ECLI:CZ:NSS:2015:2.AZS.122.2015:50
sp. zn. 2 Azs 122/2015 - 50
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. D., zast. Mgr. Janem
Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2014, č. j. MV-4058-4/SO-2013, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2015, č. j. 11 A 150/2014 – 51,
takto:
Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobce, jakožto stěžovatel, brojí včas podanou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti shora označenému rozhodnutí žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Žalovaný
svým rozhodnutím zamítl stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne
3. 12. 2012, č. j. OAM-01761-18/ZR-2012 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a toto potvrdil.
Prvostupňovým rozhodnutím bylo stěžovateli zrušeno povolení k trvalému pobytu na území
České republiky podle ustanovení §87l odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“).
V kasační stížnosti stěžovatel rovněž požádal, aby této byl Nejvyšším správním soudem
přiznán odkladný účinek dle §107 odst. 1 ve spojení s §73 odst. 2 až 5 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Svůj návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přitom stěžovatel odůvodnil
tvrzením, že napadený rozsudek zasahuje do jeho základních práv - do práva na soukromý život
a do práva na ochranu rodiny. Dále uvedl, že právní následky rozsudku, potažmo rozhodnutí
žalovaného, pro něj znamenají nenahraditelnou újmu, a to především v jeho výše uvedených
základních právech. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by se přitom nikterak nedotklo
žádných práv třetích osob. Stěžovatel též neshledává, že by vyhovění jeho žádosti mohlo
být v rozporu s veřejným zájmem. Závěrem konstatuje, že přiznáním odkladného účinku
by získal jistotu, že bude moci bez stresu vyčkat na území České republiky do doby, než bude
o jeho kasační stížnosti rozhodnuto.
Žalovaný se ke stěžovatelovu návrhu na přiznání odkladného účinku vyjádřil
tak, že jej nepodporuje, neboť nepovažuje za splněnou podmínku existence nepoměrně
větší újmy, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Rovněž
má za to, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by bylo v rozporu s důležitým
veřejným zájmem. Rozhodnutí o zrušení stěžovatelova povolení k trvalému pobytu nebylo
nepřiměřené z hlediska dopadu do jeho rodinného nebo soukromého života, když tento na území
České republiky dlouhodobě nepobýval.
Nejvyšší správní soud nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
Podle §73 odst. 2 s. ř. s. může soud žalobě přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon
nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu,
než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude
v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Podle §107 odst. 1 s. ř. s. uvedené podmínky platí
přiměřeně i pro rozhodování o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Odkladný účinek představuje institut mimořádné povahy. Kasační stížnost
proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není řádným opravným prostředkem,
u něhož by bylo možno automaticky očekávat přiznání odkladného účinku. Přiznáním
odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím
ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět
jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno.
Žádost o přiznání odkladného účinku musí být dostatečně individualizována a doložena
konkrétními důkazy, protože stěžovatel nese jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní.
Stěžovatel tedy musí dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí nepoměrně větší újma,
než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, v čem tato újma
spočívá a jaký je její rozsah. Hrozící újma přitom musí být závažná a skutečná. Zároveň
musí být postaveno najisto, že přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s důležitým
veřejným zájmem. Na podporu svých tvrzení musí stěžovatel navrhnout dostatečně přesvědčivé
důkazy.
Předně je vhodné podotknout, že stěžovatel žádal o přiznání odkladného účinku
(tehdy žaloby) již v řízení před městským soudem. K podpoření oné žádosti přitom uváděl
tvrzení obdobná těm, jež prezentuje nyní. Městský soud přitom rozhodl o jeho žádosti
tak, že ji usnesením ze dne 24. 10. 2014, č. j. 11 A 150/2014 – 22, zamítl, neboť neshledal
naplnění podmínek pro vyhovění. Dané usnesení městský soud odůvodnil tím, že vyhověním
žádosti by došlo k popření smyslu odkladného účinku a rovněž i jeho mimořádného charakteru.
Stěžovatelovu situaci neshledal být nikterak výjimečnou ve srovnání se situacemi, ve kterých
se ocitají cizinci, kteří pozbyli povolení k trvalému pobytu.
Městský soud dále podotknul, že případné uložení správního vyhoštění stěžovateli by bylo
třeba považovat za výstup jiného řízení, jehož právní úprava však zajišťuje zkoumání dopadu
takového rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. K tomu odkázal na nález pléna
Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11, dle něhož může do soukromého
a rodinného života cizince fakticky zasáhnout až rozhodnutí bezprostředně vedoucí k nucenému
opuštění země, které teprve vytvořené vazby přetne.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry učiněnými městským soudem
při rozhodování o stěžovatelově žádosti o přiznání odkladného účinku žaloby. Tyto závěry
lze v zásadě reflektovat i při nynějším posouzení žádosti o přiznání odkladného účinku.
Stěžovatel při koncipování svých tvrzení stran naplnění podmínek, které jsou vyžadovány
ustanovením §73 odst. 2 s. ř. s. pro vyhovění žádosti o přiznání odkladného účinku, setrval
ve zcela obecné rovině, přičemž není zřejmé, jaká konkrétní újma má stěžovateli v souvislosti
s výkonem či jinými následky napadeného rozhodnutí vzniknout. Není přitom úkolem
Nejvyššího správního soudu, aby konkrétní okolnosti, které by potenciálně mohly přispět
k závěru o naplnění daných podmínek, dedukoval z obsahu kasačních námitek, jež mají v obecné
rovině vykreslovat důvody pro kasaci napadeného soudního rozhodnutí.
Na základě shora uvedeného Nejvyšší správní soud uzavřel, že se stěžovateli nepodařilo
prokázat naplnění podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, vyžadovaných
ustanovením §73 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto zamítl návrh stěžovatele na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že usnesení o zamítnutí návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze
z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. července 2015
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu