ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.247.2014:48
sp. zn. 2 As 247/2014 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. K., zastoupen
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, týkající se žaloby proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2014, č. j. DSH/3971/14, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2014, č. j. 17 A 53/2014 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu a jemu předcházející rozhodnutí žalovaného
[1] Usnesením ze dne 16. 12. 2014, č. j. 17 A 53/2014 – 25, odmítl Krajský soud v Plzni (dále
jen „krajský soud“) žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2014,
č. j. DSH/3971/14, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu
města Plzně (dále jen „magistrát“) ze dne 18. 2. 2014, č. j. MMP/035548/14. Tímto rozhodnutím
magistrátu byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4.
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, pro porušení §18 odst. 4 téhož
zákona, za který mu byla uložena pokuta 1700 Kč a povinnost nahradit náklady spojené
s projednáváním přestupku ve výši 1000 Kč.
[2] Krajský soud v odůvodnění svého usnesení dospěl k závěru, že žaloba je opožděná.
Krajský soud nepřisvědčil námitce, že usnesení o ustanovení opatrovníka zmocněnce žalobce
(jímž byl ustanoven právě žalobce) je nezákonné, a p roto za účinné doručení žalobou
napadeného rozhodnutí považoval den, v němž žalobce toto rozhodnutí osobně převzal, tedy
23. 5. 2014. V souladu s §40 odst. 2 s. ř. s. dvouměsíční lhůta pro podání žaloby uplynula dne
23. 7. 2014. Pokud žalobce podal žalobu dne 28. 8. 2014, učinil tak až po uplynutí zákonem
stanovené lhůty pro podání žaloby. Vzhledem k tomu, že dle §72 odst. 4 s. ř. s. nešlo zmeškání
lhůty prominout, krajský soud žalobu ve smyslu §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. usnesením odmítl.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného k ní
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatňuje
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s.
[4] V kasační stížnosti především namítá, že k doručení rozhodnutí žalovaného došlo
až nahlédnutím zmocněnce žalobce do spisu dne 25. 7. 2014. Stěžovatel nesouhlasí s názorem
krajského soudu, že existovaly zákonné důvody pro ustanovení opatrovníka jeho zmocněnci
dle §32 odst. 2 písm. d) správního řádu, neboť se zmocněnci prokazatelně nedařilo doručovat.
Stěžovatel zastává názor, že jeho zmocněnci na elektronickou adresu de iure žádná písemnost
vypravena nebyla.
[5] Stěžejní bylo dle stěžovatele posoudit, zda je nutné, aby elektronicky vypravovaná
písemnost byla vypravována z elektronické adresy elektronické podatelny (posta@plzen.eu) a zda
adresát měl právo očekávat, že oficiální písemnosti od správního orgánu budou vypravovány
právě z této adresy, a tedy zda měl právo nastavit svou elektronickou schránku, v rámci ochrany
proti nevyžádané poště, tak, aby jiné písemnosti nepřijímala. Stěžovatel vyjádřil názor, přičemž
odkázal na právní předpisy, jakož i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, že aby mohlo být
na vypravenou písemnost hleděno jako na řádný pokus o doručení na elektronickou adresu,
je nutné, aby tato byla vypravena z elektronické adresy elektronické podatelny, tj. v tomto případě
posta@plzen.eu.
[6] Dle názoru stěžovatele vycházel krajský soud z nesprávné úvahy, v níž zaměnil
dva odlišné instituty. Krajský soud dospěl k závěru, že vypravení písemnosti z osobní adresy
úředníka je v souladu s právem, neboť dle §69 odst. 3 správního řádu opatří úřední osoba
rozhodnutí správního orgánu svým elektronickým podpisem. Krajský soud pak následně dovodil,
že elektronický podpis je jednoznačně svázán s e-mailovou adresou, a z tohoto důvodu je nutné,
aby rozhodnutí bylo vypraveno právě z elektronické adresy úřední osoby, která rozhodnutí
vyhotovila, tj. též opatřila svým elektronickým podpisem. Dle názoru stěžovatele je ale zapotřebí
rozlišovat mezi elektronickým podpisem a elektronickou adresou a tyto dva instituty
nezaměňovat. Elektronickým podpisem je údaj v elektronické podobě připojený k datové zprávě
[ust. §2 písm. a) zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu], přičemž datovou zprávou
jsou elektronická data, která lze přenášet prostředky pro elektronickou komunikaci a uchovávat
na technických nosičích dat, používaných při zpracování a přenosu dat elektronickou formou,
jakož i data uložená na technických nosičích ve formě datového souboru [ust. §2 písm. d) zákona
o elektronickém podpisu]. Dle stěžovatele citovaný §69 odst. 3 správního řádu dává
za povinnost správnímu orgánu, aby rozhodnutí, které následně jako úřad vypravuje ze své
elektronické podatelny, bylo opatřeno elektronickým podpisem. Tím je však myšleno, aby PDF
soubor s rozhodnutím byl opatřen elektronickým podpisem oprávněné úřední osoby, avšak
samotný e-mail musí být vypraven z elektronické adresy elektronické podatelny a podepsaný
elektronickým podpisem úřadu, který písemnost doručuje.
[7] Protože má stěžovatel za to, na rozdíl od krajského soudu, že rozhodnutí bylo
na elektronickou adresu zmocněnce vypraveno v rozporu s právními předpisy (tedy de iure
vypraveno nebylo) a též následné ustanovení opatrovníka bylo nezákonné, je nutno za datum
doručení rozhodnutí žalovaného považovat den, kdy se s tímto zmocněnec stěžovatele fakticky
seznámil, tj. den, kdy tento nahlédl do spisu.
[8] Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěrem krajského soudu,
odkázal na své rozhodnutí a na své vyjádření k žalobě a navrhl kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítnout.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[11] Z obsahu spisů vyplynulo, že stěžovatel měl dne 9. 11. 2013 okolo 10:54 hod. v Plzni
překročit nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 11 km/h. Dne 29. 11. 2013 byl magistrátem vydán
příkaz, v němž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f)
bod 4. zákona o silničním provozu pro porušení §18 odst. 4 téhož zákona. Tento příkaz byl
doručen stěžovateli dne 2. 12. 2013. Ke svému zastupování stěžovatel zplnomocnil pana P. K.,
LL.M. (dále jen „zmocněnec“) plnou mocí ze dne 5. 12. 2013, doručenou magistrátu dne 10. 12.
2013. Dne 18. 12. 2013 byl magistrátu doručen odpor proti příkazu ze dne 29. 11. 2013 s žádostí
zmocněnce o doručování písemností na e-mailovou adresu X. Jelikož zmocněnec nepotvrdil
přijetí e-mailu, kterým mu oprávněná osoba oznámila pokračování v řízení (zaslaného dne 20. 12.
2013) a písemnost odeslaná na zmocněncovu doručovací adresu byla vrácena s tím, že je adresát
neznámý, ustanovil magistrát usnesením ze dne 23. 1. 2014, doručeným stěžovateli dne 29. 1.
2014, zmocněnci opatrovníka, a to přímo stěžovatele. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dne
10. 2. 2014 odvolání, které bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 3. 2014 zamítnuto a usnesení
magistrátu bylo potvrzeno. Posledně jmenované rozhodnutí žalovaného bylo stěžovateli
doručeno dne 1. 4. 2014. Dne 18. 2. 2014 uznal magistrát stěžovatele vinným ze spáchání
přestupku tak, jak je uvedeno v bodu [1] tohoto rozsudku. Uvedené rozhodnutí bylo doručeno
stěžovateli dne 24. 2. 2014. Podáním ze dne 5. 3. 2014, doručeným magistrátu dne 12. 3. 2014, se
stěžovatel odvolal proti rozhodnutí ze dne 18. 2. 2014. Dne 21. 5. 2014 rozhodl žalovaný o
zamítnutí odvolání stěžovatele a potvrzení rozhodnutí magistrátu. Toto rozhodnutí bylo
doručeno stěžovateli dne 23. 5. 2014. Dne 25. 7. 2014 se dostavil na magistrát Ing. M. J. s plnou
mocí ze dne 15. 7. 2014 udělenou mu stěžovatelem pro zastupování v jeho věci a požádal o
nahlédnutí do spisové dokumentace k věci stěžovatele. Dne 28. 8. 2014 byla krajskému soudu
doručena žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2014.
[12] Stěžovatel ve své kasační stížnosti napadá usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby
s odkazem na §103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s. Nejvyšší správní soud v souladu se svou
ustálenou judikaturou uvádí, že „[j]e-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí
pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS).
[13] V dané věci je rozhodnou právní otázkou, zda byla žaloba podána včas. Stěžovatel
namítá, že usnesení, kterým byl stěžovatel samotný ustanoven opatrovníkem svému zmocněnci,
bylo nezákonné. Svou argumentaci v kasační stížnosti směřuje především k nesprávnému
postupu při vypravení písemnosti (rozhodnutí) na elektronickou adresu svého zmocněnce.
Stěžovatel má za to, že z tohoto důvodu mu bylo doručeno rozhodnutí žalovaného ze dne
21. 5. 2014 až dne 25. 7. 2014, tedy v den, v němž nahlédl zmocněnec pan Ing. M. J. do spisu a
seznámil se s rozhodnutím žalovaného.
[14] Obdobná právní otázka byla řešena Nejvyšším správním soudem již v rozsudku ze dne
26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 – 70, v němž zdejší soud uvedl, že „usnesení [o ustanovení
opatrovníka] není úkonem, kterým se pouze upravuje vedení řízení před správním orgánem, neboť se jedná
o rozhodnutí významně ovlivňující procesní práva a povinnosti účastníků řízení, a nevztahuje se na něj proto
kompetenční výluka podle §70 písm. c) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009,
čj. 9 As 80/2008 – 57). Jedná se tedy o rozhodnutí, které lze samostatně přezkoumat žalobou podle §65
a násl. s. ř. s. Podle §68 písm. a) s. ř. s. je však žaloba nepřípustná, pokud žalobce nevyčerpal řádné opravné
prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon. Proti usnesení o ustanovení opatrovníka
pro doručování bylo odvolání přípustné (srov. §76 odst. 5 ve spojení s §32 odst. 5 správního řádu) a stěžovatel
o něm byl řádně poučen, avšak odvolání nepodal. Tato námitka proto neměla místo až v řízení o meritu
věci - o zákonnosti uložené sankce.“
[15] V projednávaném případě sice stěžovatel odvolání proti usnesení o ustanovení
opatrovníka podal, nicméně proti rozhodnutí žalovaného o zamítnutí jeho odvolání se nebránil
žalobou podle §65 a násl. s. ř. s. Nejvyšší správní soud nemůže v tomto řízení (o meritu věci)
přezkoumávat zákonnost usnesení o ustanovení opatrovníka, o němž bylo pravomocně
rozhodnuto žalovaným dne 23. 4. 2014 a proti němuž nepodal stěžovatel žalobu. Nejvyšší
správní soud se tedy nemůže zabývat ani tím, zda „původnímu“ zmocněnci byly písemnosti
doručovány správně či ne.
[16] Z uvedeného vyplývá, že stěžovateli jako opatrovníkovi svého vlastního zmocněnce bylo
doručeno rozhodnutí žalovaného dne 23. 5. 2014 (viz bod [11] tohoto rozsudku).
Dle §72 odst. 1 s .ř. s. měl stěžovatel podat žalobu do dvou měsíců po doručení uvedeného
rozhodnutí, tedy do 23. 7. 2014. Jelikož stěžovatel podal žalobu až dne 28. 8. 2014, jednalo
se o žalobu opožděnou. Uvedenou námitku, jež byla jedinou námitkou stěžovatele, shledal tedy
Nejvyšší správní soud nedůvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud dospěl v napadeném usnesení
ke správnému závěru, že žaloba byla podána opožděně a jeho usnesení není nezákonné. Z výše
uvedeného vyplývá, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud podle
ust. §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl.
[18] Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 za použití ust. §120 s. ř. s., podle
kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 29. května 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu