodnutí katastrálního úřadu nebylo
stěžovatelem odvolání podáno, což ostatně nerozporoval ani sám stěžovatel. Krajský soud v této
souvislosti z předloženého spisového materiálu ověřil, že předmětné rozhodnutí bylo adresováno
do vlastních rukou na společnou adresu stěžovatele a jeho manželky a jeho převzetí svým
podpisem na doručence potvrdila dne 3. 1. 2012 manželka stěžovatele. I v případě, že stěžovateli
nebylo žalobou napadené prvostupňové správní rozhodnutí řádně doručeno, tato skutečnost
neznamená, že by byl zbaven možnosti se proti uvedenému rozhodnutí bránit řádným opravným
prostředkem. Stěžovatel měl proti rozhodnutí podat odvolání, a to poté, co se s vydaným
správním rozhodnutím seznámil či se jinak dozvěděl o jeho existenci. Krajský soud proto žalobu
postupem dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. usnesením odmítl, aniž se zabýval důvodností
jednotlivých žalobních bodů.
II. Kasační stížnost žalobce
[4] Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu kasační stížností podanou v zákonné lhůtě.
Důvody kasační stížnosti podřadil pod ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Namítal, že usnesení
krajského soudu je nezákonné a že v době podání žádosti o vyslovení nicotnosti rozhodnutí
katastrálního úřadu nebyl aktivně legitimován k podání odvolání proti tomuto rozhodnutí.
Konkrétně stěžovatel poukázal na to, že rozhodnutí katastrálního úřadu údajně mělo nabýt
právní moci, alespoň na jeho základě byly provedeny záznamy v katastru nemovitostí. Kdy
a z jaké skutečnosti k nabytí právní moci došlo, není možné ze spisu zjistit, což způsobuje
i nepřezkoumatelnost napadeného usnesení.
[5] Podle stěžovatele mělo k nabytí právní moci rozhodnutí katastrálního úřadu zřejmě dojít
v době platnosti zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád z roku 1967“).
Pokud katastrální úřad připomíná k doručení ust. §17 odst. 5 správního řádu z roku 1967,
pak také platí, že učinilo-li několik účastníků společné podání, zvolí si společného zmocněnce
pro doručování, jinak ho určí správní orgán. Manželé nejsou „několik účastníků“, stěžovatel
s manželkou si nezvolili společného zmocněnce pro doručování, správní orgán zmocněnce
neurčil. Stěžovateli tedy rozhodnutí nebylo doručeno. Podle přechodných ustanovení zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád z roku 2004“), pak platí, že bylo-li řízení
pravomocně skončeno před účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2006), postupuje se při přezkumném
řízení podle tohoto zákona. Podle §84 odst. 1 správního řádu z roku 2004 může osoba, která
je účastníkem a které nebylo rozhodnutí doručeno, podat odvolání do 30 dnů ode dne,
kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděla,
nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu
z účastníků, kterým ho správní orgán doručil. Stěžovatel nebyl v řízení žadatelem, řízení z moci
úřední se stěžovatelem formálně zahájeno nebylo. Stěžovatel tak neměl možnost proti rozhodnutí
brojit odvoláním. Spis neobsahuje ostatně žádný údaj o tom, kdy se stěžovatel měl prokazatelně
dozvědět o řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, a jak měla lhůta pro využití řádného
opravného prostředku plynout.
[6] Dále stěžovatel odkazuje na judikaturní závěry, podle nichž není katastrální úřad
oprávněn v rámci úpravy katastrálního operátu rozhodovat o rozsahu vlastnického práva
k dotčené nemovitosti. Právní vztahy k nemovitostem, není-li jejich změna doložena listinami,
nemohou být žádným způsobem dotčeny. Na základě předmětného rozhodnutí katastrálního
úřadu byl k části pozemku stěžovatele na základě tohoto rozhodnutí změněn vlastnický vztah
bez toho, že by změna vlastnického vztahu byla doložena listinou. Takové rozhodnutí
je nad rámec příslušnosti a pravomoci katastrálního úřadu.
[7] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení, vrátil věc
krajskému soudu k dalšímu řízení a přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu
s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané
kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
[10] Protože žaloba stěžovatele byla krajským soudem odmítnuta pro svou nepřípustnost,
přichází v úvahu pouze posouzení naplnění kasačního důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., který je ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu důvod speciální, je-li
žaloba odmítnuta (rozsudky ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 24/2004 - 49, č. 427/2005 Sb. NSS,
ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, č. 625/2005 Sb. NSS, či ze dne 5. 1. 2006,
č. j. 2 As 45/2005 - 65). Nejvyšší správní soud se proto omezil pouze na posouzení, zda krajský
soud postupoval správně, pokud žalobu stěžovatele odmítl a tím vyloučil meritorní projednání
věci. Nezabýval se proto kasačními námitkami v rozsahu, ve kterém směřují do obsahu a povahy
rozhodnutí katastrálního úřadu.
[11] Předně se zdejší soud neztotožnil s námitkou, že by bylo napadené usnesení
nepřezkoumatelné z důvodu, že se blíže nezabývá tím, zda a kdy přesně bylo stěžovateli
rozhodnutí katastrálního úřadu doručeno. Krajský soud totiž v závěrech napadeného usnesení
nevycházel ze skutečnosti, že rozhodnutí katastrálního úřadu stěžovateli bylo formálně doručeno
a případně kdy se tak stalo, ale tuto skutečnost naopak posoudil z hlediska splnění podmínek
řízení, za nichž může ve věci jednat a rozhodnout, jako podružnou. Toto posouzení bylo správné,
neboť, jak bude vysvětleno dále, určení přesného času doručení rozhodnutí katastrálního úřadu
nebylo třeba pro závěr o nevyčerpání opravných prostředků.
[12] V posuzované věci je nepochybné, že se stěžovatel s obsahem rozhodnutí katastrálního
úřadu seznámil. Jinak by se totiž nedomáhal vyslovení jeho nicotnosti a nemohl by jej ani přiložit
k žalobě podané ke krajskému soudu. Bez ohledu na to, kdy k seznámení s uvedeným
rozhodnutím došlo, bylo v době ode dne vydání rozhodnutí katastrálního úřadu až do dne podání
žaloby podle §8 odst. 5 zákona o katastru nemovitostí a později podle §36 odst. 4 zákona
č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), řádným opravným prostředkem
proti tomuto rozhodnutí odvolání. Protože starší ani novější zákon o katastru nemovitostí
neobsahuje vlastní úpravu odvolání, je na místě užít obecný právní předpis, kterým je správní řád.
[13] Podle ust. §54 správního řádu z roku 1967 bylo třeba podat odvolání ve lhůtě 15 dnů
ode dne oznámení rozhodnutí (s prodlouženou lhůtou tří měsíců v případě chybějícího nebo
vadného poučení). Se situací, kdy by rozhodnutí účastníkovi oznámeno nebylo, správní řád
z roku 1967 nepočítá, proto ani nestanoví žádnou mezní objektivní lhůtu pro uplatnění odvolání.
Vymezení okamžiku nabytí právní moci tak bylo v praxi obtížné. V tomto směru lze odkázat
zejména na závěry rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009,
č. j. 2 As 25/2007 - 118, č. 1838/2009 Sb., podle kterého je nutno posuzovat, zda opomenutý
účastník seznal s dostatečnou jistotou a včas obsah vydaného rozhodnutí a také zda se tak stalo
v době, kdy ještě ostatní účastníci nemohli vycházet z toho, že rozhodnutí nabylo právní moci.
Každopádně pokud se stěžovatel s obsahem rozhodnutí katastrálního úřadu seznámil v době,
kdy bylo třeba podat odvolání v režimu správního řádu z roku 1967, bylo by výsledkem
odvolacího řízení rozhodnutí o odvolání.
[14] Podle §84 odst. 1 správního řádu z roku 2004 osoba, která byla účastníkem,
ale rozhodnutí jí nebylo správním orgánem oznámeno, může podat odvolání do 30 dnů ode dne,
kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděla,
nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků,
kterým ho správní orgán byl oznámil; zmeškání úkonu nelze prominout. Ustanovení tohoto
odstavce neplatí pro účastníky uvedené v §27 odst. 1 správního řádu. Dle §84 odst. 2 správního
řádu se nemůže neoznámení rozhodnutí dovolávat ten, kdo se s ním prokazatelně seznámil.
Na takového účastníka se hledí, jako by mu správní orgán doručil rozhodnutí s chybějícím
poučením podle §83 odst. 2 správního řádu. Správní řád z roku 2004 tak změnil ochranu
opomenutých účastníků pouze ve směru k účastníkům tzv. opomenutelným, tedy jiným
než vymezeným v §27 odst. 1 správního řádu (vůči těmto lze vztáhnout závěry výše uvedeného
rozsudku rozšířeného senátu).
[15] Pokud by stěžovatel poté, co se seznámil s rozhodnutím katastrálního úřadu, podal
odvolání již v době účinnosti správního řádu z roku 2004, pak by odvolací orgán posoudil toto
odvolání s ohledem na přechodná ustanovení uvedená v §179 odst. 1 a 2 správního řádu z roku
2004. Zohlednil by přitom, kdy se stěžovatel s rozhodnutím katastrálního úřadu skutečně
seznámil, protože od toho by se odvíjelo posouzení právní moci tohoto rozhodnutí, a tedy
i závěr, zda již bylo řízení pravomocně skončeno nebo nikoliv, a podle které procesní úpravy
je zapotřebí dále postupovat. Každopádně i v tomto případě by výsledkem odvolacího řízení bylo
rozhodnutí o odvolání. Vyčerpat řádný opravný prostředek v podobě odvolání byl stěžovatel
povinen i tehdy, měl-li za to, že rozhodnutí žalovaného je nicotné. Jak totiž uvedl rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 12. 3. 2013, č. j. 7 As 100/2010 - 65,
č. 2837/2013 Sb. NSS, podmínkou přípustnosti žaloby, jejímž jediným důvodem je tvrzená
nicotnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně či rozhodnutí o odvolání, je vyčerpání
řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem ve smyslu §68 písm. a) s. ř. s.
Rozšířený senát dodal, že žalobu, jejímž jediným důvodem je tvrzená nicotnost rozhodnutí, nelze
podat kdykoliv. Počátek lhůty pro její podání je určen dnem oznámení rozhodnutí vydaného
v odvolacím řízení žalobci.
[16] Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel mohl proti rozhodnutí katastrálního úřadu využít
řádného opravného prostředku, kterým je odvolání. Podmínkou využití odvolání totiž není
doručení daného rozhodnutí formálně bezvadným způsobem, ale faktické seznámení se s jeho
obsahem. Nejvyšší správní soud tudíž nepřisvědčil kasační námitce, že stěžovatel nebyl aktivně
legitimován k podání odvolání proti rozhodnutí katastrálního úřadu. Krajský soud pak nebyl
povinen zkoumat, kdy přesně došlo k nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, neboť stěžovatel
proti němu v každém případě měl prvně využít řádného opravného prostředku, než mohl podat
žalobu proti rozhodnutí o odvolání, respektive než se mohl dovolávat vyslovení nicotnosti.
[17] Stěžovatel odvolání proti rozhodnutí katastrálního úřadu nepodal, což potvrdila odpověď
žalovaného na dotaz krajského soudu. Krajský soud tak postupoval v souladu se zákonem, když
žalobu odmítl z důvodu nevyčerpání řádných opravných prostředků. Kasační stížnost proto není
důvodná.
[18] Nad rámec důvodů nezbytných k vypořádání stížních námitek Nejvyšší správní soud
připomíná, že účastník řízení, v němž mělo být vydáno nicotné rozhodnutí, je oprávněn namítat
tuto nicotnost v navazujících řízeních, ve kterých má tvrzený neexistující správní akt sloužit jako
exekuční titul nebo jako podklad pro další úkon správního orgánu (viz shora již zmíněné usnesení
rozšířeného senátu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 7 As 100/2010 - 65, č. 2837/2013 Sb. NSS).
III. Závěr a náklady řízení
[19] Z výše uvedených důvodů tedy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené
usnesení městského soudu netrpí namítanou vadou, a proto kasační stížnost podle
§110 odst. 1 in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání podle
ust. §109 odst. 2 s. ř. s., protože neshledal žádné důvody pro jeho nařízení a neprováděl
dokazování.
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, na náhradu nákladů řízení proto
nemá právo; žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly,
takže Nejvyšší správní soud mu náhradu nákladů řízení, ač na ni obecně vzato má právo,
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu