ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.99.2015:49
sp. zn. 2 As 99/2015 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: P. P., zast. JUDr.
Petrem Šaštinským, advokátem, se sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1, proti žalované: Česká
advokátní komora, se sídlem Národní třída 16, Praha 1, proti rozhodnutí žalované ze dne
23. 9. 2013, č. j. 2530/2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 17. 3. 2015, č. j. 10 A 211/2013 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Ustanovenému zástupci JUDr. Petru Šaštinskému, se u r č u je odměna
za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti částkou 10 135 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Kasační stížností ze dne 1. 4. 2015, doplněnou podáním ze dne 27. 5. 2015, se žalobce,
jakožto stěžovatel, domáhá zrušení shora nadepsaného rozsudku Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne
23. 9. 2013, č. j. 2530/2013 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Žalovaná svým rozhodnutím
zamítla stěžovatelův návrh na určení advokáta pro bezplatné poskytnutí právních služeb
dle §18 odst. 2 ve spojení s §18 odst. 3 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o advokacii“).
Městský soud ve svém zamítavém rozsudku uvedl, že tvrzení stěžovatele o jeho
majetkových poměrech, které předložil žalované v řízení o návrhu na určení advokáta, považuje
za nevěrohodná zejména proto, že na straně svých pravidelných měsíčních příjmů stěžovatel
uvádí toliko částku ve výši 1245 Kč, kdežto jím tvrzená výše výdajů pouze za bydlení činí
9000 Kč. Z obsahu správního spisu žalované městský soud zjistil, že stěžovatel patřičně
nereagoval na výzvu žalované k doplnění dalších údajů o jeho majetkových poměrech,
tedy relevantním způsobem žalované takové údaje nesdělil. Neprokázal tedy naplnění podmínky
pro ustanovení advokáta dle §18 odst. 3 zákona o advokacii.
Na základě obsahu předloženého správního spisu městský soud dále konstatoval,
že stěžovatel v řízení před žalovanou nedoložil rozhodnutí soudu o zamítnutí žádosti
o ustanovení obhájce pro právní věc, ve které žádal o určení advokáta. Vymezil se přitom
vůči stěžovatelovu žalobnímu tvrzení, dle kterého jím měly být předloženy požadované listiny,
tedy doplnění tvrzení o jeho majetkových poměrech a rozhodnutí soudu o zamítnutí žádosti
o ustanovení obhájce, prostřednictvím stěžovatelova podání ze dne 1. 9. 2013. Městský soud
k tomu uvedl, že jestliže „žalobce výslovně označil své podání ze dne 23. 9. 2013 tak, že poštovné platí
adresát, má soud tímto za prokázané, že žalobce nikoli nedbalostí, nýbrž úmyslně neopatřil své tvrzené podání
ze dne 1. 9. 2013 poštovní známkou, a proto lze mít za to, že takové podání neučinil, neboť podání
ke správnímu orgánu je učiněno pouze tehdy, je-li dodáno do dispozice správního orgánu, aniž by takové dodání
bylo podmíněno úhradou ceny přepravy správním orgánem.“
Městský soud na základě jím učiněných zjištění dospěl k totožnému závěru jako žalovaná
a uzavřel, že stěžovatel nesplnil podmínky pro ustanovení advokáta podle §18 odst. 2, 3 zákona
o advokacii, neboť nepředložil rozhodnutí soudu o zamítnutí jeho žádosti o ustanovení právního
zástupce a zároveň neprokázal své nepříznivé majetkové poměry, neboť jeho tvrzení o příjmech
a výdajích jsou v logickém rozporu a tedy nevěrohodná.
Ohledně důvodů podání kasační stížnosti stěžovatel výslovně odkázal na ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Kasační stížnost tedy podává z důvodu tvrzené nezákonnosti
napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, a též z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu
měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního
orgánu pro nesrozumitelnost.
K těmto důvodům stěžovatel podrobněji uvádí, že soud prvního stupně se nikterak
nevypořádal s faktem, že byl v minulosti účastníkem 113 správních řízení o určení advokáta
podle §18 zákona o advokacii, přičemž v 93 případech mu bylo ze strany žalované vyhověno,
neboť splnil podmínky pro určení advokáta, tj. podmínky presumované §18 tohoto zákona.
Z toho vyplývá, že stěžovatel byl ve více jak 82% těchto řízení úspěšný, tedy včetně naplnění
podmínky doložení nepříznivých majetkových poměrů.
Dále stěžovatel namítá, že negativní rozhodnutí žalované založené pouze na nepředložení
rozhodnutí soudu o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce by zcela jistě bylo restriktivním
výkladem §18 odst. 2 zákona o advokacii a ve faktickém důsledku i odmítnutím právní pomoci,
resp. porušení práva na spravedlivý proces. Nelze souhlasit se závěrem městského soudu,
dle kterého žalobce nesplnil podmínky pro určení advokáta, neboť nepředložil rozhodnutí soudu
o zamítnutí jeho žádosti o ustanovení právního zástupce a zároveň neprokázal své nepříznivé
majetkové poměry. Přistoupení na takovou argumentaci by znamenalo připuštění přepjatého
formalismu městského soudu, který byl ze strany Ústavního soudu několikráte kritizován.
V rámci vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná odkázala na obsah svého vyjádření
ke stěžovatelově žalobě a ztotožnila se se závěry městského soudu promítnutými v odůvodnění
napadeného rozsudku. Nadto krom dalšího uvedla, že důkazem o stěžovatelových majetkových
poměrech nemůže být počet jeho žádostí o učení advokáta, ani poměr vyhovujících
a nevyhovujících rozhodnutí žalované.
Nejvyšší správní soud nejdříve zkoumal přípustnost kasační stížnosti dle dílu prvního,
hlavy třetí, části třetí s. ř. s., a zjistil, že kasační stížnost je podána včas, osobou k tomu
oprávněnou, zastoupenou advokátem, směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu
ve správním soudnictví a opírá se o některý z důvodů vyjmenovaných §103 odst. 1 s. ř. s.
Kasační stížnost je proto přípustná.
Kasační stížnost není důvodná.
Za nespornou má zdejší soud skutečnost, že stěžovatel žádal žalovanou o určení advokáta
ve smyslu ustanovení §18 odst. 2 ve spojení s §18 odst. 3 zákona o advokacii. Z těchto
ustanovení jednoznačně vyplývá, že právo na určení advokáta Českou advokátní komorou
má ten, kdo nesplňuje podmínky pro ustanovení advokáta soudem podle zvláštních předpisů,
nemůže se domoci poskytnutí právních služeb podle zákona o advokacii a zároveň určení
advokáta včasně navrhne. Citovaný zákon přitom dodává, že v téže věci může být žadateli určen
advokát pouze jednou; to neplatí, odmítne-li v této věci dříve určený advokát poskytnout právní
služby z důvodů uvedených v §19 zákona o advokacii.
Určenému advokátovi může přitom Česká advokátní komora (dále jen „Komora“) uložit
(i bez vznesení takového požadavku žadatelem) povinnost poskytnout žadateli právní službu,
k níž byl Komorou žadateli určen, bezplatně nebo za sníženou odměnu. Uložení takové
povinnosti určenému advokátovi je však možné pouze pokud je odůvodněno příjmovými
a majetkovými poměry žadatele.
S ohledem na obsah kasační stížnosti, jejího doplnění, vyjádření žalované, správního spisu
žalované a soudního spisu městského soudu lze konstatovat, že sporným mezi stranami řízení
o kasační stížnosti je (a v řízení před městským soudem rovněž bylo) jednak posouzení,
zda stěžovatel nesplňoval podmínky pro ustanovení advokáta soudem podle zvláštních právních
předpisů, a jednak zodpovězení otázky zda příjmové a majetkové poměry stěžovatele odůvodňují
uložení povinnosti určenému advokátovi poskytnout právní službu bezplatně (případně
za sníženou odměnu).
Z ustanovení §18 odst. 2 zákona o advokacii je patrné, že Komorou eventuálně uložená
povinnost poskytnout právní službu bezplatně nebo za sníženou odměnu je svou podstatou
toliko bližší konkretizací způsobu poskytnutí právní služby určovaným advokátem. O dílčím
rozhodování Komory o takové podmínce lze tedy logicky uvažovat pouze za situace, kdy bylo
Komorou kladně vyhodnoceno naplnění výše vyčtených zákonných podmínek pro určení
advokáta. V prvé řadě je proto třeba zodpovědět otázku, zda žadatel tyto podmínky splňoval,
a teprve poté má smysl zabývat se bližšími podmínkami poskytnutí právní služby určovaným
advokátem (v nynější věci tedy odměnou advokáta).
V nyní posuzované věci není mezi účastníky řízení sporná ani včasnost stěžovatelova
návrhu na určení advokáta, ani naplnění podmínky nemožnosti domoci se poskytnutí právních
služeb podle zákona o advokacii, nýbrž otázka, zda stěžovatel nesplňoval podmínky
pro ustanovení advokáta soudem podle zvláštních právních předpisů. Zákon o advokacii přitom
blíže nestanoví, dle jakých ukazatelů je třeba takovou otázku hodnotit, ani nevypovídá nic
bližšího o rozložení důkazního břemene prokazování naplnění dané zákonné podmínky.
Dle ustanovení §40 odst. 3 zákona o advokacii vykonává Komora veřejnou správu
na úseku advokacie. Podle §55 odst. 1 téhož zákona postupují orgány Komory též v řízení
o návrhu na určení advokáta podle správního řádu, ustanovení §10 a 11, 13, 25, 58 až 63, §71
odst. 3 až 5, §73 odst. 1, §80 až 100, 103 až 129, 135 až 139, 141 až 152 a 178 správního řádu
se přitom nepoužijí. Rozhodnutí Komory o žádosti o určení advokáta proto podléhá přezkumu
cestou soudního řízení správního (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 9. 2008, č. j. 6 Ads 19/2008 – 103; veškerá citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná
z www.nssoud.cz).
Z ustanovení §3 správního řádu se podává, že „[n]evyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje
správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný
pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2.“ Znění §50 odst. 2 téhož zákona k tomu uvádí,
že „[p]odklady pro vydání rozhodnutí opatřuje správní orgán. Jestliže to nemůže ohrozit účel řízení, může
na požádání účastníka správní orgán připustit, aby za něj podklady pro vydání rozhodnutí opatřil tento účastník.
Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, jsou účastníci povinni při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí
poskytovat správnímu orgánu veškerou potřebnou součinnost.“
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že vzhledem k povaze řízení o určení advokáta jako
řízení o žádosti spočívá břemeno prokázání splnění podmínek jejího vyhovění na bedrech
žadatele, neboť obecné soudy nejsou povinny poskytovat Komoře součinnost při dokládání
existence případných rozhodnutí o neustanovení advokáta žadateli, a konečně též proto,
že pro samotného žadatele představuje opatření a předložení takových důkazů obvykle nikoliv
nepřípustnou zátěž, která představuje přirozenou protiváhu dobrodiní, kterého se žadateli
v případě prokázání naplnění patřičných podmínek dostane v podobě určení advokáta
k poskytnutí specifikované právní služby. Ostatně jedná se o doložení skutečnosti plynoucí
z rozhodnutí, jež má stěžovatel k dispozici, pokud tedy rozhodnutí, které je podmínkou
pro určení advokáta existuje.
Pokud tedy stěžovatel v řízení před žalovanou tvrdil existenci zamítavého rozhodnutí
soudu o jeho žádosti o ustanovení zástupce (přesněji obhájce), bylo jeho povinností toto
své tvrzení prokázat. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné připomenout, že dle §37 odst. 6
věty druhé správního řádu je podání učiněno dnem, kdy došlo příslušnému správnímu orgánu.
S přihlédnutím k obsahu správního spisu lze přisvědčit žalované i městskému soudu, že v tomto
ohledu stěžovatel nedostál své povinnosti, neboť neučinil žádné podání, kterým by adekvátně
reagoval na výzvu žalovaného k předložení rozhodnutí soudu o neustanovení zástupce
v předmětné věci požadované právní služby. Z toho plyne závěr, že pro vyhovění žádosti
stěžovatele nebyly dány zákonné podmínky, a žalovaná nikterak nepochybila, když z tohoto
důvodu žádost zamítl.
Nejvyšší správní soud se v zásadě ztotožňuje se závěry vyjádřenými městským soudem
v napadeném rozsudku, pouze považuje za potřebné podotknout, že již v řízení před městským
soudem nebylo třeba se zabývat otázkou dostatečného doložení příjmových a majetkových
poměrů stěžovatele, jestliže nebyla naplněna (jak ostatně správně konstatoval sám městský soud)
základní podmínka pro určení advokáta.
Pokud stěžovatel nyní namítá, že valné většině z více než stovky jím podaných žádostí
o určení advokáta k bezplatnému poskytnutí právní služby bylo žalovanou vyhověno, nemá
takovéto tvrzení (ačkoli mezi stranami nesporné) žádnou relevanci pokud jde o naplnění
podmínky nesplnění předpokladů pro ustanovení zástupce (či obhájce pro trestní řízení) soudem.
Tato podmínka musí totiž být posuzována v každém individuálním případě zvlášť,
s přihlédnutím k povaze právní služby, o jejíž poskytnutí žadatel usiluje.
Ve světle výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyššího správního soudu je zřejmé,
že kasační námitky stěžovatele nejsou důvodné. Jelikož zdejší soud nemá za to, že by napadený
rozsudek městského soudu trpěl některou z vad, ke kterým je třeba přihlédnout i bez návrhu
stěžovatele (§109 odst. 4 s. ř. s.), nezbylo než kasační stížnost v souladu s ustanovením
§110 odst. 1 in fine zamítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení.
Procesně úspěšnému žalovanému v řízení o kasační stížnost nevznikly žádné náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti, pročež mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů nepřiznal.
Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen soudem ustanoveným advokátem
JUDr. Petrem Šaštinským. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 8, §120 s. ř. s.). Ustanovený zástupce vyčíslil odměnu za zastupování, hotových
výdajů (cestovného) a náhrady za promeškaný čas sumou 13 571,20 Kč. Částka požadované
odměny za zastupování ve výši 10 200 Kč se skládá z odměny za úkon právní služby převzetí
a přípravy zastoupení ve výši 3100 Kč dle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“),
dále za úkon právní služby nahlížení do spisu, seznámení se spisem a pořízení fotokopií ze spisu
[§11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu] ve výši 3100 Kč a za úkon písemného podání ze dne
27. 5. 2015 [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], včetně režijního paušálu za každý úkon
právní služby (3 x 300 Kč). Cestovné ve výši 2371,20 Kč je účtováno na základě užití osobního
automobilu Škoda Octavia 1.9 TDI Combi, rz: X, které bylo ustanoveným zástupcem použito
jako prostředek dopravy z Prahy do Brna a zpět za účelem nahlédnutí do soudního spisu.
Náhrada za promeškaný čas má činit 1000 Kč (2 x 5 půlhodin po 100 Kč).
Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že nahlížení do spisu a studium spisu,
které ustanovený advokát prováděl na počátku zastupování v řízení o kasační stížnosti, je třeba
pro určení odměny a náhrady hotových výdajů advokáta považovat za součást úkonu právní
služby spočívajícího v převzetí a přípravě zastoupení dle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu,
nikoli za samostatný úkon právní služby (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 4. 2008, č. j. 5 Azs 33/2008 - 40).
Ustanovenému advokátovi náleží odměna ve výši 2 x 3100 Kč za dva úkony právní služby
spočívající v převzetí a přípravě zastoupení dle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu
a písemném podání ve věci samé dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, včetně paušální
náhrady za každý z těchto úkonů, tj. 2 x 300 Kč. Dále soud přiznal ustanovenému advokátovi
na základě §13 odst. 1 advokátního tarifu jako náhradu za cestovní výdaje spojené s cestou
z Prahy do Brna a zpět, na celkovou vzdálenost 416 km, při spotřebě 5,3 l/100 km a průměrné
ceně motorové nafty 36,10 Kč/l celkem 2335 Kč. Náhradu za promeškaný čas určil soud ve výši
1000 Kč (2 x 5 půlhodin, každá po 100 Kč dle §14 odst. 3 advokátního tarifu). Celková částka
odměny včetně nákladů tedy činí 10 135 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu