ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.39.2015:39
sp. zn. 2 As 39/2015 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobců: a) K. Č., b) F. H., c) J.
U., d) J. K., všichni zast. Mgr. Pavlem Ubrem, advokátem se sídlem Senovážné náměstí 24,
Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2005, č. j. KUJI 5654/2005 OUP-Fu KUJIP007PLFC, za
účasti osoby zúčastněné na řízení: Eichler Company s. r. o., se sídlem Nová 486/32, Žďár nad
Sázavou, zast. Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem, se sídlem Strojírenská 2269/36, Žďár nad
Sázavou, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
8. 12. 2014, č. j. 30 A 19/2014 – 340,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobcům se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou brojí proti
shora označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Brně (dále jen
„krajský soud“). Tímto rozsudkem bylo vyhověno žalobnímu návrhu žalobců a) až d), tedy bylo
jím zrušeno rozhodnutí stěžovatele ze dne 29. 4. 2005, č. j. KUJI 5654/2005 OUP-Fu,
KUJIP007PLFC. Tímto rozhodnutím stěžovatel zamítl odvolání žalobců a) až d) proti
rozhodnutí Městského úřadu Žďár nad Sázavou, stavebního odboru (dále jen ,,stavební úřad“)
ze dne 24. 1. 2005, č. j. Stav. 2969/2004/Ka – Rozh., kterým bylo rozhodnuto o umístění stavby
„Přístavba administrativní a montážně výrobní budovy a stavební úpravy stávající budovy
atx - technická kancelář pro komplexní automatizaci, s. r. o., Nová 486/32, 591 02 Žďár
nad Sázavou 2 za účelem rozšíření a dostavby areálu společnosti, včetně napojení budovy na sítě
technického vybavení a na komunikace, zpevněných ploch pro parkoviště a pro přístup a příjezd
k budově, přeložky vedení NN, přístřešku pro kola a motocykly, sadových úprav“ na blíže
specifikovaných pozemcích (dále jen „stavba“).
Nejvyšší správní soud připomíná, že v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku krajského
soudu vzešlého z tohoto řízení rozhodoval již dvakrát, a to nejdříve ke kasační stížnosti žalobců
a) až c) rozsudkem ze dne 9. 10. 2007, č. j. 2 As 18/2007 – 113 (veškerá judikatura NSS
je dostupná na www.nssoud.cz), kdy pro nepřezkoumatelnost zrušil předchozí rozsudek
krajského soudu, a posléze ke kasační stížnosti žalovaného a tehdejší osoby zúčastněné na řízení,
když rozsudkem ze dne 14. 2. 2014, č. j. 2 As 27/2013 – 34, zrušil následující rozsudek krajského
soudu taktéž pro nepřezkoumatelnost.
V případě prvního řízení o kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že se krajský soud ve svém rozsudku v podstatě jen omezil na prostou reprodukci názorů
jednoho z účastníků řízení (žalovaného) a nevypořádal se s žalobci předloženým odborným
posudkem doc. M..
V reakci na závazný právní názor vyslovený v prvním zrušujícím rozsudku zdejšího soudu
krajský soud podrobně zrekapituloval posudek vypracovaný doc. M. a ustanovil soudního znalce
ing. arch. Jana Sapáka, jehož posudek rovněž v odůvodnění svého následně vydaného rozsudku
obsáhle citoval. Výrokem nového rozsudku vyhověl žalobnímu návrhu žalobců - zrušil
rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o kasační stížnosti žalovaného a osoby zúčastněné na řízení proti v pořadí
druhému rozsudku krajského soudu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský soud opět
zatížil svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti, když pouze mechanicky a bezezbytku převzal
závěry posudků doc. M. a Ing. arch. Sapáka, aniž by podal jakékoli jejich hodnocení,
či je konfrontoval s námitkami, které uplatnil (především) žalovaný. Krajský soud se tedy dopustil
v zásadě stejného pochybení jako ve svém prvním rozsudku.
V dalším řízení krajský soud nařídil nové jednání, při kterém vyslechl ustanoveného
soudního znalce v rozsahu dříve opomenutých námitek žalovaného a se zřetelem k výtkám
vzneseným v rámci druhého zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Nynější kasační stížností napadený rozsudek, kterým bylo vyhověno žalobcům a) až d)
v jejich žalobním návrhu a došlo tak ke zrušení rozhodnutí žalovaného, odůvodnil krajský soud
tak, že nejdříve obsáhle citoval odůvodnění rozhodnutí žalovaného, shrnul dosavadní průběh
soudního řízení, reprodukoval závěry odborného posudku, znaleckého posudku, výslechu
soudního znalce, poukázal na relevantní právní předpisy a též z nich citoval. Neopomněl též
převzít některé části svých předchozích rozsudků ve věci, stejně jako některé nosné části
odůvodnění zrušujících rozsudků Nejvyššího správního soudu. Pokud jde o promítnutí dalšího
postupu krajského soudu, který navazoval na recentní zrušující rozsudek zdejšího soudu,
do odůvodnění napadeného rozsudku, lze toto identifikovat poprvé v odstavci druhém strany
sedmnácté jeho textu. Odtud, až po polovinu strany dvacáté druhé, je krajským soudem
popisován především obsah zjištění plynoucích z výpovědí soudního znalce k dotazům jak soudu,
tak zástupce žalovaného, vzneseným při jednání konaném dne 8. 12. 2014.
Samotné meritorní posouzení důvodnosti žaloby je krajským soudem zprostředkováno
v rámci str. 22 až 24 napadeného rozsudku. Při posuzování souladu rozhodnutí stavebního úřadu
a rozhodnutí žalovaného s obecně závaznou vyhláškou zastupitelstva města Žďáru nad Sázavou
č. 23/2003 o závazné části Územního plánu města Žďár nad Sázavou (dále jen „územní plán“),
konkrétně s bodem 4.2 přílohy A. této vyhlášky, považoval krajský soud za rozhodnou otázku,
zda stavba neobtěžuje stávající funkci bydlení nad přípustnou míru. V jejím zodpovězení
se posléze ztotožnil se stanoviskem vyjádřeným v odborném posudku doc. M. a znaleckém
posudku Ing. arch. Sapáka, kdy tito naprosto shodně dospěli k závěru, že daná stavba obtěžuje
stávající funkci bydlení nad přípustnou míru, přičemž neplní žádnou funkci (budovy), která může
být kromě bydlení v příslušné zóně umístěna. Objekt stavby je situován tak, že je posunut
až k zahradám patřícím k rodinným domům, a to proto, že k uvedenému objektu bylo přistaveno
také poměrně velké parkoviště, do objektu musí být vjezd i výjezd, a proto byla stavba posunuta
„dozadu“, tedy až k hranicím okolních zahrad. Objekt po provedeném rozšíření bude svým
objemem výrazně přesahovat objekt původní, což musí obyvatele okolních rodinných domů
obtěžovat. Rovněž nepochybně dojde ke zvýšení intenzity dopravy (a to i nákladní) v okolí
stavby. Žalovaný nikterak nedoložil, že stavba má být realizována v místech, kde se v minulosti
nacházel průmyslový areál. Závěrem krajský soud uvedl, že rozhodnutí o umístění stavby není
v souladu s územním plánem města, neboť jde o stavbu průmyslového charakteru, která má být
umístěna v plochách pro bydlení, nepředstavuje žádné pozitivum pro bydlení v dané zóně
a konečně nad míru přípustnou by obtěžovala stávající funkci bydlení.
Stěžovatel nyní v rámci kasační stížnosti tvrdí, že napadený rozsudek krajského soudu
je nezákonný, neboť soud nesprávně posoudil právní otázku souladnosti rozhodnutí stavebního
úřadu a tudíž i rozhodnutí žalovaného s územním plánem Žďáru nad Sázavou. Závěr krajského
soudu nemá dle stěžovatele dostatečnou oporu ve spisu, odůvodnění rozsudku nepřesvědčuje
o tvrzené nezákonnosti rozhodnutí stěžovatele, resp. věrohodným způsobem nevyvrací závěry
tam uvedené. Stěžovatel tato tvrzení blíže konkretizuje, a dále uvádí, že nedostatek důvodů
napadeného rozsudku ve svém důsledku musí vést i k nesprávnému posouzení nastíněné právní
otázky soudem. Jako důvody kasační stížnosti výslovně označuje ty, jež jsou uvedeny
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel zastává názor, že umístění jiné stavby než pro bydlení je v dané ploše možné,
avšak stěžejní je přitom posouzení, zda v ní provozovaná činnost bude obtěžovat stávající funkci
bydlení nad přípustnou míru. Nesouhlasí přitom s názorem krajského soudu, opřeným o odborný
posudek ČVUT vypracovaný doc. M. a o znalecký posudek Ing. arch. Sapáka, že rozhodnutí o
umístění stavby je v rozporu s územně plánovací dokumentací, resp. že by stavba nad přípustnou
míru funkci bydlení obtěžovala a že takovýto objekt dle stanovených regulativů v dané zóně
nemá být, neboť neplní žádnou funkci, pro kterou může být v takovéto zóně umístěn (nepřináší
žádný užitek, pouze negativa).
Pokud jde o kriterium obtěžování stávající funkce bydlení nad přípustnou míru, nemůže
toto být dle stěžovatele naplněno, neboť 90% z celkového počtu cca stovky zaměstnanců, kterou
rozšířená stavba pojme, mělo pracovat ve vývoji softwaru, projekce automatizace, informatiky
a řízení. Nejedná se o výrobu, ale o „čistou“ práci bez technologického odpadu a jakýchkoli
negativních dopadů na životní prostředí. Dle zpracované hlukové studie a studie zastínění
je zřejmé, že stavbou nedojde ke zhoršení hlukové zátěže či k zastínění sousedních nemovitostí.
Doložená dokumentace prokazuje, že navrhovaná stavba, též s ohledem na její velikost, vzhled
či umístění, funkci bydlení nikterak neobtěžuje.
Stěžovatel dále podotýká, že v zásadě každá stavba s sebou nese možné negativní vlivy,
avšak zcela rozhodné pro posouzení je, zda překračují přípustnou míru, což musí být v konkrétně
projednávané věci nepochybně prokázáno. Úvaha krajského soudu je však bez bližších
podrobností a není podpořena žádnou relevantní listinou. Obdobně je tomu i v případě závěrů
odborného a znaleckého posudku, které jsou spíše subjektivního a hypotetického rázu.
Nesouhlas vyjadřuje stěžovatel i s názorem krajského soudu, dle kterého stavba nepřináší
dané zóně žádný užitek, a proto tam nepatří. Takový striktní požadavek totiž z regulativů
územního plánu pro danou plochu vůbec nevyplývá. Přesto předmětná stavba vytváří
předpoklady pro pracovní místa, tedy zaměstnanost, což i bezprostředně souvisí s funkcí bydlení.
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti
s přihlédnutím k ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., dle kterého je nepřípustná kasační
stížnost proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo
zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno,
že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší správní soud nyní rozhoduje o v pořadí třetí kasační
stížnosti proti rozsudku krajského soudu v této věci. V předchozích zrušujících rozsudcích
přitom zdejší soud shledal tehdy napadené rozsudky krajského soudu nepřezkoumatelnými.
Pokud jde tedy o otázku přípustnosti nynější kasační stížnosti, konstatuje Nejvyšší správní soud,
že „[z]e zákazu opakované kasační stížnosti platí výjimky pro případy, kdy Nejvyšší správní soud zrušil
rozhodnutí soudu pro procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho
rozhodnutí. Posouzení toho, které námitky mohl stěžovatel uplatnit již v předešlé kasační stížnosti, závisí
na konkrétních okolnostech případu“ (dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 – 165).
Ve světle okolností nyní projednávané věci má Nejvyšší správní soud za to, že se nejedná
o kasační stížnost nepřípustně opakovanou. Co do námitky nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, je tato v podstatě tvrzením nerespektování závazného právního názoru vysloveného
Nejvyšším správním soudem v posledním zrušujícím rozsudku, jehož obsahem byl pokyn
k odstranění vad zakládajících nepřezkoumatelnost. V případě námitky nezákonnosti napadeného
rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem jde o námitku
poprvé uplatněnou. Dříve přitom tato námitka nemohla být úspěšně uplatněna, neboť oba
předcházející rozsudky krajského soudu trpěly nepřezkoumatelností představovanou nedostatkem
vyjádření jeho vlastního právního názoru, jehož správnost by poté bylo možné rozporovat.
S přihlédnutím k dalším skutečnostem, konkrétně ke včasnému podání kasační stížnosti,
učiněnému osobou k tomu oprávněnou, za kterou jedná její pověřený zaměstnanec dosáhnuvší
vysokoškolského právnického vzdělání, které je podle zvláštních předpisů vyžadováno pro výkon
advokacie, a konečně též k tvrzení některých důvodů dle §103 odst. 1 s. ř. s., dospěl Nejvyšší
správní soud k dílčímu závěru o přípustnosti kasační stížnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Ve své kasační stížnosti označil stěžovatel za důvod jejího podání jednak nesprávné
posouzení právní otázky krajským soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], jednak též
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud se ponejprv zabýval stěžovatelem uplatněnou námitkou
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů, neboť případná důvodnost
takové námitky (jak ostatně vyplývá ze samotného pojmu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek
důvodů) představuje faktickou překážku přezkoumání důvodů napadeného rozsudku krajského
soudu z hlediska jeho věcné správnosti (posouzení stěžejních právních otázek případu),
již stěžovatel v rámci kasační stížnosti též zpochybňuje.
„Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv
na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž
soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“ (z rozsudku NSS ze dne 4. 12. 2013,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75).
„V případech, kdy soud zruší rozhodnutí správního orgánu, může být jeho rozsudek nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů tehdy, není-li z něj zřejmé, proč soud považuje rozhodnutí správního orgánu za nezákonné,
resp. jaká konkrétní vada řízení před správním orgánem nastala. Nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů
je též rozsudek, v němž výtky soudu vůči správnímu orgánu nemají oporu ve správním spisu či v provedeném
dokazování před soudem a správním orgánem“ (dle rozsudku NSS ze dne 19. 5. 2009,
č. j. 1 Azs 20/2009 – 68).
Nejvyšší správní soud vyhodnotil námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
jako nedůvodnou. Z odůvodnění napadeného rozsudku ani z obsahu soudního spisu krajského
soudu nelze dospět k závěru, že by skutková zjištění, o která krajský soud opřel napadené
rozhodnutí, trpěla výše uvedenými vadami. Krajský soud opřel výrok napadeného rozsudku
o závěr, že rozhodnutí stěžovatele je v rozporu s územním plánem. K tomuto závěru dospěl
na základě vlastního vyhodnocení řádně provedených důkazů. Z odůvodnění napadeného
rozsudku je tudíž i zřejmé, proč soud považuje rozhodnutí stěžovatele za nezákonné.
Důvodné není ani tvrzení stěžovatele, že napadený rozsudek je nezákonný pro (krajským
soudem provedené) nesprávné posouzení právní otázky souladnosti rozhodnutí stěžovatele
s územním plánem. Nejvyšší správní soud konstatuje, že posouzení této právní otázky bylo
za daných okolností úkolem nikoliv obtížným poté, kdy bylo krajským soudem na základě
provedeného dokazování učiněno skutkové zjištění stran nepřípustné míry obtěžování stávající
funkce bydlení umístěním předmětné stavby. Toto skutkové zjištění vyplynulo jednak
ze znaleckého posudku vypracovaného ustanoveným soudním znalcem Ing. arch. Janem
Sapákem, jednak též z odborného posudku ČVUT, zpracovaného doc. M., kterými byla
podpořena žalobní tvrzení žalobců ohledně nepřípustné míry obtěžování stávající funkce bydlení
předmětnou stavbou.
Zdejší soud má za to, že pokud jde o posuzování míry obtěžování stávající funkce bydlení
umístěním stavby, je naň třeba nahlížet jako na činnost, ke které je třeba patřičné odbornosti
posuzovatele v oblasti stavebnictví a projektování pozemních staveb. V případě, kdy otázka
překročení přípustné míry obtěžování souvisejícího s umisťovanou stavbou není spolehlivě
rozřešitelná na základě laického úsudku (soudu), je třeba učinit jednotlivé varianty jejího
zodpovězení předmětem dokazování. Soud přitom jím provedené důkazy hodnotí jednotlivě
i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém rozhodnutí
vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného (zásada volného hodnocení
důkazů - §77 odst. 2 věta druhá s. ř. s.). Zdejší soud v minulosti dovodil, že zásadu volného
hodnocení důkazů je třeba aplikovat též v situacích hodnocení posudků poskytujících vyjádření
k otázkám skutkovým (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 2. 2004, č. j. 2 As 59/2003 - 70).
V situaci, kdy proti sobě stála dvě protichůdná odborná vyjádření vztahující se k otázce
souladnosti rozhodnutí stěžovatele (a potažmo prvostupňového rozhodnutí) s územním plánem
města Žďáru nad Sázavou (ačkoli Nejvyšší správní soud ve svém předchozím rozsudku uvedl,
že tato otázka je, na rozdíl od posouzení míry obtěžování bydlení a její přípustnosti, otázkou
právní a k jejímu posouzení je povolán zásadně soud), ustanovil krajský soud usnesením ze dne
31. 5. 2012, č. j. 30 Ca 172/2008 - 182 znalce k vypracování (revizního) znaleckého posudku,
s úkolem prostudovat odborný posudek zpracovaný doc. M. a k němu kontradiktorní stanovisko
projektanta umisťované stavby ze dne 6. 12. 2004, a poté se vyjádřit ke správnosti závěrů prvně
uvedeného. Ze znaleckého posudku se podává, že závěry revidovaného odborného posudku jsou
správné, odpovídají skutečnosti a opírají se o všeobecně uznanou praxi. Naproti tomu stanovisko
zpracovatele projektu znalec nepotvrdil ani nepodpořil, neboť konstatovalo pouze skutečnosti
vyjádřené v projektu samém a nepřinášelo žádné další objektivně posouditelné vyjádření
z hlediska územního. Dle znaleckého posudku nebyl (v řízení předcházejícím vydání
prvostupňového rozhodnutí) respektován požadavek územního plánu spočívající
v nepřípustnosti umístění stavby obtěžující nad přípustnou míru stávající funkci bydlení.
Nejvyšší správní soud si je vědom, že stěžovatel závěry obou posudků v řízení
před krajským soudem rozporoval, a že tak činí nadále i v rámci své nynější kasační stížnosti,
zejména s poukazem na závěry hlukové a zastiňovací studie, zpracovaných pro účely řízení
o vydání územního rozhodnutí o umístění předmětné stavby. Stěžovatel rovněž namítá obecnost
závěrů obou posudků, které se dle jeho mínění nezakládají na žádných relevantních měřitelných
ukazatelích.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že se krajský soud ztotožnil se závěry
znaleckého posudku a posudku ČVUT pro jejich přesvědčivost a objektivitu jejich zpracovatelů.
Oproti tomu se dále vyjádřil v tom smyslu, že zpracovatel protichůdného stanoviska, jakožto
projektant dané stavby, měl zájem na tom, aby územní rozhodnutí bylo vydáno, což snižuje míru
jeho objektivity. Krajský soud též konstatoval, že ustanovený znalec své závěry řádně
a srozumitelně objasnil a vysvětlil, přičemž při dvou soudních jednáních zodpověděl veškeré
otázky účastníků.
Nejvyšší správní soud se s názorem krajského soudu ztotožňuje, přičemž podotýká,
že oba stěžovatelem rozporované posudky čerpají závěr o nepřípustném obtěžování stávající
funkce bydlení především z umístění a velikosti (objemu) stavby, nikoliv z hluku způsobeného
jejím provozem a zvýšeným průjezdem automobilů či ze zastínění okolních nemovitostí.
Za nastalé důkazní situace, kdy spolu ve shodě stojí závěry odborného posudku renomované
vysoké školy a posudku vypracovaného ustanoveným soudním znalcem, je třeba mít skutečnost
obtěžování bydlení nad přípustnou míru za dostatečně prokázanou, zejména s ohledem k tomu,
že k nim protichůdná stanoviska jsou jednak obecnějšího rázu a postrádají jejich úroveň
komplexnosti.
Pakliže krajský soud učinil na základě provedeného dokazování skutkové zjištění
spočívající v prokázaném obtěžování stávající funkce bydlení nad přípustnou míru umístěním
stavby, nelze ničeho vytknout ani jeho následnému závěru stran nesouladu rozhodnutí o umístění
stavby s bodem 4.2 přílohy A. k územnímu plánu. Stěžovatelem zjevně nepochopený odkaz
krajského soudu na ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování
astavebním řádu (stavební zákon), představuje pojítko mezi nesouladem rozhodnutí o umístění
stavby s územním plánem na straně jedné, a nezákonností vydání takového rozhodnutí na straně
druhé, neboť dle citovaného ustanovení ve znění účinném v době ke dni vydání rozhodnutí
o umístění stavby platí, že podkladem pro vydání územního rozhodnutí je územně plánovací
dokumentace. Ze spojení s §37 odst. 2 a §8 písm. b) t éhož zákona plyne, že stavební úřad
je povinen posoudit též souladnost návrhu na vydání rozhodnutí o umístění stavby s územním
plánem obce. Pakliže otázku souladnosti s územním plánem vyhodnotil nesprávně, zatížil své
rozhodnutí vadou mající za následek jeho věcnou nesprávnost, což představuje dle tehdy
účinného ustanovení §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), důvod
pro zrušení rozhodnutí stavebního úřadu v rámci řízení o odvolání. Stěžovatel tedy své
rozhodnutí o odvolání zatížil též vadou věcné nesprávnosti. Rozhodl-li tedy krajský soud
napadeným rozsudkem o zrušení rozhodnutí stěžovatele a vrátil mu věc k dalšímu řízení,
postupoval v souladu se zákonem, pročež byl učiněn závěr, že stěžovatelova kasační stížnost není
důvodná.
Jelikož Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a že nejsou dány důvody pro zrušení napadeného usnesení pro vady zjišťované soudem z úřední
povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), nezbylo než rozhodnout v souladu s ustanovením
§110 odst. 1 in fine s. ř. s., a kasační stížnost zamítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud nezaznamenal, že by procesně úspěšní žalobci učinili v řízení o kasační
stížnosti byť jen jediný úkon, s jehož provedením by mohly být spojeny jakékoliv náklady, jejichž
náhradu by jim bylo lze přiznat. Stran náhrady nákladů řízení osoby zúčastněné na řízení Nejvyšší
správní soud konstatuje, že této nebyla soudem uložena povinnost, s jejímž plněním by byly
spojeny jakékoliv náklady, pročež dle §60 odst. 5 s. ř. s. nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu