ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.90.2015:56
sp. zn. 2 As 90/2015 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. H., zastoupen JUDr.
Ing. Bystríkem Buganem, advokátem, se sídlem Pod Bruskou 6, Praha 1, proti žalovanému:
Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, proti nezákonnému zásahu
Městské policie hlavního města Prahy, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015, č. j. 11 A 87/2014 – 31,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015, č. j. 11 A 87/2014 – 31,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včasně podanou kasační stížností brojí žalobce, jakožto stěžovatel, proti shora
označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze (dále jen
„městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu před nezákonným zásahem
Městské policie hlavního města Prahy.
Stěžovatel v rámci své žaloby označil za nezákonný zásah „rozhodnutí“ strážníka Městské
policie hlavního města Prahy o odstranění vozidla Renault Thalia rz: X, které zaparkoval před
domem na adrese Francouzská 594/3, Praha 2. Žalobním návrhem přitom požadoval určení
nezákonnosti tohoto zásahu.
K odstranění vozidla došlo dne 26. 4. 2014, přibližně ve 03:20 hod. Stěžovatel namítal,
že dané vozidlo bylo odstraněno v rozporu se zákonem, když bylo odstraněno z chodníku,
jak se odává z vyrozumění o oznámení podezření ze spáchání přestupku. V protokolu o odtahu
vozidla je ovšem uvedeno, že vozidlo bylo odstraněno podle §27 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Podle tohoto
ustanovení lze ovšem odstranit vozidlo pouze tehdy, když neoprávněně stojí na vyhrazeném
parkovišti, nikoliv pokud vozidlo stojí na chodníku, jak tomu bylo v případě místa zaparkování
daného vozidla. Strážník obecní policie není oprávněn rozhodnout o odstranění vozidla stojícího
na chodníku, a pakliže tak učiní, jedná se z jeho strany o nezákonný zásah.
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku, kterým stěžovatelovu žalobu zamítl,
s odkazem na ustanovení §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), uvedl, že ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu
se může domáhat ten, kdo tvrdí, že byl přímo dotčen na svých právech nezákonným zásahem
správního úřadu, který není rozhodnutím a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku
bylo proti němu přímo zasaženo, trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky nebo hrozí-li jeho
opakování. K tomu dodal, že žaloba (na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu)
je nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky
nebo domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný.
Na to městský soud navázal konstatací, dle níž je v souzené věci „třeba za samotný zásah
považovat konkrétní jednání posádky služebního vozidla Policie České republiky, která přikázala žalobci
v rámci prováděné silniční kontroly jednak předložení občanského průkazu a následně podrobení se orientační
dechové zkoušky na alkohol. Z časového hlediska lze vymezit dobu trvání zásahu okamžikem, kdy policista
vyzval žalobce k výše uvedenému až do chvíle, kdy se žalobce orientační dechové zkoušce podrobil,
byť nedobrovolně. Není proto sporu o tom, že zásah v době podání žaloby a tím méně v době vydání soudního
rozhodnutí již netrval, neboť byl ukončen zároveň s ukončením uvedené silniční kontroly.“
Ohledně stěžovatelem tvrzené nezákonnosti zásahu městský soud uvedl, že na straně
zasahujícího strážníka došlo pouze k administrativnímu pochybení, spočívajícímu v chybném
zaškrtnutí důvodu nařízení odstranění vozidla na tiskopise „Protokol o odtahu vozidla.“
Skutečným důvodem odstranění vozidla stěžovatele byla dle městského soudu skutečnost,
že vozidlo tvořilo překážku provozu na pozemní komunikaci ve smyslu §45 odst. 1 zákona
o silničním provozu, pročež zasahující strážník v souladu s ustanovení §45 odst. 4 téhož zákona
rozhodl o jeho odstranění. Městský soud přitom naznal, že proti tomuto skutečnému důvodu
odstranění vozidla neuvedl stěžovatel ve své žalobě žádné námitky, když „tvrzenou nezákonnost
zásahu odvozoval pouze z mylného údaje v protokolu o odtahu vozidla, což s ohledem na zjištěné skutečnosti
nečiní zásah strážníka žalovaného nezákonným. …ze žalobcem popsaného jednání nelze ve smyslu výše uvedených
závěrů soudu a vzhledem k výše popsané právní úpravě dovozovat nezákonnost jednání žalovaného správního
úřadu. Z uvedených důvodů Městský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení §87 odst. 3 s. ř. s.
zamítl.“
Stěžovatel nyní v kasační stížnosti namítá, že žalobu proti specifikovanému nezákonnému
zásahu podal proto, že dle jeho názoru dané vozidlo překážku provozu netvořilo. Rozsudek
městského soudu proto napadá z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Prvně se stěžovatel ohrazuje proti výroku městského soudu, dle kterého proti skutečnému
důvodu odtahu, tj. zjištěným okolnostem podle ustanovení §45 odst. 4 zákona o silničním
provozu, ničeho nenamítal. Považuje jej za nepravdivý, neboť v žalobě výslovně uvedl,
že u vozidla stojícího na chodníku je podle platné právní úpravy možné použít technický
prostředek k zabránění odjezdu vozidla, strážník obecní policie však není oprávněn rozhodnout
o jeho odstranění. Jedná se tedy o výslovnou námitku nedostatku oprávnění strážníka
rozhodnout o odstranění vozidla, jelikož nebyl naplněn žádný z důvodů, na základě kterých
zákon odstranění vozidla umožňuje, tedy ani stání na vyhrazeném parkovišti, ani skutečnost,
že by vozidlo tvořilo překážku provozu na pozemních komunikacích. Městský soud se však
s tímto žalobním bodem nikterak nevypořádal, v čemž stěžovatel nyní spatřuje vadu
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek jeho důvodů.
Krom výše uvedeného stěžovatel dále namítá, že městský soud aplikoval na jeho případ
již neúčinnou právní úpravu, když tvrdil, že podmínkou přípustnosti žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem je buďto trvání daného zásahu či jeho důsledků, nebo hrozba jeho
opakování, a že žaloba je též nepřípustná tehdy, domáhá-li se žalobce toliko určení nezákonnosti
zásahu správního orgánu.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí s vymezením skutkového děje, jenž měl v dané věci
dle městského soudu představovat nezákonný zásah. Neztotožňuje se konkrétně se závěrem,
dle kterého je „třeba za samotný zásah považovat konkrétní jednání posádky služebního vozidla Policie České
republiky, která přikázala žalobci v rámci prováděné silniční kontroly jednak předložení občanského průkazu
a následně podrobení se orientační dechové zkoušky na alkohol. Z časového hlediska lze vymezit dobu trvání
zásahu okamžikem, kdy policista vyzval žalobce k výše uvedenému až do chvíle, kdy se žalobce orientační dechové
zkoušce podrobil, byť nedobrovolně. Není proto sporu o tom, že zásah v době podání žaloby a tím méně v době
vydání soudního rozhodnutí již netrval, neboť byl ukončen zároveň s ukončením uvedené silniční kontroly.“
Dle stěžovatele je třeba za nezákonný zásah považovat rozhodnutí o odstranění vozidla a jeho
následnou faktickou realizaci.
K posouzení otázky, zda vozidlo tvořilo překážku na pozemních komunikacích,
stěžovatel uvádí, že nelze považovat za správný názor, dle kterého vše, co se nachází
na chodníku, tvoří automaticky překážku provozu na pozemní komunikaci. Může tomu
tak být pouze v takových jednotlivých případech, kdy objekt zcela brání průchodu celou
svou šířkou. Z obrazové dokumentace doložené žalovaným v řízení před městským soudem
je přitom dostatečně zřejmé, že chodci mohli kolem vozidla volně procházet. Strážník
proto měl použít toliko technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla, nebyl však oprávněn
rozhodnout o jeho odstranění, jelikož vozidlo netvořilo překážku provozu na pozemních
komunikacích.
Žalovaný v rámci svého vyjádření ke kasační stížnosti zejména zdůraznil, že stěžovatel
se v žalobě zabýval pouze výkladem ustanovení §27 zákona o silničním provozu, nikoliv
možností využití oprávnění strážníka dle §45 odst. 4 téhož zákona. K námitce stěžovatele stran
„nezpůsobení překážky provozu na pozemních komunikacích“ proto žalovaný podotýká,
že pro její neuplatnění stěžovatelem v žalobě by k ní nemělo být Nejvyšším správním soudem
při posuzování důvodnosti kasační stížnosti přihlíženo. Žalovaný nepovažuje (žalobní) námitky
stěžovatele za způsobilé ke zpochybnění zákonnosti zásahu strážníka Městské policie hlavního
města Prahy, pročež zdejšímu soud navrhl, aby kasační stížnost pro nedůvodnost zamítl.
Nejvyšší správní soud se ponejprv zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti a dospěl
k zjištění, že tato byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem,
přičemž nejsou naplněny jiné příčiny nepřípustnosti kasační stížnosti dle §104 s. ř. s. Závěrem
těchto zjištění je vyhodnocení kasační stížnosti v jejím celku jako přípustné, s výhradou
nepřípustnosti jedné ze stěžovatelem vznesených námitek (o níž bude pojednáno níže).
Kasační stížnost je důvodná.
Předně je třeba přisvědčit stěžovateli, pokud poukazuje na nedostatek napadeného
rozsudku spočívající v tom, že městský soud vycházel z již po několik let neúčinné právní úpravy
aktivní legitimace v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu.
Již výše byl parafrázován odkaz městského soudu na §82 s. ř. s., když dříve městský soud zavedl
zkratku „s. ř. s.“ pro zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.
V době řízení před městským soudem však již byl tento právní předpis několik let novelizován
(krom dalších) též zákonem č. 303/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Tímto zákonem bylo změněno
tehdy platné a účinné ustanovení §82 tak, že slova „trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky
anebo hrozí-li jeho opakování“ byla nahrazena slovy „nebo určení toho, že zásah byl nezákonný“.
Z výše uvedeného by se mohlo jevit, že městský soud na jím projednávanou věc aplikoval
nesprávný právní předpis (přesněji v nesprávném znění), čímž zatížil své rozhodnutí vadou
spočívající v nezákonnosti, představované nesprávným právním posouzením otázky žalobní
legitimace stěžovatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2009,
č. j. 7 Afs 1/2009 - 48; veškerá zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná z www.nssoud.cz). Takový závěr by však v daném případě neodpovídal skutečnosti,
neboť, přestože městský soud obecně konstatoval, že žaloba, kterou se její podatel domáhá
určení nezákonnosti zásahu správního orgánu, je nepřípustná, nedošlo k aplikaci této (na věc
nedopadající) právní normy na městským soudem posuzovanou otázku, když z odůvodnění
napadeného rozsudku vyplývá, že příčinou zamítnutí žaloby bylo učinění závěru o její (věcné)
nedůvodnosti (plynoucí ze závěru městského soudu, dle něhož nesprávné označení ustanovení
zákona, dle něhož bylo postupováno při odstranění vozidla, není nezákonným zásahem).
Je přitom třeba odmítnout nabízející se závěr, že výše popsané pochybení městského
soudu nemohlo mít vliv na výslednou zákonnost jeho rozsudku, neboť dle ustanovení
čl. 95 odst. 1 Ústavy je soudce při rozhodování vázán (vedle mezinárodních smluv,
které jsou součástí právního řádu) zákonem. V případě prvního pochybení však soud vůbec
nedbal zákona v podobě výše označené novely soudního řádu správního, čímž danou ústavně
zakotvenou právní normu porušil (pomine-li Nejvyšší správní soud též porušení práva
stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Dále
městský soud pochybil tím, že se nikterak nevyjádřil k tomu, jak (a zda vůbec) nesprávnou právní
normu aplikoval. Zřejmý je tudíž pouze výsledek – věcné projednání stěžovatelovy žaloby,
ten se však může zakládat na různých důvodech, jež městský soud nikterak neosvětlil. Lze tedy
shrnout, že ačkoli toto pochybení městského soudu nemělo v konečném důsledku negativní vliv
na výsledek posouzení otázky dostatku žalobní legitimace stěžovatele, bylo k tomuto výsledku
dospěno postupem nezákonným (též protiústavním), navíc nepřezkoumatelně odůvodněným.
Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž poukazoval na nesprávné posouzení otázky
městským soudem, spočívající ve vymezení skutkového děje, který měl být nezákonným zásahem.
Nejvyšší správní soud předesílá, že dle jeho názoru je primárně úkolem žalobce, aby popsal,
v čem spatřuje nezákonný zásah žalovaného. Úkolem soudu je poté posouzení důvodnosti
takového tvrzení. Již při letmém prozkoumání obsahu odstavce třetího strany čtvrté napadeného
rozsudku (citovaného z převážné části v odstavci druhém strany druhé nynějšího rozsudku)
je zřejmé, že jeho text do odůvodnění napadeného rozsudku nepatří, neboť ani v nejmenším
nekoresponduje se stěžovatelem či žalovaným podanými popisy průběhu celé události (stěžovatel
nebyl zásahu strážníka ani odstranění vozidla přítomen, nebyl kontrolován hlídkou Policie České
republiky, apod.). Ostatně obsah zmíněného odstavce je v příkrém rozporu se zjištěními
samotného městského soudu, podanými v odst. třetím strany třetí napadeného rozsudku. To činí
napadený rozsudek nepřezkoumatelným pro jeho nesrozumitelnost (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 94/2007 - 107).
Konečně stěžovatel brojil i proti názoru městského soudu, dle něhož stěžovatel v žalobě
dovozoval tvrzenou nezákonnost zásahu strážníka Městské policie hlavního města Prahy pouze
z mylného údaje v protokolu o odtahu vozidla. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že jestliže
stěžovatel výslovně označil za nezákonný zásah rozhodnutí o odstranění daného vozidla, přičemž
sám městský soud dospěl k „nepochybnému“ zjištění, že k odstranění vozidla došlo na základě
ustanovení §45 odst. 4 zákona o silničním provozu, namísto §27 odst. 5 téhož zákona,
měl městský soud rovněž posoudit, zda byly pro takový postup strážníka dány podmínky
(zda dané vozidlo tvořilo překážku provozu na pozemní komunikaci), a nikoliv silně
formalistickým a zkreslujícím způsobem vyhodnotit žalobní argumentaci stěžovatele tak, že tento
považuje za nezákonný zásah toliko nesprávné označení konkrétního ustanovení zákona
o silničním provozu, dle kterého zasahující strážník postupoval. Městský soud v tomto ohledu
neposoudil důvodnost žaloby stěžovatele, a zatížil tak svůj rozsudek nezákonností spočívající
v jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 7. 2005, 2 Afs 24/2005 - 44).
Ohledně stěžovatelem uplatněné námitky nesprávného posouzení právní otázky, zda dané
vozidlo představovalo překážku provozu na pozemní komunikaci, konstatuje Nejvyšší správní
soud, že tato není přípustná. Městský soud se totiž zodpovězením této otázky ve svém rozsudku
nikterak nezabýval, a tudíž nemohlo tvořit důvod jeho rozhodnutí. V důsledku toho nelze
námitku podřadit pod některý z přípustných důvodů kasační stížnosti, pročež nezbývá,
než ji v souladu s ustanovením §104 odst. 4 s. ř. s. vyhodnotit jako nepřípustnou (k tomu
srov. zejm. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2007, č. j. 8 As 52/2006 - 74).
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele jako důvodnou a v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm
bude městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). Za tento názor je třeba považovat souhrn všech dílčích závěrů,
na základě kterých dospěl Nejvyšší správní soud ke konečnému závěru o důvodnosti kasační
stížnosti. Nechť tedy městský soud v dalším řízení posoudí splnění podmínek žalobní legitimace
stěžovatele (čerpaje tyto z časově relevantního znění zákona), odstraní vytčený zdroj
nesrozumitelnosti v otázce vymezení skutkového děje představujícího žalovaný nezákonný zásah
a v závislosti na výsledku posouzení žalobní legitimace stěžovatele nechť případně posoudí,
zda pro postup strážníka dle §45 odst. 4 zákona o silničním provozu byly splněny zákonné
podmínky (tedy zda vozidlo tvořilo překážku provozu na pozemní komunikaci).
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, rozhodne tento soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu