ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.42.2015:55
sp. zn. 2 As 42/2015 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců
Mgr. Petra Sedláka a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: International Police
Federation o. s., se sídlem Sevřená 1302/8, Praha 4, zastoupeného Mgr. Michalem Hanzlíkem,
advokátem, se sídlem Na Hřebenech II 1718/8, Praha 4, proti žalovanému: Úřad průmyslového
vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, proti rozhodnutí předsedy žalovaného
ze dne 18. 2. 2011, č. j. O-464404/7237/2010/ÚPV, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2014, č. j. 8 A 85/2011 – 57,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2014, č. j. 8 A 85/2011 – 57,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 18. 2. 2011,
č. j. O-464404/7237/2010/ÚPV, se zrušuje a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 19 826 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Michala
Hanzlíka.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora nadepsaného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 18. 2. 2011,
č. j. O-464404/7237/2010/ÚPV, kterým byl zamítnut rozklad stěžovatele proti rozhodnutí
Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 6. 1. 2010 o zamítnutí přihlášky slovní ochranné známky
ve znění „INTERNATIONAL POLICE FEDERATION“.
Stěžovatel v žalobě brojil proti závěru žalovaného, že přihlašované označení
nemá rozlišovací způsobilost podle §4 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách,
a že se stěžovateli, jako přihlašovateli ochranné známky, nepodařilo prokázat, že přihlašované
označení získalo před zápisem do rejstříku užíváním v obchodním styku ve vztahu k výrobkům
a službám stěžovatele rozlišovací způsobilost podle §5 zákona o ochranných známkách.
Konkrétně namítl, že posouzení otázky rozlišovací způsobilosti podle §4 písm. b) zákona
o ochranných známkách závisí do značné míry na subjektivním pohledu konkrétní osoby, a proto
má být kladen důraz na nepochybné odůvodnění rozhodnutí žalovaného, se kterým se stěžovatel
neztotožnil. Kritérium popisnosti použil žalovaný podle stěžovatele chybně a u některých
nabízených služeb nemůže být výklad žalovaného posouzen jako správný ani při vysoké míře
představivosti. Stěžovatel namítl, že předseda žalovaného při svém rozhodování překročil rámec
možného správního uvážení a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
V případě posouzení otázky získání rozlišovací způsobilosti podle §5 zákona o ochranných
známkách namítl stěžovatel nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí proto, že nebyl
učiněn závěr ohledně relevantního okruhu spotřebitelů, což mohlo ovlivnit výsledek posouzení
získání rozlišovací způsobilosti. Zároveň stěžovatel napadl způsob, jakým žalovaný a jeho
předseda hodnotili důkazy získané v průběhu správního řízení.
Městský soud se v rozsudku napadeném kasační stížností nejprve zabýval dodržením
veřejného zájmu ve vztahu k námitce Policie ČR k užívání anglického překladu slova „policie“.
Následně s odkazy na judikaturu jak zdejšího soudu, tak Soudního dvora EU neshledal důvodnou
námitku zpochybňující závěry žalovaného ohledně popisnosti a rozlišovací způsobilosti
přihlašovaného označení. Dle městského soudu se žalovaný otázkou distinktivity zabýval
dostatečně a s jeho závěry lze bez dalšího souhlasit. U přihlašovaných služeb lze dle městského
soudu očekávat, že průměrný český spotřebitel bude pod přihlašovaným označením očekávat
služby související s činností spolku, který sdružuje policisty, tedy i přihlašované služby. V případě
namítaných ochranných známek Společenství odkázal městský soud na vypořádání námitky
žalovaným. V případě námitek směřujících proti chybnému hodnocení získání rozlišovací
způsobilosti hodnotil městský soud předložené důkazy shodně jako žalovaný. Městský soud
proto žalobu zamítl.
Stěžovatel v kasační stížnosti brojil proti shora označenému rozsudku městského soudu
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel rozdělil kasační stížnost do tří částí. V první namítal nesprávné posouzení
otázky rozlišovací způsobilosti podle §4 písm. b) zákona o ochranných známkách. Uvedl,
že od počátku nesouhlasil se závěrem žalovaného, že přihlašované označení není způsobilé
k zápisu pro nedostatek rozlišovací způsobilosti podle §4 písm. b) zákona o ochranných
známkách, protože přihlašované označení je dle jeho názoru způsobilé dostatečně
individualizovat „zboží a služby“ stěžovatele. Posouzení je do značné míry závislé
na subjektivním pohledu konkrétní osoby a je třeba klást důraz na přesvědčivost odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu, které má zcela stěžejní roli.
Stěžovatel namítl, že v odůvodnění žalovaného byla použita zcela nevhodná argumentace,
v rozporu s předcházející praxí úřadu, přizpůsobená tak, aby podporovala dopředu dané závěry,
a toto odůvodnění bylo následně převzato do napadeného rozsudku, což je v rozporu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42).
Žalovaný použil pro rozhodnutí zcela účelově pomocné pravidlo – popisnost označení ve vztahu
k výrobkům a službám, pro které je přihlašováno, které je pro daný případ naprosto nevhodné.
Závěry žalovaného i městského soudu jsou podle stěžovatele v rozporu s praxí i postupem podle
metodických pokynů z ledna 2006 vydaných přímo Úřadem průmyslového vlastnictví. Žalovaný
posoudil přihlašované označení jako popisné i pro služby cestovní kanceláře, organizování výletů,
zájezdů, ubytovací služby v rekreačních zařízeních všeho typu, hostinskou činnost. Jeho výklad
nemůže být správný ani při vysoké míře představivosti.
Jelikož městský soud převzal tvrzení žalovaného, je podle stěžovatele jeho rozhodnutí
stejně nepřezkoumatelné, když se navíc městský soud nevypořádal se zásadními námitkami
vznesenými k dané otázce v žalobě.
V druhé části kasační stížnosti brojil stěžovatel proti hodnocení (ne)získání rozlišovací
způsobilosti podle §5 zákona o ochranných známkách. Namítl, že pro posouzení této otázky
je nezbytné učinit závěr ohledně relevantního okruhu spotřebitelů a že v rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně i žalovaného takový závěr učiněn nebyl. Ve vztahu k napadenému
rozsudku namítl, že se městský soud námitkou nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí
z uvedeného důvodu vůbec nezabýval, a proto je podle stěžovatele napadený rozsudek taktéž
nepřezkoumatelný.
Podle stěžovatele služby přihlašovaného označení směřují ke zcela specifickému okruhu
spotřebitelů, u kterého přihlašované označení nepochybně získalo dostatečnou rozlišovací
schopnost. K prokázání uvedeného tvrzení stěžovatel navrhl ve správním řízení důkazy,
které podle jeho názoru nehodnotil žalovaný objektivně, neboť předložené důkazy je nutné
chápat jako potvrzení činnosti stěžovatele, a nikoliv tak, jak to učinil žalovaný, který spíše fakticky
zpochybňoval existenci a činnost žalobce. V souvislosti s hodnocením důkazů odkázal stěžovatel
na rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve věci návrhu na výmaz ochranné známky
č. 113067 ve znění „Budweiser Bier Budbräu“ (ÚPV OP-450/8.1.2003)
Ve vztahu k napadenému rozsudku stěžovatel namítl, že městský soud převzal úvahy
žalovaného do svého rozsudku, který tím zatížil vadou nesprávného posouzení věci, a zároveň
nevypořádal další námitky vznesené stěžovatelem v žalobě k předmětné otázce.
Ve třetí části kasační stížnosti brojil stěžovatel proti hodnocení zápisné nezpůsobilosti
pro rozpor se zákonem a namítl, že městský soud postavil napadený rozsudek mj. na důvodu,
který v předchozích řízeních nebyl ze strany správního orgánu použit jako důvod pro zamítnutí
přihlašovaného označení. Městský soud tak rozhodl v rozporu s důkazy předloženými
stěžovatelem ve správním řízení (usnesení Magistrátu Hlavního města Prahy ze dne 17. 8. 2011,
č. j. S-MHMP 545681) a v rozporu s legitimním očekáváním stěžovatele, které je opřeno
o v minulosti zapsané ochranné známky.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozsudek městského soudu netrpí
stěžovatelem vytýkanými vadami, je v souladu s právem a závěry městského soudu jsou logické
a řádně odůvodněné, stejně jako závěry v rozhodnutí žalovaného. Ke svému rozhodnutí uvedl,
že se zabýval argumentací stěžovatele a hodnotil stěžovatelem předložené podklady. Podle
žalovaného stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve vztahu k získání rozlišovací způsobilosti.
Dále žalovaný uvedl, že ve svém rozhodnutí uvedl, kdo je průměrným spotřebitelem daného
zboží nebo okruhu služeb. Stejně tak se podrobně důkazy a pojmem průměrného spotřebitele
zabýval i městský soud. K námitce, že městský soud postavil své rozhodnutí na důvodu, který
nebyl ze strany správních orgánů použit v dřívějším řízení, žalovaný uvedl, že souladu
přihlašovaného označení s §2 odst. 4 správního řádu se dovolával sám stěžovatel
a že z napadeného rozhodnutí nijak nevyplývá, že by městský soud jako důvod pro zamítnutí
žaloby uvedl důvody dle §4 písm. l) nebo f) zákona o ochranných známkách. Závěrem žalovaný
uvedl, že se stěžovatel nemůže dovolávat zásady legitimního očekávání, neboť jím uváděné
ochranné známky byly zapsány již v minulosti a neproběhlo u nich námitkové řízení ani řízení
o návrhu na zrušení nebo vyslovení neplatnosti uvedených známek.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v řízení zastoupen
advokátem. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Předně se Nejvyšší správní soud musel zabývat přezkoumatelností napadeného rozsudku
městského soudu, neboť jej stěžovatel napadl i z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí soudu, že se jí Nejvyšší
správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti
(srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Má-li rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba,
aby se ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením
dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů je dána mimo jiné tehdy, pokud soud zcela opomenul vypořádat některou
z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73,
publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74).
Nejvyšší správní soud považuje napadený rozsudek krajského soudu za dostatečně
odůvodněný, aby jej bylo možno podrobit věcnému přezkumu v rozsahu kasačních námitek.
Je třeba ale konstatovat, že odůvodnění rozsudku městského soudu většinou toliko buď odkazuje
na více či méně případnou judikaturu Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora EU,
nebo v podstatné míře přebírá závěry žalovaného, jak případně uvádí stěžovatel. Vlastní závěry
městského soudu jsou zcela minimální a věcný přezkum napadeného rozsudku je umožněn
pouze proto, že se vytýkané vady týkají jak napadeného rozsudku městského soudu,
tak i rozhodnutí žalovaného, neboť již v řízení před městským soudem byly namítány stejné vady
rozhodnutí žalovaného jako nyní v kasační stížnosti, tedy zejména nepřezkoumatelnost
rozhodnutí žalovaného a nesprávný způsob hodnocení důkazů v řízení před žalovaným
a správním orgánem prvního stupně.
Podstatou žalobou napadeného rozhodnutí byly dva závěry. Předně žalovaný ve vztahu
k přihlašovanému označení konstatoval, že nesplňuje podmínku dostatečné rozlišovací
způsobilosti, neboť pod spojením slovních prvků tvořících přihlašované označení v překladu
do českého jazyka budou průměrní spotřebitelé očekávat služby související s činností spolku
sdružujícího policisty, tedy služby, pro které mělo být přihlašované označení zapsáno.
Průměrnému spotřebiteli tak přihlašované označení neumožňuje orientaci na konkrétní obchodní
zdroj a nebude schopen odlišit přihlášené služby od shodných či podobných služeb
poskytovaných na trhu jinými subjekty.
Nejvyšší správní soud se v rozsudku ze dne 9. 4. 2009, č. j. 7 As 56/2008 – 170,
podrobně zabýval obecnými otázkami distinktivity. Ačkoliv byly tyto závěry vysloveny ve vztahu
k §2 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 137/1995 Sb., lze je v obecné rovině aplikovat i v souzené
věci. Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí uvedl, že „[p]osouzení distinktivnosti označení
„GOLF“ ve vztahu k výrobkům stěžovatele (…) není otázkou skutkovou, ale otázkou právní.“
Dále konstatoval, že „[s]myslem ochranných známek je mimo jiné oslovit relevantní okruh spotřebitelů
tak, aby pomocí označení výrobek tzv. identifikovali s jeho původcem. Právě stanovením zákonných podmínek
zápisné způsobilosti zákon omezil „lákání spotřebitelů“ pomocí označení požadavkem určité minimální míry
rozlišovací způsobilosti, aby institut ochranných známek plnil svůj primární identifikační účel v rámci
konkurenční soutěže podnikatelů na relevantním trhu. Tento princip zdůrazňuje i evropská judikatura,
z níž vyplývá, že aby byla ochranná známka schopna plnit svoji základní roli v systému nenarušené soutěže,
o jejíž zavedení usiluje Smlouva o ES, musí poskytovat záruku, že všechny výrobky a služby, které jsou touto
známkou opatřeny, byly vyrobeny pod kontrolou jediného podniku odpovědného za jejich jakost (viz rozsudek
Soudního dvora ES ze dne 29. 9. 1998, Canon Kabushiki Kaisha v. Metro-Goldwyn-Mayer Inc. „CANON“
(C 39/97, Recueil, s. I-5507), a dále ze dne 29. 4. 2004, Björnekulla Fruktindustrier Aktiebolag
v Pocordia Food Aktiebolag (C-371/02, Recueil, s. I-5791). Proto by značky a údaje, které mohou sloužit
pro určení vlastností zboží nebo služeb, pro které se žádá zápis, měly zůstat volně k dispozici všem podnikatelům,
aby mohly být použity při popisu stejných vlastností jejich vlastního zboží (viz citovaný rozsudek Soudního dvora
ES ve věci BIOMILD. Právě v kontextu výrobku a vnímání relevantní veřejnosti je nutné posuzovat
distinktivnost označení.“
V citovaném rozhodnutí Nejvyšší správní soud v této souvislosti také upozornil
„na rozsudek Soudního dvora ES ze dne 20. 11. 2001, Procter & Gamble v. OHIM (C-383/99 P,
Recueil, s. I-6251), rozsudek Soudu prvního stupně ES ze dne 26. 11. 2003, HERON Robotunits v. OHIM
( T-222/02, Recueil, p. II 4995), rozsudek Soudu prvního stupně ES ze dne 20. 7. 2004, Lissotschenko
a Hentze v. OHIM (T-311/02, Sb. rozh. s. II 2957), z nichž vyplývá, že podle čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení
Rady (ES) 40/94 o ochranné známce Společenství (dále jen „nařízení (ES) 40/94“) se do rejstříku nezapíšou
„ochranné známky, které jsou tvořeny výlučně označeními nebo údaji, které mohou sloužit v oblasti obchodu
k označení druhu, jakosti, množství, účelu, hodnoty, zeměpisného původu nebo doby výroby výrobků nebo
poskytnutí služby nebo jiných jejich vlastností“. Označeními a údaji uvedenými v čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení
(ES) č. 40/94 (obsahově korespondující s čl. 3 odst. 1 písm. c) směrnice 89/104/EHS), jsou taková označení
a údaje, které mohou při běžném užívání z hlediska cílové veřejnosti sloužit k označení výrobku nebo služby,
pro které je zápis požadován, buď přímo, nebo tím, že uvádějí jednu z jejich podstatných vlastností. Z toho
vyplývá, že aby se na označení vztahoval zákaz upravený v tomto článku, musí mít k dotčeným výrobkům nebo
službám dostatečně přímý a konkrétní vztah, takže může relevantní veřejnosti okamžitě a bez přemýšlení
poskytnout popis dotčených výrobků a služeb nebo některé z jejich vlastností. Nevyšší správní soud k tomu
poznamenává, že tyto rozsudky se sice týkají ochranné známky Společenství, avšak výklad pojmu distinktivnosti
ve vztahu k druhu, účelu či jiným vlastnostem výrobku a vnímání relevantní veřejnosti představuje rozumný
a přesvědčivý výklad dané problematiky, použitelný i pro obsahově obdobné právní instituty vnitrostátního práva
České republiky. Obdobně Soudní dvůr ES interpretoval čl. 3 odst. 1 písm. c) směrnice 89/104/EHS
v rozsudku ze dne 12. 2. 2004, Campina Melkunie BV v. Benelux – Markenbureau „BIOMILD“
(C 265/00, Recueil, s. I-1699), (dále jen „BIOMILD“), kdy výslovně hovořil o popisu vlastnosti výrobku.“
I podle zákona o ochranných známkách je základním definičním znakem ochranné
známky její rozlišovací způsobilost. Ochranná známka musí být schopna individualizovat zboží
(službu), kterou označuje.
Podle komentáře (Roman Horáček a kolektiv Zákon o ochranných známkách / Zákon
o ochraně označení původu a zeměpisných označení / Zákon o vymáhání práv z průmyslového
vlastnictví, 2. vydání, Praha 2008) „[p]osouzení zápisné způsobilosti ochranné známky je komplexní
problém, který zahrnuje kombinaci objektivních a subjektivních prvků. Vždy je nutno vzít v úvahu celkový
dojem, jakým působí označení jako celek, s přihlédnutím k povaze zboží či služeb a dalším relevantním
faktorům.“
Obecně je podstatou zkoumání zápisné způsobilost ochranné známky vyvolat schopnost
spotřebitele spojit si určité výrobky, resp. služby s jejich původcem. Jako ochranná známka
nemůže být zapsáno výlučně popisné označení, neboť toto postrádá rozlišovací způsobilost.
Citovaný komentář dále uvádí, že „[o]značení, které nemá rozlišovací způsobilost, neumožňuje
totiž spotřebiteli rozeznat výrobky podle svého výběru. Rozlišovací způsobilost označení nutno posuzovat ve vztahu
k výrobkům, pro které je zamýšleno.“ V případě výlučně popisných označení se jedná podle
citovaného komentáře „o taková označení, která pro svůj výlučný popisný charakter jsou nezpůsobilá
k zápisu. Takovými jsou označení sestávající z pouhých údajů o místě, času, způsobu výroby, druhu, vlastnosti,
jakosti, množství a ceně nebo určení výrobků (např. EXTRA-DRY, SELECTED).“
Nejvyšší správní soud nijak neupírá žalovanému ani správnímu orgánu prvního stupně
jejich právo na hodnocení (ne)popisnosti přihlašovaného označení, nicméně ve shodě
se stěžovatelem konstatuje, že posouzení dostatečné distinktivity je do značné míry subjektivním
hodnocením. Přesto zákonodárce toto kritérium objektivizoval jako kritérium pro posouzení
možnosti zápisu ochranné známky. V tom případě nelze k takto objektivizovanému kritériu
přistupovat ze subjektivního pohledu a zhodnocení splnění kritéria distinktivity musí
být vyhodnoceno na základě objektivních a přezkoumatelných kritérií a důkazů.
Vždy budou existovat slova, případně slovní spojení, která i bez hlubší úvahy naplňují
znaky popisnosti. Příkladem takových označení mohou být názvy, které uvádí Úřad
průmyslového vlastnictví ve svých metodických pokynech z ledna 2006, na něž trefně odkazuje
stěžovatel. Takovými označeními budou spojení, která slouží v obchodním styku k určení
vlastností nabízených produktů (autoservis, umělecká agentura, nonstop atp.). Vedle toho
ale budou vždy existovat slova a zejména slovní spojení, která nebudou mít zřejmý soulad
s určením vlastností nabízených produktů a u kterých bude možné o jejich obsahovém významu
pochybovat. Takovým příkladem je i nyní přihlašované označení.
V případě slovního spojení „INTERNATIONAL POLICE FEDERATION“ jde
na první pohled o označení pravděpodobně související s policií a s mezinárodním přesahem.
Nicméně hodnocení žalovaného, že spotřebitelé budou pod tímto názvem „očekávat služby
související s činností mezinárodního spolku sdružujícího policisty a osoby provádějící činnosti jim podobnou,
který s ohledem na skutečnost, že se jedná o mezinárodní spolek, bude poskytovat i služby zaměřené
na organizování výletů či zájezdů, aby tato spolupráce mohla vůbec probíhat“, je již modelací vnímání
průměrného spotřebitele, a to bez bližšího vymezení okruhu průměrných spotřebitelů.
Jak vyplývá z citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, citovaného komentáře
a konečně jak uvádí i sám žalovaný ve svém rozhodnutí, posouzení kritéria popisnosti je vázáno
na vnímání ochranné známky „průměrným spotřebitelem“. Nicméně průměrný spotřebitel
nemůže být jakousi fantómovou všezahrnující entitou. Lze se plně ztotožnit se stěžovatelem,
že relevantní okruhy spotřebitelů se pro různé druhy zboží a služeb liší.
Jestliže se žalovaný opírá o vnímání „průměrného spotřebitele“, resp. hodnotí,
zda by bylo přihlašované označení pro průměrného spotřebitele dostatečně distinktivní, tak tento
jeho závěr je ryze subjektivní a není opřen o žádné objektivní důvody. Pod označením
„Mezinárodní policejní federace (spolek, sdružení)“ si lze představit řadu činností. Počínaje
organizací sdružující policejní složky několika zemí, přes detektivní agenturu, mezinárodní
profesní organizaci policistů až po organizaci poskytující servisní služby policii. Jako podklad
pro objektivní posouzení popisnosti nemůže sloužit subjektivní přesvědčení žalovaného,
ale např. srovnání činnosti obdobných spolků, ze kterých by bylo lze modelovat vnímání toho,
jaké služby mají spotřebitelé spojené s takovými obdobnými spolky. Odůvodnění rozhodnutí,
„že vzájemným porovnáním výše uvedeného vnímání přihlašovaného označení běžnými spotřebiteli ve vztahu
k nárokovaným službám je obecného charakteru, tudíž se jedná o označení popisné“, nemá oporu
ve správním spise, neboť z něj nelze vůbec vysledovat, jakým způsobem zjistil (zjišťoval)
žalovaný „vnímání přihlašovaného označení běžnými spotřebiteli“. Pokud nemá toto „vnímání“ jakkoliv
hmotně zachyceno, pak nelze ověřit komparaci vnímání přihlašovaného označení
s nárokovanými službami. Uvedené souvisí i s absencí vymezení relevantního spotřebitele.
Městský soud se v kasační stížností napadeném rozsudku nesprávně ztotožnil se závěry
žalovaného, které v podstatné míře přejal do svého rozhodnutí, a žalobou napadené rozhodnutí
považoval v otázce distinktivity za zákonné a přezkoumatelné.
Druhým důvodem pro nezapsání přihlašovaného označení bylo neunesení důkazního
břemene v případě získané rozlišovací způsobilosti podle §5 zákona o ochranných známkách.
Stěžovatel zpochybnil způsob hodnocení jím předložených důkazů jak správními orgány,
tak městským soudem.
V případě získané rozlišovací způsobilosti Nejvyšší správní soud z obsahu správního
spisu zjistil, že ve shodné době byla přihlášena dvě slovní označení, a to INTERNATIONAL
POLICE VETERAN ASSOCIATION a INTERNATIONAL POLICE FEDERATION.
Ze správního spisu vyplývá, že u obou přihlašovaných označení dospěl správní orgán prvního
stupně k závěru, že uvedená označení jsou vyloučena ze zápisu podle §4 písm. b) zákona
o ochranných známkách. Zároveň ze správního spisu i vyplývá, že v případě obou
přihlašovaných ustanovení Patentová a Známková kancelář Bohemia Patent doplňovala listinami
k prokázání získané rozlišovací způsobilosti společně s následujícím sdělením: „Na základě sdělení
a podkladů přihlašovatelů sděluji, že oba výměry budeme vyřizovat jedním vyjádřením, což vyplývá z logiky věci.
Obě sdružení mají natolik provázanou činnost, že veškeré doklady jsou společné pro oba subjekty.“
Z databáze ochranných známek Nejvyšší správní soud zjistil, že ochranná známka
INTERNATIONAL POLICE VETERANS ASSOCIATION byla zapsána dne 10. 6. 2009
pod č. 305879 pro shodnou kategorii služeb, pro jakou bylo přihlašováno i označení
INTERNATIONAL POLICE FEDERATION, a to na základě získané rozlišovací způsobilosti.
Součástí správního spisu v souzené věci jsou i listiny předkládané v řízení k ochranné známce
INTERNATIONAL POLICE VETERANS ASSOCIATION. Patří mezi ně např. faktura
za „hypoterapii“ pro 5 osob, pozvánka na akci pořádanou ve spolupráci s International Police
Federation, o. s., objednávka výroby odznaků a průkazů, případně bulletiny, které byly vydány
společně spolky International Police Veterans Asssociation a International Police Federation.
Jakkoliv Nejvyššímu správnímu soudu není znám způsob, jakým byly hodnoceny listiny
předložené spolkem International Police Veterans Assosiation, je s podivem, že přihlašované
označení INTERNATIONAL POLICE VETERANS ASSOCIATION zapsáno bylo, a nyní
posuzované přihlašované označení nikoliv. Z obsahu správního spisu vyplývá, že byly do obou
řízení předkládány typologicky shodné důkazy. Lze očekávat, že okruh dotčených „průměrných
spotřebitelů“ je obdobný, zvlášť když oba spolky působí ve vzájemné spolupráci.
V této souvislosti se jako důvodná jeví námitka stěžovatele, že ze strany žalovaného
se jednalo spíše o nalezení důvodů pro zpochybnění předložených důkazů namísto jejich
objektivního hodnocení.
Stejně jako v případě distinktivity, i v případě získání rozlišovací způsobilosti podle
§5 zákona o ochranných známkách městský soud ve vztahu k provedenému dokazování
aproboval postup žalovaného a přejal v podstatné míře hodnocení důkazů, které provedl
v žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný. Stejně jako Nejvyšší správní soud měl i městský soud
k dispozici správní spis a měl dospět k obdobným zjištěním, která výše uvedl Nejvyšší správní
soud. Za této situace je zřejmé, že závěry městského soudu nemají oporu v obsahu spisu
městského soudu ani v obsahu správního spisu.
Nadto stejně jako žalovaný, ani městský soud se nijak blíže nezabýval otázkou modelace
relevantního průměrného spotřebitele, pročež jeho závěry o (ne)dostatečnosti dokazování nemají
oporu v konfrontaci s hodnocením vnímání relevantního okruhu průměrných spotřebitelů.
Nejvyšší správní soud po posouzení kasační stížností napadeného rozsudku a obsahu
správního spisu dospěl k závěru, že napadený rozsudek městského soudu vychází z nedostatečně
zjištěného skutkového stavu. Shodně z nedostatečně zjištěného skutkového stavu vycházel
i žalovaný. Městský soud namísto toho, aby zrušil žalobou napadené rozhodnutí žalovaného,
žalobu zamítl.
Nejvyšší správní soud proto zrušil napadený rozsudek městského soudu z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
S ohledem na to, že vytýkané vady se týkají shodně zjištění skutkového stavu
před městským soudem a před správními orgány, rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. i o zrušení rozhodnutí žalovaného.
Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností
napadený rozsudek městského soudu, věc mu však nevrátil k dalšímu řízení, neboť podle §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil žalobou napadené rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 18. 2. 2011, č. j. O-464404/7237/2010/ÚPV, a věc proto podle
§78 odst. 4 s. ř. s. vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž je žalovaný podle odst. 5 téhož
ustanovení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.
Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení, která předcházela zrušenému rozhodnutí krajského (městského) soudu
(§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší
správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s.
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
Výrok o náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem se opírá o §60
odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel měl ve věci plný
úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný ve věci úspěch neměl, a proto
je povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení.
Důvodně vynaložené náklady sestávají ze zaplacených soudních poplatků, z odměny
za zastupování a z náhrad výdajů zástupce stěžovatele. Náklady za zaplacené soudní poplatky
tvoří částku ve výši 7000 Kč [1 x 2000 Kč za žalobu podle položky č. 14a bod 2 písm. a)
sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích,
ve znění účinném do 31. 8. 2011, a 1 x 5000 Kč za kasační stížnost podle položky č. 19 tohoto
zákona ve znění pozdějších předpisů].
Jelikož byl stěžovatel v řízení před městským soudem i v řízení před Nejvyšším správním
soudem advokátem Mgr. Michalem Hanzlíkem, náleží mu náhrada nákladů spojených s tímto
zastoupením. Zástupce stěžovatele je plátce DPH. Odměna za zastupování v celkové
výši 12 826 Kč byla určena podle §7 bodu 5, ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2012, za následující úkony právní
služby – převzetí a příprava věci, podání žaloby, podání repliky na výzvu soudu; za každý z těchto
úkonů právní služby náleží odměna ve výši 2100 Kč, celkem 6300 Kč. Odměna za zastupování
za úkon právní služby - podání kasační stížnosti, byla určena podle §7 bodu 5, ve spojení
s §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 31. 12. 2012;
za podání kasační stížnosti náleží odměna ve výši 3100 Kč. K odměně za zastupování je nutno
připočítat též náhradu hotových výdajů zástupců stěžovatele (režijní paušál), která činí podle
§13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč za každý z uvedených čtyř úkonů právní služby,
celkem 1200 Kč. Protože zástupce stěžovatele je plátcem DPH, zvyšuje se přiznaná
částka nákladů řízení podle §57 odst. 2 s. ř. s. o částku odpovídající této dani, tj. o 21 % z částky
10 600 Kč, tj. o částku 2226 Kč.
Procesně neúspěšnému žalovanému tak Nejvyšší správní soud uložil povinnost zaplatit
úspěšnému stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku ve výši 19 826 Kč, a to do třiceti dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. června 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu