ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.225.2014:20
sp. zn. 2 As 225/2014 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) V. M. P.,
b) V. M., oba zastoupeni JUDr. Ivem Jahelkou, advokátem, se sídlem Sládkova 351/II,
Jindřichův Hradec, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem
U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2014,
č. j. KUJCK 45296/2014/OLVV-mat., o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2014, č. j. 10 A 110/2014 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady řízení o kasační stížnosti ve výši
4114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce
JUDr. Iva Jahelky, advokáta, se sídlem Sládkova 351/II, Jindřichův Hradec.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 8. 2014, č. j. KUJCK 45296/2014/OLVV-mat.
(dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobců proti rozhodnutí
Městského úřadu Lomnice nad Lužnicí (dále jen „matriční úřad“) ze dne 4. 7. 2014,
č. j. Mat/1072-2014/ZPMN-1, jímž matriční úřad nevyhověl žádosti žalobců o povolení změny
příjmení jejich nezletilého syna M. M. na příjmení P.
[2] Proti napadenému rozhodnutí brojili žalobci žalobou, které Krajský soud v Českých
Budějovicích rozsudkem ze dne 31. 10. 2014, č. j. 10 A 110/2014 – 22 (dále jen „krajský soud“
a „napadený rozsudek“), vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení. Nejprve zdůraznil, že předmětem řízení nebyl postup správních orgánů v souvislosti
se změnou příjmení nezletilého M. po uzavření manželství žalobců (z P. na M.), ale následná
žádost o změnu jeho příjmení z M. zpět na P. Správní orgány tedy měly hodnotit, zda byl naplněn
vážný důvod pro změnu příjmení ve smyslu §72 odst. 2 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách,
jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o matrikách“), jenž žalobci spatřovali v tom, že nezletilý M. nesl od narození příjmení
P. a v důsledku změny příjmení na M. (v souvislosti se sňatkem žalobců) začal trpět psychickými
problémy. Rozhodnutí matričního úřadu se však v těchto intencích žádostí žalobců nezabývalo,
nijak nehodnotilo důkazy a pouze stroze konstatovalo, že nebyly splněny zákonné předpoklady
pro povolení změny příjmení nezletilého. Žalovaný se pak v napadeném rozhodnutí nijak
nevypořádal s žalobci uplatněnými odvolacími důvody, nepřihlédl ke konkrétním okolnostem
případu a nevysvětil, proč neakceptoval důvody žalobců uvedené v žádosti o změnu příjmení
nezletilého. Žalovaný pouze obhajoval postup správních orgánů v souvislosti se změnou příjmení
nezletilého (k němuž došlo v důsledku sňatku žalobců), který však nebyl zpochybňován a nebyl
předmětem přezkumu. Krajský soud konstatoval, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné
a důvody uvedené žalovaným ve vyjádření k žalobě nemohly být vzaty v úvahu, neboť soudy
přezkoumávají pouze obsah napadeného rozhodnutí, nikoli posléze vydané vyjádření k žalobě.
[3] Dle názoru krajského soudu byl žalovaný dle §90 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů, povinen vypořádat žalobci tvrzené odvolací důvody a uvést, proč
neshledal vážné důvody pro změnu příjmení nezletilého. Odkaz na zákon č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění
pozdějších předpisů, nelze v této souvislosti považovat za dostačující, neboť zákon o matrikách
je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem speciálním a je proto zapotřebí, aby správní
orgány zkoumaly tvrzené vážné důvody ve smyslu §72 odst. 2 zákona o matrikách. Krajský soud
uzavřel, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný
nevážil konkrétní okolnosti daného případu a nepoměřoval individuální zájem žalobců
s veřejným zájmem na tom, aby všechny děti týchž rodičů měly stejné příjmení.
Umožňuje-li zákon o matrikách změnu příjmení z vážného důvodu, pak nelze žádost o změnu
příjmení zamítnout pouze s odůvodněním, že předchozí postup správních orgánů byl správný,
a existencí tvrzeného vážného důvodu se vůbec nezabývat. Správní orgány tedy v dalším
rozhodování vezmou v úvahu zprávu odborného lékaře a vyjádření dotčeného orgánu státní
správy a na jejich základě věc znovu posoudí.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobců
[4] Proti napadenému rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v níž vyjadřoval své přesvědčení, že na daný skutkový
stav není možné bez dalšího aplikovat §72 odst. 2 zákona o matrikách, ale s ohledem na zásadu
jednoty právního řádu je nutno vycházet z občanského zákoníku jako z nejobecnější normy,
která komplexně upravuje daný skutkový stav. Stěžovatel uvedl, že podle občanského zákoníku
vznikla uzavřením manželství žalobců jejich nezletilému synovi M. povinnost užívat příjmení M.
a žalobci byli o této povinnosti dostatečně poučeni. Naopak by bylo proti smyslu zákona, aby děti
stejných rodičů narozené před uzavřením manželství a za trvání manželství měly rozdílná
příjmení. Stěžovatel s poukazem na obecná pravidla řešící kolizi právních norem a na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2006, č. j. 8 As 34/2005 – 76, konstatoval, že na danou
věc je třeba aplikovat §860 odst. 1 občanského zákoníku, které na daný skutkový stav komplexně
dopadá, a je tedy vůči §72 odst. 2 zákona o matrikách speciálním ustanovením. Dle názoru
stěžovatele tak nezbylo než žádost žalobců o změnu příjmení nezletilého zamítnout, neboť
všechny společné děti týchž rodičů mají mít stejné příjmení, jež vychází ze svobodné vůle
manželů. Na daný případ je nutné aplikovat §860 odst. 1 občanského zákoníku i z toho důvodu,
že toto ustanovení reflektuje nejen zájem společnosti, ale i zájem rodiny na zachování společného
příjmení.
[5] Dle názoru stěžovatele jsou žalobci uváděné potíže nezletilého pouze dočasného rázu.
Naopak v průběhu času by nezletilý mohl pociťovat intenzivnější pocity vyčlenění z rodiny,
kdyby jako jediný nesl odlišné příjmení. Nové příjmení nezletilého je tedy v souladu nejen
se zájmem rodiny, ale i nezletilého. Argumentace krajského soudu ustanovením §72 odst. 2
zákona o matrikách je nepatřičná, neboť základní zásadou pro postup správních orgánů je zásada
legality ve smyslu §2 odst. 1 správního řádu. Nepřísluší jim tak volit, podle jakého ustanovení
budou postupovat, přičemž dle názoru stěžovatele bylo rozhodným ustanovením §860 odst. 1
občanského zákoníku a napadené rozhodnutí tedy není nepřezkoumatelné. Pokud by přece
jen měl být aplikován §72 odst. 2 zákona o matrikách, pak by bylo nutno existenci vážného
důvodu pro změnu příjmení nejen tvrdit, ale i aktivně dokazovat, přičemž dokazování by mělo
směřovat k prolomení zájmu na jednotě příjmení členů rodiny. Důkazy předložené žalobci,
tedy ojedinělý psychologický posudek, však nelze hodnotit jako dostačující. Z výše uvedených
důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Žalobci se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti neztotožnili s názorem stěžovatele,
že §860 odst. 1 občanského zákoníků je vůči §72 odst. 2 zákona o matrikách ustanovením
speciálním. Měli naopak za to, že zákon o matrikách bez ohledu na úpravu provedenou
v občanském zákoníku umožňuje, aby každý podal žádost o změnu svého jména či příjmení
a zároveň prokazoval, že je dán vážný důvod, pro který by žádosti mělo být vyhověno.
Tento vážný důvod spatřovali žalobci v tom, že jejich nezletilému synovi působí administrativní
změna jeho příjmení zásadní psychické problémy. Žalobci poukázali na zprávy psycholožky
PhDr. T. a Městského úřadu Třeboň, z nichž lze dovodit, že nezletilý v důsledku změny svého
příjmení trpí stresem, není schopen nové příjmení akceptovat a je fixovaný na svou původní
identitu. Úvahy stěžovatele, že důsledky nezvládnutí změny příjmení jsou dočasného rázu a že by
nezletilý mohl v průběhu času pociťovat intenzivnější pocity vyčlenění z rodiny, kdyby jako
jediný nesl odlišné příjmení, považovali žalobci za nepatřičné. Uvedli, že podali žádost o změnu
příjmení svého nezletilého dítěte vedeni obavami o jeho další zdravý vývoj, v daném případě je
tak zcela prioritní zájem nezletilého dítěte a není namístě dovolávat se zájmu společnosti na
jednotě příjmení členů rodiny za situace, kdy si to rodina nepřeje.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti,
neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Za stěžovatele
v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. jedná osoba s příslušným právnickým vzděláním.
[8] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti. Zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
[9] Stěžovatel založil svou kasační argumentaci na tom, že žádost o změnu příjmení
nezletilého dítěte je třeba posoudit podle §860 odst. 1 občanského zákoníku, nikoli podle §72
odst. 2 zákona o matrikách. Tento právní názor byl i rozhodovacím důvodem napadeného
rozhodnutí, v němž stěžovatel s poukazem na občanský zákoník a zákon o rodině konstatoval,
že „dítě má příjmení určené při uzavření manželství svých rodičů pro společné děti manželů“
a „děti týchž rodičů, kteří uzavřeli manželství, mají mít stejná příjmení (…), a to příjmení určené
při uzavření manželství“.
[10] Ke vztahu veřejného a soukromého práva se Nejvyšší správní soud
vyjádřil např. v rozsudku ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2 As 50/2005 – 70, publikovaném
pod č. 1034/2007 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná z www.nssoud.cz): „Nejvyšší správní soud vychází z teze, že veřejné a soukromé právo
v moderní společnosti nejsou dva světy oddělené „čínskou zdí“, v nichž by platila zcela a principiálně odlišná
pravidla, nýbrž dvě sféry jednoho ve své podstatě jednotného a uceleného právního řádu. Vztah soukromého
a veřejného práva chápe Nejvyšší správní soud v souladu s převažujícími doktrinálními trendy poslední doby jako
vztah obecného a zvláštního práva. (…) Teorie veřejného práva jako zvláštního práva k „obecnému“ právu
soukromému pak je v praxi cenná tím, že (…) umožňuje „subsidiárně“ použít i ve veřejném právu normy práva
soukromého tam, kde veřejnoprávní úprava chybí či je kusá a kde nelze dospět k rozumnému závěru, že absence
či kusost úpravy má svůj samostatný smysl a účel.“ V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud
posuzoval situaci, kdy veřejnoprávní předpisy uceleně neupravovaly otázku, ve který okamžik
projev vůle přichází do sféry adresáta, a dospěl k závěru, že je třeba aplikovat obecné právní
předpisy, zejména občanský zákoník (resp. tehdy platný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník).
Shodně k danému tématu i Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06
(dostupný na nalus.usoud.cz), uvedl, že „z příkazu vnitřní souladnosti a nerozpornosti právního řádu plyne
požadavek, aby tentýž právní institut (zde ručení) znamenal totéž, bez ohledu na to, v jakém odvětví práva
je zrovna aplikován.“
[11] Účinností nového občanského zákoníku se výše uvedené závěry o vztahu soukromého
a veřejného práva nezměnily. I nadále platí, že veřejné a soukromé právo nejsou odděleny
„čínskou zdí“, nýbrž propojeny ústavními pravidly a v některých případech požadavky veřejného
pořádku. Úkolem soukromého práva však zásadně není upravovat poměry práva veřejného
a totéž platí i opačně. Naopak, každá z obou velkých oblastí práva má zásadně svoji vlastní
materii a úlohu v právním řádu. Propojení mezi nimi jistě v řadě případů existují, ovšem obvykle
nelze pravidla soukromého práva jednotlivcům „vnucovat“ bez dalšího nástroji práva veřejného
týkajícími se věcně shodné nebo související problematiky (zde otázek příjmení fyzické osoby),
pokud veřejné právo samotné něco takového nestanoví. Znamená to mimo jiné, že pravidla
veřejného práva a orgány nadané pravomocemi v oblasti veřejného práva nemají za úkol provádět
všeobecný dohled nad soukromým právem a jeho uplatňováním, nýbrž zasahovat jen a pouze
tehdy, když samo veřejné právo jim v určité oblasti dává přímo anebo odkazem na určitý
komplex norem soukromého práva pravomoc do ní zasahovat, a dotýkat se tedy
i soukromoprávních vztahů.
[12] Stěžovatel naproti tomu v kasační stížnosti obhajoval v podstatě opačný a prima facie
absurdní názor, že nyní posuzovanou věc komplexně upravuje občanský zákoník a ve vztahu
k normě veřejného práva (zákonu o matrikách) působí jako lex specialis; správní orgány tak měly
v řízení o žádosti o změnu příjmení nezletilého postupovat dle §860 odst. 1 občanského
zákoníku. Již s ohledem na podstatu soukromého práva, jež upravuje vzájemná práva
a povinnosti osob (srov. §1 odst. 1 věta první občanského zákoníku), je vyloučeno,
aby ustanovení soukromého práva komplexně upravovalo procesní postup správních orgánů.
Tak je tomu i v nyní posuzovaném případě, neboť předmětem správního řízení byla žádost
o změnu příjmení nezletilého. Otázka, na niž dopadá stěžovatelem citovaný §860 odst. 1
občanského zákoníku (ve znění: „Dítě má příjmení určené při uzavření manželství svých rodičů pro společné
děti manželů.“), tedy jaké příjmení měl nezletilý před podáním žádosti o změnu jeho příjmení,
nebyla sporná a ve vztahu k podané žádosti nebyla relevantní (srov. závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2011, č. j. 1 As 26/2011 – 55, publikovaného
pod č. 2352/2011 Sb. NSS, dle něhož je změna příjmení na základě žádosti specifickou
a samostatnou matriční skutečností; tedy událostí nezávislou i na tom, že příjmení nezletilého
bylo před podáním této žádosti změněno sňatkem jeho rodičů). Jinými slovy, právní předpis
veřejného práva (zákon o matrikách) nestanoví pro podmínky změny příjmení nezletilého dítěte
žádné pravidlo, které by bylo odlišné od stěžovatelem citovaného pravidla soukromého práva.
Pravidla řešící vzájemnou kolizi právních norem se tedy v nyní posuzované věci vůbec neuplatní
a nelze tedy užít ani stěžovatelem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 3. 2006, č. j. 8 As 34/2005 – 76, jenž se nadto týkal kolize dvou různých předpisů veřejného
práva (správního řádu a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím).
[13] Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje, že při žádosti o změnu příjmení je třeba
zohledňovat veřejný zájem na tom, aby členové jedné rodiny měli stejné příjmení. Zároveň
je však nutné mít na paměti, že příjmení osoby je ústavně chráněno čl. 10 Listiny základních práv
a svobod a jako součást práva na rodinný život a soukromí i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod. V případech ingerence veřejné moci do práv jednotlivce na rodinný
život a soukromí je tak třeba dbát o to, aby byla nalezena spravedlivá rovnováha mezi zájmy
individuálními a zájmy veřejnými (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 5. 2011, č. j. 1 As 26/2011 – 55). Právě tento cíl sleduje §72 zákona o matrikách, který
umožňuje změnu příjmení osoby nikoli neomezeně, ale pouze tehdy, existuje-li pro to vážný
důvod. Zatímco stěžovatelem citovaný §860 odst. 1 občanského zákoníku představuje obecné
pravidlo pro určení příjmení dítěte, ustanovení §72 zákona o matrikách reflektuje veřejné
subjektivní právo na to, aby takto určené příjmení mohlo být za určitých podmínek změněno.
Tím, že správní orgány §72 odst. 2 zákona o matrikách ve svých rozhodnutích (stejně
jako stěžovatel v kasační stížnosti) nevzaly v potaz, omezily svá rozhodnutí na pouhou obhajobu
východisek §860 odst. 1 občanského zákoníku (resp. veřejného zájmu na tom, aby děti
týchž rodičů měly stejná příjmení), aniž by se zaměřily na svůj primární úkol, tj. na rozhodování
o veřejném subjektivním právu žalobců (resp. jejich nezletilého dítěte) na prolomení tohoto
pravidla. V důsledku tohoto pochybení se správní orgány nijak nezabývaly argumentací žalobců
ani konkrétními skutkovými podklady (vyjádřením Městského úřadu Třeboň ze dne 18. 6. 2014
a zprávou psycholožky o vyšetření nezletilého) shromážděnými ve správním řízení. Krajský soud
tedy nepochybil, když shledal napadené rozhodnutí i rozhodnutí matričního úřadu
nepřezkoumatelnými (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007,
č. j. 5 Afs 115/2006 – 91, dle něhož má být obsahem odůvodnění správního rozhodnutí
především rozbor a zhodnocení podkladů rozhodnutí a správní orgán musí uvést, jakými
úvahami se při jejich hodnocení řídil; v opačném případě je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů).
[14] K námitkám stěžovatele, že důkaz ojedinělým psychologickým posudkem nelze hodnotit
jako dostačující a psychické potíže nezletilého jsou pouze dočasného rázu, lze ve shodě
s krajským soudem uvést, že vadu nepřezkoumatelnosti nelze zhojit ve vyjádření k žalobě,
případně v kasační stížnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008,
č. j. 8 Afs 66/2008 – 71). Stěžovatel tedy zhodnotí všechny okolnosti daného případu až v novém
správním řízení, přičemž se bude řídit závazným právním názorem vysloveným krajským
soudem, který vyčerpávajícím a zcela správným způsobem vysvětlil stěžovateli jeho pochybení.
Vzhledem k tomu Nejvyšší správní soud na závěry napadeného rozsudku plně odkazuje
a jen pro úplnost připomíná, že v daném případě je třeba mít na paměti, že příjmení osoby
je ústavně chráněno a správní orgány budou posuzovat individuální práva a zájmy nezletilého
dítěte. S ohledem na to bude třeba v novém řízení postupovat při vážení důležitosti zmíněného
veřejného zájmu vůči tvrzenému zájmu nositele příjmení obzvláště pečlivě a citlivě a přehodnotit
dosavadní postoj stěžovatele, který ve správním řízení na individuální zájmy nezletilého vůbec
nebral zřetel a v následném soudním přezkumu napadeného rozhodnutí potíže nezletilého
související se změnou jeho příjmení bez odpovídajícího odůvodnění bagatelizoval.
[15] Nejvyšší správní soud neshledal v postupu krajského soudu nepřezkoumatelnost ani jiné
vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že nebyly naplněny
tvrzené důvody podané kasační stížnosti, a proto ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[17] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci měli ve věci plný úspěch, a proto jim Nejvyšší správní
soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, které důvodně vynaložili vůči
stěžovateli. Žalobci ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že náklady řízení představoval jeden
úkon právní pomoci za 4114 Kč. Nejvyšší správní soud tedy podle §7 a §9 odst. 4 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, žalobcům přiznal náhradu za jeden úkon
právní služby [písemné podání ve věci samé, zde vyjádření ke kasační stížnosti ze dne
17. 12. 2014, podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] ve výši 3100 Kč a podle §13
odst. 3 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů v paušální částce 300 Kč za jeden úkon.
Protože zástupce žalobců je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady o částku
odpovídající dani, kterou je povinen odvést, a to o 714 Kč (21% z částky 3400 Kč). Celkově
tak Nejvyšší správní soud přiznal žalobcům částku 4114 Kč, k jejímuž zaplacení stanovil
stěžovateli přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu