ECLI:CZ:NSS:2015:2.AZS.135.2015:16
sp. zn. 2 Azs 135/2015 - 16
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Petra Sedláka v právní věci žalobce: O. I., zast. Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Policie ČR,
Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, týkající se žaloby proti
rozhodnutí žalované ze dne 18. 2. 2015, č. j. CPR-2708-2/ČJ-2015-930310-V238, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2015, č. j. 4 A
19/2015 – 32,
takto:
Kasační stížnosti žalobce se nepřiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství hl. m. Prahy, odboru
cizinecké policie, odd. pobytové kontroly, pátrání a eskort Praha, ze dne 1. 1. 2015,
č. j. KRPA-388637-36/ČJ-2014-000022, bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle
§119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a doba,
po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, byla stanovena v délce šesti
měsíců. Počátek doby, po kterou mu nelze umožnit vstup na území, byl stanoven v souladu
s §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu
na území ČR.
[2] Rozhodnutím žalované ze dne 18. 2. 2015, č. j. CPR-2708-2/ČJ-2015-930310-V238, bylo
zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí o správním vyhoštění.
Také správní žaloba byla rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
ze dne 21. 4. 2015, č. j. 4 A 19/2015 - 32, zamítnuta.
[3] Žalobce (dále „stěžovatel“) se blanketní kasační stížností, doručenou Nejvyššímu
správnímu soudu dne 28. 5. 2015, domáhá zrušení citovaného rozsudku městského soudu.
Součástí kasační stížnosti je také návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[4] Stěžovatel ve svém návrhu uvedl, že jeho individuální zájem na ochraně jeho procesních
práv významně převyšuje potenciální újmu, která by mohla vzniknout jiným osobám,
či potenciální ohrožení důležitého veřejného zájmu. Dle jeho názoru přiznání odkladného účinku
nemůže představovat újmu pro žádné třetí osoby a je vyloučen i rozpor s důležitým veřejným
zájmem. Ačkoliv lze připustit, že by realizace pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění
mohla být ve veřejném zájmu, nelze tento zájem stavět do konfliktu s výše uvedeným zájmem
stěžovatele na spravedlivý proces, jelikož zájem jednotlivce, notabene spojený se zcela zásadními
dopady do jeho života, převyšuje jakýkoliv důležitý veřejný zájem. Stěžovatel ve svém návrhu
poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2013, č. j. 6 As 82/2012 – 37,
ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 – 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS, a ze dne 18. 8. 2011,
č. j. 5 As 73/2011 – 100.
[5] Žalovaná vyjádřila nesouhlas s přiznáním odkladného účinku. Uvedla, že stěžovatel
pobýval na území České republiky neoprávněně a jeho vycestování je s ohledem na zjištěné
okolnosti žádoucí. Přiznání odkladného účinku by tak bylo v rozporu s veřejným zájmem.
[6] Podle §107 s ř. s. [k]asační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně.
[7] Podle §73 odst. 2 s. ř. s. [s]oud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě
odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší
újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu
s důležitým veřejným zájmem.
[8] Předně Nejvyšší správní soud uvádí, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí
krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není zrušeno.
Odkladný účinek má proto charakter institutu výjimečného a měl by statisticky vzato
být přiznáván v menšině případů, nikoli zpravidla. Je pravda, že čistě jazykový výklad
§73 odst. 2 s. ř. s. by mohl svádět k závěru, že při posuzování, zda odkladný účinek přiznat,
anebo nikoli, se poměřuje pouze a jen vzájemný poměr újmy žadatele o jeho přiznání a újem
jiných osob. V tomto smyslu by tedy i vcelku nepatrná újma žadatele mohla být důvodem
přiznání odkladného účinku, byly-li by újmy ostatních osob ještě mnohem „nepatrnější“. Takový
mechanický výklad by však opomíjel základní znak institutu odkladného účinku, a sice, jak již
bylo shora zmíněno, že jde o institut výjimečný, který nemá být v řízeních před správními soudy
pravidlem. Měl-li by pravidlem být, nestanovil by zákonodárce jako základní pravidlo, že žaloba
resp. kasační stížnost odkladný účinek nemají. Pojímání odkladného účinku jako výjimky
z pravidla tedy znamená, že újma, která má hrozit žadateli o jeho přiznání, nesmí být vzhledem
k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, taková, která opravňuje, aby v jeho
konkrétním případě pravidlo, že žaloba resp. kasační stížnost odkladný účinek nemá mít,
nebylo výjimečně uplatněno (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2014,
č. j. 6 Afs 73/2014 - 56).
[9] Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatel (viz např. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32). Stěžovatel musí konkretizovat,
jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých
konkrétních okolností to vyvozuje.
[10] V projednávaném případě stěžovatel pouze obecně namítal, že ochrana jeho procesních
práv významně převyšuje potenciální újmu, která by mohla vzniknout jiným osobám,
či potenciální ohrožení důležitého veřejného zájmu. Dále uvedl, že správní vyhoštění bude mít
zcela zásadní dopady do jeho života. Stěžovatel však neuvedl, jaké konkrétní zcela zásadní dopady
bude mít správní vyhoštění a jaká konkrétní újma by mu výkonem rozhodnutí o správním
vyhoštění měla vzniknout.
[11] Stěžovateli, kterému je X let, jedná se tedy o dospělého člověka věkem již poněkud
vzdáleného věku mladistvých, „hrozí“ návrat na Ukrajinu, na níž pobýval a studoval (v Kyjevě,
kde žil na koleji) do doby, než dne 19. 7. 2014 přicestoval do České republiky za svou matkou
(viz rozsudek městského soudu ze dne 21. 4. 2015, č. j. 4 A 19/2015 – 32, str. 3). Jediným
dopadem realizace vyhoštění - vedle nemožnosti pobývat v ČR spolu s matkou - je tedy,
že stěžovatel se nebude moci po dobu vyhoštění pokoušet o zahájení studia medicíny
na Univerzitě Karlově; o tomto svém záměru spojeném s příjezdem do ČR hovořil ve správním
řízení (viz stejná pasáž rozsudku městského soudu). Pro stěžovatele bude vyhoštění na Ukrajinu
představovat toliko svého druhu návrat do předchozích poměrů, které se pokusil změnit svým
příjezdem do České republiky. Nic takového nelze považovat za vskutku významnou újmu.
Přesto, že nucené vycestování může pro stěžovatele znamenat zásah do jeho života, jelikož bude
muset svůj život přinejmenším dočasně uspořádat poněkud jinak, než zamýšlel, není patrná žádná
vskutku významná újma, která by mu v důsledku správního vyhoštění měla vzniknout. Takovou
újmu stěžovatel netvrdil ani nedoložil, a neunesl tak ani své břemeno tvrzení, ani břemeno
důkazní. Proto Nejvyšší správní soud návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku podané
kasační stížnosti nevyhověl.
[12] Nejvyšší správní soud dodává, že z rozhodnutí o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nelze v žádném případě dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude o kasační
stížnosti rozhodnuto ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005,
č. j. 8 As 26/2005 – 76, č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. června 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu